Jedna z nejzajímavějších českých zpěvaček byla dětskou hvězdou v legendárním Semaforu, uspěla i v Německu, kde si zazpívala s Mikem Oldfieldem, a na lodi projela celý svět. Po návratu ale Zuzana Stirská, jež založila první český gospelový soubor, který právě slaví 20. výročí, pochopila, že doma není nikdo prorokem.

„Dnes je všechno naruby,“ myslí si Zuzana Stirská. Tahle drobná žena s hlasem jako zvon v 80. letech emigrovala z Československa poté, co kvůli politické situaci po roce 1968 přišla o otce a zhroutil se jí svět. Poté temperamentní zpěvačka procestovala na zaoceánských lodích celou planetu včetně Antarktidy, ale v Německu, kde se usadila, zjistila, že socialismu stejně neuteče. Po návratu domů tvrdí: „Zbavili jsme se komoušů z Východu, a teď se k nám derou komouši ze Západu.“ I kvůli podobným názorům se brzy znelíbila české kulturní obci i médiím, neboť i v umění nerozhoduje jen kvalita, ale též politika. A tak se mnozí umělci a média snaží předstírat, že jeden z nejoriginálnějších českých pěveckých souborů Fine Gospel Time vůbec ne-existuje. Jenže existuje. A 21. října oslaví velkým koncertem v Divadle Hybernia dvacet let své úspěšné činnosti. 

V deseti letech jste napsala dopis Jiřímu Suchému, že byste chtěla zpívat v Semaforu. Jak vypadá život dětské hvězdy?

Byla jsem vychovaná v bezvadné rodině, kde mi zdůrazňovali, že hlavně nesmím být nafoukaná. A já jsem to měla strašně zaryté, až jsem to možná přeháněla. Ptali se mě třeba: „Hele, ty děláš v Semaforu?“ A já to úplně odbyla slovy: „Ale nic, to je normální.“ A přenesla jsem řeč na něco jiného. Oni pak začali říkat, že jsem nafoukaná, protože nechci mluvit o Semaforu. (směje se) Ještě se to vystupňovalo tím, jak mě vyšoupli z Benefice. Ještě se dvěma holkami jsem udělala konkurz do Semaforu a jedna z nás měla jet na zájezd do Plzně. Házely jsme si korunou a vyhrála jsem to já. Magda Křížková začala brečet, že chce taky jet, a taťka mi říkal: „Zuzanko, nechceš být velkorysá, a přenechat to Magdě? Ona je smutná.“ Vrtěla jsem se, kroutila, nechtěla jsem, a tak pan Suchý řekl, že pojedeme obě. Byli tam Milan Drobný, Naďa Urbánková, Suchý a Šlitr, prostě obrovský zážitek! Hned poté jsem získala roli v představení s názvem Benefice. V první půlce se jednalo o parafrázi na Hamleta, měla jsem tam hrát malou Ofélii, která po přestávce vyroste v Zuzanu Burianovou. Zkoušeli jsme celé prázdniny u pana Suchého na zahradě ve Střešovicích a já byla bez sebe štěstím. V říjnu měla být premiéra. Ale po prázdninách mě zavolali do Semaforu, začali mi nasazovat žluté paruky a zjistili, že v tom vypadám děsně, a tak tedy nemůžu vyrůst v Zuzanu Burianovou, která je blonďatá. Takže mě z celé akce vyloučili. Pozvali mě na premiéru, kterou jsem probrečela. Pan Suchý mi tehdy napsal dopis, že se omlouvá, a že mi dá jinou roli. Hrála jsem potom třeba v Čarodějkách, ale Benefice byla jen jedna. Bylo to mé největší dětské zklamání. Od té doby jsem si říkala, že nic není stoprocentní a ničemu už radši nevěřím.

Proč jste utekla do Německa?

