Jednou v létě se Per Segerbäck vydal na procházku, při níž potkal souseda, který bydlí zhruba sto metrů od jeho skromného stavení zhruba 120 kilometrů severovýchodně od Stockholmu. Chvíli si povídali, když tu sousedovi zazvonil telefon. Během několika vteřin ztratil pan Segerbäck nečekaně vědomí a sesunul se k zemi.
I proto čtyřiapadesátiletý Švéd, jehož příběh přinesl v roce 2010 časopis Popular Science, přesídlil do přírody. Místo davů lidí, na které byl zvyklý z ulic hlavního města, teď jeho dveře až na občasné výjimky míjejí převážně vlci a medvědi. Ačkoliv by se do civilizace rád vrátil, nejde to. Per Segerbäck trpí něčím, co se nazývá EHS neboli elektrohypersenzitivita; někdy též jako idiopatická nesnášenlivost k prostředí (IEI – Idiopathic Environmental Intolerance). Kvůli přecitlivělosti na vlnění z elektronických přístrojů byl jinak zdravý Švéd, profesí paradoxně telekomunikační inženýr, nejenom nucen opustit město, ale i většinu lidské společnosti. Vždyť elektromagnetické vlny dnes vysílají všemožné technologické novinky a doplňky, bez kterých by již lidé zřejmě nepřežili jediný den – ať už jde o mobily, počítače, mikrovlnné trouby nebo bezdrátovou komunikaci Wi-Fi.
Lidé přecitlivělí na záření těchto zařízení jsou zatím ve společnosti minoritou, mluvíme tak o třech, nanejvýš osmi procentech populace; například Světová zdravotnická organizace WHO uvádí rozmezí 3–6 %. Zároveň jsou však chodícími indikátory upozorňujícími na neviditelné, přesto vážný problém – stejně jako třeba kanárci v těžebních dolech. A tak zatímco hypersenzitivní jedinci trpí bolestmi hlavy a nevolností, ostatní lidé ani netuší, nakolik všudypřítomná radiace ovlivňuje jejich těla. Na rozdíl od nešťastníků, jako je Per Segerbäck – kterých je jenom ve Švédsku na 250 000 –, vše probíhá bez jejich vědomí.
Podle některých nových poznatků ale nejde pouze o zmíněné bolístky či například nespavost. Neviditelné moře neustále pulzujících vln přispívá podle stále většího počtu indicií i k mnohem horším patáliím, a to včetně největšího strašáka současného lidstva – rakoviny. Cílem tohoto textu není občany strašit a šířit poplašné zprávy ani volat po návratu na stromy. Chceme pouze upozornit na to, že o vlnách, které se šíří z našich mobilů a tabletů, na nichž jsme se stali závislými, a které jako neviditelná pavučina omotaly naši planetu, skoro nic nevíme a zodpovědné instituce oficiálně o možných důsledcích používání techniky, jež se donedávna objevovala leda ve sci-fi filmech, prakticky vůbec nemluví nebo je nemístně bagatelizují. Což je v době, kdy normy upravují zakřivení banánů i výkon žárovek a bojuje se proti ebole i klimatickým změnám, přinejmenším zarážející.
Potíž neleží v samotném elektromagnetickém záření; určitá hladina na naší planetě je koneckonců přirozená – pochází jak ze samotné Země, tak ze Slunce a dalších vesmírných těles. Jenže jak zmínila v dokumentárním filmu Plný signál oceňovaná americká novinářka B. Blake Levittová, která se již víc než dvacet let věnuje především vědeckým a zdravotním tématům a dlouho přispívala mimo jiné do New York Times, podle téměř 10 let staré studie porovnávající elektromagnetické záření ve velkých evropských městech byla jeho hladina až třicetkrát vyšší než 10 let před výzkumem. Dnes je tato úroveň 1 000 000 000 000 000krát (toto číslo odpovídá jedné biliardě) vyšší než přirozená hodnota. Za předpokladu, že zrovna netelefonujete – v tom případě je okolní záření ještě výrazně silnější.
Když chytáte rýmu, viry nevidíte. Prostě vám zničehonic začne být špatně. Podobně plíživé symptomy, ovšem oproti rýmě o poznání dalekosáhlejší následky může mít podle mnoha nových poznatků a názorů právě zamoření elektromagnetickým zářením. „Existují náznaky, že takto silné záření může vyvolat rakovinu a způsobovat změny v kognitivních funkcích,“ varuje například Sir William Stewart, předseda anglického Úřadu pro ochranu zdraví (Health Protection Agency).
