Co se děje s duší po smrti? Jan Petrák tentokrát zabrousil na druhý břeh. Nebo jsou zážitky blízké smrti jen blouzněním umírajícího mozku, jak namítají kritici?
„Je to jako prázdnota, nic, a je to tak pokojné – je to tak příjemné, že můžete jít pořád dál. Je to úplná čerň, nemáte žádné pocity, nic necítíte… je to jako jakýsi tmavý tunel. Jenom se vznášíte. Jako když je člověk ve vzduchu.“
Takto vzletně popsala jedna žena svůj zážitek na pokraji smrti Kennethu Ringovi, profesorovi psychologie, výzkumníkovi zážitků blízko smrti a autorovi knihy Life at Death: A Scientific Investigation of the Near-Death Experience. Jiná paní, jak je pro změnu zmíněno v knize Tibetská kniha o životě a smrti od Sogjala Rinpočheho, vyprávěla: „První, na co si pamatuji, byl strašný řítící se hluk, strašný… Těžko najít správná slova k jeho popisu. To nejbližší, s čím bych ho snad mohla srovnat, je zvuk tornáda – hrozný řítící se vítr, který mě ale skoro vtáhl. A vtahoval mě ze širokého prostoru do úzkého místa.“
Popisy zážitků blízko smrti se vždycky trochu liší, ale přestože jich byly zaznamenány tisíce, v mnohých ohledech se shodují. Některé prožitky jsou více zabarvené, více živé, veselé, jiné zase děsivé či neurčité. Ve všech svých podobách však představují cenný příspěvek do našeho bádání o parapsychologii, a to zejména v tématu existence astrálního světa, jíž jsme se zabývali už v minulém díle. Jak si vysvětlíme v následujících řádcích, pro podrobnější seznámení se s vizí nefyzikální reality tak, jak ji vidí moderní parapsycholog, je třeba se hlouběji ponořit i do tématu, které s touto realitou úzce souvisí – do tématu posmrtného života, duše a smrti jako takové.
Přestože se na téma smrti a její „přežívání“ ptali již filozofové dávných věků, dodneška na to nemáme přesvědčivou odpověď. A když se zamyslíme, tak zjistíme, že o ní vlastně nic moc nevíme. Svět se akorát stihl rozdělit do několika myšlenkových táborů, kdy jeden tvrdí, že po smrti fyzického těla vše končí a máme s existencí utrum, zatímco náboženství pro změnu vidí tělo jako loutku duše, jež se po opotřebování svého pozemského vozítka odebere do jiné, o mnoho zajímavější a důležitější existence – nebe, Valhally a tak dále.
O smrti se toho řeklo i napsalo už mnoho. Náhled na věc ze strany parapsychologie však přináší netradiční pojetí – přistupuje totiž k tématu dosud ryze filozoficko-náboženskému s kritickým okem vědy a připouští působení mimosmyslových schopností. Mnozí výzkumníci věří, že právě výzkum smrti povede i k uspokojivému vysvětlení, zda kromě fyzikální reality existuje rovněž „astrální“, jaký mají tyto existenční roviny smysl a co se děje s lidmi, když umírají.
V minulém díle našeho seriálu jsme popisovali, jak podle teorie mimosmyslového vnímání funguje astrální cestování i příbuzné fenomény. Co se však ve skutečnosti děje u prožitků, jež vyvolala zdánlivá „smrt“? Jedná se o halucinace umírajícího mozku, nebo snad i o pozoruhodný náhled duše do světa za oponou? Pokud chceme hlouběji zkoumat smrt, začněme právě prožitky blízko smrti.
Samotný závěr vynikající knihy Parapsychologie o životě po smrti od nedávno zesnulého předního světového parapsychologa Milana Rýzla tvoří fascinující svědectví Stefana Von Jankoviche, architekta, umělce i autora ze švýcarského Curychu, který přežil čelní srážku ve svém osobním autě s nákladním automobilem. Přesněji řečeno prodělal stav klinické smrti.
Mnozí výzkumníci věří, že právě výzkum smrti povede i k uspokojivému vysvětlení, zda kromě fyzikální reality existuje rovněž astrální.
Svůj zážitek chvíli poté, co ztratil vědomí, jeho srdce přestalo pracovat a krevní oběh se mu zhroutil, popisuje takto: „Prožíval jsem stav naprosté pohody a úlevy a shledal jsem jej krásným, přirozeným, kosmickým. Cítil jsem se jako vysvobozený a měl jsem pocit: ,Oh, tak nakonec jsem se dostal až sem!‘ Bez jakéhokoliv náznaku strachu jsem si pomyslel: ,Jak jsem šťastný, že umírám!“
Proč člověka provázejí v tolika případech pocity štěstí a útěchy, když umírá? Měli bychom se tak snad cítit na konci své cesty? Nebo se jedná o náhlé uvědomění, že pokračujeme do další sféry existence? Nutno poznamenat, že ať už se jedná o sebefantastičtější vize, prožíváme je v době, kdy je náš mozek stále relativně „naživu“. Nelze tedy tvrdit, že někdo zemřel, viděl báječné věci, ožil a pak nám je vyprávěl. Neupadejme ale ani do přílišné skepse – ačkoliv vyprávějící nemusí být nevratně a dočista mrtvý, neznamená to, že se mu nepodaří například pomocí mimosmyslového vnímání skutečně nahlédnout za oponu pozemského života.
Pozvání na Olymp
Působení ESP (mimosmyslového vnímání) nebo PK (psychokineze) u umírajících není žádnou raritou. Naopak, děje se častěji, než by se mohlo zdát. Mysl, mnohdy zoufalá, se pokouší z posledních sil například kontaktovat milovanou osobu či na svou smrt nějak upozornit. Jelikož není žádný z běžných smyslů dostupný, díky vysoké intenzitě prožitku dojde, obrazně řečeno, k explozi PSI energie, a tedy nějakému ESP „zázraku“. Hodiny se mají ve zvyku zastavovat v moment smrti někoho z rodiny nebo je zesnulý rovnou navštíví během osudné noci přímo ve snu. Jiní zase mluví o pocitu něčí přítomnosti. Nicméně udály se i případy, jež nasvědčují parapsychologické teorii, že se jedná o výkřiky umírajícího, ale stále živého mozku. Někdy se identická paranormální senzace objeví, duch se zjeví, hodiny spadnou, ale údajný nebožtík nakonec nezemře.
Například jistý britský mladík, o němž se zmiňuje výše uvedená kniha Parapsychologie o životě po smrti, se účastnil plavby na lodi poblíž Jávy. Během tohoto výletu se mu podařilo spadnout do vody a skoro se utopit. Při dramatickém zážitku vykřikl „Mami!“ a spatřil vizi své rodiny doma v Anglii. Po úspěšném návratu do Anglie zjistil nejenom to, že jeho vidění bylo přesné, jeho matka navíc zoufalé volání zaslechla v reálném čase tonutí.
Když už osoba zemře, někdy příbuzní, nebo dokonce lidé žijící o desetiletí či staletí později vídají její přízraky, slyší její nářek nebo cítí chlad či nejistotu v místech, kde osoba žila. Mnozí, parapsychology nazývaní spiritisté, považují tato tajuplná zjevení za důkaz posmrtného života. Avšak podle parapsychologů přinejmenším většinou přízraky nejsou skutečnými dušemi lidí, nýbrž mentálními otisky jejich ESP, jak jsme popisovali ve druhém díle našeho parapsychologického seriálu s názvem Zákoutí mentální impregnace. Spiritistické seance probíhají zpravidla v atmosférách, jež napomáhají médiím navodit si stav transu, o němž jsme hovořili pro změnu v díle třetím, a samotný fakt, že dokážou změnit hlas a vyprávět posluchači intimní vzpomínky, o nichž se média nemohla dozvědět, ještě nedokazuje nebožtíkovu přítomnost.
Rozsah mimosmyslového vnímání, co se projevů týče, je obrovský a úzce souvisí s fantazií, vírou a zkušeností jeho tvůrce. Mohu se uvést do stavu transu, čímž si drasticky zvýším šanci v ESP uspět, a pomocí něj zjistit například klíčový, dosud neobjevený poznatek o císaři Napoleonovi. Pokud jsem spiritistické médium či jen zkrátka věřím v duchy a namísto transu jsem Napoleona vyvolával, ESP mi může zprostředkovat informaci dočasnou změnou osobnosti, v níž se vtělím do Napoleona tak, jak jej znám, a historii doplním divadelním vystoupením tak živým, až mu sám uvěřím.
