Viktor Ono ve své dílně

Deset dní nejedl, brodil se v krvi rozmrzlých tuňáků a učitel na něj půl roku nepromluvil ani slovo… Viktor Ono podstoupil nepředstavitelně drsná muka, aby si splnil velký dětský sen – stát se brusičem a restaurátorem nejlepších japonských mečů.

Tady v Gifu už je večer a jsem docela unavený. Manželka je zdravotní sestra a má dnes noční službu. Vzhledem k tomu, že jsou děti, které mají osm let a čtyři roky, velmi aktivní a já nechci mít na svědomí životy babičky a dědečka, o prázdninách se o ně starám já,“ svěřuje se mi ve videohovoru muž, podle jehož osudu by z fleku mohl vzniknout oscarový film. Však taky film málem vznikl. Autorská práva na jeho životní příběh se ale pokusil „přivlastnit“ český zástupce jedné americké produkce, a tak z projektu nakonec sešlo.

Napsat se o něm ale naštěstí může. Tenhle příběh se totiž opravdu stal a působí trochu jako z jiného světa. „Já žiju ve svém středověku a vím o tom,“ usmívá se Viktor Ono Hasuhana, který se před třiceti lety vydal, ještě jako Viktor Chromec z Prostějova, na dobrodružnou cestu za svým velkým snem.

Přestože se brodil bahnem a krví i těžko pochopitelnými problémy, které tehdy život cizince v Japonsku provázely – a prokázal neuvěřitelnou odolnost, oddanost a trpělivost –, péče o čtyřletého synka a osmiletou dcerku je i pro něj výzva na hranici možností. „Začínám třetí týden péče o ně, takže jsem vykolejený člověk,“ přiznává napůl v žertu jediný nejaponský profesionální restaurátor samurajských mečů v Japonsku, jemuž se podařilo proniknout do uzavřené společnosti starých mistrů, kteří si svá tajemství předávají z generace na generaci. Konkrétně do dílny jednoho z vážených učitelů nejstarší školy mečířského řemesla, která se zabývá restaurováním vzácných čepelí japonských mečů z dob dávné minulosti i výbrusy nových čepelí od nejlepších mečířských mistrů současnosti.

Něco jiného je na japonské ostrovy vyrazit jako turista, který obdivuje krásy hor a kvetoucí sakury, a něco úplně jiného zde žít a stát se součástí uzavřeného společenského systému, který má svá železná pravidla. „Měl jsem samozřejmě své představy, které stály na velice omezených informacích a pochopitelně i vysněných ideálech mladého kluka. V podstatě jsem o skutečném životě v Japonsku i zemi samotné nevěděl téměř nic,“ vypráví čerstvý pětapadesátník. Kdyby prý věděl, co ho čeká, nikdy by nenašel odvahu do země vycházejícího slunce vyrazit. To samozřejmě neznamená, že by toho dnes litoval.

„V pubertě jsem byl docela divoký. Chtěl jsem se nějakým způsobem zlepšit a očistit, osobnostně se posunout. Tak jsem si řekl, že odjedu do Japonska a budu na sobě pracovat v japonském duchu. Obdivoval jsem, že nikdy nic nevzdají. I když jsou třeba neúspěchy, jdou pořád cílevědomě a rovně,“ vzpomíná Viktor Ono na rozhodnutí, které mu změnilo život.

Ještě předtím ale strávil dva roky v Německu, kam emigroval tři měsíce před listopadem 1989, aby si na svou vysněnou cestu vydělal. Uklízel v hospodě, načerno pracoval v pivovaru a učil judo, kterému se věnoval od deseti let. 

Právě vyprávění jednoho z trenérů v prostějovském oddíle, který v té době válel v první lize, vzbudilo v jeho mladém svěřenci lásku, která hory (a meče) přenáší. „Když mi bylo dvanáct, tak jsem prohlásil, že jednoho dne budu v Japonsku žít a budu mít japonskou manželku. To se nakonec opravdu vyplnilo, ač cesta k tomu byla značně krkolomná. Když to slyšel dědeček, prohlásil, že má strach o můj mentální vývoj,“ směje se Viktor.

Tehdy mu do smíchu určitě nebylo, neboť dědečkovy výchovné praktiky z časů rakouskouherského mocnářství snášel se „značným vnitřním vzdorem“. Výchova měla v určitém smyslu „prusko-vojenský říz“ a vnouček, jenž u prarodičů trávil podstatnou část dětství, dost těžce nesl, když musel před návštěvami secvakávat podpatky, dámám vzdávat hold rukypolíbením a oslovovat přítomné šlechtickým titulem, pokud dotyčný pán či dotyčná dáma nějaký opravdu měli. Dědeček totiž značně lpěl na svých šlechtických kořenech. S odstupem času ale na jeho lekce vzpomíná v dobrém. Co se totiž v mládí naučíš, v Japonsku jako když najdeš…

Pokud se tam ovšem vůbec dostaneš. Československý pas svému držiteli přinášel v té době stigma jakéhosi podivného člověka z Východu, který je na Západě považovaný buď za chudého uprchlíka, nebo za komunistického agenta. Japonské úřady k udělení víz požadovaly splnění několika předpokladů – tím nejzásadnějším bylo písemné osobní pozvání japonského občana či oficiálně registrované organizace. To by ještě nebylo to nejhorší, pokud by nebylo nutné získat japonského ručitele, který nesl za pozvaného právní a finanční odpovědnost. Ta se zakládala na tom, že v případě, spáchá-li pozvaná osoba kriminální čin, způsobí hmotnou škodu nebo jiný průšvih a vypaří se nebo jí dojdou peníze, bude k právní zodpovědnosti a úhradě škody povolán ručitel. To se vztahovalo i na pobyt v nemocnici či lékařské ošetření.

I kdybyste nějakého Japonce znali, muselo by to být hodně železné přátelství, aby přinesl takovou oběť. Případné problémy by mu mohly život obrátit naruby nebo jej zcela zničit. Přesto se Viktoru Chromcovi přes řetězec známých nakonec podařilo najít odvážlivce, který mu poslal pozvání a ještě za něj zaručil. Když o téměř deset let později získal Viktor na základě svých pracovních výsledků a kvalifikace pracovní vízum pro umělce, přijela za ním udělat redaktorka časopisu vydávaného imigračním úřadem obsáhlý rozhovor. Není divu – v té době žili v celé stosedmdesátimilionové zemi jen tři lidé, jimž bylo takové vízum uděleno. K tomu ale musel ujít ještě dlouhou cestu…

Oproti socialistickému Československu a Německu 90. let, kde bylo všeho dost a skoro zadarmo („Takový socialis-mus, jaký tehdy byl v Německu, jsem nikdy nikde neviděl“), bylo Japonsko tvrdě kapitalistické. A neskutečně drahé, nejen ve srovnání s Československem, ale též se Stuttgartem, kde Viktor strávil dva roky. „První šok byl, že se všude a za všechno muselo platit. Každý pohyb představoval nějaký výdaj či finanční nezvyklost. A druhé překvapení? Vstřícnost místních vůči cizincům nebyla velká, zastupovala ji především značná nedůvěra a obavy posílené jazykovou bariérou. Slovo, které jsem v Japonsku v prvních dnech slýchal nejčastěji, bylo dame. To znamená, že něco není možné, že to prostě nejde. Slovo dame bylo vždy posíleno ještě dynamickým zkřížením rukou přes prsa.“

V Japonsku tehdy fungovalo do značné míry něco, co by se dalo označit jako dvojí metr. Dnes už je to výrazně lepší. Na začátku našel Čech pokojíček za 25 000 jenů měsíčně, v přepočtu asi 12 000 korun. Dame. Nejde to, levné bydlení je jen pro Japonce. U mnoha nájemních domů byly nápisy „majitelům psů a koček a cizincům nepronajímáme“. Z realitky jej poslali s lístečkem na jinou adresu – do rodinného domu pro cizince, kde to vypadalo skvěle, ale nájem byl 40 000 dolarů měsíčně. Jediné, co tak nakonec našel, byl miniaturní pokojíček o velikosti špajzu, s koupelnou a toaletou na chodbě, sdílenou s turisty z dalších pokojíčků. Cena? „Pouhých“ 1000 dolarů měsíčně…

Krátce po příjezdu do Japonska se Viktor se svou tehdejší (českou) manželkou přihlásil do školy tradičního šermířského umění Japonců Iaido. Nejprve zakoupil pro sebe a ženu levné cvičné meče pro začátečníky a v obchodě dostal telefonní číslo do šermířské školy mistra Danzakiho. Ten se těšil všeobecné úctě coby polobůh japonského šermu.

Nějakou dobu si dvou podivných Čechů, kteří trávili v tělocvičně denně šest až osm hodin, mistr Danzaki vůbec nevšímal. Jednoho dne si ale zavolal Viktora k sobě do kanceláře. Vyptával se, proč do Japonska přijel a proč chodí šermovat do jeho školy. Viktor mu svěřil své pocity i vztah k Japonsku a vyjevil mu své přání stát se brusičem mečů. Chvíli bylo ticho. Načež se slovutný Danzaki rozesmál, až se za kimono popadal. „Jeho smích neustával. Ukázal na mě prstem. Ty se chceš stát brusičem mečů? Úplně se zajíkal smíchy, až mu z toho tryskaly slzy. Bylo na něm vidět, že se už dlouho tak dobře nepobavil. Když ho opustil smích i pobavená tvář, poslal mě zpět mezi cvičence. Bylo to trpké. Jak se mi může takhle smát, když já tak strašně chci a toužím a on mě vůbec nezná? Nicméně tato příhoda mě v nitru posílila a byl jsem přesvědčen, že to dokážu.“

Mlčenlivý mistr

Dlouhé týdny se kromě neustálého cvičení nic nedělo. Získat si důvěru Japonců je nesmírně složité. „Došel jsem k závěru, že když člověk žádá o pomoc nebo k tomu má tendenci, Japonci cuknou. Je lepší být potichu, nic nechtít a ukázat, že jste snaživý a pečlivý. Někdo si toho časem všimne a nabídne ti pomoc, protože zjistí, že když pro tebe něco udělá, nebude to marné.“

Po několika dlouhých týdnech se Čechů ve škole ujala jedna parta. „Bavili se s námi, pozvali nás na večeři. Ptali se, co chceme dělat, a já jsem řekl, že se chci v Japonsku naučit vyrábět meče, chci tady být aspoň pět let a pak se vrátit do Evropy a dělat to, co se tady naučím. Oni mi řekli: ,Ty chceš být tak dlouho v takové zemi, kde je tak těžký život? Tady je těžký život i pro nás Japonce.‘ Aspoň se ale nesmáli,“ vzpomíná Viktor Ono. „Byl jsem ochoten podstoupit cokoli, jen abych byl blízko těm tradicím a informacím.“

Jednoho večera za Viktorem přišel mladší učitel školy, jakýsi pan Matsubara, a oznámil mu, že mu pomůže – představí jej významnému brusiči mečů, zaručí se a požádá ho, aby Viktora přijal do své dílny jako žáka. Mistr tohoto řemesla, pan Omori, kterému bylo v té době 74 let, byl posledním žákem mistra Honami Kouson ze školy Honami s nepřetržitou šestisetletou tradicí. Šlo o nejvyšší autoritu v oboru a státem zřizovanou a licencovanou školu, privilegovanou již od pradávných dob. Rodina pana Matsubary byla Omoriho významným klientem, a tak pan Omori souhlasil. Tak to v Japonsku chodí – bez kontaktů a doporučení existuje jen slovo dame. Nejde.

Viktor tedy nastoupil pln očekávání a touhy poslouchat mistra na slovo a splnit každý jeho příkaz. Jenže to se poněkud přepočítal… Japonský styl učení se od toho našeho dost výrazně liší. Vzpomínáte si na slavný teenagerský film Karate Kid, ve kterém se Daniel vzteká, když mu japonský učitel pan Miyagi dává divné úkoly jako vyleštit auto a ne a ne ho pustit ke karate? Tady to bylo ještě horší. „Japonský styl učení je takový, že ti nikdo nic neřekne. Posadí tě k práci a řeknou: Tak a dělej. Ale ty nevíš, co máš dělat,“ usmívá se při vzpomínce na mlčenlivého mistra Viktor Ono. Tehdy se ale moc nesmál. „Prvního půl roku na mě ani jednou nepromluvil. Díval jsem se, co dělá on, a snažil se to kopírovat. On se na to podíval, pokýval hlavou a šel jsem domů.“ 

Regenračné centrum

Tvrdě vydělané peníze z Německa se pomalu vytrácely a platnost víza se blížila ke konci. Jeden z přátel v šermířské škole, který se znal dobře s ředitelem, dohodil Viktorovi práci v přístavní továrně na zpracování ryb a mistr Omori mu poskytl oficiální potvrzení pro imigrační kancelář o tom, že jej přijímá k dočasnému základnímu studiu. A vlastním jménem požádal úřady o udělení studijních víz pro svého žáka. Imigrační úřad sice žádost přijal, ale žadatelům sdělil, že se musejí vrátit do Československa a žádost podat tam. Tento typ víza se prý uděluje výhradně mimo území Japonska. Důvod? Aby měla země žadatele pod kontrolou a nevhodné cizince mohla do země jednoduše nevpustit.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Na cestu Češi ale samozřejmě neměli peníze. Laskavá paní v poradně pro žadatele o víza jim ale doporučila, ať nejezdí do Československa, ale do jihokorejského Soulu, kde se nachází nejbližší zastupitelský úřad. „Překvapení nás čekalo už na letišti, kde jsme byli zadrženi jihokorejskou tajnou službou. Po příjezdu na hotel nás pak během deseti minut po ubytování navštívil mladý člověk přibližně v našem věku s tím, že mu kamarád, který pracuje na recepci, řekl, že v hotelu jsou Češi a on že se chce učit česky a pracovat v Praze. V metru nás zase oslovil dobře oblečený člověk, který se chtěl zdokonalovat v angličtině. Pozval nás na večeři a trávili jsme s ním pak každý večer. Představil se nám jako bankovní úředník, dal nám vizitku a sdělil nám, i kde se nachází banka, kde pracuje. Po týdnu jsme se rozhodli, že bychom ho mohli pozvat na oběd, protože k nám byl velice laskavý. Zašli jsme tedy do banky, kde pracoval, předali jeho vizitku v recepci a požádali je, aby nám ho zavolali. Sdělili nám, že vizitka sice patří bance a adresa je správná, ale žádný takový člověk tam nepracuje. Večer už na naši pravidelnou schůzku nepřišel. Byl to tajný agent, který zřejmě kontroloval, zda nejsme severokorejští agenti.“

Chvíle pravdy

Po udělení víza přišel čas, kdy musel Viktor Ono prokázat, zda se na práci brusiče a restaurátora japonských mečů hodí. Jde o v mnoha ohledech velice náročnou činnost, která vyžaduje obrovskou sebekázeň, píli i trpělivost. Viktor vysvětluje: „Přesto, že si mě mistr Omori nevšímal, ve skutečnosti slyšel tlukot mého srdce a cítil můj tep. Byl jsem v jeho dílně nepochybně rušivým elementem, něčím, co pouhou svou přítomností nutně muselo do jisté míry narušovat jeho zajetý pracovní pořádek a klid. Snažil jsem se ze všech sil kultivovat do podoby přijatelné pro japonské zvyky. Byl to náročný a bolestivý proces. I když se snažíte ze všech sil, pořád děláte chyby, které v kulturním prostředí, z něhož pocházíte, chybami ani nejsou. V Japonsku se ale může jednat o nepřijatelné chování.“

Oblíbené místo Viktora Ono před buddhistickým chrámem Yokokura. Foto archiv VO

Nebyla to primárně zkouška zručnosti, ale mentální odolnosti. S odstupem času žák pochopil, proč učitel zvolil právě tento přístup – chtěl pouze vyzkoušet, zda na to žák psychicky má. „Tím, že si tě nevšímá, zkouší tvoje odhodlání. To, co ti věnuje, jsou jenom nevrlé pohledy. To tě buď odradí, nebo se zakousneš jako veš do kožichu a dáváš mu najevo, že jsi ten, který to vydrží.“ Viktor to vydržel. A stal se oficiálním žákem mistra Omoriho.

Z toho se ale nikdo nenají, a tak …

Co se dělo v továrně na zpracování ryb? Kdo zemřel na takzvané karoši? Kde se stala chyba? Jak dlouho Viktor nejedl? A jak dokázal proniknout mezi japonskou elitu? Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Šifra č. 10/2019, v tištěné nebo digitální formě. Objednat si můžete i předplatné