Kdo si počká, ten se počká, dalo by se říct s trochou ironie v případě soudního případu, který právě skončil u Okresního soudu v Plzni. Ani to, že soud rozhodl v této kauze správně, nemůže ale zakrýt tu pachuť a absurditu, co všechno je v našem právním řádu možné.

Truhlář Josef Procházka (jméno si přál v médiích upravit) v roce 1998 dlužil svému dodavateli 314 000 korun a podepsal mu potvrzení, že pokud dlužnou částku neuhradí včas, bude se mu účtovat penále ve výši 1300 korun denně. Jenž dlužník nakonec nebyl schopen splácet, zkrachoval a skončil v exekuci.

Pan Procházka sice dnes tvrdí, že celý dluh vznikl podvodem, neboť prý chtěl neoprávněně zaplatit dodaný nábytek dvakrát a vyvíjel takový nátlak, že mu radši uznání dluhu podepsal, to ale není v tuto chvíli až tak podstatné. Prostě to podepsal a dlužil.

Po krachu své firmy začal dlužník pracovat jako řidič autobusu, a ikdyž neměl nikterak vysoký příjem, podařilo se mu peníze splatit. Jenže… právě zde nastupuje specialitka v podobě českých zákonů šitých na míru exekutorské mafii. Ačkoli by mělo být smyslem vymáhání dluhů splacení dluhu, v České republice je cíl jiný – odrbat lidi až na kost a „vyvařit“, co se dá. I za cenu toho, že podobná praxe ničí lidem životy.

Podobně dopadl i pan Procházka; kvůli nesmyslným penále se jeho statisícový dluh vyšplhal na částku 8,4 milionu korun. Takové příběhy jsou kvůli zmíněné praxi běžné; tento je ale výjimečný tím, že se soud pana Procházky zastal, jeho exekuci zastavil a označil celé řízení za nespravedlivé. A celé to trvalo „jenom 20 let“. Na jednu stranu lze tedy vtipkovat a ironizovat bizarnost celé situace, že trvá patnáct let něco, na co by stačilo pět minut; na straně druhé jde skutečně o první rozhodnutí, které se zastalo občana a ne exekutorsko-advokátských šíbrů.

Bude zajímavé sledovat, jestli to nějaká další instance zase nezruší a výjimka pouze nepotvrdila pravidlo. „Jelikož je exekuce vedena již čtrnáctým rokem, přičemž byla uhrazena jistina, je nutno konstatovat, že výše smluvní pokuty 8 356 878 Kč je v současné době výrazně nepřiměřená, s ohledem na věk povinného a jeho výdělečné možnosti je nutno ji v současné výši považovat za likvidační,“ uvedla ve zdůvodnění rozsudku soudkyně Lenka Šaňková. A přidala: „Jelikož je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, a další vedení exekuce v této věci by exekuční soud shledal nespravedlivým, rozhodl o zastavení této exekuce,“ píše Šaňková. Heuréka!

Procházkův příběh je mezi statisíci českých dlužníků – podle Mapy exekucí bylo v roce 2017 v Česku v exekuci 863 tisíc lidí – netypický. Na vznik velké skupiny lidí v dluzích a exekucích měla silný vliv neexistence regulace nebankovních společností, které často půjčovaly s lichvářskými úroky. Lidé pak často „vytloukali“ jednu půjčku jinou.

Ačkoli pan Procházka uhradil z dlužných 314 000 korun již skoro 400 000, všechny náklady a poplatky si dávno „předplatil“. U soudu ale popsal, jak jednání s exekutorskými tvory po uhrazení částky vypadalo. „Několikrát jsem volal plzeňské exekutorce Vendule Flajšhansové, že to není možné platit dál takové peníze. Jenže to nebylo nic platné. Dodnes mi spočítali i s úroky, že dlužím, včetně 1,2 milionu odměny exekutorky, přes osm milionů korun,“ řekl a médiím prozradil i to, že se snažil domluvit jak s úřady, tak s věřitelem. Jeho firma na tom nebyla tak špatně, měl obrat nějakých 800 až 900 000 korun, ale položila ho právě nutnost uhradit najednou 314 000 a dál platit tisícové penále denně. „Vždy mi ale řekli, že v 90. letech to byla divočina, dluhy včetně onoho vyděračského penále jsem podepsal, takže je musím zaplatit. Psal jsem i ministru spravedlnosti, obrátil jsem se na organizaci Člověk v tísni,“ řekl pro deník u Aktuálně.cz.

Rozhodnutí panu Procházkovi, kterého systém zničil, hodně pomůže v tom – pokud ho samozřejmě nějaká lobby nezvrátí -, že by mohl jako čerstvý důchodce aspoň chvíli normálně, i když skromně žít. Půjde to ale jen díky tomu, že bydlí s manželkou v domě dcery.

Pokud rozsudek nabyde právní moci, splatí pan Procházka exekutorce posledních 581 korun a bude volný. Jeho věřitel se ale ještě může odvolat a u českých soudl jeden nikdy neví… Případů, kdy z relativně nízkého dluhu lichváři, kterým jdou úřady na ruku (proč asi?), je v naší zemi tolik, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale aspoň ukázala cestu.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojíhoMůžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra