Ten rozdíl jaksi nelze přehlédnout. Když se něco médiím a (j)elitám hodí do krámu, udělají z komára velblouda, z prdu kuličku a z černé bílou. Jakmile se ale stane něco, co by narušilo preferovaný ideologický obraz, tak se cenzuruje, marginalizuje a bagatelizuje, aby to proběhlo pokud možno co nejrychleji a nejčistěji, aniž by se vzbuzovala nežádoucí pozornost. Tímto přístupem média a politici masivně manipulují veřejné mínění.

Proto s oblibou říkám, že v médiích není ani tak zajímavé to, co se v médiích říká a píše, ale hlavně co se neříká nebo nepíše.

Do této kategorie patří i okupace naší země. Když uplynulo loni padesát let od obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, mainstreamová média to jela od rána do večera snad čtrnáct dní dopředu. Pomáhala si k tomu i takovými výkony, jako předvedla Česká televize.

Tato formálně státní (skryto za jemnější výraz veřejnoprávní) televize byla například při oslavách Jana Palacha a jeho zoufalého činu z ledna 1969, který s okupací souvisel, tak důsledná, že upravila dobový rozhlasový záznam ze srpna 1968, kdy Český rozhlas oznamoval okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Televize, aby mohla efektivněji navléci srpen 68 na svou dlouholetou hysterickou protiruskou propagandu, vystřihla z oznámení vojska Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky a nechala jen ta ze Sovětského svazu. Od dob Rudého práva se v této oblasti zjevně příliš nezměnilo…

Regenračné centrum

Nyní, 15. března, kdy uplynulo 80 let od okupace naší země Německem, jsou tatáž média o poznání vlažnější a laxnější. Žádná masáž, žádné nadšení, jen strohé a kratičké oznámení bez citového zabarvení, a tím to hasne. Německo totiž vede Evropskou unii a je zrovna tím, komu se podlejzá jako dříve Sovětskému svazu v marné naději, že z toho pro nás vyplyne něco pozitivního.

Tuto licoměrnost a nepoctivost vůči veřejnosti ze strany médií připomněl 14. března v článku pro Deník Právo i bývalý český prezident Václav Klaus. „V poslední době se u nás stalo módou považovat za nejvýznamnější výročí českého dvacátého století roky 1918, 1968 a 1989. Jako někdo, kdo se narodil v období protektorátu a druhé světové války (tři dny před vpádem Hitlera do Sovětského svazu), se nemohu smířit s tím, že jsou tragická výročí let 1938 a 1939 v současnosti připomínána daleko méně. A hlavně méně, než si zaslouží. Dá se to snadno prokázat zcela nepřiměřenou odlišností mediálního pokrytí loňského padesátého výročí 21. srpna 1968 a letošního osmdesátého výročí 15. března 1939.

Nepovažuji tento rozdíl za vysvětlitelný pouze odlišným časovým odstupem těchto dvou událostí ode dneška. Nevznikl tím, že v případě roku 1939 už jde pro většinu našich spoluobčanů o osobně neprožitou událost. Tento rozdíl je neobhajitelný! Vyhlášení německého protektorátu znamenalo likvidaci posledních zbytků české státnosti, resp. toho, co z ní zůstalo po Mnichovu. Byla to vlastně likvidace státnosti československé, neboť ve stejné chvíli zrozený Slovenský štát jakousi slovenskou státnost prvně v dějinách naopak nastoloval. Jsem si jist, že je podceňování tohoto výročí nenáhodnou věcí. Tento „příspěvek“ k našemu zapomínání má evidentní cíl: tehdejší strašlivý zásah Německa do našich dějin odsouvat do pozadí. A přispívat tím k převypravování naší historie tak, aby se více hodila do dnešního evropského narativu (abych použil toto módní, pro mne však cizí slovo).

Německo je dnes pro nás spřátelenou zemí. Je hlavním symbolem Evropské unie (a faktickým demiurgem jejího vývoje), a proto jeho problematická, dodnes nedostatečně vysvětlená (protože nevysvětlitelná) minulost už nemá být příliš často zmiňována. A když, tak jedině v symbióze s neuvěřitelně proradným pokusem některých našich „lepšolidí“ symetrizovat vinu Čechů a Němců za 2. světovou válku (a holokaust) připomínáním nepěkných českých činů, ke kterým docházelo při odsunu sudetských Němců, případně ahistorickým odsuzováním odsunu jako takového.“

Regenračné centrum

Václav Klaus poukázal i na další část této „falešné hry“: „Nesouhlasím s názory, že březen 1939 způsobil Hitler (jednotlivec, který už dávno nežije), zatímco srpen 1968 způsobili Rusové (národ, který je – snad – věčný). Drtivá většina lidí by považovala za absurdní vyjádřit to úplně opačně – říci, že za březen 1939 mohou Němci a za srpen 1968 (paradoxně Ukrajinec) Brežněv. Takto si s historií zahrávat nesmíme.“ O historii zde ale zjevně nejde, ta má pouze pomoci vyfutrovat současnou propagandu.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra