“Všichni lidé lžou. Lidé lžou kamarádům. Lidé lžou šéfům. Lidé lžou vlastním dětem. Lžou lékařům. Lžou manželům i manželkám. Lžou i sami sobě. A rozhodně taky lžou ve veřejných průzkumech,” říká autor knihy Everybody Lies: What the Internet Can Tell Us About Who We Really Are (Všichni lžou: Co nám může říct internet o tom, kdo skutečně jsme) Seth Stephen-Dawidowitz.
Bývalý analytik společnosti Google tvrdí, že nejpřesnější informace výzkumníci čehokoli získají, pokud analyzují data, u kterých dotazovaní lidé netuší, že budou zpracovávána. Jinak se budou vylepšovt a nikdy neřeknou ani vzdáleně něco, co odpovídá realitě.
Když si myslíme, že děláme něco špatně, tak to omlouváma, podhodnocujeme a bagatelizujeme, když naopak chceme vypadat dobře, tak přeháníme a odpovídáme tak, abychom z toho vyšli co nejlépe. A to dokonce i tehdy, když odpovídáme anonymně. Lžeme si zkrátka do kapsy non stop.
Na knihu, která vyšla loni, upozornil před pár dny web reflex.cz, a velmi mě zaujala. Jelikož autor dokazuje svoje tvrzení na velkém množství dat, má obrovskou výpovědní hgodnotu o lidském chování a o tom, jací jsou lidé uvnitř, ať už se tváří jakkoliv.
Nejpodezřelejší jsou ti, kteří stále zdůrazňují pozitivní myšlení a to, jak jsou dobří a čestní.
Lidé lžou prakticky ve všech oblastech, zvláště citlivé je to třeba u sexuální orientace. Uvážíme-li, jak se společnost staví k homosexuálům, je pochopitelné, že se s tím spousta lidí nechlubí. Proč by to taky dělali? Podle studie provedené ve Spojených státech uvádějí zhruba 2 až 3 procenta amerických mužů, že jsou homosexuální. Jenže ve vyhledávačích se zaměřuje na gay porno zhruba 5 procent mužských dotazů. Dawidowitz proto logicky předpokládá, že množství homosexuálů ve Spojených státech je zhruba dvojnásobné oproti předpokladům. S tím koresponduje i podezírání ze strany jejich manželek. „Je můj manžel gay?“ je tou nejhledanější otázkou začínající v angličtině slovy „Je můj manžel…“. O 10 procent předčí dokonce i dotaz na nevěru, tedy druhou nejvyhledávanější frázi související s manžely.
Dalším tematickým celkem v knize jsou „předsudky“. Většina Američanů se je snaží skrývat, při používání Googlu ale přesto vyjdou najevo. Stále populární jsou otázky typu „Proč jsou černoši neslušní?“ či „Proč představují Židé zlo?“. V éře politické korektnosti ale všichni musejí povinně předstírat, že si rozdíly mezi lidmi neuvědomují a že je nezajímají. Jelikož se o spoustě věcí nesmí mluvit, svěřit se můžou lidi maximálně strýčku Googlovi. Ovšem jen do doby, než data, která sesbírá, odešle na nějaké to Orwellovo ministerstvo pravdy.
Lidi si myslí něco jiného, než si myslet mají. Muslimové jsou ve vyhledávači například běžně označováni za teroristy. Když Rizwan Farook a Tashfeen Malik v kalifornském Bernardinu v prosinci roku 2015 zastřelili 14 lidí, ještě několik dní po činu Američané hledali na Googlu „zabíjení muslimů“ stejně často jako symptomy migrény. Davidowitz to interpretuje jako důkaz nenávisti národa, mně ae spíš napadlo že hledali samotný incident pomocí slov zabíjet a muslimové.
Bez ohledu na to ale pro účely tohoto textu připusťme, že je to tak, jak říká autor knihy. Píše o tom, že tehdejší prezident Obama čtyři dny po útoku v hlavním vysílacím čase ujistil národ, že USA může zastavit terorismus i nebezpečnou islamofobii. Mluvil o důležitosti tolerance a všechny hlavní deníky ho druhý den chválily za inspirativní řeč, která měla uklidňující efekt. Všichni liberálové považovali řeč za velký úspěch, Google ale hovořil jinak. Negativní fráze týkající se muslimů se ve vyhledávání Googlu již během Obamovy řeči (sám je mnohými Američany považován za muslima) zdvojnásobily. Negativní věty ohledně takzvaných syrských uprchlíků se zvýšily o 60 procent, zatímco ty pozitivní klesly o 35 procent.
„Data z vyhledávání na Googlu nám poskytují bezprecedentní pohled do nejtemnějších koutů lidské mysli. Přiznávám, že může být občas těžké tomu čelit. Ale může nás to i posílit. Můžeme ta data použít k boji proti temnotě. Může jít o první krok směrem k řešení problémů, které trápí celý svět,“ píše Seth Stephens-Davidowitz.
Lidi možná pořád lžou, ale není se jim co divit, když se jim nakazuje, co mohou na veřejnosti říkat i si myslet. Proč by říkali pravdu, když by o nich byla kdykoli dohledatelná a použitelná proti nim?
Takže pro jistotu: Jsem liberál, jsem liberál, jsem liberál, podporuji Merkelovou, Merkelovou, Merkelovou… A mám klid!
