Anders Tegnell, hlavní švédský epidemiolog, je v klidu. Foto Profimedia

Porovnáme-li po půl roce plošných opatření proti šíření koronaviru vývoj v jednotlivých zemích, dojdeme k velmi pozoruhodným výsledkům. Každá země se musela vůči šíření SARS-Cov-2 nějak postavit a zvolit nejen zdravotnickou, ale i ekonomickou či politickou strategii. Pandemie, kterou vyhlásila Světová zdravotnická organizace (WHO), byla totiž od počátku nejen zdravotní, ale právě ekonomicko-politická. Provázejí ji totiž nejen společenské změny, ale nese s sebou především dopady ekonomické.

Po počátečním emočním šoku a zavedení značných restrikcí v Evropě i ve světě, kde se zničehonic odehrávalo něco, co jsme do té doby nezažili, se část lidí alespoň trošku zorientovala a začala si klást otázky. Například zda je tak velký humbuk na místě a zda je nutné kvůli jednomu z respiračních virů, kterých kolují v populaci desítky a stovky, zastavovat celou světovou ekonomiku.

Nešlo si nevšimnout především dvou zemí, kde se k viru přistupovalo jinak a kde zaznívaly téměř „kacířské“ věty – Velké Británie a Švédska. Britský premiér Boris Johnson od počátku na základě rad svých vědeckých poradců tvrdil, že snaha koronavirus co nejrychleji vymýtit pomocí striktního zákazu vycházení může být kontraproduktivní – jednak kvůli obrovským ekonomickým ztrátám, jednak kvůli tomu, že onemocnění by sice zmizelo, ale mohlo by se brzy vrátit znovu. Vláda proto chtěla průběh nákazy pouze zpomalit a nepřistupovat k uzavření ekonomiky a izolaci lidí. Nakonec ale změnila názor.

Tento krok se totiž setkal s kritikou opozice a také okolních zemí, a předseda vlády pod tlakem kompletně otočil. Tak moc, že se Británie zařadila k zemím s největším ekonomickým propadem. Johnson dokonce v jednu chvíli oznámil, že se sám nakazil koronavirem, což světová korporátní média přivítala s nadšením, neboť informovala o tom, že kdyby býval koronavirus nezlehčoval, možná by se to nestalo. A tohle prý má za to a vůbec, o smysluplnosti boje proti koronaviru se nediskutuje.

Britský premiér ale nelenil a politicky využil svoji virózu k tomu, že se z největšího liberála proměnil v jednoho z největších „despotů“ a stal se nejaktivnějším zastáncem všemožných restrikcí. Británie byla sice podle statistik koronavirem více zasaženou zemí a média to interpretovala jako důkaz Johnsonovy chyby a toho, že Brity nezavřel doma od začátku, ale o tomto tvrzení zůstává hned několik pochybností.

Kritičtější pozorovatelé si totiž brzy všimli, že na koronaviru mnoho věcí jaksi nesedí. Jednak v mnoha zemích můžeme od počátku pozorovat, že se upravují statistiky podle toho, jak jednotlivé vlády zrovna potřebují. Napříkad Italové nafukovali počty obětí koronaviru tím, že testovali i umírající na chronické autoimunitní nemoci, a jakmile v těle takto nemocných objevili koronavirus, zařadili jej do kolonky „zemřel na covid-19“. Podle později zveřejněných dat Italského institutu pro veřejné zdraví vyšlo najevo, že 96,3 % procenta údajných obětí koronaviru zemřelo na mnohem závažnější nemoci. Třeba v Německu ale testovali úplně jinak – u lidí umírajících na rakovinu nikoho ani nenapadlo testovat přítomnost koronaviru, protože to nemělo žádný smysl. Stejně tak jako u lidí, kteří zemřeli a neměli projevy této nákazy.

Do velké míry zkresluje statistiku také to, jak moc se v populaci testuje. Jestliže se testuje málo, objeví se i málo případů lidí, kteří v sobě mají koronavirus; testuje-li se hodně, počet případů úměrně roste. Média pak píšou o rekordním růstu, ale ve skutečnosti se nic zvláštního neděje a vůbec nic se nezměnilo.

Ze statistik se tak stává úžasný nástroj manipulace – podle počtu a tempa růstu případů se pak veřejnost bojí buď více, nebo méně.

V médiích se také uvádí počet nakažených, nikoli nemocných. U velké části lidí se virus nijak neprojeví a nemají vůbec žádné příznaky anebo ty na úrovni rýmy či nachlazení, takže by za normálních okolností nebyl důvod o tom vůbec psát. Tak jako u každého respiračního onemocnění. Že se tolik píše o lidech, kteří nejsou ani nemocní, jen nakažení, je skutečně bizarní. Kdyby se začala zjišťovat přítomnost virů v lidském těle, asi bychom se divili, co všechno v sobě máme. Možná tak, že už bychom nikdy nevylezli z domu.

Právě proto je třeba statistiky brát s obrovskou rezervou a vidět je i v souvislosti s ekonomickou či politickou situací v dané zemi. V poslední době je například možné pozorovat, že v zemích, kde jsou ekonomické či politické problémy a lidem se opatření nelíbí, začne se najednou víc testovat. Tím, že vzroste počet případů, mluví se o druhé vlně a nutnosti zavádět další přísnější opatření, což politikům pomáhá lépe zvládnout vzpurné nálady lidu. Spolehnutí ale nakonec nemusí být ani na samotné testy, a i zde je značný prostor pro zkreslování údajů, ať už úmyslné nebo neúmyslné, obrovský.

Nevyměkli!

Podobnou strategii jako Britové, tedy liberálnější, zvolilo i Švédsko. To ale na rozdíl od Britů vytrvalo. Při pohledu do Švédska pochybnosti o podobě koronavirového tažení ve většině zemí nikterak nezmizí. Spíš naopak. Švédové šli proti proudu a téměř všechno provedli jinak než ve většině ostatních zemích. Tamější státní epidemiolog ze švédského Úřadu pro veřejné zdraví Anders Tegnell, který je v zemi klíčovou tváří v boji proti koronaviru, vešel postupně ve známost jako jakýsi „antiPrymula“ či „antiMaďar“. Tedy člověk, který si nelibuje v omezování svobod spoluobčanů a nejde, jak se říká, s kanónem na vrabce, aniž by hleděl na následky pro společnost, ale uvážlivý odborník, který volí umírněný přístup a lidi se snaží omezovat co nejméně.

Ani největší skandinávské zemi se ale politicko-ekonomická pandemie nevyhnula a musela se s touto globální situací nějak vypořádat. Ukázala však, že to jde i bez velkých dramat a přehánění. Otázkou však zůstává, do jaké míry je to způsobeno rozumností tamějších odborníků či politiků, do jaké míry rozdílností a potřebami švédské ekonomiky a do jaké míry odlišnou mentalitou švédské populace.

Na rozdíl od Velké Británie Švédové „nevyměkli“ a ze své cesty neuhnuli. A to přesto, že se na Švédy vrhli politikové z ostatních zemí, švédská opozice či korporátní média a brutálním nátlakem se snažili švédskou cestu změnit. Viděno alespoň optikou zvnějšku. Pod stále rostoucím tlakem dokonce média psala o tom, že do té doby neoblomný epidemiolog Anders Tegnell přiznal, že švédská cesta nebyla správná. Sice se zdálo, že novinářům a kritikům potvrdil, co chtěli slyšet, ale pokračoval v ní stejně dál. Tegnellův úřad je ve Švédsku zcela nezávislý a jeho doporučení mohou politici přijmout, či odmítnout. Ve Švédsku se však obecně úřady těší velké úctě, a tak i v tomto případě vláda závěry úřadu respektuje. O to zajímavější je pak porovnání těchto zemí navzájem a dále se zeměmi ostatními.

Švédská vláda od vyhlášení pandemie sáhla pouze k několika omezujícím opatřením – zakázala veřejná shromáždění nad 50 lidí a návštěvy pečovatelských domů, uzavřela muzea a zrušila sportovní akce. Nezavřela ani hranice, ani základní školy, ani parky, ani bary, ani restaurace, které byly po celou dobu plné lidí – snažila se, aby život běžel v co největší míře dál. Obyvatelům proto pouze doporučuje, co mají dělat, aby snížili riziko potenciální nákazy.

