Philip Lymbery (55) vypadá jako typický britský džentl­men, nikoli jako aktivista. Přesto je obojí. Generální ředitel mezinárodní nevládní organizace Compassion in Word Farming (Soucit ve světovém zemědělství) se již více než čtvrt století zabývá problematikou chovu hospodářských zvířat a negativním dopadem průmyslové produkce potravin na životní prostředí, zvířata, lidi a celou planetu. Přes tři roky cestoval po světě a shromažďoval svědectví o skrytých nákladech na produkci levného masa. Výsledkem je jeho úžasná kniha Farmagedon: Skutečná cena levného masa ve kterém dokázal strhujícím způsobem popsat, jak se z farem staly továrny a ze zvířat komodity. „Pokud někdo dokáže světu prodat myšlenku, že potřebujeme pěstovat a vyrábět stále víc, i když je všeho dostatek, vydělá ještě víc peněz. A když přesvědčíte lidi, že opravdu nutně potřebují vaše geneticky modifikované potraviny a technologie, že potřebují vaše pesticidy a že zvířata potřebují stále víc antibiotik, vyděláte úplně nejvíc peněz,“ vysvětluje v rozhovoru pro Šifru. „Tady nejde o nasycení světa, ale o udržení trhu v běhu.“

O toto téma jste se začal zajímat už ve dvaceti letech. Co vás k tomu vedlo?

Odmalička mě fascinovala divoká příroda. Když jsem chodil na střední, měl u nás ve škole přednášku člověk z organizace, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Jmenovala se Compassion in World Farming. Vyprávěl nám o tom, jak jsou slepice drženy v malinkých klecích tak, že nemohou roztáhnout křídla, telata se nemohou na svých místech ani otočit a prasata jsou držena v těch nejubožejších podmínkách, špinavá a natěsnaná jedno vedle druhého. Jako teenager, který zbožňoval divočinu a rozmanitost druhů, jsem byl ohromen. Nic takového jsem do té doby netušil a strašně mě to naštvalo. Chtěl jsem s tím něco udělat, pomoci to zastavit.

Pocházíte z britského venkova?

Vyrůstal jsem ve středně velkém městě, jezdil jsem ale často do přírody. Vždy jsem chtěl žít na vesnici. Tak jako teď. Hned po té přednášce jsem se dal do řeči s oním pánem z neziskovky a začal jsem se o to zajímat více do hloubky. Pomohlo mi to pochopit, jak fungují velkochovy, co to znamená pro zvířata, co to znamená pro lidi a jak zničující to může být pro venkov. Tehdy jsem tomu zasvětil život. Pracoval jsem tři roky jako designér obalových materiálů, ale v roce 1990 jsem se k organizaci připojil a chtěl jsem to dělat na plný úvazek. Dal jsem si předsevzetí, že to, o čem budu mluvit a na čem budu pracovat, chci lépe poznat i z vlastní zkušenosti. Vidět to na vlastní oči. To se promítlo i o dvacet pět let později, kdy jsem se rozhodl napsat knihu Farmagedon. Můžu tak o tom všem mluvit s daleko větší energií a znalostí věci, než kdybych to jen někde četl. Hodně mě ale samozřejmě naučil zakladatel Compassion in World Farming Peter Roberts. Hned na začátku jsem mu říkal: „Petere, ty toho víš tolik o tom, co je špatně, měl bys o tom napsat knihu.“ On to už nestihl, ale o čtvrtstoletí později jsem tu knihu napsal já. Za něj. Farmagedon je z velké části jeho kniha.

Říkal jste, že jste chtěl důsledky velkochovů vidět na vlastní oči. Jak vaše pátrání probíhalo?

Od roku 1990 jsem jako dobrovolník chodil pátrat, samozřejmě ne pod svým jménem, na různá taková místa. Sledovali jsme třeba nákladní vozy vyvážející živá zvířata do ciziny, chodil jsem na jatka, do prasečáků, do velkochovů krocanů, viděl jsem toho až až. Využíval jsem také příležitostí, když nás chovatelé zvali k nim. Oni to často dělali proto, že ve skutečnosti nevěřili, že tam doopravdy přijdeme. Já jsem ale pokaždé šel. (směje se) Jednou jsem byl na konferenci producentů drůbežího masa. Všichni tam na mě útočili, jak můžu o tomto tématu mluvit, když jsem jejich farmu neviděl. A kladli mi na srdce, abych se tam přijel podívat. Oni to ale nemysleli vážně, jen blafovali. Když jsem tam chtěl po konferenci přijet, hned couvali. Pouze pár jich bylo otevřenějších a ti mě tam nechali jít. Proto jsem se tam často musel dostat nějak tajně. Ale Farmagedon jsem nedělal tajně, psal jsem jej společně s novinářkou Isabel Oakeshottovou, to byla klasická metoda investigativní novinařiny.

Kdo dovolil novinářce, která pracovala v mainstreamových novinách The Sunday Times, pro Daily Mail a která napsala biografii bývalého premiéra Davida Camerona, psát o takových věcech?