„Před lety v izraelské Isfiji zaznamenali, že se u místních občanů žijících blízko vysílačů začala objevovat ve vyšší míře rakovina.“
Na oficiálních stránkách fcc.gov, které patří americkému Úřadu na regulaci komunikací, jako jsou rádia, televize, satelity apod., se dozvíte, že v současné době „neexistuje žádný vědecký důkaz, spojující bezdrátová zařízení a rakovinu“. Přesto však nabízí hned pod tímto prohlášením sérii rad, jak se před vyzařováním chránit; například používáním mikrofonu a sluchátek – zkrátka držet si mobil od hlavy.
Nabízí se tedy logická otázka: Pokud je elektromagnetické záření bezpečné, proč se před ním máme chránit? A pokud bezpečné není, jak tvrdí kritici, co konkrétně je na Wi-Fi a podobných zařízeních špatného?
Elektrické tělo
Když do Isfije, poklidného arabského města v severním Izraeli, 4. března roku 2000 dorazilo auto telekomunikační společnosti s úmyslem zvýšit výkon místních GSM vysílačů, na místě se shromáždily tisíce rozzuřených obyvatel. Již předtím kvůli obavám o vlastní zdraví místní žádali, aby se podle jejich názoru zbytečně velké množství antén odmontovalo.
Před lety totiž Isfija zaznamenala, že se u místních občanů začala objevovat ve vyšší míře rakovina, a to právě v bezprostřední blízkosti jednotlivých vysílačů. „Zanesli jsme rozmístění antén do mapy a označili jsme místa, kde se za posledních 7 let vyskytovala rakovina. Dostali jsme obrázek, který velice názorně ukazuje, jak rozmístění antén souvisí s výskytem rakoviny. Tam, kde někdo zemřel na rakovinu, byla vždy i nějaká anténa. Bylo očividné, že to spolu souvisí,“ říká Zamir Shalita, izraelský biolog a konzultant v oboru chemických rizik a rizik EMP neboli doslova elektromagnetického pulzu.
Ve vnitřním prostředí lidského těla funguje vlastní unikátní systém elektromagnetických polí – buňky mezi sebou komunikují pomocí bioelektrických signálů. Tyto přirozené jevy napomáhají všemožným biochemickým procesům. Po nevídané expanzi bezdrátových zařízení se ovšem dramaticky znásobilo i zamoření elektromagnetickým zářením (EMP) – a to je pro lidské tělo novinka, se kterou se, zdá se, ne úplně snadno vyrovnává.
Americký lékař Robert O. Becker v knize Elektrické tělo (The Body Electric) vysvětluje, že pokud si přejeme zůstat zdraví, je naprosto zásadní tento vnitřní systém udržovat. „Umělé“ elektromagnetické záření se nešíří jenom okolo, ale doslova skrze nás. Lidská těla (a objekty obecně) mají tendenci přizpůsobovat se frekvenci vibrací z okolí. Silné EMP záření je schopno přirozená pole uvnitř člověka poškodit, čímž utrpí rovnováha mezibuněčných komunikačních systémů; to pak vyvolá chaos na všech úrovních.
Mezinárodní tým vědců vydal v roce 2007 práci zvanou BioInitiative Report, v níž přináší důkazy, že elektromagnetické zamoření způsobuje poruchy imunity či ovlivňuje chování a výrobu melatoninu – to může vést až k Alzheimerově chorobě a rakovině prsu. Záření dále provází poškozování na genové úrovni, a dokonce ho spojují s leukémií u dětí. Další studie uvádějí možnost chronického stresu, změnu v enzymech a metabolismu, zvýšený růst buněk a produkce stresových proteinů či narušení paměti a funkcí mozku.
Hlodavec s mobilem
V květnu 2011 zařadila vysokofrekvenční EMP Světová zdravotnická organizace dokonce na seznam možných karcinogenů B2. A ve stejném roce vyšla studie spojující dlouhodobé vystavení záření nízké intenzity s rakovinou lidí i zvířat, kteří žijí poblíž stanic GSM. WHO tvrdí, že se možnými riziky elektromagnetického záření zabývá, nebo přinejmenším zabývala, a připouští třeba „malé zvýšení rizika dětské leukémie“.
Na oficiálních stránkách www.who.int ale najdete pouze šalamounské usnesení z vědeckých výzkumů: „WHO usoudila, že současné důkazy nepotvrzují existenci jakýchkoliv zdravotních následků z vystavení elektromagnetickému poli. Nicméně, existují zde určité mezery ve znalostech ohledně biologických efektů, jež vyžadují další výzkum.“ A zdůrazňuje, že prokazatelný biologický efekt není totéž co zdravotní riziko. Jinými slovy – bezpečné to možná úplně není, ale jistě to nevíme; a přestože různé přístroje používáme více než dekádu, žádné oficiální nezávislé studie jednoznačně nepotvrdily jejich bezpečnost.
Zato strana kritiků postupně přináší informace, které naznačují, že by naše bezstarostná a cool elektronické jízda mohla jednou skončit karambolem a pořádnou kocovinou. Například neurochirurg Leif Salford z univerzitní nemocnice ve švédském Lundu podnikl experiment na laboratorních potkanech, které vystavoval elektromagnetickému vlnění z mobilů. Když byli potkani vystaveni pulzování po dobu dvou hodin denně, po 28 až 50 dnech u nich došlo k nenávratnému poškození až 2 % nervových buněk.
Salford nazval masové užívání mobilních telefonů „největším biologickým experimentem na lidech všech dob“ a varuje, že dnešní generace mladistvých, visící na mobilech, může trpět mentálními poruchami, a až dosáhnou určitého věku, i Alzheimerovou chorobou. Podle studie z roku 2012 provedené rovněž ve Švédsku, konkrétně v Univerzitní nemocnici v Örebro, má desetileté užívání mobilního telefonu za následek v průměru o 290 % vyšší riziko rozvoje nádoru na mozku; přičemž nádor se vyvíjí – logicky – na té straně hlavy, u níž je mobil nejvíce používaný. (Přehled studií indikujících zmiňovaná rizika najdete například zde.)
Ještě drastičtější dopady se mohou týkat dětí, jejichž lebky jsou tenčí a organismy ve vývinu, tudíž ani nervová soustava ještě není uzavřena. David O. Carpenter, ředitel Institutu zdraví a životního prostředí z Univerzity v Albany, varuje, že pokud začnou mladí denně viset na mobilních telefonech před 20. rokem života, hrozí jim až pětkrát větší riziko vzniku rakoviny mozku než u lidí, kteří začnou až po 30.
Na rozdíl od testovaných hlodavců navíc mnozí lidé s mobilem na uchu tráví celé dny, a dokonce s nimi i usínají. Vždyť smartphony či tablety tvoří jakousi naši externí paměť, bez níž bychom možná ani nevěděli, kdy má narozeniny naše babička. A tak není divu, že je již dnes na světě víc mobilů než lidí a smartphony slouží třeba jako virtuální peněženky, úchvatné aplikace nám zase prozradí, jaké letadlo nám letí nad hlavou a co máme přidat do omáčky, a ráno nás zase šetrně vzbudí ve chvíli, kdy náš spánek není zrovna v hluboké fázi. Ani nám přitom paradoxně nevadí, že možná právě mobil blízko polštáře způsobuje poruchy spánku.
Držet si mobil od těla
Poněkud schizofrenní situace, kdy si na jedné straně libujeme, jak nám mobily ulehčily život, aniž bychom uvažovali o tom, že by jej mohly i nepěkně zkomplikovat, panuje i na straně „trhu“ a úřadů. Ačkoliv se začaly postupně objevovat všemožné produkty na ochranu před elektromagnetickým zářením, v Německu se doporučuje vyměnit Wi-Fi za tradiční kabely a i WHO se „zajímá“ o jeho zdravotní dopady, oficiálního varování ohledně možných dlouhodobých zdravotních následků se spotřebiteli nedostane.
Jak už to bývá a jak známe ze zkušenosti s ostatními odvětvími v čele s farmaceutickým, nikdo se nemá ke změnám, pokud by to znamenalo ohrožení zisků. I kdyby ale nedělaly zodpovědné instituce mrtvé brouky, představa, že by se z rozjetého vlaku, ve kterém se točí stovky miliard dolarů a na mobilech či tabletech je tak či onak závislý celý svět, dalo vystoupit, je přinejmenším do doby, než přejdeme na zcela nové technologie, poněkud naivní.
