„Nevěřím žádné statistice, kterou jsem si sám nezfalšoval,“ měl kdysi pronést britský ministerský předseda Winston Churchill. Dnes již slavný „fake“ citát mu do úst vložil údajně sám mistr a ministr propagandy Josef Goebbels, který dokázal velmi umně a sugestivně manipulovat veřejné mínění. Možná se jen řídil heslem „podle sebe soudím tebe“, těžko říct, ale i v dnešním Německu by se tento jeho výrok uplatnil zcela určitě.

Ač je dnes stále Německo vydáváno za vzor demokracie a svobody, daří se tento obraz držet s vypětím sil pouze v médiích, a to pomocí celé škály manipulačních technik. Falšování statistik je jednou z nich. V dubnu se sice spolkové ministerstvo vnitra chlubilo poklesem a nejnižší mírou kriminality za posledních 25 let, ale každý soudný člověk, který sledoval v posledních třech letech dění v Evropě, musel zpozornět.

První pochybnosti tohoto druhu se vyrojily už v roce 2016, po silvestrovském hromadném obtěžování žen ze strany arabských a afrických přistěhovalců. V článku nejčtenějšího deníku Bild s názvem Má policie zakázáno říkat pravdu? si vysoce postavený policista z Frankfurtu stěžoval na to, že má policie „u trestných činů, které spáchají pachatelé neněmecké národnosti“, příkaz ukládat spisy stranou a neinformovat o přečinech uprchlíků. Většinou se veřejnost dozví pouze o nejkřiklavějších případech, které šokují svou brutalitou a nedaří se je utajit.

Informace o zmíněném hromadném obtěžování německých žen v Kolíně nad Rýnem se začaly šířit nejprve na sociálních sítích. Německá veřejnoprávní i korporátní média o tom psala a vysílala až s několikadenním zpožděním na nátlak veřejnosti a byla nucena se omluvit. Na konci roku 2016 pak šokovala Německo vražda studentky Marie Ladenburgerové, kterou cestou z večírku znásilnil a hodil do řeky sedmnáctiletý Afghánec, kterému bylo ve skutečnosti minimálně o pět let více. Marie byla ironií osudu dcerou právníka Clemense Ladenburgera, vysokého úředníka Evropské komise, a pomáhala v uprchlickém táboře coby členka organizace Refugee Help Freiburg. Německým médiím se do zpravodajského pokrytí tohoto činu moc nechtělo, ale poté, co se začaly v případu vrtat britské deníky v čele s Daily Mail, které celý příběh detailně popsaly, jim nic jiného nezbylo. Šéf nejsledovanějšího zpravodajského pořadu Tagesschau na veřejnoprávní stanici ARD Kai Gniffke své rozhodnutí neinformovat o případu vůbec, natož kvalitně, hájil tím, že Tagesschau informuje o tématech, „která mají společenský, celostátní nebo mezinárodní rozměr“. Jak ale může mít debata o čemkoli celospolečenský rozměr, když se lidem tají informace?

Při bližším pohledu na uvedené statistiky, které německá vláda hrdě prezentovala, je ihned jasné, jak takového „úspěchu“ Němci mohli docílit. Celkový počet trestných činů opravdu poklesl, o 9,6 %, zajímavější to ale začne být v jednotlivých kategoriích. V roce 2017 bylo z trestné činnosti či zabití obviněno více než 1100 cizinců a 1500 Němců. Jenže cizinců je v Německu zhruba 10 milionů a Němců 70 milionů. Deník Süddeutsche Zeitung připustil, že zatímco celkový počet ohlášených trestných činů klesl, počet vražd vzrostl o 3,2 % a sexuálních útoků také. A co asi ty neohlášené…

Zatímco v roce 2014 bylo oznámeno 180 955 vražd, zabití, znásilnění a sexuálních napadení, v roce 2017 to bylo 188 946. „Statistika kriminality klesá pouze ve srovnání s rokem 2016, ale vzrostla ve srovnání s obdobím před uprchlickou krizí,“ konstatoval v dubnu v článku v deníku Die Welt novinář Ansgar Graw. Napsal též, že pokud jde o kriminalitu migrantů, „podíl podezřelých občanů jiných zemí, zvláště pokud jde o násilné trestné činy, je nepřiměřeně vysoký“. Tak jako je podíl článků, které nemlží či rovnou nelžou, nízký…

To ale ještě nic není ve srovnání s událostmi, které se odehrály na přelomu srpna a září v saském městě Chemnitz jako reakce na vraždu německého občana Daniela Hilliga, jehož zvlášť brutálně ubodali dva nebo tři migranti.

Nejsme náckové

V září jsem se účastnil jedné velice zajímavé besedy, na které o situaci v Německu mluvil publicista Marian Kechlibar, jenž německou politiku dennodenně sleduje a orientuje se v ní jako málokdo.

Situaci v Německu přirovnává k žábě v hrnci. Pakliže se vaří pomalu, nevyskočí a pomalu se uvaří. Pokud by se ale vařila příliš prudce, z hrnce se bude snažit vyskočit. Do Duisburgu či Düsseldorfu přicházeli od 60. let 20. století gastarbeitři především z Turecka, ve Frankfurtu se pak vytvořil mix z cizinců z EU, Turecka či Afriky, takže Němců zde žije pouhých 36–40 %. Vše ale probíhalo až do roku 2015 pozvolna.

Ve spoustě oblastí v Německu ale žilo minimum cizinců, a proto znamenalo vypuknutí takzvané „migrační krize“, jak se eufemisticky říká stěhování národů, jež probíhá od roku 2015, naprostý šok. To se týká jak území bývalého Německa, tak venkovských částí Bavorska. Ve východním Německu, kde zanikl po sjednocení se západními sousedy průmysl, vzrostla nezaměstnanost a životní úroveň obyvatel byla oproti západním Němcům nižší, lidé tradičně volili strany stávajícímu systému co nejvíce nepřátelské. Pro radikálně levicovou Die Linke (Levice) nebylo 35 procent hlasů žádný problém. Než naskočila na multikulturní vlak a spadla na 18… „Lidi se měli špatně, na nic nebyly peníze, a najednou šlo například 28 000 000 eur na multikulturní projekty,“ vysvětluje Marian Kechlibar s tím, že místo v čele pelotonu zaujala místo Die Linke protiimigrační Alternativa pro Německo (Afd), která by podle nejnovějších průzkumů získala 25,8 procenta hlasů, což je o tři procenta víc než druhá CDU.

Novou Šifru objednávejte na eshop.casopis-sifra.cz. Poštovné a balné zdarma.

Po tom, co se stalo na konci srpna v Chemnitzu, se dá očekávat pokračování tohoto trendu – posilování všech stran, které vystupují proti migraci, a oslabování těch, které tento sociální experiment s nedozírnými následky prosazují – žába se totiž v zemích bývalého východního Německa hodila do vařící vody a za každou cenu chce z hrnce vyskočit.

Na Sasy, kteří prožili stejně jako Češi dlouhá léta v komunismu, zkrátka multikulturní vymývání hlav, falšování statistik a chlácholení, že je vlastně vše v pořádku, jako na jejich západní sousedy tolik neplatí – a právě oni kritizují sebevražednou německou přistěhovaleckou politiku nejvíc.

Občané Saské Kamenice, jak se Chemnitzu česky říká, vyrazili po vraždě Daniela Hilliga do ulic demonstrovat. Byly jich tisíce. Mezi demonstrujícími zcela jistě nějací neonacisté či extremisté pochodovali, takovou příležitost by si nemohli nechat ujít, ale z videí, fotografií a hlavně svědectví přímých účastníků je zřejmé, že šlo převážně o běžné obyvatele.

