Třicet let od roku 1989 stále neznáme celou pravdu o tom, kdo umožnil pád komunistického režimu a plynulý přechod ke svobodným 90. letům. A možná se ji ani nikdy nedozvíme. Máme již však dostatek informací na to, abychom pochopili, co se tehdy nestalo…

Třicet let od přelomových dějinných událostí by již snad mohlo stačit k tomu, aby se tehdejší aktéři začali rozpomínat, jak to tehdy bylo. Některé věci jsou promlčené, už se nedají vzít zpátky. Emoce již nejsou tak silné a člověk by měl být schopen hodnotit minulost s jistým nadhledem. Existuje navíc dostatečně široké publikum, ochotné naslouchat, které už se nespokojí s mlžením a jednoduchými líbivými vysvětleními, jako když rodič odbývá malého předškoláka historkami o čápech a vránách. Podobná úvaha mě zavedla do přízemí Slovenského domu v pražské Soukenické ulici, když mi dorazila pozvánka na akci se slibným názvem Otazníky sametu aneb Pokus o jiný pohled na převratné události roku 1989.

Jistý opatrný optimismus předznamenávalo i poměrně pestré složení účastníků debaty, ve které měli vystoupit místopředseda první porevoluční vlády Ján Čarnogurský, právník, disident a politik Zdeněk Jičínský, politolog Zdeněk Zbořil, otec kuponové privatizace Dušan Tříska, někdejší disident a porevoluční policejní prezident Stanislav Novotný, pracovník tehdejšího Prognostického ústavu a pozdější ministr Jan Mládek nebo poradce komunistického premiéra Ladislava Adamce, politolog Oskar Krejčí… Tedy různí lidé, kteří u toho byli, a jejichž zkušenosti, znalosti a vědomosti mohly vnést do podoby pro naši zemi zásadní změny poměrů více světla. A doplnit některé znepokojivé otazníky, jež se nad takzvanou „sametovou revolucí“ vznášejí.

Tak, jak je česká společnost rozdělená v pohledu na otázky současné, prochází skrze ni dělicí čára i v názorech na minulost. Zatímco ale v prvních deseti patnácti polistopadových letech nebyla tato propast mezi lidmi tolik vidět, neboť stále účinkoval étos demokracie a svobody, v poslední době se stále rychleji zvětšuje. Jednak proto, že roste naštvání části společnosti na vývoj v nových poměrech, což bývá u každé změny jen otázka času, a jednak proto, že pohádka o sametu dostává během svého omílání a s přibývajícími střípky nových informací logické trhliny. Příběhu o tom, kterak si nadšený národ vycinkal demokracii a svobodu a svou odvahou zadupal do země nenáviděný režim, mnoho lidí již zkrátka nevěří.

V pohledu na rok 1989 bychom mohli popsat čtyři hlavní názorové skupiny, které se nacházejí na pomyslném vrcholu pyramidy. Nejhlasitější po uplynulých třicet let byla ta, pro kterou byla sametová revoluce vítězstvím. Patří sem celý tábor liberálů, ale i bývalých komunistů, takzvaných osmašedesátníků (což je často totéž), kteří se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy octli v disentu. Soustředili se nejprve kolem Charty 77 a později kolem osobnosti prezidenta Václava Havla. Od 90. let okupovali významné státní posty a těšili se velké mediální, převážně pozitivní pozornosti. Často se stylizují do role hybatelů listopadových událostí a vybudovali kolem nich svoji legendu. Podobně jako jiní vítězové, i oni píšou svoje vlastní dějiny.

V jejich jednání a pohledu na politiku lze však stále častěji spatřovat rozpory a paradoxy – zatímco dříve protestovali proti nesvobodě a nespravedlnostem minulého režimu, proti nesvobodným tendencím dnešní doby, jako je cenzura Facebooku, nálepkování a ostouzení názorových oponentů či válečné napadání a obsazování suverénních států ze strany NATO (Afghánistán, Irák, Libye…) se nejenže nevymezují, ale ve většině případů je ze všech nejhlasitěji obhajují. 

Když jsem dělal rozhovor se spisovatelkou Evou Kantůrkovou, která patřila k chartistům, ale vždy měla svůj vlastní názor a v polistopadové době se nepřipojila k nekritické a aktivistické adoraci evropských a amerických ultraliberálních hodnot, ptal jsem se jí, jak je možné, že tito lidé kdysi bojovali proti nesvobodě, ale v nové době se vrhli do opačného extrému a podobné excesy na druhé straně jim nevadí. S velkým nadhledem a přísnou logikou mi tato elegantní dáma odpověděla: „Těžko může ten, kterého máte na mysli a který tento režim stvořil, tomuto režimu podlézat. Je jeho. S celou odpovědností.“

Deník Mladá fronta Dnes k letošnímu třicetiletému výročí připravil seriál rozhovorů s pamětníky listopadových událostí. Ve dvou případech zveřejnil i odlišné pohledy na rok 1989. Nejprve promluvil Jiří Jaskmanický, jeden z organizátorů demonstrace 17. 11. na Albertově, jíž celý Listopad 1989 začal. Jaskmanický byl předseda Městské vysokoškolské rady Socialistického svazu mládeže (SSM) v Praze. Hlavním úkolem SSM bylo mít pod palcem vysoké a střední školy a mapovat a cenzurovat názory studentů; sloužil jako jakýsi předstupeň a kádrová rezerva komunistické strany, vychovávající mládež v duchu marxismu-leninismu.

Pan Jaskmanický svým rozhovorem vytočil skupinu tehdejších studentských vůdců, kteří se po Listopadu proslavili jako ti, kteří „udělali“ revoluci. Především tvrzením, že demonstrace na Albertově byla jeho nápad. Což také doložil originálním dopisem s žádostí o povolení akce se svým podpisem a razítkem Obvodního národního výboru v Praze 2 s datem 13. listopadu 1989. 

K Jaskmanickému se přidal Pavel Chalupa, jenž byl rovněž jedním ze studentů, kteří se účastnili demonstrací. Ten přilil též olej do ohně, neboť přiznal, že studentské akce organizovali „svazáci“ ze SSM. Jaskmanický k tomu přidal několik zajímavých podrobností: například že vše proběhlo s oficiálním povolením KSČ, která na demonstracích dokonce zajišťovala zvukovou aparaturu. Někdejší předseda MVR SSM vyjádřil v rozhovoru překvapení, že ačkoli byl hlavní organizátor, nikdo z novinářů ani bývalých kolegů se jej za celých 30 let na nic nezeptal. A někteří „překabátění“ studenti, kteří si na Listopadu vybudovali kariéru, se dodnes tváří, že šlo o akci nezávislých a protirežimních studentů a že vše „zařídili“ oni. „Když jsme krátce po listopadu přišli s Honzou Daňhelem, který byl velkým iniciátorem těchto aktivit, a snažil se být velmi progresivní, na jednání do Disku (studentské divadlo) pokusit se tam o nějaký dialog, tak tam na nás začali řvát: ,Co tady ti svazáci dělají?‘ Přitom je to takový paradox, protože hodně z nich bylo celé dlouhé roky předtím také svazáky.‘“ Vzápětí jmenuje celou partičku, kterou média nazývají studentskými vůdci, od Martina Mejstříka, člena městské vysokoškolské rady, přes Moniku Pajerovou, zástupkyni šéfa Studentského tiskového a informačního střediska, po Pavla Žáčka, dnes poslance ODS, či šéfa Člověka v tísni Šimona Pánka.

Nejde o to, kdo byl a nebyl svazák, ani o ukazování prstem, ale o palčivý problém dnešnka – dvojí metr a nálepkování podle toho, jak se to zrovna „politicky“ hodí.

Předání moci

Oba rozhovory vyvolaly obrovskou bouři. Na třicet osobností veřejného života tato slova natolik popudila, že podepsali petici. V ní si stěžovali, že noviny, myšleno MF Dnes, „slouží k diskreditaci představitelů a událostí roku 1989“ a „cíleně zpochybňují všeobecně známá a dobře zdokumentovaná fakta kolem organizace studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a představitelů studentského hnutí“, čímž „zpochybňují integritu lidí, kteří soustavně hájí hodnoty roku 1989“.

Druhá skupina vysoce postavených lidí je s první skupinou dlouhodobě ve při. Například proto, že nesouhlasí s jejich podporováním masové migrace, genderových teorií, klimatického alarmismu a jiných moderních trendů. Patří k ní jak bývalí komunisté, či dokonce příslušníci StB, tak disidenti, kteří se od disidentů kolem Václava Havla „trhli“. Tito lidé stále více vystrkují růžky a vynášejí na světlo informace, že to tehdy bylo celé trochu jinak. Díky různým informačním střípkům a souvislostem, na které stále častěji upozorňují, se veřejnost dozvídá, že spíše než o sametovou revoluci šlo o předem dojednané předání moci, o kterém bylo rozhodnuto dávno před listopadem 1989.

Jednou z osobností, jež o tom zasvěceně hovoří, je bývalý disident Stanislav Novotný. Vystudovaný právník trávil předlistopadová léta jako topič v kotelně a sanitář v zařízení pro bezdomovce, ale po změně režimu několik let pobyl na ministerstvu vnitra, kde to dotáhl až na policejního prezidenta. „Začal jsem se zajímat o to, co se vlastně před listopadem dělo a proč, chtěl jsem se hlouběji podívat na naši minulost. V tom okamžiku jsem začal překážet. Zjišťoval jsem okolnosti, občas se dostal do archivů. Některé byly vybrakované. Bylo jasné, že se musí něco zamlžit – a to v mnoha věcech a v mnoha patrech. Například z Ostrovní ulice, kde byl archiv starých materiálů Státní bezpečnosti ještě z 50. let, odjely dvě naložené Avie již v roce 1988, kdy už byla v běhu příprava převratu,“ vyprávěl v březnovém rozhovoru pro Šifru. „To, co se dělo v celém východním bloku po pádu železné opony, bylo domluvené z obou stran. Na jedné straně je dobře, že nedošlo k žádnému krveprolití, na straně druhé se lidé, kteří nesli zodpovědnost za obrovské špatnosti, s klidem ujali odpovědnosti v novém demokratickém státě.“

Změna režimu se podle zastánců jiného pohledu na tehdejší události neodehrála spontánně, jak praví legenda, ale po oboustranné dohodě Západu a Východu, neboť byla pro obě strany prospěšná. „Systém socialistického tábora kolaboval. Jedna z výrazných motivací byla, že lidé, kteří mohli jezdit na Západ, zpravidla rozvědčíci všeho druhu, aparátčíci, lidé, kteří měli nějaká privilegia, zjišťovali, že se žije mnohem pohodlněji a lépe v západním světě. Oni byli zároveň u informací a obrovského znárodněného majetku, a najednou si uvědomovali, že jsou sice jeho správci, ale nemůžou si na něj sáhnout. Po dlouhém sledování situace velmi rádi přistupovali na změny, které symbolizoval a odstartoval Michail Gorbačov. Ale bylo to oboustranné, protože Západ se také dostal do krize, což dnes vidíme velmi plasticky. Najednou se tady objevilo obrovské teritorium, které bylo lačné po spotřebě západních výrobků, a bylo možné jej celé zaplnit, a tím oddálit některé dnešní problémy, například s nekrytou měnou a zadlužeností,“ myslí si Stanislav Novotný a není zdaleka jediný. 

Zaobaleně to řekl i bývalý komunista a předseda federální vlády, později předseda a místopředseda Senátu Petr Pithart: „Já byl snad první, který právě s tou revolučností listopadu 1989 polemizoval. Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci. Zdůraznil jsem to proto, že jsem si byl jist, že jinak lidé budou čekat rychlé zázraky a uvěří, že po revoluci bude brzy všechno úplně jinak. Tím jsem chtěl vlastně říci, že se toho zase až tak moc nezměnilo a že to bude hodně dlouho trvat, než se něco opravdu důkladně změní.“ Jeho slova se dnes ukazují jako prorocká…

Petr Pithart, bývalý premiér a předseda Senátu, již v roce 1990 informoval veřejnost o tom, že spíš než o sametovou revoluci šlo o vyjednané předání moci. Obyčejný obchod… Díky tomu aspoň vše proběhlo v klidu. Foto Profimedia

Třetí skupinu lidí tvoří opravdoví vítězové listopadu, kteří znají dobře pozadí listopadových událostí, ale nemluví o něm, protože jim vyhovuje, jak to je. Ti nekecají, ale „makají“. Když se podíváte na rodinné zázemí osob ve významných státních funkcích i velkých firmách, až překvapivě často zjistíte, že pocházejí z mocných komunistických či agentských rodin. Nelze si nevšimnout, jak jsou propojeni. Premiér, ministři, novináři, byznysmeni, nic není nemožné… Jeden můj vysoce postavený známý, který viděl do střev obou dvou systémů, mi vyprávěl o svém mocném estébáckém strýci, jenž hned po revoluci odešel do důchodu – s penzí ve výši padesáti tisíc měsíčně. Kluci si to uměli zařídit…

Stále dokola, se železnou pravidelností, se setkávám s tím, že když mi nedává kariéra některých lidí smysl, po čase se dozvím, co dělal za minulého režimu papánek či maminka, popřípadě oba, či s kým jsou jinak spřízněni. Ať se děje, co se děje, tito lidé či jejich potomci se vždy udrží na špici. Formálně se možná režim změnil, ale rozhodující vliv si v něm uchovaly staré kádry, které za komunismu získaly moc a peníze, jež v nové době neváhaly nadšeně použít. To, že vše řídí ze závětří, je jiná věc, nejsou přece hloupí…

Tím by se vysvětlovalo, proč vše proběhlo naráz v celé Evropě, tak rychle a snadno. Východ se prostě domluvil se Západem a vydělaly na tom obě strany.

A konečně čtvrtou skupinu tvoří lidé, kteří – ať už patří kamkoli – nemají konkrétní zájem na tom věci tajit. Mnohdy sledují dění zpovzdálí, ale rádi by řekli nebo slyšeli nějakou realističtější verzi toho, co se tenkrát odehrálo, protože je to prostě zajímá. Mezi ně patří třeba režisér Jiří Svoboda, který – snad na protest proti tomu, co a jak se tehdy dělo – odmítl překabátit a v době, kdy ostatní předstírali, že s komunismem neměli nikdy nic společného, se stal prvním polistopadovým předsedou KSČM. V knize hovorů se spisovatelkou Evou Kantůrkovou s názvem Tajemství sametu, což je velmi zajímavá sonda do zákulisí převratu, Svoboda píše: „Stojí v této souvislosti za opakovanou zmínku, že nikdy nikdo nevysvětlil, kdo dal kádrovému důstojníkovi StB Zifčákovi, alias studentu Růžičkovi, pokyn, aby inicioval obrat demonstrace na Národní třídu a zejména pak, aby si hrál na mrtvého studenta Šmída a nechal se přikrýt vlajkou. Představa, že to udělal o své vůli, je nesmyslná.

Vedení KSČ bylo zcela odříznuté od informací. To jasně vyplývá z rychlosti, s níž funkcionáři reagovali na útok bezpečnostních sil na demonstranty na Národní třídě. Korunní princ připravovaného sjezdu Miroslav Štěpán se dozvěděl, že se něco stalo až v sobotu při dopoledním setkání s funkcionáři fakultního svazu mládeže na jedné vysoké škole. Odpoledne navštívil Jakeše a navrhoval schůzku politbyra. Jakeš byl v klidu, a ten ještě posílil telefonát s Lorencem nebo ministrem vnitra Kinclem – R. A. S. – nic zvláštního se nestalo. Proto se politbyro sešlo až v pondělí dvacátého. Stačí nahlédnout do zcela amorfního prohlášení, aby bylo každému jasné, že zúčastnění neměli o hloubce toho, co se stalo, ani tušení. A to už bylo ustaveno Občanské fórum! A Adamec neměl ze své osvícené hlavy, že se jednání nezúčastnil a ve stejné době přijal delegaci OF.“

Zatímco vedení KSČ v době revolučních událostí pořádně netušilo, co se děje, tajná Státní bezpečnost to věděla moc dobře. Svoboda také napsal: „Zajímavou verzi večera 17. listopadu znám právě z vyprávění Miroslava Štěpána. Bylo mu údajně kolegy zaručeno, že manifestace bude organizovaná a pokojná, a umožní tak dát najevo, že se politická moc veřejnosti neobává. Někdy v 18 či 19 hodin Štěpán údajně vyslal tajemníka Viktora Pázlera, aby projel pražské ulice a zjistil osobně, jak to vypadá. Pázler se vrátil a referoval, že všechno běží pokojně a demonstranti už se pomalu rozcházejí. Mezi 20. a 21. hodinou se na MV KSČ u Štěpána objevil šéf StB generál Alois Lorenc. Uklidnil Štěpána, že už je po demonstraci, vypili spolu stakan vodky a řekli si, že zase přežili jeden krizový den (to je doslovná citace toho, co mi Štěpán i Pázler později vyprávěli).

Lorenc ovšem musel dobře vědět, co se ve skutečnosti děje. Špičky vnitra od odpoledne něco oslavovaly ve vile Na Hřebenkách s vysokými důstojníky KGB a snad i GRU. Lorenc se tam patrně po přípitku se Štěpánem vrátil. V Československu byl v těch dnech na návštěvě náměstek předsedy KGB generál Gruško. Ve štábu, který řídil zásah na Národní třídě, se pohyboval generál Teslenko (snad stálý zástupce či poradce sovětské zpravodajské služby u nás). O den později se všichni z Prahy vypařili. Předseda vlády Adamec nebyl v Praze, ale na chatě. Ministr vnitra Kincl odjel na Moravu… Asi jsem obětí spikleneckého vidění světa, ale s tím už nic neudělám.“

Přijel do Prahy měsíc před listopadem 1989 Richard Nixon kvůli Václavu Havlovi? Foto Profimedia

Pozoruhodná jsou i slova bývalého poradce pražského primátora, vrchního ředitele sekce zahraničních vztahů ministerstva obrany, prvního náměstka ministra obrany, velvyslance v Indii a Japonsku, někdejšího architekta českého vstupu do NATO a bezpečnostního poradce Jaromíra Novotného, který už je v penzi, a tak mohl na debatě Otazníky sametu pronést: „Mým tchánem byl Josef Smrkovský (československý politik a funkcionář KSČ během pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR). Bylo to v týdnu následujícím po 17. listopadu. Tehdy jsem pracoval jako obchodní náměstek podniku obuv Praha. Toho dne mě v práci hledali nějací Rusové. Zastihli mě asi v 16 hodin. Byli dva. Nepředstavili se ani neřekli, odkud jsou. Předpokládal jsem, že ze sovětského velvyslanectví. Řekli mi, že sovětská vláda má zájem na tom, aby se lidé z Občanského fóra dozvěděli názor sovětské vlády na dění, které u nás probíhá. Na mou námitku, proč se s tím obracejí zrovna na mě, odpověděli v tom smyslu, že nechtějí, aby to vypadalo jako oficiální zasahování do události v Československu. Řekli, že vědí, z jaké jsem rodiny, a že už si způsob najdu, jak to adresátům říci. Uvedli, že sovětská vláda není proti zrušení vedoucí úlohy KSČ, že je pro to, aby opozice měla podíl na vládě, že souhlasí s omluvou za rok 1968 a že ze strany československé ani sovětské armády nic nehrozí. A pokud jde o Lidové milice, kdyby mělo z jejich strany k něčemu dojít, tak sovětská posádka u nás proti nim zasáhne silou. Dále dotyční Rusové řekli, že ze sovětské strany jsou dvě podmínky. Jednak že celý přechod proběhne v klidu, zejména do setkání Gorbačov–Bush na Maltě, a jednak že se u nás nevyskytnou protisovětská hesla a demonstrace.

K tomu, proč si sovětská strana vybrala jako prostředníka zrovna mě, nemohu nic uvést, žádné kontakty jsem se Sověty neudržoval. Poté, co jsem tyto pány potkal, bylo druhý den na Václavském náměstí 400 000 lidí, nebyla zlomená jediná větev okolních stromů, z balkonu Melantrichu se vesele provolávala hesla o svobodě a demokracii a na Letné, kam dorazilo 600 000 lidí, též napadlo jediné protisovětské heslo. Komunistický parlament zvolil Havla jednohlasně prezidentem. Změnilo se to úplně v klidu a já tvrdím, že to bylo zařízené. Ten, kdo by o tom mohl říct nejvíc, je generál Lorenc.“ Otázka je, proč by o tom měl chtít zrovna šéf StB, který nařídil skartaci složek těch nejdůležitějších estébáků, komukoli cokoli povídat.

Proč přijel Nixon?

Kromě Jaromíra Novotného bylo ale na konferenci Otazníky sametu až příliš vidět, o kolik tehdejší účastníci vědí víc, než chtějí říct. Mnoho komunistů a lidí aktivních za minulého režimu tu mlžilo, kroutilo se a pravdu říct nechtěli a nechtěli.

Přesto zde zaznělo i pár dalších zajímavých střípků. Velké věci se děly i na druhé straně barikády, nejen ze strany Sovětského svazu. „V nakladatelství Citadela vyšlo několik dokumentů, které obsahují hlášení StB z oněch rušných dnů,“ připomněl politolog Zdeněk Zbořil, jenž zmínil třeba pražskou návštěvu vysokých důstojníků CIA a britské zpravodajské služby v létě 1989. A také nečekaný přílet amerického prezidenta Richarda Nixona ve čtvrtek 12. října. Během jediného dne v Praze stihl neslavně proslulý americký exprezident přijetí na americkém velvyslanectví, prohlídku Starého Města a také schůzku s významným komunistickým poslancem Evženem Erbanem. Proč zrovna s ním? Nevíme. Víme ale jiné věci. Letos o této schůzce informoval Český rozhlas v článku s názvem Návštěva Richarda Nixona v Praze v říjnu 1989 je stále zahalena tajemstvím.

Státní bezpečnost z odposlechů telefonů zjistila, že komunista Erban ihned po setkání s Nixonem zatelefonoval Václavu Havlovi a pozval ho na návštěvu. Havel bezprostředně po Erbanově návštěvě zatelefonoval do zahraničí dvěma lidem, s nimiž se podělil o své zážitky ze setkání a také o informaci, že se Erban sešel s Nixonem. O tom, proč se tehdy tito tři potkali a jak to souviselo s překotnými událostmi měsíce následujícího, nikdo z aktérů nikdy nepromluvil a nepromluví. O krmení labutí se ale asi nebavili.

„Klíčové dokumenty a osoby je dle mě třeba hledat za oceánem. Vedoucí silou u Sovětů byla armáda a ta odmítla v listopadu 1989 vyjet ze svých milovických postů (hlavní sovětská základna u nás). To znamená, že toto území se stalo takzvaně ,vyklizeným prostorem‘,“ prohlásil již před dvěma lety dokumentarista Adam Kretschmer, který pracoval deset let na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „Podle toho, co pak následovalo, tedy primárně likvidace průmyslu, o kterém nám bylo stále předhazováno, jak byl zaostalý a špatný, rozprodej energetických sítí a produktovodů a části zemědělství, dovolím si říci, že pokud to bylo v režii, tak ne v sovětské.“

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Je opravdu možné, že by se dohodli východní estébáci a kágébáci se západními agenty a kapitalisty, i když se celou dobu tvářili, jak se nenávidí? Třicet let je na úplnou pravdu o tom, jak to bylo, zjevně ještě příliš krátká doba. Stačí se ale s otevřenýma očima dívat kolem sebe a sbírat jednotlivé útržky, aby člověk pochopil, jak to určitě nebylo. A to také není málo…

Jeden ze starých komunistů, který nechtěl říct na besedě Otazníky sametu pravdu a tlachal něco o spontánní revoluci, řekl jednu důležitou věc – a sice že je jedno, jak to bylo, hlavně že to proběhlo v klidu a netekla krev. A má vlastně recht, soudruh. Takže proletáři, kapitalisti a agenti všech zemí, děkujeme!

Tento článek vyšel v aktuálním vydání Šifry č. 11/2019, kterou si můžete objednat v tištěném i digitálním vydání, stejně jako předplatné.

Milan Vidlák, časopis Šifra