Tunely máme různé – malé, střední, velké anebo největší. Ten největší nás teprve čeká. Nejdřív je třeba do toho tunelu nahnat co nejvíc lidí – povinně. Například lidi, kteří musí povinně investovat s fondy. A až nám bude sedmdesát, tak se asi půjdeme pást,“ volali dramaticky Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová ve videu, které zveřejnili v roce 2011.

Návrh chystané reformy penzijního systému, jež spatřila světlo světa v roce 2013, oba dva natolik vyburcoval, že na sebe navlékli tlusté ponožky a rádiovku, proměnili se v amatérské herce a natočili scénku, kterou chtěli emotivně a pro někoho možná bizarně upozornit na to, co se peče. A k tomu vydali velice zajímavou knihu s příznačným názvem Všechno je jinak aneb Co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti.

Když si známí ekonomové a manželé pročetli takzvanou Bezděkovu zprávu, podle níž se měl systém vyplácení důchodů upravit, nevěřili vlastním očím. O nutnosti změny se mluví už minimálně patnáct let. Systém funguje jako jakási gigantická pyramida, založená na jednoduché, ale velmi chytré myšlence: důchody se budou vyplácet z peněz, které odvedou aktivní lidé, tedy zaměstnanci a živnostníci, v rámci daně, jíž se říká sociální pojištění. Průběžně financované penze použil již v 80. letech 19. století německý kancléř Otto von Bismarck a tento způsob se natolik osvědčil, že přetrval dodnes. 

Výhoda spočívá v tom, že to, co se vybere od mladých, se hned vyplatí starým. Limity jsou ale zřejmé – funguje to, jen  dokud je pracujících lidí víc než těch, kteří nepracují. Těžko mohl Bismarck tušit, že začnou ve společnosti převažovat starší lidé, protože mladí se nebudou chtít množit. A tak zatímco populace stárne a penzistů přibývá, totéž se nedá říct o penězích na důchodovém účtu. A to přesto, že na něj míří třetina ze mzdy každého zaměstnance. Těch, kteří by na penze vydělávali, je prostě zoufale málo.

Aby se průběžný důchodový systém nepropadal do minusu, stačilo by přitom, kdyby se míra porodnosti držela nad dvěma dětmi na jednu ženu. K tomu však chybí skoro půlka statistického dítěte. S průměrnou hodnotou 1,67 dítěte na ženu to zkrátka nevychází. A to se dá v posledních letech hovořit o baby boomu, kdy zažíváme nejvyšší míru porodnosti od roku 1993. Ještě před pěti lety vycházel počet dětí narozených jedné ženě na 1,53. Smutný rekord byl s hodnotou 1,13 zaznamenán v roce 1999. Úplně nejlíp se naopak rodilo během obou světových válek a těsně po nich – v roce 1921 byla poprvé překonána hranice tří dětí na ženu (3,08), což se povedlo s čísly 3,07 a absolutním rekordem 3,21 už jen v letech 1946 a 1947.

Jestliže tedy mají na jednoho seniora vydělávat méně než dva aktivní pracující, buď bude v systému stále větší díra, nebo budou důchody i přes vysoké odvody tak nízké, že z nich nepůjde žít. Anebo obojí. A to i s vědomím, že se zvýší věk odchodu do důchodu (ideálně tak, aby se důchodu penzista ani nedožil) i daně vydávané za sociální pojištění.

Regenračné centrum

Již dnes padne na vyplácení důchodů přibližně třetina všech výdajů státního rozpočtu. Řečí miliard, loni se na důchodech vyplatilo 440 000 000 000 korun. I když se loni výjimečně podařilo na pojistném vybrat o trochu víc, konkrétně 458,6 miliardy, než bylo vyplaceno, „sekera“ za posledních 19 let činí již 372,4 miliardy korun.

Pokud ale výkon ekonomiky, která teď zrovna šlape, trochu poklesne a zacloumá jím nějaká krize, schodek dramaticky nabobtná. K důchodovému věku se též pomalu, ale jistě blíží silné populační ročníky narozené v 70. letech minulého století, takzvané Husákovy děti. Stát v té době dával rodičům k dispozici levné novomanželské půjčky, rodinám s dětmi nabízel nové bydlení a plodilo se jako o závod. Dvě stě tisíc narozených dětí v roce 1974 (2,43 dítěte na jednu ženu) budiž toho důkazem. Po roce 1991 se novomanželské půjčky zrušily, a i vzhledem k prudkým společenským změnám, kdy nebylo na plození tolik času, porodnost prudce klesla. Od té doby to jde až na výjimky z kopce. 

 Až začnou kolem roku 2030 odcházet do penze silné ročníky, zátěž a tlak na průběžný systém bude enormní. Podle Zbyňka Štroka z ministerstva financí by mohl v nejhorších letech činit roční důchodový deficit kolem 200 miliard korun.

Bez peněz do důchodu nelez. Pokud si dnešní třicátníci sami nenašetří dost peněz, v seniorském věku je čeká přísná dieta. Foto AdobeStock

Na jedné straně stát v průběžném systému, kam putují peníze na konkrétní důchodový účet, garantuje, že penze vyplatí – je tedy věčný. Ovšem nikde se již nemluví o garanci toho, jak bude vysoký. Prostou matematikou tak můžeme dojít k závěru, že bude-li příliš mnoho důchodců a málo pracujících, jako že zcela jistě bude, důchody se promění ze zdroje příjmů na život ve stáří v symbolický chudinský příspěvek.

V této situaci je volání po změně tedy pochopitelné. Otázka ovšem je, nakolik lze při neblahém demografickém vývoji nastavit systém nějakým funkčním způsobem. Jakmile navíc Čech slyší slovo reforma, musí se mu po historických zkušenostech zježit všechny chlupy na těle. Pokud se v Česku něco reformuje, bývá to taková jízda, že je třeba si držet nejen klobouky, ale hlavně peněženky.

Protože bylo jasné, že zvyšování počtu důchodců a úbytek těch, kteří jim budou důchody platit, bude znamenat do budoucna problém nejen pro státní rozpočet, ale i pro občany, jimž se důchody mohou snížit (myšleno těm, kteří do penze budou odcházet později, nikoli stávajícím důchodcům a těm, kteří to mají takzvaně „za pár“), již v roce 1994 byla zákonem zavedena možnost takzvaného penzijního připojištění. Stát tím motivoval občany, aby se nespoléhali jen na výši penze garantované státem, ale dokud mohou, aby si spořili stranou, a v důchodu tak měli víc peněz. Na první pohled to vypadalo lákavě, ovšem jen do doby, než se člověk podívá na výnosy penzijních fondů. Například v letech 2000 až 2009 činilo průměrné zhodnocení „bombastických“ 0,3 %. Mnoho fondů je dokonce dlouhodobě v minusu a například v roce 2018 bylo z osmadvaceti penzijních fondů v záporných číslech plných šestadvacet! A zbylé dva? Ty „vydělaly“ 0,2, respektive 0,3 % procenta.

O zhodnocení nemůže být řeči, neboť oficiální míra inflace neboli růstu cen, jinak také „snížení kupní síly peněz“, byla loni 2,10 %. Oficiální píšu proto, že se s tímto údajem ze zásady fixluje a nikdy neodpovídá realitě. Metodika měření spočívá v tom, že stát vytvoří pomyslný spotřebitelský koš, do kterého jsou zařazeny potraviny, potřeby pro domácnost a drogerie, zboží pro volný čas či služby a v čase se porovnává jejich cena. Český statistický úřad následně vypočítá míru inflace. Jenže stačí z koše vyhodit věci, které nejvíc zdražily, nebo jim přiřadit nižší váhu v indexu, a hned vám vyjde inflace nižší. Jinými slovy – skutečná inflace je mnohem vyšší než udávaná. Když je třeba. 

Odhalila to v roce 2014 mimo jiné banka UniCredit. Stačilo, že vytvořila kategorii takzvané vnímané inflace. Rozdíl spočívá v tom, že aby byla inflace co nejnižší a obyvatelstvo se nebouřilo, do koše se dává jen něco nebo se konkrétnímu zboží přiřkne tu menší, tu větší váha. Pokud chci inflaci snížit, přidělím větší váhu levnějšímu zboží, pokud zvýšit, tak dražšímu. Občané ale musí nakupovat všechno, navíc každý kupuje něco trochu jiného. Výsledek? Zatímco oficiálně inflace dosahovala průměrných hodnot 2,6 %, vnímaná (tedy skutečná) inflace podle UniCredit stoupala ke 3,9 procentům.

Budete-li mít hodně velké štěstí, váš penzijní fond se dlouhodobě aspoň přiblíží hranici, kdy vaše peníze neznehodnotí. A to nemluvíme o tom, že během dvacetiletého či třicetiletého spoření je pravděpodobná nějaká ta krize, jako přišla v roce 2008. Pokud byste odkládali do těchto fondů třeba tisícovku měsíčně, vydělali byste si možná na pohřeb, ale ne na důchod. Jediný, kdo na penzijním fondu skutečně vydělává, bez ohledu na inflaci či finanční krize, je penzijní fond, který se dvacet, třicet či čtyřicet let mazlí s vašimi penězi. 

Kdo z vás to má?

