Přišel mi nedávno od naší laskavé čtenářky mail. Paní H. v něm píše, že jí vadí, že se texty mého seriálu Eko jenom jako? mohou jevit jako manipulace ve jménu protiekologického tábora: „Z podtextu totiž v podstatě vyplývá, že kdo prosazuje ekologické přístupy, je podvodník a jde mu o zisk – a tím pádem nechme všechno při starém. Nechme spalovací motory, aby otravovaly vzduch, klidně ,všichni‘ létejme letadly, množství spalin nevadí a nikdo by nás neměl omezovat! Bylo by přece dobře, aby lidé létali málo, ne jen kvůli těm spalinám, ale i kvůli tomu, že množství turistů na mnohých místech hodně škodí, a taky proto, že se při globálním pohybu tolika lidí šíří nemoci. A mohla bych pokračovat… Dokud na to lidi mají, málokdo se toho vzdá, i když, jak píšete, počet takových lidí narůstá. Prostě bagatelizujete škody, které souvisejí s benzinem a naftou, a nepřímo – nejspíš nechtěně – vyzýváte k tomu, aby se dopady na životní prostředí neřešily. Stejně tak nepřímo vyplývá, že levnost je důležitější než ochrana prostředí. Pokud to nemyslíte tak, jak to působí, bylo by potřeba napsat i představu, jak by to tedy mělo být. Vím, že je problém vůbec vědět, co s tím, ale přesto byste něco v tom smyslu měl napsat.“

Seriál jsem začal psát nikoli proto, že bych byl členem nějakého tábora, natož pak protiekologického. Je to přesně naopak – mám moc rád přírodu a nelíbí se mi dnešní konzumní způsob života a výroby, kdy není hlavním cílem užitek a funkčnost věcí, ale jejich opakované nakupování. Výrobky jsou úmyslně zkonstruované tak, aby se hned po záruce rozbíjely a nevyplatilo se je ani opravit. Byl jsem proto jedním z těch, kteří vítali, že se na oblast životního prostředí konečně zaměřuje výraznější pozornost. V létě před deseti lety jsem v páteční příloze Lidových novin napsal dokonce článek s názvem Jak ochladit svět.

Vycházel jsem z naléhavých vědeckých zpráv Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) a dalších uznávaných vědců o tom, že se již v tomto století naše planeta změní kvůli oteplování zaviněnému lidskou činností v nehostinnou pustinu. Obrovské masy lidí budou zběsile migrovat po světě, kde bude zuřit válka o vodu, některé státy zmizí pod mořskou hladinou, naproti tomu Afrika či jižní Evropa bude devastována rozsáhlými požáry, smrtícím horkem a nedostatkem potravin a světovou populaci budou decimovat infekční epidemie. Americký kongres pak vypracovával plán, jak se s těmito hrozivými dopady vypořádat, a zahrnul je poprvé do své politiky jako vážnou bezpečnostní hrozbu. A když se těsně před začátkem jednání o klimatických změnách v Bonnu, jichž se účastnilo 2400 expertů z celého světa, připojil na stranu temných proroctví i autor knihy Skeptický ekolog, Dán Bjorn Lomborg, který až dosud tvrdil, že svět sužuje spousta vážnějších problémů, než je oteplování, a prohlásil, že nás zachrání pouze geoinženýring neboli umělé ovlivňování klimatu, bál jsem si i já. 

Již o tři měsíce později ale vypukla takzvaná aféra Climategate. Hackeři, ať už jimi byl kdokoli, tehdy stáhli data mailového serveru a získali tisíce e-mailů a dalších dokumentů z Climate Research Unit neboli oddělení pro výzkum klimatu na University of East Anglia, jež se podílelo na výsledcích měření globálních teplot zveřejňovaných v IPCC. Údajný hacker s přezdívkou Mr. FOIA při zveřejňování a rozesílání těsně před dalším klimatickým summitem, což značilo politický podtext, uvedl: „Říkal jsem si, buď to udělám já, nebo nikdo, buď teď, nebo nikdy… Do Kodaně měl přijet celý ten cirkus. Po něm by mohlo být už pozdě…. Nemůžeme vyhazovat biliony z okna a předstírat, že ty peníze nebudou někde jinde bolestně chybět. Miliony lidí trpí podvýživou, nemocemi, násilím, negramotností a nemohou si takový luxus dovolit. Cena za ,ochranu klimatu‘ a její kumulativní náklady jinak ublíží milionům lidí v příštích generacích.“ Tehdy jsem poněkud pochybnou aféru přešel ještě bez většího povšimnutí, i kvůli podezřelému načasování a způsobu zveřejnění. Nicméně to, co se se začalo dít později a vyvrcholilo v posledních letech, onomu tajemnému hackerovi dalo v podstatě za pravdu – „řešení“ klimatické krize zatím spočívá pouze v tom, že se vybírá od lidí víc peněz a stejně se nic neřeší.

A tak jsem postupně s rostoucím znepokojením sledoval, jak se popisování hrozících rizik mění ve stále propracovanější propagandu. Asi nejlepším a nejdůležitějším počinem, který se podvody ve vědě v zájmu politiky zabývá, je dílo s názvem Hokejkový graf: Climategate a korupce vědy. Kniha Andrewa Montforda je vlastně příběhem jednoho jediného grafu. Na základě rekonstrukce teplot za posledních 1000 let jej vytvořil přední klimatolog Michael Mann se svými kolegy. Snažili se dokázat bezprecedentní nárůst teplot v uplynulém století, zejména v posledních desetiletích. Mannova rekonstrukce teplot byla použita ve zprávách IPCC jako důkaz globálního oteplování a skutečnosti, že teploty na Zemi nebyly nikdy vyšší než teď.

Vše vypadalo jasně. Graf vyšel v jednom z nejprestižnějších časopisů Nature, šestkrát se objevil v klíčové zprávě IPCC v roce 2001, šermovalo se jím na emotivních tiskových konferencích, bývalý americký viceprezident Al Gore jej použil jako jeden z klíčových argumentů oteplování ve svém oscarovém dokumentárním filmu Nepříjemná pravda a stal se ikonou (graf, ne Gore), přímo biblí globálního oteplování.

Samozřejmě že se změny klimatu dějí a můžeme je pozorovat na vlastní oči a někdy i kůži. Mění se migrace ptáků, počasí, podoba sucha i záplav, bouřky a spousta dalších věcí. Ale to se v minulosti dělo také, například v letech 1910 až 1940, kdy už se teploty měřily. Hokejkový graf byl však v podstatě jediným přímým důkazem, že se klima mění oproti minulosti bezprecedentně rychle a výrazně. Důvod k panice by byl v tomto případě skutečně na místě.

Jenže pak vyšla Montfordova kniha a v kombinaci s aférou Climategate postavila tento humbuk do zcela jiného světla. V působivých podrobnostech a souvislostech totiž příběh hokejkového grafu prokazuje, že vědci minimálně pochybili, ale mnohem pravděpodobněji úmyslně zkreslili údaje, na základě kterých graf sestrojili. Hokejkový se grafu říká proto, že relativně lineární část od středověku do roku 1900 připomíná hůl hokejky, zatímco náhlý nárůst ve století 20. vypadá jako její čepel.

Tvar hokejky sice vypadá efektně, ale je chybný. Zatímco uniklé maily vědců ukazovaly jen to, že si jsou problematičnosti svých dat a metodiky své práce dobře vědomi, data, ze kterých byl sestrojen graf, odhalují něco mnohem horšího.

Ukažte hokejku

Všechno to začalo, když podnikatel v oblasti těžebního průmyslu Steven McIntyre, muž s matematickým nadáním, požádal v roce 2013 autora hokejkového grafu Michaela Manna o údaje a data, ze kterých při sestavování grafu vycházel, aby si mohl vše sám ověřit. I když uplynulo již pět let od zveřejnění grafu, do té doby o to Michaela Manna nikdo, a tím méně některý z dalších vědců, nepožádal. Steven McIntyre velmi rychle našel v datech chyby – špatné řady, mezery, zkrácené záznamy, stará data aplikovaná v místech, kde již byla k dispozici nová, a podobně. McIntyre zjistil, že zdaleka ne všechna Mannova data ukázala prudký nárůst teplot. Ve skutečnosti to bylo jen 20 sérií ze 159, které byly téměř všechny založeny na výzkumu historických klimatických dat z letokruhů stromů. Jenže v některých případech byly stejné letokruhy použity v různých sériích dat a tvar čepele hokejky získal graf jen z výzkumu pár borovic na západě Spojených států amerických, stromů z poloostrova Gaspé v Kanadě či díky nahrazení řady ze sibiřských modřínů.

Podobné metodě se říká též vyzobávání rozinek. Vědec použije a najde jen data, jež potřebuje k tomu, aby vyšel požadovaný tvar. Je to jako dělat výzkum veřejného mínění rozhovorem s pěti lidmi.

Foto AdobeStock

To je samo o sobě špatné, ale mělo to být ještě horší. Když Michael Mann viděl, co dokáže McIntyre z dat vyčíst, přestal s ním úplně spolupracovat a komunikovat. Ten již přesto věděl dost na to, aby získal představu, jak to Mann celé udělal: upravil data tak, že nárůst vypočítával jen v porovnání s průměrem 20. století, nikoli s průměrem za celé tisícileté období. A také třeba v grafu taktně vynechal výrazně vyšší oteplení ve středověku. Zkrátka jde o podvod, o kterém se nemluví na titulních stranách jen proto, že od problému dala většina médií a kolegů vědců raději ruce pryč. Všichni předstírají, že graf stále platí, a nikdo nic nevidí. Jde o podobnou strategii, jakou volí například farmaceutické společnosti, které argumentují, že se neprokázal žádný negativní účinek látky, kterou prodávají. Jenže už se neřekne, že se neprokázaly proto, že se je nikdo nesnažil prokázat.

Nejpozději tady jsem pochopil, že jde o globální téma, které sleduje politický či mocenský cíl, nikoli záchranu planety. Čím víc jsem se o to zajímal, tím bylo moje překvapení větší, kolik propagandy, lží a falešných údajů lze k prosazení nějaké agendy použít. Zvlášť když člověk postupně zjišťuje, že klimatická agenda ze všeho nejvíc připomíná taktiku pětašedesátiletého britského kadeřníka Davida Fletchera, který se na důchod vydal do Kambodži, kde založil neziskovou organizaci, aby mohl pomáhat dětem. Sám sebe prezentoval jako velkého dobrodince, neboť vozil jídlo dětem pracujícím na skládce. Peníze na něj vybíral od turistů či přes internet. Jenže jak se později ukázalo, rozdávání baget pro něj byla pouze cesta, jak se s dětmi sblížit a získat si jejich důvěru, protože byl pedofil. Jinými slovy – dobro, které prezentoval, že dělá, byla jen zástěrka proto, jak získat zdroje, v tomto případě finanční a lidské, řečeno moderně. Fletcher dostal za své aktivity deset let vězení. Kdyby ale s podobným přístupem zachraňoval planetu, dostal by Nobelovu cenu jako Al Gore… 

V předchozích dílech jsme si povídali nejen o žhavých „zelených“ trendech, jako je elektromobilita, záchrana klimatu snižováním emisí, biopaliva nebo fotovoltaika. Snažil jsem se poukázat na fakt, že to, co se dnes propaguje v rámci zlepšení životního prostředí, může být často kontraproduktivní. Třeba dánský pivovar Carlsberg, aby vypadal zeleně, vyvíjí papírovou pivní lahev. A v ní drží tekutinu, aby nevytekla ven, plast. Člověk si nutně musí zaťukat na čelo a podivit se nad tím, jak životnímu prostředí prospěje, když se vykácejí místo použití ropy či skla všechny stromy. A taky si položit otázku: Co je motivem takového konání? Opravdu je to záchrana planety? Je přece velký rozdíl v tom, jestli dělám něco jenom proto, aby to nějak vypadalo (a já víc vydělal), nebo proto, že chci nalézt řešení. Jako jej našel na začátku 20. století Nikola Tesla. Poté, co přišel s funkčním bezdrátovým přenosem elektřiny na bázi volné energie, nejdřív mu byla zničena laboratoř. Před smrtí mu pak vše zabavily úřady, aby se náhodou nedostalo nic ven. Průmyslníci totiž potřebovali ropu a klasický proud vedený dráty, aby mohli lidem posílat složenky. Teď podobní magnáti kvůli byznysu naoko zelenají.

Proto jsem psal nejen o samotných trendech, ale i o lidech, kteří za některými „eko jenom jako“ nápady stojí. Zatímco se klima nijak nelepší, zelenají se aspoň jejich konta. Oni se často snaží využít dobroty běžných lidí, kteří jsou v touze pomoci zlepšit životní prostředí ochotni změnit spotřební chování a klidně pustit i nějakou tu kačku navíc. Právě proto je třeba vědět, jak se věci mají, a nedopadnout jako turisti v Kambodži, kteří přispívali místo dětem britskému pedofilovi.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Z toho, že se rozkrývají některé skryté souvislosti a demaskují záměry klimapodvodníků, ale rozhodně nevyplývá, že každý, kdo prosazuje ekologické přístupy, je podvodník a jde mu o zisk.

Problém není v tom, že se lidi o ekologii málo zajímají a že si nedobrý stav životního prostředí neuvědomují, ale v tom, že toto uvědomění nevychází shora – z míst, která mají největší sílu systém změnit. Ryba smrdí od hlavy. Elity i nadále uvažují podobným způsobem, který nás do podobné šlamastyky dostal. A dobrá vůle normálních lidí, kteří se na tom nesnaží vydělat ještě víc miliard, se cynicky využívá jako hybná síla agendy založené na hrubé manipulaci.

K tomu, abychom si uvědomili, že náš způsob života není udržitelný a zdravý, a chtěli něco změnit, nepotřebujeme zfalšovaný hokejkový graf. Zfalšovaný graf již ale potřebujeme k tomu, abychom začali zdaňovat uhlík či prodávat emisní povolenky. V prvním případě uvažujeme o omezení konzumního života, kdy budeme utrácet jen za to, co potřebujeme, v tom druhém jej ale zaváděním dalšího modelu založeného na obchodu s teplým vzduchem ještě víc prohlubujeme.

Opravdu máme věřit tomu, že zachráníme planetu tím, že se nám zvýší daně či poplatky za emisní povolenky? Nebo tím, že začneme používat věci, které jsou ještě dražší než stávající, ale o jejich přínosu lze s úspěchem pochybovat? Viz čerstvý příklad z Německa, jež oznámilo, že zvýší dotace na nákup elektromobilů na 6000 eur.

V minulých dílech seriálu jsme se zabývali ekopodvodníky, kteří tento miliardový cirkus řídí či z něj těží na úkor planety i lidí. I proto bych chtěl další díly věnovat víc dopadům samotných moderních trendů, jako je právě elektromobilita či fotovoltaika, na životní prostředí. Je to řešení, nebo je třeba hledat jinde? Dostaneme se určitě nejen k podrobnějším analýzám současného stavu, ale i k jiným úhlům pohledu na zelený svět kolem nás. Nejprve je ale potřeba udělat si obrázek o stávajícím stavu světa, než se pustíme do budování toho nového.

Článek vyšel v časopise Šifra č. 12/2019, který si můžete objednat v tištěné či digitální formě. Stejně jako předplatné. Další díl seriálu Eko jenom jako?  a další zajímavé články vyjdou v čísle 1/2020.

Milan Vidlák, časopis Šifra