Foto AdobeStock

Stále velký počet lidí si spojuje slovo léčení výhradně se situací, kdy dorazí do nemocnice nebo na polikliniku, zaklapnou se dveře ordinace a tam se jim pověnuje osoba s bílým pláštěm. Návyk na uctívání autorit máme zafixován od útlého věku a pro některé je poslušnost tou nejvyšší metou, které by podřídili v případě nutnosti i logiku a zdravý rozum. Ve své pěstované loajalitě se pak snaží setrvat i v momentě, kdy nic moc z toho, co jim bylo celý život vštěpováno, neodpovídá realitě či nefunguje. Pan doktor má zkrátka pravdu, a v případě, že pravdu nemá, platí bod číslo jedna.

Jiní lidé tuto podřízenost moci nemají tak absolutní a fantazii mají bohatší, takže pro ně v tomto směru splňuje představu léčení i čaj s citronem, odvar z heřmánku, odpočinek nebo třeba přikládání rukou či, nedejbože, siderické kyvadélko.

Třetí skupina pak z nějakého důvodu – nejčastěji kvůli nedobrým zkušenostem – na zdravotnictví zanevřela a v extrémních případech si myslí, že zlomenou nohu vykurýrují přikládáním jitrocelu a zánět slepého střeva třeba vymeditují, dokud je neodveze záchranka.

Pokud by si každý věřil tomu svému a uchoval si vlastní představu o léčení, bylo by vše v pořádku; ostatně zodpovědnost za své zdraví nese každý jedinec sám, nebo by alespoň měl. Věnuješ se zahálce, nezřízenému pití a kouříš? Nediv se, že ti ztvrdnou játra. Jsi líný si udělat vajíčka nebo připravit svačinu a chodíš radši na blafy do hospody? Nediv se, že máš zažívací problémy. Cpeš se prášky na cholesterol a vysoký tlak, místo aby sis zacvičil? Nediv se ničemu… Říká se tomu svobodná volba.

Jenže tak jednoduché to s léčením a některými dalšími termíny (nejen) v oblasti lidského zdraví naneštěstí není – jedna věc je totiž rozum a druhá zákony. Pokud totiž nejste součástí medicínsko-farmaceutického byznysu, ale třeba nějakého jiného, může se vám dost dobře stát, že vám jistá slova bude v rámci konkurenčního boje zakázáno používat. Tak, jako se dá ukrást čepice, miliarda nebo lze zprivatizovat vodu a brzy možná již i vzduch, možné je „zcizit“ i slovo. A dokonce legálně.

Profesor Ivo Telec je přední český expert přes autorské právo, duševní vlastnictví, osobnostní právo a též právo zdravotnické. V prosinci loňského roku vydal vůbec první českou monografii zabývající se právními aspekty přírodního léčitelství, část práce je pak zaměřena na podrobný rozbor právního postavení přírodních léčitelů a způsobů jejich působení na zdraví. V této souvislosti se pak věnuje i přípravě vládního návrhu zákona o léčitelských službách. Je to skutečně fascinující téma – jako kdyby se sešli v hospodě britští Monty Python s českým Josefem Švejkem a kapitánem Yossarianem, hlavním hrdinou amerického románu Hlava 22, opili se do němoty a při té příležitosti napsali českou legislativu. Až tak absurdní čtení to je. Ale nepředbíhejme.

Chytrá horákyně

Na toto téma jsem narazil při rozhovoru s doktorkou Jarmilou Klímovou, která je, společně s doktorem Janem Hnízdilem, hlavní tváří takzvané psychosomatiky v České republice. Neboli medicíny, která řeší vztah mezi tělesným stavem a psychikou. V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví, kde tělesné obtíže souvisejí s duševním či sociálním rozpoložením i vnějším prostředím, ve kterém žijeme. Právě díky osvětové činnosti doktorky Klímové, která o psychosomatice napsala bestseller a se svými semináři projela zemi křížem krážem, a doktora Hnízdila, jenž pomocí článků v médiích a četných televizních vystoupeních začal oprašovat lidová přísloví našich moudrých předků, mnoho lidí začalo o zdraví přemýšlet jinak. To je však to úplně poslední, co by lobbisté farmaceutického průmyslu a lékaři, kteří jsou odměňovaní za předepisování prášků a co nejvíce vyšetření, potřebovali. Zdravý pacient je přece ten nejhorší klient. A měnit něco, co skvěle vydělává, to by tak ještě scházelo…

A tak se psychosomatiky ujali byrokrati. V duchu hesla „když tě něco ohrožuje, dostaň to pod kontrolu a znič to“ byla v roce 2013 psychosomatická medicína uznána jako oficiální lékařský obor.

