Problematika vysávání oxidu uhličitého z ovzduší a z továrních zaměření a jeho následné bezpečné uložení je předmětem vědeckého odvětví zvaného CCS (Carbon Capture and Storage). Tato disciplína se v posledních letech rozšiřuje po celém světě a jasným důkazem toho jsou start-upové projekty, díky nimž vznikají nová zařízení například v Norsku, Kanadě nebo ve Švýcarsku.

Výzkumníci se snaží najít co možná nejúčinnější, nejrychlejší a pochopitelně také nejlevnější způsob, jak nahromaděný oxid uhličitý šetrně uchovat, a ulevit tak naší planetě. Nečekaně dobré výsledky jednoho takového projektu přišly teprve nedávno. Časopis Science minulý týden zveřejnil výzkum mezinárodního vědeckého týmu v čele s britským geoinženýrem Juergem Michealem Matterem. „Potřebujeme se vypořádat s neustálým zvyšováním emisí oxidu uhličitého, a tohle je perfektní způsob, jak ho uskladnit navěky – přeměnit ho zpět na kámen,” vysvětlil vedoucí výzkumu.

Celý projekt byl odstartován před dvěma lety na Islandu. Výzkumníci zde spustili proces pumpování CO2 do podzemí, kde se nachází podloží vulkanických hornin. Toto místo si vybrali kvůli hojnému výskytu bazaltu neboli čediče, který přirozeně reaguje s oxidem uhličitým a formuje ho do uhličitých minerálů, které tvoří vápenec. Doba, za kterou se tak stane, však pro vědce představovala největší otazník. Spekulovalo se o desetiletích, či dokonce staletích. O to více byli všichni překvapení, když zjistili, že po dvou letech je už více než 95 % plynu kompletně přeměněno v kusy tvrdé skály. Vědci měli z urychlení přírodního procesu na pouhé dva roky velkou radost. „Úžasně rychlé,“ zhodnotil výsledky práce pro The Guardian vedoucí týmu Michael Matter.

Foto Wikimedia Commons

Toto zařízení zatím dokáže takto zadržet deset tisíc tun CO2 za rok a jeho tvůrci poukazují na to, že čedičových ložisek je okolo naší planety spousta, takže nic nebrání tomu, aby podobné „pohřebiště oxidu uhličitého“ mohlo začít fungovat i jinde a ve větším počtu. „V budoucnu můžeme uvažovat o použití této technologie na dalších místech, kde se hojně vyskytuje bazalt, a že jich není málo,“ uvedl člen vědeckého týmu Martin Stute z Kolumbijské univerzity.

Velkým problémem je podle kritiků vysoká spotřeba vody (na likvidaci jedné tuny plynu je jí potřeba 25 tun), vědci ale argumentují tím, že při použití vody mořské se, alespoň tedy v pobřežních oblastech, nejedná o nic tak náročného. Horší je to podle samotných vědců s obecným zájmem společnosti o CCS a s nečinností politiků v oblasti emisní legislativy. „Technologie k CCS jsou již dostupné, tak proč už nevidíme stovky dalších nových projektů? Chybí tu iniciativa,“ povzdechl si Matter.

Šifra nechce malovat čerta na zeď, ale nemůže to být náhodou tím, že tu o samotný oxid uhličitý nikdy příliš nešlo a že se na přeměně plynu na kámen nedá vydělat jako na kšeftování s emisními povolenkami?

Lukáš Marek

Zdroje: https://www.theguardian.com/environment/2016/jun/09/co2-turned-into-stone-in-iceland-in-climate-change-breakthroughhttp://science.sciencemag.org/content/352/6291/1312