Avšak pokud bych věřil třeba ve staré řecké božstvo, byl by to Zeus, kdo si mě v náboženském vytržení pozval na Olymp a odpověděl mi na otázky, které mě zajímaly. Střízlivý vědec, testující své ESP, snažící se očistit od co největšího množství fantazie, dostane například náhlé vnuknutí. Natáhne ruku s tužkou nad prázdný papír a ruka mu informaci napíše sama… Pokud ale není suchar, řečtí bohové jsou přece jen zábavnější variantou získávání informací.
Ale co třeba takoví duchové, kteří projevují vlastnosti, jež vylučují působení ESP, neboť se chovají inteligentně, tedy nikoli podle vzorce, který by vytvořila mentální impregnace, jakýsi otisk myšlenek, jemuž jsme věnovali v našem seriálu celý jeden díl? Kritickému pozorovateli se zdá antropomorfní představa duchů, tedy přesná, ale průhledná kopie zemřelého až příliš jednoduchá a naivní. Osobně se domnívám, že pravda bude mnohem víc vzrušující, než se lidově traduje. Pokud se však lidské duše opravdu potulují po světě, šlo by o nefyzikální formu existence, takže cokoliv vidíme, pokud opravdu něco takového potkáme, ESP jakožto jediné přímé pojítko s astrálnem nám projekci zprostředkovává podle našeho vlastního očekávání. To je zřejmě důvod, proč jeden slyší temné hlasy, druhému jde mráz po zádech a třetí to má o půlnoci se vší parádou.
Spolehlivým výzkumem této oblasti se jeví dokonale vyvinuté ESP. Co nám odpoví zhypnotizovaný vycvičený člověk, když se ho zeptáme: „Je život po smrti? Co se stane, když zemřeme?“ Podobné otázky už parapsychologové svým zkušebním subjektům kladli opakovaně. V jiné knize Milana Rýzla, tentokrát v díle Biblické zázraky, Ježíš a ESP, se k posmrtnému dění dostaly pokusné subjekty po otázce, zda existuje i nějaká neviditelná složka lidské osobnosti. Sám autor varuje, že data získaná z experimentů nemůžeme považovat za definitivní poznatky o posmrtném životě, ale pro úvahu nám poslouží více než dobře. Zajímavé je, že několik pokusných osob nezávisle na ostatních mluvilo o existenci dalších dvou složek lidské osobnosti, jež běžné smysly nedokážou vnímat. Tyto pokusné subjekty podstoupily výcvik v ESP a před těmito závažnými otázkami se prověřily v jiných úkolech, aby se správné fungování jejich ESP potvrdilo.
První ze dvou neviditelných součástí člověka popsaly jako „oblak“, který značná část testovaných vnímala, citováno z knihy, „téměř identicky“. Popisovaly ji jako mlhu, oblak, třpytivou mlhu, plynu podobnou substanci složenou z částic, malý oblak vyznačující se proměnlivou formou, kondenzovanou mlhu, kouř, vodní páru nebo mlhavý oblak. Druhou složku nazvaly duše, již prezentovaly jako balonek ve tvaru těla, jako světlo, záři či záblesky bez pevné formy. Tu dále charakterizovaly jako pozorovatele, jenž se nečinně účastní všeho, co člověk v životě činí. Fascinující je další část jejich svědectví – „duše“, jak smysly nepozorovatelnou entitu nazvaly, reaguje na dění, pouze když člověk prožívá intenzivní etické nebo estetické city.
V řece zvuků
Zatímco duše našemu celoživotnímu snažení jen tiše přihlíží, první složka, nazvaná oblakem, se aktivně účastní celou dobu a dala by se zřejmě chápat právě jako ESP. Dle experimentu totiž přímo reaguje na veškerou intelektuální aktivitu, což dává dokonalý smysl při uvážení, jak mimosmyslové vnímání funguje. Mozek vytváří PSI energii během intenzivního dumání, roli hraje chtíč, zoufalství nebo například usilovné bádání.
Během používání ESP se oblak ve vizích subjektů přesunul pryč z hlavy, objevil se na místě, kde sbíral informaci, a poté se objevil zase zpátky. Nechápejme to ale tak, že by mimosmyslové schopnosti vypadaly jako obláček – jedná se pouze o imaginativní vyjádření fantazie subjektů. Vize pouze „dokazuje“, že zmíněný obláček představuje ESP.
Vidina, či skutečnost?
Oblaka představující mimosmyslové vnímání komunikují s druhou neviditelnou složkou, duší, po celou dobu fyzického života. Testované subjekty čelily i otázce, co se s těmito složkami děje po smrti. Nezávisle na sobě se opět shodly, že mysl skutečně umírá a těsně po smrti zůstávají pouze ony dvě neviditelné složky – oblaka neboli ESP a duše. Oblaka postupně mizí, až z nich nakonec nic nezbude, duše však, jak se zdá, přetrvává. Objevuje se v okamžiku narození a pak, když mozek definitivně zemře, se již od těla distancuje. Alespoň tak to popisuje experiment ve zmíněné knize doktora Rýzla. Lze ale považovat jeden takový experiment za důkaz posmrtné existence? A co se má odehrávat potom? Z pohledu západního systému víry je to celkem jasné, ať už jsme parapsychologové, ateisté nebo křesťané – člověk zemře, a buďto z něho vyskočí duše, anebo se nestane nic.
Naopak východní nauky tvrdí něco komplikovanějšího – totiž že náš příběh není lineární, nýbrž cyklický. Reinkarnace se obecně považuje za prvek ryze východní, spojován je především s buddhismem. Málokdo si však dnes uvědomuje, že reinkarnaci nevylučovala ani raná křesťanská víra! Znovuzrození se definitivně vyškrtlo z křesťanského dogmatu až během druhého koncilu v Konstantinopoli roku 553, avšak teologové a filozofové celého Blízkého východu se předtím otevírali daleko širší škále výkladu smrti i posmrtného přežití.
Jedna z prvních myšlenek, jež by měla každého parapsychologa napadnout, jest sloučení takzvaných vzpomínek na reinkarnaci, neboli náhlé či postupné vnuknutí domnělých „vzpomínek“ na minulý život, s ostatními paranormálními fenomény, jako je vyvolávání duchů. ESP se dokáže chovat všelijak, a pokud někdo vyrůstá s vírou v reinkarnaci, snadno si pomocí ESP osvojí informace o dávno žijících lidech a promítne v hlavě jako vzpomínku na jeho vlastní minulý život.
Jako třeba indická dívka Šanti Déví, která si vzpomněla na svůj předchozí život v posvátném indickém městě Mathura. Jako šestiletá dívka se snažila rodiče přesvědčit, že si vybavila zážitky z minulého života, ale pochopitelně se setkala s odporem. Proto také utekla a pokusila se starý život najít sama. Našla jak své dítě z předchozí inkarnace, tak manžela. Popisovala mu spoustu osobních detailů z jeho života i ze společného soužití. „Exmanželovi“ navíc prozradila, že v předchozím životě schovala pod podlahou nějaké peníze, které pak opravdu našel. O případ se dokonce zajímal i Mahátma Gándhí, který složil komisi, jež měla za úkol určit pravdu. Komise nakonec uznala reinkarnaci za pravdivou.
Někteří kritici tvrdí, že veškeré zážitky spojené s umíráním souvisejí pouze s umírajícím mozkem, jemuž například dochází kyslík, který je viníkem zmíněných vizí klinické smrti, běžně doprovázených pocity harmonie, krásy a bezstarostnosti. Celá řada lidí však viděla výjevy děsu, někteří dokonce nazvali svou vidinu peklem. Je to něco, co by nám chtěl dopřát umírající mozek, který mají údajně zaplavit látky způsobující krásné halucinace?
„Pohyboval jsem se jako součást řeky zvuků – neustálého bublání lidského hluku… Cítil jsem, jak se do něho nořím a stávám se částí proudu a jak mě zvolna pohlcuje. Měl jsem hrozný strach, jako bych věděl, že jestli mě tento stále rostoucí hluk pohltí, budu ztracen. Díval jsem se do velké jámy, plné vířící šedivé mlhy, a z ní se natahovaly ty ruce a paže a pokoušely se mě chytit a stáhnout dolů. Byl při tom děsný naříkavý hluk, plný beznaděje,“ vyprávěla svůj zážitek blízké smrti nejmenovaná osoba Margot Greyové, autorce knihy Return from Death: An Exploration of the Near-death Experience.
Umírání nakonec zřejmě nemusí být jenom zábava a harmonie. Naopak se zdá, že se může pořádně zvrhnout. Na čem to ale závisí? Můžeme s tím něco udělat? Jak se nakonec parapsychologie staví k posmrtnému životu a existenci duše? Na to vše budeme hledat odpovědi v příštím, závěrečném dílu našeho seriálu.
Tento text vyšel v Šifře číslo 5/2015. Zakoupit si můžete jak tištěnou, tak elektronickou verzi časopisu