Výsledek? Ten, kdo psychosomatiku praktikoval, s ní musel skončit, protože se dostal na pomezí ilegality. Ani chytrá horákyně by to lépe nevymyslela. „Zatímco poslech alternativní hudby či investice do bitcoinu jsou soukromým rozhodnutím, k němuž nepotřebujeme svolení, v případě zdravotní péče existují přísné pohledy na to, co se smí a nesmí. Síla odborného úsudku je zde výraznější. Moderní medicína totiž nejenže získala oprávnění k tomu, pečovat o zdraví populace ,správným‘, legitimním způsobem, ale toto oprávnění je exkluzivní výsadou,“ vysvětloval v článku v časopisu Vesmír profesor Telec.

Slovo léčení, o kterém jsem mluvil na začátku, je naštěstí natolik obecné, že jej podle experta „legislativně nelze uzurpovat pro nějakou uzavřenou společnost, a to ani odbornou“. Stejné je to s poměrně obecným slovem medicína. (Pokud se již řekne třeba chirurgie, jde o terminologii pro určitý postup léčení, který musí být v rukou konkrétních odborníků. To je celkem jasné a dá se pochopit, že kdyby chirurgii mohl praktikovat třeba řezník nebo kovář, komfort pacientů by to zřejmě příliš nezvýšilo.) A do doby, než byla psychosomatika uznána jako oficiální lékařský obor, to platilo i pro ni. Dnes by za ni ale prababička dostala pokutu – mluvit by o ní mohla, ale jakmile by vám uvařila čaj a naordinovala třeba odpočinek, bylo by zle. Oproti takové chirurgii je zde jeden podstatný rozdíl. „Legislativně platné to je od chvíle, kdy se Česká psychosomatická společnost stala členkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Nikdo se tím zpočátku nijak zvlášť nezabýval a v ordinacích se to neřešilo. Je to velký paradox, ale: přemýšlet psychosomaticky můžete, praktikovat se to však nesmí,“ vysvětluje Jarmila Klímová, která, ač s psychosomatikou začínala jako jedna z prvních, ji podle zákona skutečně nesmí provádět. Přesto, že tak dlouho činit mohla, a přesto, že je lékařka.

Na jejím příkladu lze absurditu celého systému ukázat nejlépe, protože je a) známá a b) jako viditelná představitelka jiného směru v léčení se stala hlavním terčem známé kauzy, kdy naběhla do jejího institutu AKTIP najatá herečka se skrytou kamerou, kterou pořídila 30 hodin materiálu a sestříhala z toho výbušný, ale poněkud manipulativní film Infiltrace: Obchod se zdravím. Více jsem o tom psal v článku s názvem Kladivo na alternativu.

Ministr zdravotnictví se obává, že si lidi začnou dělat, co chtějí… Foto Profimedia

Že šlo o „politickou kauzu“, která má zadupat do země alternativu ke zkostnatělému zdravotnickému systému, je jasné mimo jiné i z načasování dalších událostí. Už pár dní po odvysílání filmu in­formovalo ministerstvo zdravotnictví o tom, že chystá zákon, který bude regulovat léčitelství. K tomu se ale ještě dostaneme. Nemluvě pak o tom, že film ležel jako skrytá zbraň přes rok v archivu a vytažen byl až v časové koordinaci s kroky ministerstva zdravotnictví.

Regenračné centrum

A to není vše. „Před třemi dny jsem se dozvěděla, že se několik hodin skrytě natáčelo i v mé pracovně, tedy moje osoba při práci. Ale protože nenašli nic, čím by mne mohli očernit, tak nic z toho nepoužili. Takže o natáčení mé práce zcela ticho po pěšině,“ říká – ve své pracovně – Jarmila Klímová. Tak snad nás nikdo neslyšel…

Chybí orgán

Nyní, když je psychosomatika oficiálním medicínským oborem, lze si na ni udělat atestaci. Ptám se tedy doktorky Klímové, proč si ji coby lékařským vzděláním psychiatrička nedodělá, aby obor mohla praktikovat jako dřív. „Protože smíte psychosomatický princip praktikovat pouze v rámci svého původního oboru. A v psychiatrii to nejde, neboť tam oficiálně nefiguruje žádný tělesný orgán, na který se lze zaměřit,“ odpovídá. Tak moment… Psychosomatika je přece založena na tom, že psychický stav či problém se projevuje na tělesné rovině, nebo ne?

„Gynekolog může dělat gynekologickou psychosomatiku, urolog psychosomatickou urologii, alergolog psychosomatickou alergologii. Pokud přijde k psychosomatickému gynekologovi paní s gynekologickými obtížemi, tak se s ní smí pracovat na psychosomatickém principu, ale nesmí ji třeba kromě daného orgánu bolet ještě třeba hlava. To by musel lékař okamžitě přestat léčit a poslat ji k neurologovi. Protože by ji bolel jiný orgán, než je povoleno,“ vysvětluje lékařka, která dráždí systém mimo jiné právě i tím, že upozorňuje na jeho absurdity a snaží se dělat věci po svém tak, jak pro ni dávají smysl. Je to rebel…

Oficiální psychosomatika tedy není žádná psychosomatika, která řeší zdraví v souvislostech, jak napovídá i její název, ale funguje podle úplně stejného principu jako moderní medicína, která… nefunguje. Teď nemám samozřejmě na mysli chirurgii či léčbu akutních stavů, kdy je i vzhledem k technické vyspělosti a zručnosti operatérů na špici, ale přístup k léčení chronických či autoimunitních onemocnění, kde se pacient neřeší komplexně, nýbrž je třeba jej rozkouskovat na jednotlivé orgány à la Jack Rozparovač.

Pamatuji si, jak fotbalistu Tomáše Rosického trápila celou kariéru všechna možná i nemožná svalová zranění, načež jeden specialista usoudil, bohužel pro něj již zřejmě pozdě, že by fotbalistovy potíže mohly souviset se zuby. Podle české legislativy by místo odměny dostal pokutu – v koleně by se rýpat mohl, dokud neupadne, ale do zubů mu nic není. To je logika! Další absurditou je, že ten, kdo nemá atestaci v psychosomatické gynekologii, alergologii, ortopedii, dermatologii a podobně, nemůže psychosomatiku provádět, ale může v tomto oboru vzdělávat. Kurzy, které pořádá, tedy například doktorka Klímová může normálně provádět, ale psychosomatiku, které se věnuje přes dvacet let, dle zákona provádět nesmí.

Svobodná země

V rámci zvyšujícího se tlaku na ty, které by byť jen napadlo ke zdraví přistupovat jinak, to ale není vše. Právě na zmíněném zákonu, který připravuje ministerstvo zdravotnictví a který má regulovat léčitelství, je snaha o likvidaci všech, kdo chtějí dělat věci jinak, patrná. Přiznal to ostatně i ministr zdravotnictví a bývalý zpěvák Adam Vojtěch, známý z pořadu Česko hledá SuperStar, kde získal přezdívku Ken. „Léčitelství musí být pod kontrolou, aby si pacienti uměli vybrat správně, kam mají dávat své zdraví, protože jinak by si tady lidi začali dělat, co chtějí,“ řekl v České televizi. To by tak scházelo, aby si ve svobodné zemi lidi dělali, co chtějí…

Doktorka Jarmila Klímová v Bratislavě představila nový koncept jedntné medicíny… Foto Profimedia

Alternativní medicína je dnes v České republice v podstatě undergroundová disidentská činnost, která nemá oporu v zákoně. V rámci živnostenského zákona se tak všechny podobné aktivity schovávají do škatulky poradenství a osobní rozvoj. „V dubnu 2011 byl v tichosti schválen dodatek zákona o zdraví lidu z roku 1966 – to je vidět, jak jsme ohromně moderní –, kde se píše, že i jakékoli poradenství, které se týká oblasti zdraví, musí být zdravotním úkonem, jinak to je nelegálně provozovaná služba. Pokud tedy budeme opět po švejkovsku dodržovat literu zákona, nebudu se s vámi bavit ani o tom, když uvidím, že kulháte, že vás bolí noha. Teď si vezměte, že fyzioterapie je součástí péče o zdraví. Když půjdete do posilovny a máte tam trenéra, který vám řekne, jaké cviky máte cvičit, je to otázka zdraví? Je. Je trenér ve státním zdravotnickém zařízení? Není. Tak stojí mimo zákon. Když vám kadeřnice poradí dobrý šampon na vlasy, aby vám zmizely lupy, je to úplně stejný případ. A co taková fyzioterapie či nehtové studio?“ upozorňuje Jarmila Klímová.

Stejnou snahu, tedy jak zlikvidovat konkurenci, řeší i celá Evropská unie, neboť lidé se neodvracejí od doktorů jen u nás – podle eurounijní legislativy se nesmí říct ani to, že nějaká bylinka, například třezalka, pomáhá na náladu. Zdravotnický systém, jenž nechce dopustit, aby jim ze stamiliardového koláče někdo uloupl perníček, se zpočátku snažil vytěsnit konkurenční způsoby přístupu ke zdraví mimo zákon. To se mu sice částečně podařilo, jenže zřejmě nepočítal s tím, že si lidi cestičku najdou, a když jim bude špatně, nastane postupný úprk z farmaceuticko-medicínského systému. Například právě těch s psychosomatickými obtížemi, jež moderní medicína nedokáže a nechce řešit. A podle toho to vypadá.

Za normálních okolností by šli lidi k lékaři a neměli by důvod hledat léčitele nebo lékaře, kteří nesmějí léčit, ale provádějí poradenství. Jenže copak je něco v tomto systému normální? Pokud lidem zkrátka doktoři nepomohou, je logické, že zkusí něco jiného. Přístup „tady máte prášek a na shledanou“ zkrátka a dobře naráží na své limity. Namísto toho, aby se ministerstvo zdravotnictví zabývalo tím, jak svůj přístup k léčbě přehodnotit a změnit tak, aby byl konečně ku prospěchu pacientů, nikoli farmaceutických firem, panikaří a pod rouškou ochrany zdraví pacientů vyrazilo do boje proti alternativě. Pokud by mu ale šlo o zdraví pacientů, proč jim konečně nezačne pomáhat s uzdravením, a když už si neví rady, nenechá je si vybrat jiný způsob?

Zdravotnický systém zřejmě spoléhá na to, že když zneškodní konkurenci, lidé se vrátí zase k nim. Zpočátku a krátkodobě možná ano, pokud nebudou mít jinou možnost. Jestli ovšem ještě budou živí…

Dobří a špatní

Vytěsnit alternativu mimo oficiální struktury se zprvu lobbistům, ministrům, senátorům a jiným myslitelům možná zdálo jako skvělý nápad. Teď, když jim ale teče do bot a pochopili, že nejenže za léčiteli a jinými alternativci lidé chodí stále víc, ale ke všemu to jde zcela mimo jejich dohled, jsme svědky snahy dostat konkurenci pod kontrolu tak, jako se to „podařilo“ s psychosomatikou. Jak podotýká doktorka Klímová, jež tím, že vždy stála v čele opozičního pelotonu a dělala věci jinak, naráží na samé absurdity: „Jen se snažím poukázat na tu zvrácenost. Co se totiž týče chystaného zákona o léčitelství, tento bordel teprve vyleze na povrch. Už to, že připravuje zákon ministerstvo zdravotnictví, je protiústavní, protože ministerstvo deklaruje, že se stará jen o zdravotnické služby. Jenže léčitelství pod zdravotnické služby nespadá, takže je v gesci ministerstva práce.“

Je to tak – ministerstvo zdravotnictví, které řeší zdravotnictví, vytěsnilo alternativní medicínu a léčitelství mimo zdravotnictví, a když zjistilo, že ji potřebuje dostat zpátky, aby ji mohlo kontrolovat, nemůže to udělat, protože už tento obor nespadá do zdravotnictví. Jak se toto ministerstvu podaří vyřešit, nechme na právnících. Oni si nějak poradí. Jak je u nás dobrým zvykem, právo je ohebné a používá se obvykle jako nástroj podle toho, jak se to zrovna té které straně hodí. Otázkou ale je, jak by měl chystaný zákon vlastně vypadat. Podle dosavadních návrhů to vypadá, že by mělo být hlavním bičem na alternativce vedení zdravotnické dokumentace a klasické české bonzování. Jak asi povede senzibil dokumentaci? A kdo ji bude kontrolovat? Doktor, jenž předepisuje antibiotika a jinak netuší, která bije? Nebo úředník?

