Představte si následující situaci. Vaše obchody byly zasaženy koronavirem, rezervy se tenčí, a protože nikdo příliš neví, co bude dál, a prognózy jsou nejisté, rozhodnete se, že si uděláte malý výlet do Švýcarska. Tamní švýcarské banky, které kdysi sloužily jako bezpečný přístav, už vám totiž pěkně pijí krev.
Kde jsou ty časy, kdy se nikdo na nic neptal a tahle země představovala jedinou jistotu? Politika švýcarské centrální banky v posledních letech všechno zhatila. Kvůli své měnové politice a snaze udržet stabilní kurz franku účtuje tučné úroky bankám, které si u centrální banky půjčují a ukládají peníze, a banky nenapadlo nic jiného než tyto náklady naúčtovat svým klientům. Řekněte jediný důvod, proč byste měli platit za to, že někde ukládáte spoustu peněz, když právě díky těmto vašim penězům banka funguje a může z nich vytvářet další nové peníze. Právě na tom je přece založen bankovní byznys.
Například banka Credit Suisse však loni oznámila, že začíná účtovat zápornou úrokovou sazbu 0,75 procenta u vkladů nad dva miliony švýcarských franků, což je v přepočtu 47 milionů korun. To samé udělala i banka UBS. Z čeho to ale budou platit, až je všichni klienti opustí?
Celé je to kompletně postavené na hlavu. To oni by přece měli klientům platit za to, že jim svěřili do rukou takovou „raketu“. Pro klienty je důležitá nejen bezpečnost a spolehlivost, aby se o vydělané či ulité peníze nemuseli bát. A aby z nich bezdůvodně neubývalo.
Jelikož k tomu všemu zápornému úročení, kdy banky kasírují své střadatele, v posledních letech Švýcaři pohřbili i dříve nedotknutelné bankovní tajemství, movitější lidé postupně vybírají peníze ze svých účtů a ukládají je v sejfech a bankovních schránkách, kde se jejich množství neztenčí. Informoval o tom například zpravodajský web americké televize CNN.
Švýcaři tak zdá se opakují stejné chyby jako například Francie, která zdaňuje bohaté tak neuvěřitelným stylem, že prchají do jiných zemí. Nejznámějším příkladem je legendární herec Gérard Depardieu, který se přestěhoval do Ruska, kde nemusí platit nic. Už to, že si své miliony uloží u nich, je pro ruské banky skvělá zpráva, protože peníze tvoří další peníze. Poté, co mu tamější prezident Vladimir Putin udělil občanství, skrze televizní reportáže o otevřené náruči pro Depardieua jako by Rusové naznačovali, že jsou nejen francouzští boháči v zemi vítáni.
Podle mezinárodní organizace New World Wealth, jež sídlí v jihoafrickém Johannesburgu a sleduje stav nejbohatších lidí ve 120 zemích světa, se podmínky v Evropě pro bohaté osoby zhoršují a například z Francie odejde ročně zhruba 10 až 12 000 boháčů. To má pro ekonomiku země velmi neblahé důsledky. Kdo by taky tři čtvrtiny toho, co vydělá, chtěl odevzdat státu a nic za to nedostat zpátky, nemluvě o chabě fungujících veřejných službách? Podle New World Health prchají boháči z podobných důvodů též z Německa, Rakouska či Velké Británie.
A tak se prostě v této situaci rozhodnete, že si peníze vyberete. Dorazíte do banky v St. Gallen, kde si předem sjednáte schůzku, a kromě hotovosti vyjmete ze schránky i tři kilogramy zlata, které chcete spolu s kufrem plným hotovosti převézt do nového „působiště“.
Co se ale nestane. Jedete vlakem do Lucernu, kde se kocháte malebnou švýcarskou krajinou, a než dorazíte na letiště, přemýšlíte, jak se svými úsporami naložíte dál. Kufr jste zdárně dostali z vlaku, doklady taky máte, ale moment… To néé, kde je druhá taštička se zlatem? Zůstala ve vlaku!
Takhle nějak možná uvažoval nešťastník, kterému se přesně tohle stalo v říjnu loňského roku. Nyní, téměř po osmi měsících neúspěšného pátrání po vlastníkovi to oznámily švýcarské úřady a napsal o tom server německého týdeníku Focus. Ačkoli má majitel zlatého balíčku na to, aby se o zapomenutý poklad přihlásil, podle zákona 5 let, vzhledem k tomu, že až dosud o ztracené zavazadlo neprojevil pražádný zájem, je pravděpodobné, že vzácný kov o hmotnosti 3 kilogramů a hodnotě přes 4,6 milionu korun raději oželí. Možná to pro něj bude výhodnější než odpovídat na otázky policistů, jak k zásilce přišel a jaký je její původ. Na druhou stranu je pro Švýcary velice lichotivé, že se zlato ve vlaku vůbec našlo. Dokážete si představit, jak by to asi dopadlo třeba v naší zemi? Tipuji, že by buď okamžitě zmizelo, nebo by se o něj po výzvě v novinách přihlásilo majitelů mnohem víc. Ať tak či onak, otázkou zůstává, jak chtějí Švýcaři potvrdit, v případě, že by se skutečně někdo přihlásil, zda je opravdu on tím skutečným majitelem.
Ostatně prokazování vlastnictví zlata nebo peněz je ve Švýcarsku palčivým problémem již od druhé světové války. Alpská země totiž sloužila jako bezpečný přístav pro evropský majetek obrovské hodnoty, který si zde jeho vlastníci ukrývali před válkou. A tak to zůstalo až do nedávna, kdy se vše od bankovního tajemství po záporné úroky obrátilo vzhůru nohama.
Proto si Švýcarsko vždy plulo tak pěkně stranou. I kdyby v okolních zemích trakaře padaly, tady byl vždycky klid. Alpská země stála vždy mimo a nikdo o ní nic nevěděl ani neslyšel, s výjimkou sjezdovek, hodinek, sýru a čokolády. Jak ale jistě ráčíte uznat, to nejsou zrovna komodity, na kterých by mohla stavět ekonomika tak bohaté země. Zdejší bohatství stojí na trošku jiných hodnotách.
Válečné zlato
V polovině 80. let 20. století prokázal pomocí oficiálních dokumentů švýcarský historik Werner Rings, že v letech 1939–1945 německá Reichsbank se švýcarskou pomocí dala na světový trh zlato v hodnotě 1,7 miliardy franků. Švýcarská vláda totiž umožnila nacistům zřídit si v Bernu pobočku Reichsbanky. Švýcarsko nacistům sloužilo jako jedna velká „prádelna“, ze které mohli posílat zlato do Portugalska, Rumunska nebo Švédska. Tam za ně nakupovali suroviny, které nezbytně potřebovali pro svůj válečný průmysl.
Zlato, které skončilo ve Švýcarsku a odkud potom putovalo dále do světa, nacisté ukradli Židům a okupovaným zemím. Jeho největší část byla ukryta právě v trezorech švýcarské Národní banky. Švýcarský ekonom a předseda Národní banky Robert Urs Vogler v 80. letech 20. století přiznal, že obchody se zlatem mezi Švýcarskem a Říší v letech 1939–45 byly mnohem větší, než Švýcarsko připouštělo: „V letech 1939–45 získala Národní banka od Říšské banky zlato v hodnotě několika miliard franků.“ Jeho zprávu Národní rada zcenzurovala a pan Vogler následně musel rezignovat.
Po válce se však Švýcaři museli o toto bohatství, na kterém je založen švýcarský ekonomický zázrak i podoba světové ekonomiky druhé poloviny 20. století, „poctivě“ rozdělit.
Dne 22. 5. 1946 uzavřela švýcarská vláda ve Washingtonu dohodu o předání části zabaveného „německého“ majetku Spojencům, tedy Britům a Američanům. Bern se současně zavázal, že dá 250 milionů dolarů, což tehdy byly obrovské peníze, na poválečnou rekonstrukci Evropy.
Aby to nevypadalo tak ošklivě, připsalo se do společného prohlášení, že švýcarská Národní banka nabyla „německé“ zlato „bona fide“, tedy v dobré víře. V této „dobré víře“ si před válkou v očekávání nejisté doby uložily ve spolehlivých švýcarských bankách své zlato a peníze i tisíce či desetitisíce Židů. Poté, co většina z nich válku nepřežila, však odmítly švýcarské banky vrátit tyto prostředky pozůstalým, dokud nepředloží úmrtní list majitele účtu. Jak ale můžete předložit úmrtní list někoho, kdo skončil v plynové komoře v některém z vyhlazovacích táborů?
Když byl někdo hodně kreativní a úmrtní list si nějak obstaral, byť třeba nelegálně, chtěly po něm banky doložit, že je jediným oprávněným dědicem. To je samozřejmě zhola nemožné, a tak si většinu zlata a peněz po obětech holokaustu švýcarští bankéři ponechali. „Mohli jsme zůstat mimo válečný požár ze tří důvodů,“ přiznal později jeden z důstojníků švýcarské armády. „Vzhledem k dobré obraně asi tak z 10 %. Kvůli tunelům do Itálie, které bychom vyhodili do vzduchu, asi z 30 %. Ale z dobrých šedesáti procent naše nezávislost spočívala ve spolupráci s Reichsbankou a na jejím zlatu.“
Existenci takzvaných spících kont, tedy účtů s penězi obětí války, ke kterým se nemohou příbuzní ani nikdo jiný dostat, připustilo Švýcarské bankovní sdružení poprvé již koncem 40. let 20. století, nikdy ale nepřiznalo skutečné množství těchto temných peněz.
Když se Švýcaři o svou „válečnou kořist“ podělili, Britové a Američané se vzdali všech budoucích nároků na Švýcary. Zřejmě byli s výslednou sumou spokojeni. „Mám dokumenty, které jasně dokazují, že téměř všechno nacistické zlato opustilo Švýcarsko ještě během války,“ prohlásil profesor Philip Marguerat, který prostudoval archivy Národní banky. Důležité je ono slůvko téměř.
Právě na tomto „válečném“ zlatě mohla být založena nová vlna nejen švýcarské, ale také americké prosperity. Rovněž Spojených stát se válka téměř nedotkla a vyšly z ní velmi silné. Hned po válce byl ustaven americký dolar jako světová rezervní měna a mocnosti se dohodly na vytvoření Brettonwoodského měnového systému, jehož podstatou bylo navázání dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar.
Náhlá smrt
Jestliže neznámý cestující zapomněl tři kila zlata ve vlaku, nedopadl ještě tak špatně a lze to označit jen jako drobnou komplikaci. Do opravdových problémů se ve Švýcarsku dostal český europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf, který se ve švýcarské bance pokusil spolu se třemi Slováky včetně exstarosty obce Ivanka pri Nitre Peterem Guzmickým dostat k jednomu ze spících kont se sumou 350 milionů eur, údajným dědictvím po tetě, ke kterému se snažil dostat český občan Vladimír Huněk. Ransdorf a Guzmický mu slíbili, že mu za dohodnutou provizi pomohou se ke kontu dostat.
Nejenže nepochodili, ale nejprve na ně byla přivolána policie, poté byli nařčeni z toho, že měli falešné doklady, a mluvčí curyšského státního zastupitelství uvedla, že zatčení souviselo s majetkovou trestnou činností. Následně byl Ransdorf zesměšněn v médiích jako napůl podvodník a napůl popleta.
Na konci roku 2016 ale švýcarská prokuratura rozhodla o zrušení obvinění vůči všem třem podezřelým s tím, že žádný trestný čin nebyl prokázán, a navíc jim švýcarské úřady přiznaly odškodné. Toho si ale nikdo z nich neužil.
Český europoslanec Ransdorf dostal ve svých 62 letech údajně náhlou mozkovou příhodu a 22. ledna 2016 zemřel. Vdova po europoslanci Ransdorfovi Vlasta a jeho dcera Aneta sice žádaly u několika českých politiků, aby se zasadili o důkladné prošetření okolností jeho podezřelé smrti, protože se domnívaly, že nešlo o náhodu… Ale brzy si to – naštěstí – rozmyslely a stáhly se.
Šestadvacátého února 2018 zemřel – také na mozkovou příhodu – i bývalý starosta Ivanky při Nitre, kterému nebylo ani dvaašedesát let. A celá kauza byla velmi netradičně uzavřena loňským úmrtím hlavního aktéra Vladimíra Huňka, který si kladl nárok na dědictví po tetě. Tomu bylo 50 let.
Jsou prostě věci, od kterých je lépe držet se dál a které je i nadále rozumnější považovat za náhodu. Obzvlášť když souvisejí s nejtemnějšími zákoutími světového finančního systému. Není totiž všechno zlato, co se třpytí. Možná je lepší vyrazit do Švýcarska třeba lyžovat. I když i to může člověka přijít docela draho…
