Zázraky bratra Hroznýše: přežil nacistické i komunistické vězení, je mu 102 let, sám si vaří, je na Twitteru a skáče s padákem

Eduard Marek se narodil ve stejný den jako já – 17. března. Přesně o 66 let dřív. Kondici a výkonnost máme ale zhruba podobnou, budu-li si fandit. Ve svých 102 letech jezdí po Praze tramvají, autobusem či metrem, tancuje, pracuje na počítači, a protože mu nechutnaly obědy, na které chodil, sám si také vaří. „Uvařím si lepší. Dneska jsem si udělal hovězí koleno, pěkně měkkoučké,“ pochvaluje si ve svém bytě, jenž se nachází v domě s pečovatelskou službou v pražském Braníku. Co se týče pečovatelské služby, tu by ani nepotřeboval… Pan Marek, oblečený ve fešáckých kalhotách a modré flanelové košili, tu žije zhruba rok, od té doby, co v jeho třípokojovém bytě na Spořilově došlo k elektrickému zkratu a vyhořel. V životě schytal tolik ran, že by to každého druhého položilo, ale on si z toho nic nedělá. „Ta pevná linka je na nic, špatně vás slyším, zavolejte mi radši na mobil,“ hlásil, když jsme si domlouvali schůzku. Doma má moderní kancelář s počítačem, smartphonem, barevnou tiskárnu, píše maily a… je na Twitteru!

Důvod jeho nezdolné vitality, šikovnosti, samostatnosti a jinakosti se sám nabízí – jde o jednoho z nejvýznamnějších členů a propagátorů skautingu, u jehož rozvoje a počátků v Čechách stál společně s Antonínem Benjaminem Svojsíkem či Jaroslavem Foglarem. Eduard Marek vzal ideály tohoto hnutí vážně a doslova. A toto je výsledek…

Na svět přišel rok před koncem první světové války na pražském Žižkově. „Ale ještě když mi bylo pět, dozvuky tady pořád byly. To zabili Rašína zrovna v té době, byl jsem mu na pohřbu, to si pamatuji. Tatínek mě tam vzal, abych všechno viděl,“ vzpomíná na dobu, kdy začínal jeho neobyčejný příběh a kdy netušil, co všechno prožije a přežije. Ať se ale dělo, co se dělo, ať byla doba, jaká chtěla, on se řídil jediným heslem: „Skautský zákon a slib byl nade vše. Zavazoval nás konat povinnosti vlastní a zachovávati zákony skautské – duší, tělem a bytím pomáhati vlasti a bližnímu. No a podle toho jsem v životě žil,“ popisuje cestu, která mu mnoho dala, ale také dost vzala.

Bratr Hroznýš (vpravo) ve svých 17 letech, kdy se dal ke skautům

„Já v legraci říkám, že jsem byl ve třech odbojích. První jsem dělal rok mamince pod peřinou,“ neztrácí humor. Protože pomáhal těm bližním, kteří to potřebovali nejvíc, nejednou se dostal do křížku se světskou mocí – řeč je o odboji protinacistickém a protikomunistickém. „Za války byli nejvíc pronásledovaní Židé, tak jsme pomáhali Židům a židovské obci. Jenže to prasklo. Protože to ale bylo na začátku války a tenkrát Němci vítězili, tak to tolik neřešili a byli dost mírní. A tak nás gestapo předalo soudu. U soudu mi říkal německý tlumočník, že mi poradí, abych se z toho dostal, protože za styk se Židy byl tehdy trest dva roky a šel bych prý do koncentráku. ,Hlavně nic nepovídejte o Židech,‘ radil mi. A já říkám: ,Vždyť to tak nebylo.‘ On na to: ,No kdyby to tak bylo, tak byste šel do koncentráku.‘ Tak jim nakonec říkal, že jsem byl obchodník a obchodoval jsem s každým, a jestli to byli Židi, mě nezajímalo.“