„Když jsem se narodil, rodiče navštívil pojišťovací agent. Byť vládl všeobjímající socialismus, pojišťovací agent kupodivu ovládal mnohé prodejní finesy, které dnes považujeme za tvrdě kapitalistické. A tak i moji rodiče se dopustili onoho nerozumu, že se uvázali platit mi každý měsíc 100 korun na životní pojistku. A na sedmdesátá léta to nebylo zrovna málo peněz. Jak čas plynul, platili 100 korun stále – jenom už to nebyla původní životní pojistka, ale jeden z prvních penzijních fondů. Až jsem jednoho slavného dne dosáhl dvaceti let. I rodiče se rozpomněli na naspořené peníze, vyštrachali zaprášené desky a se slovy ,teď už se o to starej sám‘ mi je předali. Nutno říci, že to už jsme se nacházeli v letech devadesátých. A 100 korun měsíčně už zase tak velké peníze nebyly. Po návštěvě pojišťovny za účelem dotazu, kolik mám na svém účtu naspořeno, se o mě chvíli pokoušely mrákoty, protože sen o koupi ojeté škodovky se rozplynul. Ještě ten den jsem peníze vybral, účet zrušil, přidal své úspory z brigády a koupil ojetý… walkman. Stal jsem se názorným příkladem toho, v čem tkví hlavní problém penzijního připojištění,“ píše v knize Všechno je jinak Vladimír Pikora. „Problémem je nízký průměrný měsíční vklad. Ten činí necelých 480 Kč (údaj k roku 2010, dnes je to kolem osmi stovek).“ Kolik tedy můžete na důchod reálně ušetřit, vezmete-li například zmíněný výnos 0,3 %? Hlavně neudělejte stejnou chybu jako já – nenásobte si částku, kterou měsíčně spoříte, počtem měsíců a nepřipočítávejte úrok. Byla by to hrubá chyba. Musíte totiž započítat inflaci.

„Pokud střadatel hypoteticky každý rok uložil stejnou částku po dobu pětatřiceti let, a tu neustále zhodnocoval stejnou sazbou jako výnosy z předešlých let, pak měl při daném zhodnocení nastřádáno ke konci období (nominálně) 63,6násobek ročního vkladu. A teď co inflace. Od počátku spoření rostly ceny neustále o 2,8 %. To znamená, že koncem druhého roku už byly ceny vyšší o 5,7 % než na počátku spoření a rostly dále. Za pětatřicet let vyskočí cenová hladina již na 2,6násobek původní úrovně. To současně znamená, že v cenách roku nula, kdy začal střadatel spořit, vlastně nenaspořil 63,6násobek ročního vkladu, ale jen 24,2násobek. Za předpokladu, že tedy někdo po pětatřicet let spořil 1000 Kč ročně, pak nominálně ve fondech naspořil 63,6 tisíce korun. To reálně v cenách roku, kdy začal spořit, představuje 24,2 tisíce korun. Alternativní úložka ve slamníku by činila 22,1 tisíce korun,“ vysvětluje Vladimír Pikora.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma.

Samozřejmě ihned můžete namítnout, že se nemusejí s přibývajícími roky zvyšovat pouze ceny, ale i platy, a tudíž by uvědomělý občan nemusel spořit celých pětatřicet let tisícovku, ale mohl by částky na spoření zvyšovat. I s tímto modelem Vladimír Pikora pracuje. Pojďme si tedy trochu spravit chuť a spořme vždy třeba dvanáctinu platu. Je-li mzda 20 000 korun čistého, spořicí částka bude 1666 korun. Pokud se zvýší na 30 000 korun, tak je to 2500 korun. „Počítejme, že střadatel neustále spoří jednu dvanáctinu svého ročního příjmu s tím, že je mzda pravidelně zvýšena od každého následného roku. Tím se samozřejmě zvyšuje i výše jeho ročních úspor. Celkově pak člověk nominálně našetří 2 141 855 Kč, reálně je to 814 763 Kč. To znamená, že naspořená částka je při vstupu do důchodu o 5 % vyšší, než kolik si novopečený penzista vydělal čistého za poslední rok před důchodem. Důchodce si tedy v tomto případě může svůj důchod jeden rok užívat, aniž by se mu změnila životní úroveň, na kterou byl zvyklý před odchodem do penze. Celý život šetřil, a našetřil si na jeden další rok. To tedy také není terno. A pokud by se důchodce uskromnil a byl by ochoten snížit si životní úroveň na polovinu toho, na co byl zvyklý, tak překlepe dva roky.“ To s tou každý rok zvyšující se mzdou samozřejmě berte jen jako teoretický příklad, neboť, slovy klasika, dámy a pánové, kdo z vás to má?

Zjednodušeně řečeno tohle všechno znamená, že když si šetříte peníze do štrozoku, budete na tom stejně špatně, jako když je svěříte do fondů. Pokud je ale doma uložíte na bezpečné místo, nikdo vám je neukradne a máte k nim aspoň přístup. To se ale o fondech s jistotou říct nedá. I kdyby je náhodou nikdo nevytuneloval, což se za třicet nebo čtyřicet let spoření nedá očekávat, v obou případech bohužel platí, že na tom budete dost mizerně. Nejen že nenaspoříte na život v důchodu, ale nekoupíte si ani nové zuby.

Proč je spoření v penzijních fondech výhodné jen pro penzijní fondy? Proč reforma důchodů z roku 2013 zaváněla tunelem století? V čem spočíval celý trik? Proč je v Češích neustále zakořeněna mylná představa, že se o ně stát postará? A jak to bude s důchody za dvacet let? Zbytek článku si můžete přečíst v Šifře č. 10/2019, v tištěné i elektronické podobě. Objednat si můžete i předplatné

Milan Vidlák, časopis Šifra