V tomto momentě ale přispěchala vláda s výrokem, že v Chemnitzu protestují extremisté a radikálové, a média nálepku okamžitě ochotně převzala. Sedmadvacátého srpna německá vláda ústy mluvčího vlády Steffena Seiberta tvrdě odsoudila protesty v Chemnitzu – takové počínání a „rozsévání nenávisti“ nemá prý v Německu co dělat. „To, co bylo v Chemnitzu místy k vidění a co je vidět i na záznamech, to nemá v našem právním státu místo. Pro spolkovou vládu, pro všechny demokratické politiky i pro velkou většinu občanů je důležité jasně říci, že takové srocování, štvanice na jinak vypadající a odjinud pocházející lidi nebo pokusy šířit na ulicích nenávist nepřijmeme. To v našich městech nemá co pohledávat.“ Podobná slova opakovala i kancléřka Angela Merkelová, která dost příkře kritizovala Němce za to, že vůbec protestují. Cizinci ale vraždit Němce můžou?

Obě tvrzení, to o východních Němcích jako o neonacistech i pogromy na cizince, přitom byla pravděpodobně další z řady vědomých manipulací či přímo lží. To zdůrazňovali i obyvatelé čtvrtmilionového města ležícího v Krušných horách, kteří byli terčem urážek médií a kancléřky Merkelové. Z toho, jak média referují o městě plném pravicových extremistů a nacistů, jsou rozčarovaní. „Lidé, co jdou na ulici, nejsou žádní náckové, jsou to prostě normální dobří občané,“ řekla médiím například místní rodačka Kerstin Hotlebová, která se přišla rozloučit se zabitým Danielem Hilligem k improvizovanému památníčku. Není divu, že stále více lidí médiím přezdívá „Lügepresse“ – prolhaný tisk.

Odvolávám

Demonstrace začaly hned v pondělí 27. srpna ráno, kdy se ve městě sešel ohromný dav místních. Jak by se tak rychle sjeli náckové z celého širého kraje nebo Německa? Nebo to Angela Merkelová myslela tak, že jsou všichni východní Němci náckové? Vždyť sama kancléřka vyrůstala ve východoněmeckém Uckermarku.

Novináři však slova o extremistech a štvanicích vzali jako stranický úkol a nafoukli je do takových rozměrů, že by člověk, který kauzu nesledoval a v Chemnitzu nebyl, musel usoudit, že vypukla nějaká křišťálová noc nebo se chystá druhý holokaust.

„V Německu by Česká televize znamenala hlas zdravého rozumu,“ přibližuje Marian Kechlibar propagandistické výkony německých televizí, novin a rádií a připomíná pro mě naprosto šokující informaci: kdyby probíhaly volby mezi německými politickými novináři, drtivě by zvítězili Zelení. Je to opravdu tak! Tuhle studii prováděla profesorka Magreth Lünenborgová v roce 2010. Více než třetina novinářů své preference neprozradila (36,1 %), za Zelenými (26,9 %) potom s velkým odstupem následuje sociální demokracie SPD (15,5 %) a CDU v čele s Angelou Merkelovou je s 9 procenty až třetí. Co z toho kromě skutečnosti, že Zelení, SPD a CDU/CSU dělají úplně stejnou politiku, vyplývá? Například otázka, jakým ideologickým střediskem či hnízdem němečtí novináři procházejí, či zda na nich někdo netestuje na dálku ovládání mysli typu MK-Ultra. Žádné rozumnější zdůvodnění mě nenapadá. Zase se tím ale leccos vysvětluje …

Co se stane neposlušným Němcům? Čím se vyhrožuje hospodským? Koho všeho špehují tajné služby? Kdy udělalo Švédsko osudovou chybu? A proč platí Švédi hypotéky 140 let?  

Celý článek o tom, co se děje v Německu a ve Švédsku, si můžete přečíst v novém čísle Šifry (č. 10/2018)Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.