Na opakovanou kritiku a jízlivou otázku ve veřejnoprávní televizi SVT, zda všechny ostatní státy dělají něco špatně a jen Švédsko to dělá dobře, epidemiolog Anders Tegnell reagoval slovy o tom, že se oproti jiným zemím švédský přístup tolik neliší. V zemi ale podle něj platí, že lidé dodržují i pouhá doporučení a chovají se rozumně, a není proto třeba zavádět zákony jako jinde. „V jiných zemích mají jiné tradice. Zatímco někde považují za nutné vyhlašovat nové zákony, náš přístup je založen na velké dávce dobrovolnosti a důvěry v to, že každý jednotlivec chce hledat dobrá řešení.“

Po celou dobu je ale možné si všímat, že stejně jako Velká Británie, i Švédsko čelilo a čelí dlouhodobé očerňující kampani v médiích. Články v jiných zemích jsou psány podezřele a tendenčně tak. Asi aby domácí publikum neremcalo a přijalo restrikce bez protestů? Jakmile se někdo někde ozve a argumentuje švédským příkladem, vyjde deset článků o tom, jak to Švédi zkazili nebo „je třeba zpřísnit, aby to nedopadlo jako v Itálii“.

První problém je v tom, že podle oficiálních čísel zemřelo v Itálii, která celou zemi zavřela, víc lidí než ve Švédsku, které ji nechalo celou otevřenou. I když i ve srovnání s ostatními zeměmi je počet uváděných švédských obětí vysoký. Rozdílem mezi karanténou a nekaranténou to tedy asi nebude.

Druhý problém je v tom, do jaké míry lze brát uváděná čísla jako argument. Pořád totiž platí, že čím víc se koronovirus testuje, tím víc lidí ho má. A čím víc lidí ho má a čím víc se testuje, tím víc na něj umře lidí. Když to přeženeme, země, která bude v testování koronaviru poctivá, a tak otestuje hodně lidí, nebo země, která bude statistiky z různých důvodů zkreslovat (viz Itálie), bude vypadat jako nebezpečná, a země, která by koronavirus netestovala vůbec, by neměla jedinou oběť.

Když Světová zdravotnická organizace na konci června obvinila Švédy, že epidemii nezvládají a počet nakažených roste, epidemiolog Anders Tegnell WHO vyplísnil, že to není pravda, že země jenom hodně testuje. WHO hrozilo i zhroucením zdravotního systému ve Švédsku, Tegnell ale označil tyto výroky za naprostou chybu a nesprávný výklad. „Nezavolali, aby se nás zeptali,“ řekl Tegnell. „Počet případů hospitalizace na jednotkách intenzivní péče je nyní velice nízký, a dokonce i počty úmrtí klesají.“ Analytici navíc uváděli, že úmrtnost je ve Švédsku na běžné úrovni pro toto období roku. Lépe ale zněly titulky pro zahraničí jako „Švédsko předvádí, jak nebojovat proti Covid-19“ nebo „Švédsko je varovným příkladem pro celý svět“, zacílené na veřejnost v zemích, kde se přistupovalo k drastickým opatřením.

Žádné exponenciální šíření koronaviru se ve Švédsku i přes neuzavření země nekonalo. Počet mrtvých neustále klesá… Repro BBC

Pokud tedy připustíme, že koronavirová čísla vypadají sice zajímavě v novinách, ale v podstatě nijak nevypovídají o realitě, je zajímavé sledovat i jiné ukazatele. Třeba fakt, že vládní strategii švédská veřejnost po celou dobu schvalovala a jen během zvýšené mediální palby v dubnu a květnu se snížila na 45 %. Jinak měla tato strategie po celou dobu nadpoloviční podporu veřejnosti a Švédové celou „pandemií“ prošli docela v klidu.

Opravdu by Švédové byli tak bohorovní, kdyby koronavirus řádil ve skutečnosti tak jako v médiích? Nyní, v srpnu, se situace ve Švédsku uklidnila, žádný velký růst nakažených se nekoná a mrtvých přiřazovaných do kolonky „oběť covid-19“ také nepřibývá. „Vidíme, že nám případy klesají. Máme zdravotnický systém, který funguje, vždy volná lůžka, žádné přeplněné nemocnice,“ řekl Anders Tegnell serveru UnHerd.

