Barnevern už začíná znít spíše jako dystopická korporace nežli o děti se starající sociální služba. Alespoň to vyplývá nejenom z řady protestů, ale i ze závažných obvinění z Norska i ze světa, že tato norská sociální služba „na ochranu dětí“ odebírá děti pro špatné, nedostatečné nebo dokonce falešné důvody.

Marianne Haslev Skanlandová je váženou emeritní profesorkou lingvistiky na univerzitě v norském Bergenu. Věnuje se mimo jiné analyzování a kritice současné vědy. Kromě toho je rovněž známa jako žena, jež kritizuje ještě jiný „obor“ – sociální péči a systém ochrany dětí v západních zemích, obzvláště v domovském Norsku, který se podle ní vymkl kontrole.

Profesorka Skanlandová došla ve svých výzkumech toho, jak se západní státy „starají“ o děti, ke skandálním závěrům. „Neexistuje jiný možný závěr, než je tento: Děti jsou odebírány od rodičů a ze svých domovů, aniž by k tomu byl přijatelný důvod. Sociální pracovníci a psychologové, kteří horlivě argumentují ve prospěch toho, aby byly děti zbaveny svých rodičů, mají své důvody, ale ty nejsou přijatelné a rozhodně nejsou v nejlepším zájmu dítěte,“ říká kategoricky k praktikám, jež se v Evropě podezřele rozmohly.

Norská profesorka po dobu, co se Barnevernu a spol. věnuje, shromáždila seznam důvodů, které byly úřady použity jako argument k odebrání dětí a který působí jako černý humor, než si ovšem uvědomíme, že jde o smutnou skutečnost. Namátkou vyberme ty nejšílenější:

1) Psycholog vypozoroval, že matka neumí uvařit dostatečně nutričně hodnotnou omeletu a krájí dítěti chleba na příliš tlusté krajíce.

2) Dítě se na ulici usmívá na cizí lidi a navazuje s nimi oční kontakt. Podle psychologa to svědčí o nedostatečném kontaktu s matkou.

3) Otec má zraněnou nohu a nemůže vylézt na žebřík. Tudíž nemůže utřít prach z vrchní okenní římsy.

4) U dvanáctiletého chlapce, kterému se zabili rodiče při autonehodě, a chtěly se o něj starat babička s tetou, které s ním žily v jedné domácnosti, bylo shledáno, že babička je pro péči o dítě moc stará (54) a teta moc mladá (28).

5) Třináctileté děvče, když se ho soudce zeptal, zda se chce vrátit od pěstounů ke své rodině, řeklo, že samozřejmě ano a přejí si to všechny odebrané děti. Soudce dívku ponechal v pěstounské péči, protože nebyla schopna říct správný důvod, proč by měla být u rodičů.

6) Matka je na vozíku a nemůže s dětmi běhat nebo je v zimě naučit lyžovat.

7) Matka sama byla odebrána Barnevernetem a vychovávána v pěstounské rodině, nechápe tak podstatu rodičovství.

Podobných důvodů objevila profesorka Skanlandová na osmašedesát. A to jsou jen ty nejnesmyslnější. Zatím bohužel není síla, která by toto státy organizované ničení životů zastavila. Co všechno se bude muset v Evropě ještě stát, než lidé řeknou dost?

Foto Valerias Blog

Rune Fardal, norský psycholog, se v nedávném rozhovoru pro Idnes.cz opřel nejenom do kontroverzního odebírání dětí, ale i do důvodů, proč to norská společnost přehlíží. Norská sociální služba odebírá děti, jejichž rodiče jsou podezřelí ze zanedbávání, týrání, sexuální zneužívání a podobných nepřijatelných praktik. Jenže zpočátku možná dobře míněný a promyšlený systém, který se opírá o práci psycholožky Kari Killénové, jež významně ovlivnila podobu norské sociální služby pro péči o děti (její knihy se dokonce používají ke studiu na vysoké škole), se ovšem proměnil v monstrum obchodující s dětmi.