Než umřel taťka, tak jsme si kolikrát povídali. Byl ohromně zklamaný. I s maminkou byli v KSČ, chtěli sociální spravedlnost a po válce věřili jako mnozí v lepší zítřky. Taťka vystudoval farmacii v Brně, a pak se s maminkou přestěhovali z Vysokého Mýta do Prahy. Dostali podnájem u Ludvíka Frejky, vysoce postaveného politika, kterého v roce 1952 bolševici popravili. Rodiče z toho byli úplně vyřízení, protože tu rodinu dobře znali. Pochopili, že je to celé špatně, ale tehdy už nešlo z komunis-tické strany jen tak odejít. Taťka říkal, že mi nebude mít nikdy za zlé, když uteču, protože v tomhle se žít nedá.

U tatínka to bohužel platilo doslova…

Po roce 1968 jej vyloučili ze strany, protože nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk. Neustále se bál o místo vedoucího zdravotního zásobování Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Něco se tam muselo semlít. Jednoho dopoledne si ho zavolali a hned poté se v kanceláři zastřelil. Nikdo nám k tomu nechtěl nikdy nic říct. 

Bylo jasné, že budete zpěvačka? Aktivit, kterým jste se věnovala, bylo víc…

Dělala jsem závodně gymnastiku a skoky do vody. Zařadili mě do skupiny pana Kácla, který trénoval olympijskou vítězku Milenu Duchkovou. Jenže on netušil, jaký jsem strašpytel. Krásně jsem skákala ze tří metrů, ale když mě začali hnát na sedmapůlky a desetimetrové věže, byla jsem z toho hotová. Navíc jsem začala mít problémy se zaléhajícíma ušima. Rodiče mi tehdy řekli, ať se rozhodnu, zda budu skákat, nebo zpívat. Dlouho jsem pak chodila k profesoru klasické hudby Luďku Léblovi. Ten stvořil Adama Plachetku.

To je ale operní zpěvák…

Měla jsem ideální koloraturní hlas na operu. Říkali mi, že bych měla jít na AMU. Jenže mi vyloučili rodiče z partaje a vypadalo to, že mě nevezmou. Pak přišel Jirka Helekal a říkal: „Hele, kašli na operu, budem’ zpívat rokenrol…“ Nakonec jsem skončila ve skupině Kroky Františka Janečka, kde jsem zpívala s Pavlem Sedláčkem a Janou Kratochvílovou. Jana jednak skvěle zpívala, jednak byla průbojný typ. Nic jí nebylo blbé, na rozdíl ode mě. Nestyděla se někomu něco říct, s ničím se nepárala, tradovalo se, že prý dala facku i samotnému Janečkovi. (směje se) Na scénu se v té době vynořila Jana Rob-bová, která přišla do Semaforu. (Jedné z nejtalentovanějších a nejdivočejších zpěvaček kolegové kvůli jejímu temperamentu přezdívali Sopka.) Protože jsem měla onen koloraturní soprán a zpívala strašně vysoko,  vystřihla jsem jednou na koncertě v Jihlavě tímto stylem její píseň Sopka a sklidila jsem obrovský úspěch. Hned po koncertě jsem ale oznámila Janečkovi, že v kapele končím. On tady rozjel to disco a to mi moc nesedělo, já bych spíš nějaký ten šanson nebo country. V Semaforu probíhal konkurz do skupiny Miloslava Šimka, který jsem vyhrála, a rozhodla jsem se odejít tam. Jenže jsem zjistila, že vlastně hledali jenom náhradu za Janu Robbovou. Měli s ní tehdy velké problémy kvůli alkoholu, prý se jim ztrácela na zájezdech a už na to neměli nervy. Ve hře Návštěvní den mě nechali zpívat její písničky, a to mi nepřišlo moc fér. Pavel Bobek, který mě měl rád, mi říkal: „To není dobrý, ty přece nemůžeš být kopie Jany, to byly písničky jí na míru.“ Odešla jsem tedy a začala zpívat country ve skupině Teskar, s níž jsem natočila nádhernou píseň Znám krásnou zem (Stand by Your Man), kterou hrají dodnes často na Country Rádiu. Zpívala jsem delší čas také s Maximem Petra Hanniga. On vyrobil mnoho hvězd, včetně Petry Černocké, Lucie Bílé a také Víti Vávry, s nímž jsme nazpívali hit Neutíkej lásko ze záběru. Ale to už jsem přemýšlela o tom, jestli to tady má ještě vůbec cenu. Nutili mě jet zpívat na Festival politické písně do Sokolova, napsali mi píseň pro Zlatý palcát…

Jako desetiletá holčička začínala zpívat Zuzana s mistrem všech mistrů – Jiřím Suchým

Utekla jste po nějakém koncertu?

Já jsem zpívala ještě v orchestru Josefa Hlavsy a jednou jsem s nimi byla na zájezdu v Hannoveru na 14 dní. Druhý rok mě už ale nepustili, což byl definitivní popud k tomu, že jsem se rozhodla odejít. Začala jsem shánět oficiální výjezdní doložku, až jsem přes jednoho kamaráda technika, jehož tatínek byl ředitel banky, dostala příslib na takzvaný čtyřdenní nákupní výlet. Rok jsem nesměla odjet z okresu Bremerhaven, kde jsem požádala o azyl. Měla jsem kamaráda bubeníka v Hannoveru, který hrál s kapelou Nashville Playboys. Tajně jsem za nimi jezdila zpívat. Jinak jsem trhala jahody, uklízela bohatým Američanům a byla jsem psychicky na dně, protože to v reálu celé bylo jinak, než jsem si představovala. Když jsem dostala azyl, přestěhovala jsem se do Hannoveru a oficiálně se připojila k Nashville Play-boys. Tam si mě všiml nějaký manažer a začala jsem zpívat na galakoncertech. Říkali mi Susanna Prag, „Die kleine Dame mit der grossen Stimme“. Malá dáma s velkým hlasem. Tehdy jsem také začala zpívat na zaoceánských lodích. 

Jak vypadá život na zaoceánské lodi?

Přišla jsem ze socialistického Československa, a tak to byl pro mě neuvěřitelný luxus. Vystupovali tam i baroví zpěváci, ale já měla sólové koncerty. Přiletěla jsem třeba do New Yorku, ubytovali mě v krásné kajutě na lodi, a často jsem tam mohla i s manželem nebo s malou dcerou. Na začátku cest vždy proběhl „welcome evening“, kde se všichni umělci představili třeba dvěma písněmi, nebo tam někdo kouzlil či tančil. Potom, během těch 14 dní, jsem odzpívala velký celovečerní koncert, a nakonec byl rozlučkový večer. Šla jsem třeba spát a další ráno se probudila v úplně jiné zemi. Nejradši jsem jezdila do teplých krajin, ale byla jsem i v Antarktidě. Zažili jsme tam takovou bouři, že jsem myslela, že tam všichni zemřeme. Kymácelo se to ze strany na stranu a vypadalo to, že se loď převrátí. Nakonec jsme všichni dostali diplom, že jsme přežili rekordní sílu větru. Je tam dokonce napsáno, ve které zeměpisné šířce se to stalo, a že jsem křtěná jako „mořský vlk“. (směje se)

Proč jste nezůstala v Německu jako mnozí jiní emigranti?

Tatínek se mi zastřelil kvůli komunistům, utekla jsem kvůli nesvobodě, a přišla jsem do Německa a zjistila, že už tehdy, v roce 1981, byli taky celí žhaví do socialismu. To, co se tam děje dnes, kdy se lidé už také bojí říkat své názory na společenskou situaci, je toho důkazem. V Německu jsem na konci 80. let chodila na vysokou. Vybrala jsem si dvojobor hudební věda a anglistika. Udělala jsem všechny zkoušky a zápočty a byla možnost získat místo magistra rovnou doktorát. Chodila jsem k jedné slavné profesorce Ursule Güntherové. Téma mé disertace bylo „Německé překlady Prodané nevěsty“. Ale do toho přišla listopadová revoluce. A já jsem byla velký patriot… 

S nynějším manželem jsme nejprve koupili dům blízko hranic, v Bavorském lese. Tam se nám narodil Raphael a já jsem často jezdila na ony lodní cesty. Panoval tam ale úplný středověk. Vedle nás měl dům farář, sousedky se mě pořád ptaly, jestli taky budu chodit do jejich kroužku vít věnce, manžela zase lanařili do mysliveckého spolku. Byl to pro mě vzdálený, patriarchální svět. Když jsem byla na lodi a manžel venku věšel prádlo, smáli se mu a zakazovali svým manželkám se mnou kamarádit, protože by po nich taky mohly chtít věšet prádlo. Dcera Viky šla zrovna do první třídy a my jsme nechtěli, aby chodila na povinné náboženství. Ale kdyby tam nechodila, octla by se mimo kolektiv, a tak jsme prakticky přes noc zorganizovali přesun do Prahy.

Víte, co bylo legrační? Dlouho jsem odmítala německé občanství. Protože bych se musela zříct českého, a to jsem nechtěla. Odolávala jsem až do června 1989. Měla jsem s tím pořád problémy na úřadech, a například na azylový pas jsem musela mít všude vízum. Při svých cestách na lodích jsem musela vyřídit třeba sedm víz, od Madagaskaru po Pobřeží slonoviny. To bylo šílené. Už to bylo natolik otravné, že jsem to nakonec udělala a v srpnu přišla o české občanství.

Vskutku mizerné načasování…

V době revoluce jsem už tedy neměla české občanství, ale stále ještě neměla německé. Koncem listopadu, když se to všechno změnilo, jsem cítila, že musím okamžitě do Prahy. Vykašlala jsem se na doktorát a pádila domů. Pak jsem dostala německé občanství, a nebyla už Češka. Prakticky to nijak zvlášť nevadilo. Nedávno jsem na to ale opět narazila. Můj nejmladší syn Raphael se chtěl stát v Česku profesionálním hasičem, a na to musí mít člověk českou státní příslušnost. Tak jsem loni zažádala o vrácení českého občanství a během 14 dní mi ho vrátili. Za měsíc ho dostala i dcera, ale Raphaelovi, který to z nás potřeboval nejvíc, to trvalo víc než rok. Já jsem kdysi byla Češka, tak mi to vraceli, dcera přišla na svět v době, kdy jsem byla Češka, to také bylo snadné. Jenže Raphael se narodil, když už jsem byla Němka. Pořád něco chtěli, pak si vzpomněli, že nemá zaplacené popelnice. U hasičů ve Strašnicích, kde syn udělal asi 60 stáží zadarmo, ho chtěli ve sboru a čekali na něj. Když konečně občanství dostal, musel měsíc čekat na přísahu, protože dřív nebylo místo. Pak zase nemohl dělat zdravotní testy, neboť neměl rodné číslo, to trvalo dalších šest neděl. Byl z toho na dně, a nakonec, když šel na zdravotní testy, mu našli něco v nepořádku se srdcem. Bylo to ale naštěstí asi z nervů, protože podruhé už to bylo v pořádku. Občanství dostal teprve před 14 dny a konečně pracuje jako hasič Hasičského záchranného sboru České republiky. Strašlivá byrokracie, a přitom tu žije odmala a chodil na všechny zdejší školy…

Jak jste potkala německého manžela?

V Německu jsem žila s otcem své nejstarší dcery, jenže jsme se rozešli a já tam všechno táhla sama. Manžela jsem potkala na jedné lodi v Mombase, kde jsem byla s malou Viky. S bývalým partnerem jsme koupili v Michli barák, a když jsme se rozešli, řekl, že to chce prodat, protože potřebuje peníze. Tolik jsem neměla, ale půjčila jsem si u jednoho pražského právníka půl milionu a musela dát do zástavy celý dům, který má dnes mnohonásobnou hodnotu. Tak jsem jezdila na ty zaoceánské lodi, abych vydělávala peníze. Na jedné z nich jsem potkala chlápka, který tam byl na výletě s kamarádem. Byl to finanční poradce a dal mi svoji vizitku. V lednu jsem se vrátila domů a čekala tam na mě obsílka z finančního úřadu. Z těchto věcí, účtů, složenek a dotazníků, mívám kopřivku. A když jsem se tím vším tehdy v hrůze probírala, vypadla na mě ta jeho vizitka, vizitka finančního poradce. Já dostala v životě hodně vizitek, ale nikdy jsem na žádnou nezavolala. Až tomuhle de facto cizímu chlapovi. Říkám mu, že mám mít nějakou kontrolu, a že tomu vůbec nerozumím, a jestli by mi nemohl pomoct.

Přijel do Prahy, on je z Regensburgu a pak se přestěhoval do Degendorfu, tak to neměl tak daleko, a udělal mi v tom pořádek. To byl leden. A v dubnu jsme se brali. Už spolu jsme pak šli vrátit onen zapůjčený půlmilion doktoru Mikšovskému. To ještě manžel neuměl ani slovo česky. Chtěli jsme peníze vrátit, ale on povídá: „Ten kurz je teď ale jiný, tak budete muset dát určitě víc.“ Když jsem se začala divit, že jsme domluveni jinak, šel k psacímu stolu a vytáhl na nás z šuplíku revolver. Přišel k nám, takhle si s ním pohazoval v ruce a říkal: „No, bylo tu víc takových týpků, kteří nechtěli zaplatit…“ Manžel nerozuměl ani slovo česky. Jen na mě nevěřícně koukal, když jsem mu překládala, že pan doktor chce ještě dva tisíce marek. Byl z toho úplně hotovej: „Dáme mu, co chce, hlavně ať nám to podepíše, a padáme pryč!“ Vyndal další dva tisíce a Mikšovský s těžkým srdcem podepsal vrácení dluhu. Tři roky nato v novinách psali o vraždě doktora Mik-šovského. (Zdeněk Mikšovský byl velké zvíře, likvidátor socialistických podniků jako Stavební izolace či Jednota; ve všech jeho kauzách šlo o obrovské peníze.)

Takové milé české přivítání. Manžel se asi dost divil. Jak se v Praze adaptoval? 

Sehnal skvělou práci, ale firma za půl roku zkrachovala. To jsme mysleli, že zkrachujeme rovněž.. Tak jsme založili školu němčiny Bernie’s Sprachschule s mottem „Rozmluvíme i nemluvu!“. Já jsem pořád rodila děti, byla jsem tlustá, tak jsem nechtěla, aby mě někdo viděl, a pořád jsem byla zavřená v Michli. Říkala jsem si: Tak, teď už třeba zhubnu a půjdu do Semaforu za panem Suchým. Když se narodil Leonard, třetí dítě, tak jsem se odvážila. Jiřík mě pozval na jejich vánoční koncerty, ale já opět otěhotněla, a to v době, kdy už mi říkali doktoři, že jsem stará a je to nepravděpodobné. Tak jsem svůj comeback musela o rok odložit. 

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Vrátila jste se do Semaforu?

Kamarád muzikant pracoval v televizním pořadu Caruso Show a moje dcera Viky, bylo jí asi devět, tam zazpívala Malé kotě od Suchého. Vyhrála to. On to viděl a obě nás pozval do svého vánočního pořadu. Bylo to asi patnáct představení, pak přišla derniéra a mně bylo smutno, že už je konec. Byla jsem na odchodu, když se Jiřík otočil a povídá: „Hele, holky Stirskejch, nechcete si u nás v divadle udělat recitál?“ No kdo by nechtěl? A tak vznikl pořad Zuzana se vrací, kde vystupoval i on. Premiéra byla v listopadu 1999 a právě pro tento pořad jsem založila soubor Gospel Time. V cizině se mi vždy líbily vícehlasé sbory. Semafor tehdy sídlil v karlínském suterénu a pan Suchý povídá: „No tak jo, Zuzanko, ale maximálně dvanáct lidí, aby se sem vešli.“ A jak v Semaforu dělali všechno narychlo, den před premiérou mi volali: „Jak se bude jmenovat ten soubor? My to potřebujeme do programu.“ Nemohla jsem tak narychlo nic vymyslet, jen jsem si vzpomněla, že je tam taková gospelová medley, tak jsem vyhrkla Gos-pel Time. Na jednu stranu to byl první gospelový soubor u nás, na což jsem pyšná, ale na druhou stranu nás to hodilo do takové škatulky, že mi v rádiu nehrají gospely, protože je to prý etnická hudba a podobně. S tím mám dodnes problémy. My přitom hrajeme písničky všech možných žánrů – semaforské, pop, jazz, blues, country… První dva roky nám to obrovsky jelo. Semafor, brali nás do televize, dělali jsme pořady jako Hvězdy, které nehasnou s Vláďou Hronem, country estrády s Ivanem Mládkem, Atleta i Sportovce roku, Paralympionika roku, všechno šlo skvěle. Ale pak jako když utne. Najednou nás nikdo nechtěl, začali jsme vadit.

Co jste provedla?

Asi že jsem přišla z Německa, byla jsem emigrant. Cítila jsem takové to „co ona nám tady bude vyprávět, odešla si a teď se vrátí a myslí si, že si z ní sedneme na zadek“. Ze zákulisí se ke mně doneslo, že to často pocházelo od jedné známé skupiny, která zpívá také gospely. Jisté ale je, že jsme cítili nevelkou vstřícnost z různých míst i institucí. V Semaforu nás tehdejší intendant divadla, Vláďa  Habánek, nechával velkoryse zkoušet a dohodli jsme se, že jednou měsíčně uděláme pořad Gospel Time Party. Na premiéru jsem pozvala Honzu Musila a Milana Knížáka a brzy se to rozjelo. Vždy jsem si tam vzala nějakého hosta a někteří z nich nám později také pomohli. Karel Vágner, který nás vůbec neznal, s námi hned po pořadu natočil desku. Martin Dejdar nás vzal do svého televizního pořadu… Po několika letech pak pan Suchý pro naši celou rodinu napsal pořad Vocaď pocaď aneb Zuzana má doma zebru. Vystupovaly tam všechny moje děti, dokonce i manžel tam měl „štěk“. Bylo to docela unikátní a milé představení, ale s velkou přízní kolegů jsme se nesetkali ani tam. 

Pak jste navíc také začala říkat nahlas svoje názory – ať už na ilegální migraci do Evropy, genderovou ideologii a další moderní trendy –, které jsou docela jiné, než zastává většina kulturní obce. Takže s vámi teď skoro nikdo nemluví?

No oni se mnou – až na vyjímky – nikdy moc nemluvili, takže jsem zvyklá. Já jsem se léta snažila dostat do televizí, ale měla jsem prostě utrum. Na vánočních koncertech, kam si nás objednávají, máme vždy obrovské úspěchy. Lidé vstávají, a dokonce někdy pláčou a ptají se: „Proč nejste v televizi? To je nádherné.“ Těžko se to vysvětluje. Velmi nám ale nyní pomahá Šlágr TV. Někteří lidé se ofrňují: „Ty děláš pro Šlágr TV, jo?“ A já říkám: „A co? Já už se nebudu ve svých letech doprošovat.“ Dvacet let jsem to bez úspěchu zkoušela u všech možných televizí, a tady nám na Štědrý večer pustí dvouhodinový vánoční pořad! To je mi opravdu milejší než hodina ve tři ráno na ČT Art a ještě s prosíkem. A i když možná zrovna v Praze ne, to nevím, jinde v republice lidé na Šlágr  koukají. Třeba na Moravě nám odmítali koncerty, že prý nás tam lidé neznají a nepřijdou. To se teď mění a já jsem za to vděčná.

Článek vyšel v časopisu Šifra č. 10/2019. Šifru si můžete objednat jak v tištěné, tak digitální podobě. Stejně jako předplatné.

Milan Vidlák, časopis Šifra