Oni jí to dovolili, ale jenom trochu. Dva tři články, víc ne. Vždyť víte, jak to chodí. Stále se o to zajímá, ale píše o tom už jenom na Twitteru. Co mě ale překvapilo, je, že kniha byla v médiích velmi dobře přijata a recenzována. A to přesto, že o takových tématech jinak nepíšou. Na druhé straně se proti mně a Isabel ale rozjela obrovská kampaň ze strany producentů masa a lobbistů. Myslím si však, že důvod dobrého přijetí knihy byl takový, že je psána de facto pro mainstream. Není psána ani z pohledu vegetariána, ani z pohledu militantního bojovníka za práva zvířat, čímž se liší od podobných knih. Je psána záměrně tak, aby si ji mohl vzít a přečíst úplně každý, především jako zajímavý příběh.

Farmy, nebo továrny? Foto Profimedia

Hodně lidí, když se mají dozvědět o podobných věcech, se někdy až s odporem brání slovy, že je to negativní a že o tom nechtějí nic slyšet. Setkáváte se s tím taky a jak na to reagujete?

Samozřejmě, spousta lidí by raději nevěděla. To je výchozí bod. Ale zájem o tyto informace prudce roste a to, co jsem chtěl dokázat svojí knihou, je povzbudit tento zájem skrze vyprávění příběhu. Farmagedon je kniha příběhů. Příběhů s fakty a statistikami, díky kterým může člověk porozumět, co se vlastně kolem něj děje.

To se myslím povedlo… Vaše první cesta v rámci Farmagedonu vedla do Kalifornie. Hodně věcí o tématu jste již věděl, měl jste nějakou představu, ale přesto: Je něco, co vás překvapilo nebo co na vás obzvlášť zapůsobilo?

Jel jsem tam proto, že jsem věděl, že chov zvířat tam probíhá na průmyslové bázi. Ale nečekal jsem, že budu tak ohromen velikostí toho všeho. Nejsilnější zážitek pro mě ale bylo ticho. Nebyl tam jediný brouček, jediná včela. Vše bylo mrtvé. Až na obrovské mouchy kolem mléčných farem. Překvapilo mě ale, jak se o toto téma zajímají místní obyčejní lidé. Jsou z toho totiž nešťastní. Potkal jsem se třeba s místním učitelem Tomem Franzem, který měl na sobě tričko s nápisem: „Máte astma?“ Vyprávěl mi, že škola, ve které učí, má kolem sebe sedm obřích mléčných farem a že ani v největších vedrech není možné ve škole otevřít okna kvůli nesnesitelnému zápachu a neuvěřitelnému počtu obrovských much. Myslel jsem, že moje obavy a očekávání z toho, co uvidím v Kalifornii, jsou přehnané, ale nebyly. Bylo to mnohem horší. Na ten pocit, kdy naprosté ticho utnul až zvuk letadla, které rozprašovalo pesticidy po okolních polích, jen tak nezapomenu.

Jako v Kalifornii to vypadá i jinde, nebo tohle je extrém?

Systém velkomlékáren je dominantní především ve Spojených státech amerických. Kopírovat a rozmáhat se to ale začíná i v Evropě. Tisíce a tisíce krav stojí v prašném výběhu, kde už není ani žádná tráva. Krmí se kukuřicí – většina kukuřice se dnes nepoužívá na krmení lidí, ale zvířat. Zbytek kukuřice se pak používá na biopaliva. Což celé absolutně nedává smysl. Protože je třeba víc kukuřice, víc hnojiv, což způsobuje stále větší znečištění a takzvané mrtvé zóny.

Regenračné centrum

Koho napadlo krmit krávy kukuřicí, když odjakživa žraly trávu?

To je velmi dobrá otázka. Píšu o tom právě ve své nové knize Dead Zone. Odpověď je, že to začalo v USA kvůli dotacím kukuřice. V 19. století žilo v USA asi 50 000 000 bizonů, kteří byli živi jen z deště, slunce a trávy. Taková je síla pastvin. Ve 30. letech 20. století, v časech Velké deprese, zažívali farmáři krušné časy, stejně jako většina lidí. Proto vláda představila velký dotační program pro pěstitele kukuřice. Té bylo časem tolik a byla tak levná, že se jim vyplatilo krmit jí dobytek. Právě tady se začaly rozmáhat průmyslové velkochovy. Vlak se rozjel.

Knihu Farmagedon: Skutečná cena levného masa si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/kategorie/knihy/, nyní s 50% slevou

No dobře, ta kukuřice je sice levná pro velkochovatele, ale platí to daňoví poplatníci, takže ve výsledku zase tak laciná není, že?