Hlavní problémy jsou dva – kromě necitlivých, mocenských a obchodních praktik Barnevernu je to sociální ovzduší Norska. Norové, jak vysvětluje Fardal, jsou sice na oko moderními liberálními kapitalisty, ale ve skutečnosti socialisty, kteří od konce druhé světové války, kdy vládla strana práce, trpí, podobně jako Němci, komplexem viny, který má za následek, že nechtějí vystoupit z davu a jednat mimo rámec „korektnosti“. „Z Norů se stali lidé hanby. I světoví psychologové prokázali, že Norové jsou jedním z nejkonformnějších národů. Předčí je pouze obyvatelé Severní Korey a některých dalších zemí.“ Pokud něco říká vláda, je to správně, a pokud něco říká expert, je to také nezpochybnitelné. Norové se tak zdráhají uvěřit obviněním, že by sociální služba myslela víc na peníze než na svoje oficiální poslání – chránit a správně vychovávat děti.

„Špatné je, že lidé z Barnevernu tvrdí, že problém nastává v původních rodinách. Přitom se pod jejich dohledem nic nezlepšuje, naopak se vše ještě zhorší poté, co dítě odeberou. Podle mých zkušeností z oblasti psychologie to je způsobené pocitem ztráty a zpřetrháním vazeb na rodiče. I když takové pouto není ideální, stále je to pouto, které můžete zničit,“ řekl Fardal. Problém vidí v praktice, že služba nedává dítě do nových rodin, ale pouze do péče placených pěstounů, což ještě více podporuje byznys, který se s dětmi údajně provádí. Za další problém lze označit rozklad klasické rodiny, kdy stačí obvinění, leckdy falešné, na to, aby děti byly odebrány původním rodičům. S falešným obviněním a odebráním dětí se potýkal například česko-norský pár, jemuž norské úřady odebraly devítiměsíční holčičku s nemocnými ledvinami; nicméně ukázalo se, že si úředníci vymysleli neexistující důvody.

Foto Pixabay

„Když se začnete zabývat následky, dospíváte k hrozivým číslům. Statistiky uvádějí, že každý rok spáchá sebevraždu kolem 130 dětí. To je dvakrát tolik, než zabil Anders Breivik na ostrově Utoya a v Oslu v roce 2011. A tyto děti umírají v rámci systému, který jim má pomáhat a starat se o ně. Samotní výzkumníci Barnevernu prokázali, že 51 procent dětí, které strávily nějaký čas u pěstounů, trpí jednou nebo více psychologickými poruchami. To je nebetyčně vysoké číslo v porovnání s normální populací i s populací spadající do kategorie rizikových rodin. Před pár lety poslaly norské soudy 52 pěstounů do vězení za sexuální zneužívání dětí, o které se měli starat jako náhradní rodiče. Dnes máte případy dětí, které byly v náhradních rodinách a ústavních zařízeních a vyprávějí hrozné příběhy o tom, co tam prožívaly,“ prohlásil pan Fardal s tím, že celý systém je zkorumpovaný a generuje velmi mnoho peněz.

A vydělávají na tom všichni kromě rodičů a dětí. „Pěstouni dostávají hodně peněz za to, že se starají o cizí děti. Mají 600 tisíc až milion norských korun za rok (až 2,8 milionu korun českých). Mnohem více peněz dostanou, pokud je dítě v jejich péči prohlášeno za problémové. Může to být diagnóza expertů z Barnevernu, anebo na to poukážou samotní náhradní rodiče. Po zvýšení plateb nemusí vůbec chodit do práce. Pak se dozvídáme, že si za to ti lidé kupují a staví domy v horách. V zájmu takových lidí je starat se o co nejvíce problémové nebo postižené dítě.“

Rune Fardal není jediný, kdo na nepřijatelné praktiky upozorňuje; naopak se k němu přiklání stále víc odborníků i běžných lidí. A není divu. Z toho, co se děje v Norsku, zůstává rozum stát. A nejen v Norsku.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Jan Petrák, časopis Šifra

Diskuze