Už jsem viděl hodně rozhovorů v českých médiích, ale tenhle byl výjimečný. Nemožnost dokončit větu, manipulativní otázky, přehnaná útočnost, chytání za slovíčka, vycházení z podivných premis či překrucování faktů patří v posledních letech tak nějak k západoevropskému folkloru. S tím se už počítá. Tím, že jsem dlouho ve sdělovacích prostředcích středního proudu pracoval, vím, jak zaujatá někdy dokážou být. Jak selektivně popisují skutečnost, jak přísná jsou na názorové nepřátele a jak se z nich snaží udělat hlupáky. Při tom všem, co jsem v českém mediálním rybníčku, kde již před zhruba sedmi osmi lety plavali kapři břichem nahoru, zažil, mi zabliká červená kontrolka vždy, když některý redaktor hraje „levou“ a „ubližuje“ hostovi, pravdě a realitě, kterou by měl popisovat a zobrazovat, víc, než je únosné.

Všechno není černobílé a ani novináři nejsou stejní. Je to jako všude jinde. Představte si třeba nějakou „zlejší“ korporaci, bude to jistě pestrá směska. Lidí normálních i nenormálních. Kromě kariéristů, hujerů, drsných obchodníků či gangsterů, jež přitahují většinou vyšší patra managementu, alkoholiků, kteří prostupují všechna patra skleněných paláců nebo lidí, kteří již dávno rezignovali a jen se snaží zaplatit hypotéku či nájem a přežít, jsou mezi nimi i lidé svědomití, kteří chtějí dělat dobrou práci a v rámci možností odvádět maximum možného. U těch je samozřejmě otázka, jak dlouho to vydrží, než pochopí, a) že už dál nemohou, b) je čas na změnu a c) tudy cesta nevede, nebo jim prasknou nervy.

I mezi žurnalisty – přestože se v žebříčku popularity zaměstnání drží na chvostu v závěsu za stavebními dělníky, bankovními úředníky i ministry a jen těsně překonávají prodavače, kněze, poslance, sekretářky a uklízečky, což je s podivem, protože ty balast na rozdíl od nich neprodukují, ale uklízejí – se najdou rozumní lidé, kteří píšou v rámci možností solidně a smysluplně, i když to se svobodou slova v Česku není nejrůžovější a tlaky jsou velké.

Takoví lidé napíšou maximum možného povoleného, čtenář se něco dozví a nemá pocit, že se ho snaží někam prvoplánově manipulovat. Těch, kteří by pro novinářskou cenu a stoupání v kariérním žebříčku zapřeli i nos mezi očima, nebo naopak obhájili a překroutili cokoli, je bohužel asi nejvíc. Je to totiž nejpohodlnější. Ti jedou v zajetých kolejích, chválí Ameriku, nenávidí Rusko, podporují války, nálepkují oponenty, do myšlení se ani nepouštějí a jen papouškují to, co si myslí, že jim vynese pohodlí, uznání od svých šéfů, klid a materiální výhody. Kniha Koupení novináři, kterou jsem představoval v předchozím vydání Šifry, to ostatně popisuje výmluvně.

No a pak je Daniela Drtinová z DVTV, která si rozhovorem s exministrem zdravotnictví a bývalým ředitelem Psychiatrické léčebny v Bohnicích Ivanem Davidem 8. 8. 2018 vytvořila vlastní, těžko specifikovatelnou kategorii. Nevím, jestli se to dá vysvětlit těmi osmičkami v datu (podle numerologie je osmička číslem peněz, ambicí, vůle, organizačních schopností a značí zájem o hmotný svět, zaměření na získávání majetku, peněz, na úspěch a zisk; symbolizuje i touhu po moci, slávě, vlivu a sexu), nebo příšerným vedrem, ale bylo to celé tak surrealistické, že jsem si to musel pustit asi třikrát. Až to uvidíte, pochopíte sami

„Jak se ocitne bývalý ministr za ČSSD na kandidátce hnutí, které bývalý ministr spravedlnosti označil jako fašistické?“ Již první moderátorčina věta směrem k hostovi naznačuje, že bude zle. Bývalý ministr spravedlnosti, pokud si vzpomínáte, byl Robert Pelikán z Hnutí ANO, tedy z konkurenční politické strany. Co je tohle za otázku? To je podobné, jako kdyby někdo vedl rozhovor s paní Drtinovou a hned v úvodu se jí zeptal: „Jak se stane, že se bývalá moderátorka České televize stane tváří televize Zdeňka Bakaly, o kterém bývalý ministr Zaorálek řekl, že je gauner?“ Jsou snad exministři Pelikán a Zaorálek nějakými morálními či duchovními autoritami, jejichž názor je základním stavebním kamenem vnímání stavu světa či žurnalistické práce?

Uvedené příklady se v něčem přesto liší. Oba jsou sice subjektivní, ale vzhledem k tomu, co víme o Zdeňku Bakalovi, který získal spolu s OKD pochybně do vlastnictví i 43 000 hornických bytů na Ostravsku, ten můj se má aspoň fakticky o co opřít. Ne o Zaorálka, ale o ty byty. Takže bych nechal politika stranou a zeptal se rovnou, jak se stane, že se bývalá moderátorka ČT stane tváří televize Zdeňka Bakaly, který má oplétačky se soudy a neeticky získal doly a navrch ještě 43 000 bytů. Pak by ta otázka byla v pořádku.

Proč je Daniela Drtinová tak zaujatá? Kdo ovlivňuje její úsudek? Proč dává podpásové otázky? A proč podporuje nelegální masovou migraci? A proč předstírá, že je naivní?

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Šifry (č. 9/2018)Digitální či tištěnou verzi objednávejte v našem e-shopu. Poštovné a balné je zdarma. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra