U mnohých informací hodně záleží na tom, kdy je čtete. Kdyby se mi Analýza 17. listopadu 1989 dostala do ruky před deseti lety, vytřeštil bych oči, smetl ji ze stolu a prohlásil za nebezpečný blábol. Aby někdo označil tento památný den za předem připravenou frašku a hybatele sametové revoluce za statisty, na to přece nemůže být duševně zdráv. Zalomil bych to po prvních pár stranách, pomyslel si cosi o té části těla, kde záda ztrácejí svůj slušný název, a šel pokračovat v budování demokracie.

Dnes už je to jinak, život mě (částečně) poučil. Stejně tak jsem nevěřil, že 11. září 2001 byla habaďůra. Než jsem sebral odvahu, prostudoval vyšetřovací zprávy a zjistil si všechna dostupná fakta, podle nichž je nad slunce jasné, že tak, jak události vykresluje americká vláda a média, se útoky na Světové obchodní centrum stát nemohly a nestaly. Tři měsíce mě z toho bolelo břicho, ale ani na chvilku jsem nezalitoval, že u mě zvítězila zvídavost nad pohodlností a snahou nekomplikovat si život. Od těch dob vím, že není radno věřit něčemu, co se tváří jako jasná věc, a naopak odmítat dopředu to, co se jeví stěží uvěřitelně, aniž by se člověk seznámil s detaily.

A tak jsem v rámci možností bez předsudků přistoupil i k Analýze 17. listopadu a tento materiál s chutí přečetl. Chtě nechtě musím přiznat, že slova psaná někdy v roce 1990 nejsou vůbec tak mimo, jak se mi kdysi zdálo. Něčemu se stále zdráhám uvěřit, neboť mi to kazí poslední zbytky ideálů, ale už tak tvrdošíjně neprotestuji, protože mi docházejí slova. Někdy je prostě nejlepším soudcem čas.

Materiál, který vypracoval Miroslav Dolejší, nikdy nebyl určen ke zveřejnění. Coby komunistický politický vězeň jej připravil pro vnitřní potřebu Konfederace politických vězňů – jako podklad pro stanovisko organizace. Tomu odpovídá i otevřený a přímý, ale přitom často komplikovaný styl psaní, který byl Miroslavu Dolejšímu vyčítán, stejně jako nejasnost zdrojů a pramenů. Je to ale podobné, jako kdyby někdo zveřejnil váš deník a pak vám vyčítal, že nemá formu románu.

Letos slavíme 100 let samostatného státu a příští rok uplyne 30 let od jeho resuscitace, kdy jsme se nadechli po letech nesvobody k novým, demokratickým zítřkům. Alespoň tak to většina lidí vnímala či vnímá. Mnohé indicie ale již delší dobu naznačují, že Listopad nebyl tak úplně revolucí, kdy si nadšený národ vyvzdoroval a vycinkal klíči novou naději, jako spíš cynickým a možná jen formálním předáním moci, po kterém se sice změnily kulisy, ale hráči a pravidla, podle kterých se hraje, zůstali stejní. S každým dalším listopadem od Listopadu je i pro mě těžší věřit, že vše bylo tak, jak praví legenda.

No není to legrace? Věděli někteří aktéři listopadových událostí víc než zbytek národa? Na snímku Alexander Dubček a Václav Havel v Laterně Magice 24. listopadu 1989. Foto Profimedia

Miroslav Dolejší většinu komunismu strávil za mřížemi nebo v pracovních táborech. V Československu zřejmě nebylo člověka, který by byl trestaný tak dlouho a tak často. V roce 1951 byl vyloučen z Vysoké školy strojní a pak už to šlo ráz naráz. Komunisti jej poslali do tábora nucených prací na dole Gottwald v Kladně-Švermově, protože v klubovně Československého svazu mládeže vyvěsil během studentského večírku britskou vlaječku, pak jej kvůli protistátní činnosti zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, jej pražský státní soud odsoudil k 23 letům vězení za velezradu a špionáž. Do svého propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry. Když k tomu připočteme i pozdější tresty, dělá to suma sumárum 18,5 roku různých forem basy, což z něj činí v tomto ohledu smutného rekordmana.

Člověk by si myslel, že bude ze změny poměrů jásat a stane se zapřisáhlým fanouškem nové české demokracie. Ale pan Dolejší ne – hned v roce 1990 si proti sobě poštval i nový režim. Jeho stať „pro interní potřeby Konfederace politických vězňů“ okamžitě unikla na veřejnost a hon na Dolejšího mohl začít nanovo. Trošku mi v tomto ohledu připomíná Karla Kryla, kterému coby účastníkovi listopadových událostí nadšení vydrželo asi dva týdny. To, co viděl pod povrchem, jej naplnilo tak hlubokým pesimismem, že v písni Demokracie naštvaně a smutně zpíval: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce. A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“ Na dnešní systém mohou mít lidé různý názor, jde na něm kritizovat milion věcí, ale o to mi teď nejde.

Dlouho jsem nemohl najít odvahu, abych si přečetl dílo pana Dolejšího celé, nezaujatě a v klidu a udělal si o všem vlastní představu. Právě tyto informace však mohou přispět k tomu, aby byl obrázek naší nedávné minulosti úplnější. Žádná romantika to tedy není, ale což…

Bývalý komunista?

Vždycky mi vrtalo hlavou, jak je možné, aby proběhla změna totalitního režimu na demokratický tak, že se diktatura vzdá moci bez boje. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by to udělal dobrovolně, a to v to nepočítám vydírání ve stylu „odstup sám, nebo na tebe vytáhneme špínu“. Raději jsem na to ale nemyslel a přijal všeobecně šířenou tezi, že se prostě komunismus sám zhroutil pod tlakem veřejnosti.

Z celé analýzy listopadových událostí od pana Dolejšího je nejvýbušnější už první věta, kde přesně o tomto píše: „Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ v letech 1969–70 a založením Charty 77. Politický převrat byl připravován přibližně od června 1988. (…) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu sedmi měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR.“ Kdyby šlo jen o tuhle „dírku“ v příběhu, dalo by se to jistě nějak smysluplně vysvětlit a přejít a na vše zapomenout. Jenže to je teprve začátek…

Aktuální číslo si můžete objednat v našem eshopu.

Jelikož šlo, jak jsem již podotkl, o interní dokument, zmiňuje i charakteristiku osob a hlavních listopadových aktérů, a to ne úplně v dobrém světle. To však není až tak podstatné, mnohem důležitější, než jestli byl větší darebák Franta nebo Pepa, je pro nás pochopit Listopad ze systémového hlediska.

Například mě zaujalo tvrzení, že disidentské hnutí, jehož někteří členové získali po revoluci výrazný podíl na moci a ve státním aparátu, bylo pod kontrolou komunistů. „Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 136 bývalých komunistů, mezi nimiž se nacházejí jména osob výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v 50. letech.“ Co to vlastně je, bývalý komunista, že?

Podle autora bylo na 800 funkcionářů KSČ na začátku normalizace, v letech 1969–1970, sice formálně vyloučeno, ale „použito“ jako záloha. „Ze zpravodajské analytiky KSČ v letech 1969–1970 vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí hned po jejich příchodu do emigrace: politický azyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned poté si přes československé konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních univerzitách. (…) Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků atd.“

Podobně argumentuje autor i v případě Charty 77. „Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během čtyřiadvaceti hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC … “ Řadoví signatáři o tom, že jsou jejich kolegové „pod kontrolou“, samozřejmě neměli tušení…

Logiku to má, i když je to hodně divoká teorie – a proto nazývaná jako všechny informace, které narušují běh věcí tohoto světa z pohledu establishmentu, jako konspirační.

Zajímavé byly reakce poté, co se dostala interní zpráva Miroslava Dolejšího na veřejnost. Ihned po zveřejnění analýzy čelil policejnímu sledování, pomluvám, nadávkám, výhrůžkám, a dokonce i nařčení ze spolupráce s StB a žalobám. Žalovali jej čtyři komunisti i chartisti. Vyloučen byl největší politický vězeň i z Konfederace politických vězňů, pro niž dokument připravoval. To jsou paradoxy. Pozoruhodné je také to, že Analýza hned po svém úniku začala vycházet ve středočeském Expresu. Ovšem ne dlouho. Umíte si ale něco podobného představit dnes, kdy se smí svobodně leda tak mávat eurounijní vlajkou?

I kdybychom připustili, že se pan Dolejší z dlouhého věznění dočista pomátl, proč by někdo činil tolik povyku a strachu kvůli neškodnému paranoikovi či lunatikovi? I kdyby neměl pravdu a všechno bylo víceméně tak, jak tvrdí oficiální verze, proč jsou všechny důležité materiály utajené nebo byly zničeny? Nebylo by jednodušší, kdyby byly spolehlivě vyvráceny? Samé důležité otázky, na které nejsou odpovědi.

Ve své Analýze dále pan Dolejší píše: „Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů …

Proč byly materiály týkající se Charty 77 odstraněny ještě před Listopadem? Proč nejsou důkazy vhodné ke zveřejnění? Převlékli jen komunisti a agenti kabáty a stali se demokraty? Jaká byla dohoda o převzetí moci? A jak bylo manipulováno a řízeno obyvatelstvo? 

Celý článek si můžete přečíst přečíst v novém čísle Šifry č. 11/2018Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra