Děkuji za pozvání, které je pro mne první příležitostí pro návštěvu tohoto krásného ostrova. Naposledy jsem byl v Řecku na konci června tohoto roku na konferenci v Aténách, kde probíhala diskuse o evidentně neudržitelné řecké dluhové krizi, která je důsledkem dobrovolného vstupu (a pokračujícího členství) této země v Evropské měnové unii. Toto institucionální uspořádání se pro Řecko stalo neúnosnou zátěží, ne-li přímo svěrací kazajkou. Měnový kurs a další důležité ekonomické parametry spojené s členstvím v eurozóně se ukázaly být v hlubokém rozporu s dlouhodobými definičními charakteristikami řecké ekonomiky.

To však není tématem této konference. Dodávám bohužel, protože bychom se z toho mohli hodně poučit. Respektované (chce se mi říci rádoby respektované) mezinárodní ekonomické instituce – Mezinárodní měnový fond a Světová banka – Řecko před vstupem do eurozóny nevarovaly, ač je jejich členskou zemí. Byla to jen analytická chyba?

Nemyslím si to. Souhlasím s ostrým výrokem známého profesora Harvardské univerzity Richarda Coopera, že „Mezinárodní měnový fond v případě Řecka podřídil své analytické soudy politickým preferencím evropských úředníků a politiků“. To velmi oslabilo důvěryhodnost MMF.

Někteří kritici dokonce tvrdí, že se ve svém chování vůči Řecku MMF neřídil svým původním mandátem, ale byl použit k tomu, aby pomohl zachraňovat Evropskou měnovou unii. Nestalo se to poprvé a Řecko není jediným příkladem. Stále si pamatujeme fatální pochybení MMF v případě Thajska a Indonésie v 90. letech. Jsem přesvědčen, že by případová studie nedávného řeckého dramatu byla perfektním úvodem k naší dnešní diskusi. Nechci se o to teď ale pokoušet.

Abych byl spravedlivý, nechci předstírat, že znám nebo umím předpovídat „Budoucnost mezinárodních měnových institucí“. Namísto spekulování o budoucnosti bych však chtěl říci, že mám mnoho pochybností o pozitivním přínosu těchto institucí k ekonomickému rozvoji a blahobytu kdekoli ve světě. Můj názor je blízký názorům ekonomů, kteří jsou kritici i vůči konceptu rozvojové pomoci jako takové. Stejně jako oni jsem přesvědčen, že tyto instituce mnohem více prospívají lidem, kteří v nich pracují, než lidem v rozvojových zemích. Dávají politikům v bohatých zemích dobrý (byť falešný) pocit toho, jak jsou šlechetní.

Můj další problém – silně ovlivněný mou zkušeností a životem v Evropě, v zemi, která se před jedenácti lety stala členem Evropské unie – souvisí s tím, jak se vyhnout nebezpečí, že tyto mezinárodní instituce potlačí nebo minimálně podstatně naruší suverenitu jednotlivých zemí, svých členských států. V této souvislosti mohu být také negativně ovlivněn tím, že jsem strávil téměř půl v komunistické zemi, která byla součástí sovětského impéria a kvůli tomu ztratila svou suverenitu. Obávám se, že se něco podobného odehrává před našima očima v těchto dnech v Evropě – členské státy Evropské unie také ztrácejí svou suverenitu.

Mezinárodní spolupráce, přátelské vztahy mezi zeměmi, ekonomické otevírání se, volná směna zboží a služeb jsou principy, které jsou naprosto zásadní a nezpochybnitelné. Měly by být tyto instituce postaveny na mezivládních principech, nebo na principech supernacionalismu? Budu vždy obhajovat první typ těchto institucí a jsem velmi ostře proti typu druhému. Klíčovým rozdílem je jejich dopad na suverenitu národů (států). Supernacionalismus ji podkopává.

