Agentura Reuters přinesla reportáž o tom, že v Německu roste napětí mezi jednotivými generacemi migrantů z arabských zemí. Nenávist, nesnášenlivost a závist je prý obzvláště silná v berlínské oblasti s přezdívkou Malý Bejrút.
Lidem, kteří přicházeli do Německa od 60. let minulého století, kdy západní Německo pozvalo do země tisíce Maročanů, aby pomohli budovat zemi po válce, se vůbec nelíbí, že mají noví migranti všechno zadarmo a ničeho si neváží.
Desetitisíce Libanonců a Palestinců, kteří prchali před občanskou válkou v Libanonu a kteří vytvořili v Berlíně paralelní kulturu kolem ulice Sonnenallee a jejího okolí, jsou vůči nově příchozím podle některých hlasů přísnější než Němci.
Reportáž cituje například šestačtyřicetiletou Húdu Zijdanovou, která žije v Berlíně 25 let a pracuje jako pečovatelka o seniory. „Vláda otevřela uprchlíkům nové obzory, o kterých se nám ani nezdálo. Když jsem viděla, co dostali, přála jsem si být uprchlíkem.“ Když přijela do Německa, neměla nárok na sociální dávky, musí pracovat a ještě platila za výuku němčiny. Své začátky popsal i jistý Mohamed At-Tavíl, který přišel do Německa v roce 1975. „Neměl jsem nic, ani kde bydlet,“ popisoval agentuře Reuters a připomínal, že současní Syřané (nebo ti, kteří se za ně vydávají), pokud chtějí, mohou na státní útraty studovat, jak dlouho chtějí, a ještě získají zdarma bydlení.
Antipatie jsou ale vzájemné. Noví migranti si podle Reuters naopak zase stěžují na ty původní, že jim házejí klacky pod nohy. Čtyřiatřicetiletý Syřan Amar Kásim z Damašku, kde se živil dodáváním drůbeže do restaurací a obchodů, v roce 2015 uprchl ze Sýrie do Německa a o rok později si otevřel v ulici Sonnenallee restauraci, která dnes prý patří mezi nejoblíbenější (podrobnosti, jak to dokázal, článek neuvádí). „Sousedé si stěžovali policii na hluk, arabské gangy zase žádaly peníze na ochranu,“ vzpomíná s tím, že odmítl zaplatit, a tak přepadli jeho zaměstnance maskovaní muži. Další běženci říkají, že „bez souhlasu starších migrantů nelze v ulici Sonnenallee otevřít firmu”.
Když dorazili první syrští běženci do Berlína, došlo podle Libanonce Mansoura Azzama, jenž dorazil už v roce 1996 a obě skupiny se naží přimět k lepší komunikaci, ke „zmatku a konfliktu”. Starousedlíci podle jeho slov bojují s nově příchozími; stěžují si například, že nově příchozí jsou „příliš liberální”. „Je mezi nimi velké množství gayů a leseb. Dříve jsme nic takového v naší komunitě neměli,“ říká jeden „tradicionalista“.
Pověřenec berlínského senátu pro integraci běženců Andreas Germershausen se domnívá, že stejná nevraživost panuje i v jiných skupinách, které do Německa přišly dříve, ne jen u Arabů. „Pokud ztížíme současným přistěhovalcům přístup na trh práce, vyrobíme dynamit a ukážeme, že jsme se z předchozích chyb nepoučili.“ Německo se podle něj ale z minulých chyb poučilo a současná politika zaměřující se více na integraci je správná.