Zajímavý je v této souvislosti i švédský podhled na nošení roušek, obzvláště v době rozbíhající se debaty v České republice, kde se vrací od září na některých místech povinnost nosit roušky. V srpnovém rozhovoru pro německý deník Bild Anders Tegnell uvedl: „Výsledek, který by měly roušky přinést, je velmi slabý, ačkoliv je nosí po celém světě množství lidí.“ A připomněl, že například v Belgii je lidé nosí bez valného efektu: „Tamější obyvatelé je nosí povinně, ale počet nakažených se tam zvyšuje. Věřit, že roušky pomohou vyřešit problém s nákazou, je velmi nebezpečné.“ No a jak jsme se přesvědčili my v Česku, když jsme v létě roušky nenosili, taky se nic nestalo. Význam roušek lze považovat především jako psychologický.

Nejen ve Švédsku, ale v celé Skandinávii roušky nosí minimum obyvatel a na šíření koronaviru, skutečné či mediální, to nemá vliv. Když se Anderse Tegnella ptali, co by mohlo změnit jeho názor na doporučení používání obličejových masek, řekl, že stále čeká na „nějakou formu důkazu, že jsou účinné“.

Zajímavé je i porovnání Švédů, kteří nechali otevřené školy, se sousedním Finskem, jež školy uzavřelo. Společná zpráva národních zdravotních agentur Švédska a Finska uvádí, že v obou zemích se koronavirem nakazilo stejné množství dětí – 0,05 procenta. Tedy naprosté minimum, a to i s vědomím, že všechny koronavirové statistiky nelze brát z výše uvedených důvodů, jako je četnost testování, příliš vážně. O lecčems to ale vypovídá…

Aktuální číslo Šifry si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Poštovné a balné je zdarma.

Zbývá ještě oblast ekonomická. Přesto, že Švédové neprovedli žádná drastická opatření a svou ekonomiku pouze přibrzdili, pandemie na ni měla samozřejmě velký dopad. Švédská ekonomika klesla konkrétně o 8,6 procenta, tedy podobně jako česká (8,4 %). Podniky sice fungovaly, ale protože je země orientovaná na export, zasáhlo ji uzavření ekonomik okolních zemí i zákaz cestování. Švédští žáci ale neztratili půl roku výuky, pacientům se neodkládaly operace, a hlavně se lidé tolik nebojí, takže se chovají daleko normálněji. Možná i proto švédsko-londýnská agentura Capital Economics prorokuje Švédsku snazší zotavení a na konci roku pokles o pouhé 1,5 procento HDP. Zemi by tak měl koronavirus poškodit nejméně v celé Evropě. List Financial Times informoval o tom, že Švédským firmám racionální vládní přístup k pandemii prospěl. Dobře si vedou především firmy orientované na domácí trh, neztratily se ale ani ty exportní. Výrobce nákladních aut Volvo Group, průmyslové skupiny Alfa-Laval, Trelleborg, SKF či společnost pro zdravotnickou technologii Getinge vykázaly sice pokles zisku za druhé čtvrtletí, předčily ale odhady.

Alrik Danielson, generální ředitel výrobce kuličkových ložisek SKF, si myslí, že má Švédsko psychologickou výhodu, protože zůstalo otevřenější a lidé tam nebyli tolik vyděšení z toho, že pracují, nakupují a stýkají se s jinými lidmi mimo svoje domovy. A taky nepřestali pracovat…

Zvídavý pozorovatel by se měl při tom všem sám sebe ptát. Jak to, že v zemi, kde se roušky nosí, není situace s koronavirem lepší než v zemi, kde se nenosí? A jak to, že někde, kde se uzavře celá ekonomika a lidi se zabarikádují doma, je více, stejně nebo jen o něco méně mrtvých než ve státech, kde všechno běží víceméně jako dřív? Proč nejsou rozdíly větší?

S přihlédnutím ke všem okolnostem, jako je mimo jiné nespolehlivost statistik, a vývoji celkové situace vypadá celá koronavirová pandemie ze všeho nejvíc jako velká hra s čísly. Nejen s těmi zdravotními, ale především ekonomickými. Jako nástroj, jak řízeně ochladit a ukočírovat přehřátou ekonomiku, kde se jede podle globálního scénáře, ale každá země dostane svůj prostor, jak to udělat podle „vnitrostátních potřeb“ a mentality vlastního lidu.

Milan Vidlák, časopis Šifra