„Naše těla se přizpůsobují frekvencím z okolí. Silné EMP záření je schopno narušit rovnováhu mezibuněčných komunikačních systémů.“
Co tedy může váhající nebo nedejbože elektrohypersenzitivní občan dělat? Ne každý samozřejmě na záření reaguje stejně. Různí lidé mají různé genetické dispozice, jsou jinak odolní, a tedy rozdílně citliví. I mezi kuřáky existují tací, které krabička či dvě denně nikdy neskolí. Stejně tak někdo může spát přímo pod vysílací věží a bude zdravý jako rybička. Ostatně někteří lidé přežili i ozáření radiací po tragédii v Černobylu. Znamená to ale, že je dobrý nápad odjet tábořit třeba do Fukušimy?
Není snadné ani poznat, zda jsme přecitlivělí na elektromagnetické zamoření nebo na něco jiného; a občas je ještě těžší všimnout si nenápadných symptomů, které mají potenciál se časem rozvinout v onemocnění. Pravda totiž je, že taková bolest hlavy a nevolnost mohou znamenat prakticky jakýkoliv problém. Pokud ale máte doma třeba Wi-Fi, existuje jednoduchý test. Vypněte ji na pár dní a zkoumejte, jestli se symptomy zmírnily.
Stejně tak nemusíme mít stále u sebe mobil, zvlášť v noci. V případě problémů se spaním může pomoct dát telefon co nejdále od postele, ideálně do jiné místnosti. A hlavně ho vypínat nebo aspoň přepínat do „letadlového režimu“. Obecně se snažte držet mobil co nejdále od těla – obzvláště moderní typy s trvalým připojením k internetu. Když vyzvání, čekejte, až začne hovor, pak teprve přiložte telefon k uchu. Důležité je také netelefonovat zbytečně dlouho.
Pokud bolesti hlavy nebo migrény přetrvávají, podívejte se, zda se v okolí nacházejí zmíněné vysílače. Lidé, kteří bydlí poblíž stanice, jsou ozařováni způsobem, jako by nepřetržitě volali mobilem s výkonem 0,5 až 2 W. Stejný problém je, pokud bolesti způsobuje Wi-Fi. I když ji vypnete, můžete se nacházet v dosahu několika Wi-Fi sousedů a v takovém případě máte svázané ruce. Existují sice stínící fólie na okna, sádrokartony a baldachýny na spaní, ale to zajistí ochranu jen v bytě, a navíc se nejedná o levná opatření. Hypersenzitivním to však pomůže – odpočinou si aspoň doma.
A co my ostatní? Náhlá paranoia z pročítání děsivých webů by mohla napáchat větší škody než samotné záření. Nejrozumnější ochrana v tuto chvíli je pokud možno méně používat mobil, nespat s ním v posteli, na noc ho vypínat a Wi-Fi nahradit normálním ethernetovým kabelem. Pak také částečné vytržení se z okovů moderních technologií, trocha zdravého životního stylu a klid. Jednoduše ulevíme mozku od elektromagnetické sauny a sem tam ponoříme hlavu do něčeho, co nic nevysílá. Třeba do Šifry.
Rotující mikrovlnky
Kromě elektromagnetického záření představují mikrovlnné trouby riziko i svým působením na potraviny. Potraviny ohřívají tak, že se molekuly vody rozkmitají na velmi vysokou frekvenci, až začnou vřít. Pokrm tak lze zahřát velmi rychle, jenže nerovnoměrně, navíc se tím mění chemické složení jídla. Mikrovlny prolétávají troubou, a jelikož jsou molekuly vody bipolární, rychle rotují v měnícím se elektrickém poli. Divoce v jídle vibrují na extrémně vysoké frekvenci – až milionkrát za sekundu – a vytvářejí molekulární napětí, které potraviny zahřívá. Molekuly vody jsou roztrhány a výrazně deformovány. Při vaření v mikrovlnce vznikají v potravinách tzv. radiolytické sloučeniny, které nejsou běžně přítomny v lidském těle ani v přírodě a nikdo neví, jak působí na naše tělo. Podle četných studií dochází ohříváním v mikrovlnce k degradaci a snížení potravinové hodnoty v rozsahu 60–90 procent a obzvlášť poklesu vitaminů B, C a E či základních minerálů a lipotropik, látek zabraňujících nadměrné akumulaci tuku. Jinými slovy mikrovlnka vyrábí „mrtvé“ jídlo. Dalším problémem mikrovlnných trub je to, že z plastových a papírových obalů unikají do potravin karcinogenní látky jako benzen, toluen či dioxiny. Jedním z nejhorších toxinů je Bisfenol A, který se vyskytuje v mnoha pokrmech vyráběných speciálně pro mikrovlnky a jejich plastových obalech.
Jan Petrák, Milan Vidlák