Přesně tak. A stejně tak levné maso není levné. Proto se podtitul mé knihy nazývá Skutečná cena levného masa. Platíme za to několikrát. Když to kupujeme, pak v podobě dotací, a pak ještě znečištěním životního prostředí, které je masivní. A nakonec je tu ještě otázka zdraví. Takže jak to všechno skončilo? Dotovaná a levná kukuřice způsobuje, že její pěstitelé musejí hledat stále nové trhy. Lidi toho o moc víc už nesnědí, ale mohou prodávat kukuřici ke krmení dobytka a aut coby součásti biopaliv. To už je mnohem větší trh. Tady nejde o nasycení světa, ale o udržení trhu v běhu. Průmyslové chovy nezačaly kvůli lidské krutosti, že by si někdo řekl „budeme se chovat ošklivě ke zvířatům“, ale kvůli levné dotované kukuřici.

Kdo na tom ale vydělává? Pěstitel levné kukuřice asi moc ne, že?

Výrobci jídla, agrochemické korporace a farmaceutické firmy. Skoro polovina vypěstovaných plodin míří do průmyslových velkochovů. Výroba hnojiv jde stále nahoru. A je třeba dodávat stále víc antibiotik, skoro polovina vyrobených antibiotik jde do velkochovů. Pozoruhodné na tom všem je, že do zemědělství míří za posledních 100 let stále víc peněz, ale příjmy obyčejných zemědělců se snižují. Vydělávají korporace jako Monsanto.

To nevypadá jako náhoda…

Je to systém a důsledek toho, že se z jídla stala komodita. Pokud někdo dokáže světu prodat myšlenku, že potřebujeme pěstovat a vyrábět stále víc, i když je všeho dostatek, vydělá ještě víc peněz. A když přesvědčíte lidi, že opravdu nutně potřebují vaše geneticky modifikované potraviny a technologie, že potřebují vaše pesticidy a že zvířata potřebují stále víc antibiotik, vyděláte úplně nejvíc peněz. Realita je taková, že se ve světě vypěstuje jídlo, které by uživilo 16 miliard lidí. Že je nedostatek jídla, není zkrátka pravda.

Půda dostává tak zabrat, že je zázrak, že ještě něco vyroste. Jak to může trvat dlouho?

To je obrovský globální problém. Varuje před tím i OSN. Přesně tam to bohužel směřuje.

Předpokládám, že si šéfové korporací po přečtení vaší knížky neřeknou, že by mohli ubrat. Co se s tím tedy dá dělat?

Oni zaslepeně tvrdí, že jejich technologie nás zachrání. Někdo blízký italské vládě mi vyprávěl, jak byli němečtí vojáci na konci války krmeni propagandou, že je na cestě nová zbraň, která je zachrání a díky které vyhrají Němci válku. Podobnou propagandou je krmena veřejnost ze strany agrochemických korporací.

Jinými slovy, těžko může problém vyřešit něco, co jej způsobilo. To máte na mysli?

Ano. Oni říkají, že všechno bude v pořádku. V mořích nejsou už žádné ryby, není už skoro žádná úrodná půda, mizejí včely, ale oni nás uklidňují, že jejich technologie nás zachrání a že na něco přijdou…

Nové číslo Šifry či předplatné (digitální či tištěná verze, poštovné a balné je zdarma) objednávejte v našem eshopu

Kudy z toho ale ven? A dalo by se to vůbec dělat jinak?

Určitě je to možné. Průmyslové velkochovy způsobují tolik plýtvání a jsou tak devastující, že to není udržitelné. Musel by ale někdo nejdřív chtít. Stačilo by pěstovat plodiny a využívat je efektivně. Hlavní je přestat krmit dobytek kukuřicí a vrátit zvířata z továren zase ven. To by mělo velký efekt. Chov zvířat totiž v současném systému spotřebuje víc energie, než vyprodukuje. Většina, mezi 70 a 95 % kalorií z kukuřice, která se vyprodukuje, je použita na přeměnu na maso, mléko a vejce.

Řešením by také jistě bylo jíst méně masa. Na druhou stranu, když se podíváme, jak se pěstuje taková sója, není to z louže pod okap?

Musíme opustit průmyslové pěstování plodin i chov zvířat. Jde to ruku v ruce. Budoucností je na půdě založené střídavé hospodaření. Existuje spousta studií, jak by to šlo udělat.

Mě ve vaší knize zaujalo i to, že kromě geneticky modifikovaných plodin, o kterých všichni víme, píšete i o geneticky modifikovaných zvířatech. To se také děje?

Ano. Dost vydatně s tím experimentují, v USA mají už geneticky modifikovaného lososa a klonují hospodářská zvířata. Geneticky modifikovaná zvířata jsou další hranice.

Můžeme s tím jako občané něco udělat?

Jako jednotlivci máme sílu změnit věci minimálně třikrát denně skrze naše stravovací návyky. Když budeme jíst takových věcí méně, vytvoříme tím tlak na tento systém. Vlády ale musí vědět, že se o to lidi zajímají.

Jak se vám při takové práci spí?

Udržuji si v sobě naději, že to lidstvo jednou pochopí. Samozřejmě že jsem byl mnohokrát zoufalý a naštvaný, ale snažil jsem se to vždy transformovat v něco pozitivního. Píšu třeba knížky, pracuji s lidmi a chodím do přírody.

Regenračné centrum

Článek vyšel v Šifře č. 5/2017.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra