„Poslední nezávislá televize je ohrožena!“ objevilo se na obrazovkách diváků České televize přesně před 15 lety. Krátce před tím Rada ČT zvolila novým šéfem televize Jiřího Hodače, což se hrubě nelíbilo některým redaktorům zpravodajství, kteří odmítli poslušnost. Hodač proti nim postavil svůj tým v čele s Janou Bobošíkovou a vypukla divadelní hra pod názvem „televizní krize“, kde se vzbouřenci postavili do role obhájců svobody slova a kvality zpravodajství. Dnes, s odstupem času, je jasné, že skutečnost byla úplně jiná, ale je dobré si alespoň některé klíčové momenty tohoto smutného výročí připomenout.
„Souhrnně lze konstatovat, že tzv. televizní krize je naprosto exemplární ukázkou porušení všech zásad novinářské profesionality a mediální etiky a ukázala, jak občansky nedospělá, a tím pádem snadno manipulovatelná je značná část obyvatelstva,“ píše známý mediální analytik a publicista Petr Žantovský ve své nové knize Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000, která se dosud jako jediná uceleně věnuje této aféře, jež negativně poznamenala již tak bídnou kvalitu televizního zpravodajství.
Nový ředitel Jiří Hodač byl zvolen po odstoupení Dušana Chmelíčka, jenž měl celý předchozí rok s Radou ČT velmi napjaté vztahy, ale krize de facto podle Petra Žantovského začala již v roce 1997, kdy kulminovaly spory na politické scéně, a měla politické pozadí – stávka zaměstnanců ČT byla pouze jejím vyústěním.
„Události nazvané krize v České televizi nevznikly samy od sebe, měly svůj ,prequel´ ve vývoji této instituce a celé české společnosti v letech předchozích. Došlo k politickému boji, v němž na jedné straně stojí standardně zvolené politické elity (parlament, vláda) a na straně druhé elity samozvané, usilující o získání dominantní pozice v politice a společnosti, jíž nebyly schopny dosáhnout ve volbách. Proto se tyto síly pokusily o sice zakuklený, ale státní převrat,“ píše ve své knize Petr Žantovský, který zajímavě hovořil o roli alternativních médií a zákulisí těch mainstreamových i v diskusi na nedávné České konferenci.
Žantovský připomíná: „Neformální autoritou této skupiny byl tehdejší prezident Václav Havel, který na jedné straně nebyl spokojen s formálními pravomocemi, přiřčenými jeho úřadu Ústavou, usiloval o vyšší podíl na skutečné rozhodovací moci ve státě, a navíc byl veden i osobními pohnutkami, zejména nedobrými vztahy vůči tehdy dominantním lídrům politických stran, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Bylo zřejmé, že uvedený politický boj se především neodehraje v parlamentu, neboť tam neměly síly snažící se o zvrat poměrů v zemi dostatečnou sílu. Jediné kolbiště, kde mohl boj naplno propuknout, byla mediální sféra.“
Jako nejbližší půdorys se podle Žantovského nabízela právě Česká televize, (ne)vlastněná všemi a nikým, na rozdíl od soukromých médií, která byla svými vlastníky řízena ryze podnikatelsky.
Rozhodně se podle mediálního analytika a historika nejednalo o boj za nezávislost média, jak bylo prezentováno vzbouřenci, kteří zahájili protestní vysílání, okupovali pracoviště a odmítali do něj pustit své nadřízené a coby zaměstnanci využili v rozporu se zákonem technické a finanční prostředky televize, tedy daňových poplatníků.
Paradoxně se tato nátlaková skupina dopustila toho, proti čemu vystupovala – manipulace a zneužití veřejnoprávního média v rozsahu, jaký byl do té doby nepředstavitelný.
Ještě v průběhu „krize“ totiž natočili kromě jednostranných reportáží coby aktéři stávky (což už samo o sobě porušuje jakékoli etické meze žurnalistiky) dokonce film ČT v mlze. V emocemi nabitém snímku nechali promluvit pouze jednu, samozřejmě svoji stranu, a názorové oponenty nejen vynechali, ale přímo napadali, zesměšňovali či uráželi (tak, jak to ostatně v ČT dělají dodnes).
„Film ČT v mlze je patrně nejobludnějším příkladem manipulace a dezinterpretace s propagandistickým účelem v celých dějinách české žurnalistiky po roce 1989 a měl by být předkládán jako odstrašující příklad,“ píše Žantovský.
Na tento příklad ovšem jaksi nelze odkázat, neboť film prostě a jednoduše zmizel. „Film jako by nikdy nebyl. Standardní vyhledávače v čele s Googlem o něm nenajdou ani zmínku, nefiguruje ani v jinak podrobné Československé filmové databázi ČSFD a pochopitelně ani v evidenci ČT, což lze opět charakterizovat jako porušení zákona.“ A bezprecedentní cenzuru, kvůli níž máme zapomenout, co se tehdy vlastně stalo.
A to je jen ten nejpalčivější příklad. Pak se do krize vložili politici v čele s Janem Rumlem, který dokonce přespal na Kavčích horách ve spacáku, a spor se stal definitivně a zřetelně sporem politickým.
Že nešlo o žádnou pravdu ani svobodu slova, ale vliv a moc, ostatně dokazuje to, že stávka skončila vítězstvím vzbouřenců, nikdo nebyl potrestán a ten jediný, kdo potrestán byl a kdo na krizi doplatil, byl kromě nezávislosti především český koncesionář, který celý ten cirkus platí, ale nemá na něj sebemenší vliv.
Že nemůže být o nějaké nezávislosti a svobodě slova na obrazovkách ČT řeči, svědčí i pohled na jakoukoli zpravodajskou relaci či publicistický pořad, kde někteří ze vzbouřenců, například Michal Kubal, přebrali vedoucí funkce a dodnes manipulují s diváky tupou propagandou tak hustou, že by se dala krájet.
A je úplně jedno, kdo je toho blázince ředitelem.