Odmala chodil Eda na Žižkově ministrovat, do kostela svatého Prokopa. Vstoupil tam též do nové ministrantské organizace Legio Angelica, kterou vedl oblíbený páter Karel Method Klement. „Páter se sešel jednou ve vlaku s náčelníkem maďarských skautů monsignorem Tothem a brzy z party ministrantů udělal skautský oddíl,“ vypráví Eduard Marek, jak to všechno začalo. V té době bylo Edovi sladkých sedmnáct. Za chvíli vytahuje kroniku, kterou stále píše. Má v ní různé výstřižky z novin, fotky i poznámky, v jiném šanonu má zase uloženu fantastickou sbírku známek, z nichž ta nejstarší je stejně stará jako on. Chvíli si připadám jako v klubovně Rychlých šípů. S Jaroslavem Foglarem, jehož jsem jako většina kluků v dětství hltal, se potkal, když řídil skautskou organizaci v Praze 2. „On si vedl jen svůj oddíl a nechtěl se víc zapojovat, aby měl čas na psaní. Vedl skauty do 16 let a o tom, co zažívali s oddílem, pak psal. Všechny ty knížky, to byla jeho opravdová činnost.“

Když se dal Eda ke skautům, fyzicky byl sice zdatný, ale potřeboval se naučit všechny další dovednosti. S oddílem proto vyrazil na lesní školu na Slovensko, kde jim zkušenější skauti vše ukázali. „Hlavní bylo nezanedbávat žádné povinnosti. Abychom byli dobrými lidmi a dělali svoji práci pořádně a starali se o to, co je třeba. To se dodnes ve skautu nemění. Je to vlastně výchovná organizace. Učí třeba zručnosti a řemeslu. My si tenkrát stavěli celý tábor sami. Dneska děti přijedou a už to mají postavené,“ porovnává Hroznýš, který ještě donedávna různé tábory navštěvoval. A nebrání se ani dnes, jen – pokud by to bylo mimo Prahu – by pro něj musel někdo přijet a pak ho zase odvézt. V pokročilejším věku už pan Marek mimopražské cestování trochu omezil. „Po devadesátce jsem byl jen v Izraeli a také na jamboree v Anglii. A když jsem se vrátil, musel jsem na operaci žlučníku a taky očí.“

Operace levého oka se hrubě nepovedla, ani to jej ale nevyvedlo z míry. „Říkal jsem si, že kdyby se nepovedla ani druhá operace, tak nebudu vidět a nebudu si moct ani přečíst svoje paměti. Tak jsem si to všechno pro případ, že bych byl slepý, namluvil na kazety, a na Barrandově mi to pak převedli na cédéčka.“

Když Edovi zemřel tatínek, převzal po něm realitní kancelář a ve svých třiadvaceti letech se stal nejmladším makléřem v Praze. „Byl to dobrý byznys, tenkrát kdo měl peníze, tak je potřeboval ulejt. Kupovaly se hodně baráky.“

Jenže do toho přišli nacisti a pak komunisti, takže realitní kariéra netrvala moc dlouho. Přesto, než mu živnost sebrali Němci, se mladému skautovi dařilo. Spoustu věcí totiž pochytil od tatínka. Například věděl, že je dobré se dělit o provize s lidmi, kteří mu dali kontakt a doporučili obchod. A mít všechny na své straně. „Bylo dobré se dělit, protože jsem tím získával známosti, příště mi doporučili zase, třeba všechny nemovitosti na Barrandově. Tatínek byl velmi společenský, znal všechny advokáty, podnikatele, byl zvyklý bavit společnost a rád vyprávěl anekdoty. Z těch, kterým něco prodal, si dělal stálé přátele. Třeba likérník na Žižkově – poslal mě tam jednou za čas pro likér a musel jsem milostivé paní nechat ruku líbat a že nechám pozdravovat pana likérníka. Ten řekl, ať taky pozdravuju, a dvacetikorunu si prý mám nechat od cesty. Takhle se to dělalo,“ směje se Hroznýš, který ani po hodině a půl bilancování svého stoletého života nejeví známky únavy.

Mezi nejzajímavější Eduardovy obchody patřil třeba prodej vily někdejšího předsedy vlády Berana, jenž byl zrovna „zavřenej“. „Majetek mu nemohli zabavit, Němci i komunisti ty svoje některé zákony zachovávaly. Nemohli mu to sebrat, a tak nechal napsat polovinu na manželku a polovinu na syna. Když jsem se dozvěděl, že je to na prodej, tak jsem šel za mladým Beranem, který měl v Praze továrnu. Cena byla 2,5 milionu, ale chtěl mě ošidit a nechtěl mi dát provizi, protože prý musel podělit rovným dílem celou rodinu a nevycházelo mu to. Tak mi dal kupující tři procenta.“ Jaký rozdíl oproti jednomu ministrovi, jenž Eduarda Marka doporučoval. „Každý, kdo mi něco doporučil, se chtěl dělit o provizi, ale tenhleten ministr povídal, když jsem mu řekl, že se rozdělím: Já mám poslanecký mandát, to je moje živobytí. Tohle je tvoje živobytí, to patří tobě. Nechtěl nic. Byl to bezvadný chlap.“ I mezi ministry se najdou zdá se výjimky…

To, jaká byla doba, dobře dokresluje i to, že se později sešel Eduard Marek v jedné cele s kupcem Beranovy vily… Za války se stal i jeden zázrak, když přišel nálet na Vysočany, kde Hroznýš bydlel se svou ženou Helenou a malým synem Edou. „Na barák, kde jsme bydleli, padla puma. Třípatrový dům se rozsypal a moje žena tam zůstala zasypaná. Nebyl jsem doma, já byl zase na nějakém kurzu nebo co jsem kde vyváděl. Zůstali uvězněni, tekla tam voda a ucházel plyn… Pomyslela si, že jim nezbývá než se pomodlit. Vysočanští houby věděli, co to je se pomodlit, a tak spustila otčenáš. A než to dokončila, padla druhá puma a ten barák rozhodila a oni mohli vylézt ven. Já za každou cenu zázraky nevybírám a nehledám. I když jim věřím, neříkám, že vše je zázrak. Tohle ale zázrak byl. Einstein říkal, že si můžeme vybrat: Buď je všechno náhoda, nebo zázrak. Když myslíme, že zázrak, jsme v životě spokojenější.“

Dům prodával pan Marek také Otilii Novákové Dvořákové, operní pěvkyni z Národního divadla, která chtěla za vilu na stráni u Vršovic 2 miliony hotově, aby měla z čeho čít. A to jí bylo, prosím, přes osmdesát a dům měla ještě na Žižkově. Jenže Němci živnost panu Markovi sebrali a bylo po realitách. „Po dvou letech to zatrhli, nevím proč. Setkal jsem se v té době s naším podplukovníkem z vojny, který na mě volal: Pošťáku, co děláš? Já dělal na vojně poštu. Povídám, teď mi Němci sebrali živnost. Tak mě vzal k sobě do účtárny.“

Holýma rukama

Nakonec se vyučil zedníkem a až do důchodu pracoval na stavbách. A bylo hůř… Po nacistech jej chytili i komunisti, protože byl členem ilegální organizace DEB, Doktor Edvard Beneš. „Nevěděli jsme, co budeme dělat, a tak jsme se napojili na již existující Mosteckou skupinu, která se zabývala převáděním vládních činitelů přes hranice. V té době převedli kancléře Beneše Smutného s celou rodinou přes hranice. Měli jsme hlídat na hranicích. Jenže k tomu už nedošlo, protože jsme taky byli ve spojení s francouzskou organizací, kterou vedl generál Prchala. Potom sem poslali nějakého Lederera, kterého jsme schovávali a ubytovali a on se sešel s Miladou Horákovou. Při těch soudech s Horákovou bylo odsouzeno asi 150 lidí a já byl mezi nimi. Dostal jsem se do vyšetřovací vazby a pak do soudní vazby na Pankrác, kde jsme čekali, až bude odsouzená Horáková. S Horákovou byl souzen třeba Záviš Kalandra, dubčekovec, který byl moc umírněný, a tak se jim nelíbil. Říkal: Já umřu jako komunista, tohle nejsou komunisti, ale zločinci.“

Jednotlivá čísla si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Eduard Marek nakonec strávil sedm let v jáchymovských uranových dolech, kde přebíral holýma rukama uranovou rudu. Ani to ho ale nezlomilo. Když se ho ptám, jak to psychicky i fyzicky zvládal, jeho odpověď mě překvapí. „Bral jsem to tak, že zjara to praskne a půjdeme domů. Neprasklo to. No tak to praskne na podzim. Pak jsme zase čekali na jaro. Založili jsme tam skautskou organizaci a scházeli jsme se v jednom baráku. Byl mezi námi udavač Morávek. Šel jsem za ním a uhodil na něj: Hele, jestli nás chceš prásknout, udělej to rovnou. Na co čekáš? Odpověděl mi: ,Já jsem skauty nikdy neudal, pracuju sice pro StB, ale skauty mám rád a já to na vás neřeknu.‘“ Opravdu to neřekl.

Jelikož skaut nebyl nikdy oficiálně zrušen, i když byl třikrát zakázán, Hroznýš za komunismu, v období oblevy během, pražského jara, opět nakrátko svolal oddíl s tím, že obnovuje činnost. Do té doby fungoval ilegálně. „Měl jsem na starosti Prahu 2, kde bylo 10 středisek, a šel jsem to ohlásit na radnici. Tam byl samozřejmě komunista a hned mi tykal. ,A kolik chceš peněz, náčelníku?‘ ptal se. Já povídám: ,My jsme žádné peníze jako skauti nikdy nedostávali, museli jsme si to ušetřit sami.‘ On na to: ,Já tady mám dva miliony, tak já to dám fotbalistům, když nechceš…‘ Já povídám, tak mi něco dej, ať koupím stany a spacáky pro všecky, je nás asi patnáct set. ,Dobře, tak dojdi na finanční referát k soudruhu Němcovi, že tě tam posílám.‘ Řekl jsem si o 140 000 korun a on povídá: ,Dobře, ale já taky musím dát něco těm pionýrům, těm bych nejradši nedal nic.‘ Tak jsem mu řekl: ,Těm taky musíš něco dát, dyť to jsou taky naše děti. Tak dostali asi 60 000 a my 140 000. Tak jsem se vlastně postaral o pionýry,“ směje se Hroznýš s tím, že všichni komunisti nebyli špatní.

V sobotu 8. června si bratr Hroznýš skočil poprvé v životě s padákem. Ve 102 letech? Žádný problém… Videa ze seskoku na konci článku. Foto Šifra

Jak to, že co by jiného položilo, přejde Eduard Marek s elegancí a lehkostí, všechny tragédie, změny režimů a podobně? „Procházel jsem životem, jak to šlo, a ani nemám pocit nějaké změny. Je to pořád stejné. Kdybych měl pocit změny, tak už bych asi nežil. Když si někdo stěžuje, že ho něco bolí, říkám, že až budu starej, tak mě to možná bude taky bolet,“ říká muž, jenž celou republiku projel na kole a moc rád jezdil i na motorce.

Každých 14 dní chodí do Klubu přátel Žižkova, každý týden chodí na trh do Spořilova, pak se schází jednou za měsíc se skauty; pořád má něco. Účastní se setkání v klubu seniorů v domě, kde bydlí… „Jsou tam muzikanti, jeden hraje na piano, druhý na harmoniku, tak tancujeme. Je tam jedna bývalá učitelka, ta nedá pokoj, tu to furt kroutí. Ta pro mě přijde, vezme mě kolem krku, dá mi pusu a jdeme tancovat. Tak musím. Ti mladší jenom sedí.“

A jaká je Hroznýšova rada do života? „Nedělat si žádné starosti a brát to, jak to je. Nerozčilovat se pro nic za nic. A hlavně se neplést do politiky.“

PS. Když jsem šel ukázat panu Markovi nové číslo, kde článek o něm vyšel, pěkně jsme si povídali, když mi jen tak mimochodem oznámil, že o víkendu bude skákat v Kolíně na letišti s padákem. Slíbil jsem mu, že u jeho parašutistické premiéry nebudu chybět. Zvládl to samozřejmě, jak je jeho dobrým zvykem, levou zadní. A stal se světovým rekordmanem. Vyskočil v tandemu s instruktorem Eduardem Novotným, který absolvoval vůbec první tandemový seskok v Česku a na kontě už jich má přes 7 tisíc.

Tento článek vyšel v novém čísle měsíčníku Šifra, číslo 6/2019. Takových článků je Šifra plná. Objednat si můžete časopis v tištěné i digitální verzi.

Milan Vidlák, časopis Šifra