Ti pragmatičtější s léčením skončí, protože jim to za to riziko nebude stát. Kdo ale pomůže nemocným, kterých dramaticky přibývá? Tak, jako jsou dobří a špatní doktoři, existují i dobří a špatní léčitelé. Mělo by být jen na lidech, koho si vyberou. Pamatuji si, jak jsem hledal zubaře. Jeden ještě ani nerozsvítil a už chtěl řezat (10 000 Kč), druhá chtěla montovat implantát (20–30 000 Kč), třetí měla prázdnou ordinaci, ale nechtělo se jí makat, tak mě vyhodila, a až na osmý pokus jsem našel jednu stomatoložku, která mi zub normálně opravila tak, jak bylo potřeba (300 Kč). Stejné je to i u léčitelů. Když to bude podvodník a šarlatán, který říká nesmysly a nemá žádné schopnosti, pouze vytahat z lidí peníze, vezmu nohy na ramena a vyzkouším další, dokud nenajdu někoho, kdo ví, co dělá.

Často to ale vypadá, že tu o zdraví stejně ani tolik nejde. Doktoři nadávají na léčitele, léčitele na doktory. A zatímco jsou všichni přesvědčeni o svých pravdách a o tom, že oni vědí všechno nejlíp, nemocných v této zákopové válce přibývá.

Šifru číslo 3/2019 si můžete objednat v tištěné a digitální podobě na eshop.casopis-sifra.cz

I proto se Jarmila Klímová, která na vlastní kůži poznala, do jakých může tato válka zajít krajností, rozhodla uspořádat první mezioborovou konferenci, kde se potkají jak lékaři, tak alternativci. „Myslím, že lékaři i alternativci pozapomněli na to, že všechny obory jsou rovnocenné a důležité. Gynekolog, chirurg, ájurvédský lékař i homeopat. Všichni, kdo svůj obor umí, mají mít stejný respekt a stejnou váhu. Je jedno, jestli drží virguli, nebo skalpel, ale je vždy nebezpečné, když si myslí, že jedině jeho metoda je jediná správná. Máte konference alergologů, pak gynekologů, pak radiologů, a na druhé straně zase homeopatů a proutkařů, ale všichni jsou uzavřeni ve svých bublinách. Dokud se budou vést žabomyší války, zda je lepší východní, či západní medicína, nikam to nepovede. Pokud chceme vrcholné dobro pro pacienta, tak jiným způsobem než transoborovou spoluprací to není možné. Tragédií je, že dodnes například na onkologických odděleních není ani výživový poradce. Místo toho se řeší nesmysly,“ upozorňuje Jarmila Klímová a dodává: „Ti lidé, myšleno především lékaři, to nejprve musejí slyšet. Ale z kongresů placených farma firmami se to nedozvědí. Internista by měl přijet na kongres, kde se dozví novinky o hypertenzní léčbě, přijede tam někdo z IKEMu, pak homeopat, výživový poradce a někdo z ájurvédy a budou si vyměňovat zkušenosti z léčení hypertenze.“

Podle Jarmily Klímové by bylo ideální, kdyby „jednotlivé strany postupně přestaly válčit. A lidi pochopili, že zodpovědnost za své zdraví mají především sami“. „Každý musí sám. Hledat smysl svého bytí, vyčistit si vztahy, starat se o jídlo, a nečekat, že mi bude dobře, když budu dělat práci, která mě nebaví, žít v manželství, které mě ničí, spát čtyři hodiny denně a v rámci diety sním dvě tatranky a vypiju šest kafí či osm piv.“

První takovéto multioborové setkání se uskuteční na konci března v Bratislavě a Jarmila Klímová na něm představí nástupkyni psychosomatické medicíny (ta je podle ní kvůli legislativnímu paskvilu de facto mrtvá) – takzvanou jednotnou medicínu. Šifra bude u toho. Konference se jmenuje Vedomé zdravie (Vědomé zdraví) a jste na ni všichni srdečně zváni. Sejdou se tam kromě návštěvníků především lékaři, homeopati, terapeuti informační medicíny či kliničtí psychologové, kteří se tak budou moct dozvědět i jiné úhly pohledu na stejnou nemoc. Tak snad se nepoperou.

Tento článek vyšel v březnovém měsíčníku Šifra, číslo 3/2019Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.