Mezinárodní organizace existují proto, že ekonomika je globální, ale státy jsou suverénní. I to ale vyvolává mnoho otázek. Pomáhají mezinárodní organizace koordinovat politiky jednotlivých zemí způsobem, který je prospěšný pro všechny? Nebo jsou prostředkem toho, jak jedny země vnucují svou politiku jiným? Nebo jsou dokonce prostředkem vnucování vůle globální nomenklatury všem zúčastněným zemím? Bernard Connolly je v posledním čísle časopisu The International Economy v tomto ohledu naprosto skeptický. V dnešní globální ekonomické a politické situaci je ambice pomoci všem nerealizovatelná: „Za současných okolností mohou mezinárodní organizace fungovat pouze jako prostředek vnucování vůle některých zemí zemím ostatním nebo vnucování vůle nomenklatury všem“ (s. 18). Obávám se – jako ekonomický analytik a bývalý politik, že má Conolly pravdu.

Reálné fungování těchto institucí, ne sliby, proklamace a propaganda, je to, na čem záleží. Neměli bychom tedy mluvit o mezinárodních rozvojových interakcích teoreticky, tak jako kdyby existovaly ve vakuu. Neměli bychom o nich mluvit ani výlučně normativním (nebo preskriptivním) způsobem, tedy jaké by být měly. Tyto instituce jsou zcela reálné. Pracují tam normální lidé, nejsou to andělé ani všemocní a nestranní služebníci lidstva. Jsou vedeni svými zájmy, nikoli rozumem jako takovým, obecným dobrem, veřejným blahem, neutralistickými vědeckými poznatky či nadpřirozenou moudrostí. V těchto institucích pracují omylné lidské bytosti. Bez ohledu na to, kolik prvotřídních ekonomů najmou, nemohou vyřešit nepřekonatelný problém nedostatečnosti lidských znalostí, centralizovaných na jednom místě. Myšlenky Friedricka von Hayeka – tak dobře popsané v jeho slavném článku „Využití znalostí ve společnosti“ (1945) – nám to říkají naprosto jednoznačně.

Nemluvím o evidentních pochybeních těchto institucí, které v tolika dobře zdokumentovaných případech nastaly. Ve svém článku v The International Economy německý ekonom Klaus Engelen popisuje případy těchto selhání následujícím způsobem: „Podkopávání struktury řízení těchto institucí. Užívání politického tlaku k likvidaci nezávislosti a neutrality institucí. Ohýbání pravidel jejich jednání z důvodů politické účelnosti. Umožnění masivního střetu zájmů, který eroduje objektivní rozhodování. Ztrácení důvěryhodnosti u veřejnosti. Umožnění silným mezinárodním hráčům dominovat a blokovat schválené reformy. Svádění viny na nedostatky těchto institucí a odvádění pozornosti od role národních politiků a zkorumpovaných elit“. Atd.

Regenračné centrum

Neexistuje žádný způsob, jak tyto deficity odstranit. Jediný způsob, jak minimalizovat jejich důsledky, je minimalizovat kompetence těchto institucí. To také vyžaduje, aby zůstaly mezivládní, nikoli nadnárodní.

Vyžaduje to, aby odpovídaly dnešnímu rozložení sil ve státě, aby rozšiřovaly počet svých členů, a tím i svou politickou legitimitu, aby přizpůsobovaly své rozhodovací procesy rostoucímu podílu rozvojových zemí na světovém obchodu a HDP.

Mezinárodní rozvojové instituce tady jsou a budou i nadále. Jejich budoucnost nebude od současnosti moc odlišná. Nejlepší taktikou jednotlivých členských zemí je přispívat k neutralitě těchto institucí a chovat se maximálně racionálně doma, aby nebyly nuceny žádat tyto instituce o pomoc. To byla vždycky má osobní strategie, i když se to těmto institucím a jejich představitelům moc nelíbilo. Dovolte mi, abych své vystoupení zakončil vzpomínkou na své – více než dvě desítky let staré – prohlášení, které jsem učinil ve funkci ministra financí na konferenci Světové banky ve Washingtonu: „Nejsem ochoten platit tvrdé peníze (hard money) za měkké rady (soft advice).“

 

Zaznamenal: Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

Exkluzivní reportáž a rozhovory s Václavem Klausem, Cynthií Ann McKinney nebo zakladatelem Rhodoského fóra Vladimirem Jakuninem přineseme v příštím čísle měsíčníku Šifra a na www.casopis-sifra.cz.

Regenračné centrum