Slovinsko prohlásilo svou pitnou vodu za lidské právo. Učinilo tak pravý opak toho, co udělal Peter Brabeck-Letmathe, prezident společnosti Nestlé, největší potravinové společnosti na světě, když se podílel na rozsáhlé privatizaci pitné vody, často nabízeje vyšší částky než různé komunity, které chtěly své vodní rezervy spravovat samy. O společnosti Veolia, která například v Praze kasíruje miliardové zisky z vodného a stočného, ale údržbu platí město, ani nemluvě.
Tato skoro „tajná“ válka o správu vodních zdrojů neprobíhá jen ve Spojených státech. Například v Bolívii, konkrétně ve čtvrtém největším městě Cochabamba, se před více než 10 lety za druhé vlády prezidenta Huga Banzera došlo k privatizaci vody do rukou americké korporace Bechtel – to navzdory slibům nepřineslo lepší podmínky pro obyvatele Bolívie, za to však raketově vzrůstající ceny. Do ulic vyrazily rozběsněné davy s Molotovovými koktejly, načež stát vyhlásil stanné právo a začal masakrovat vlastní lid, aby situaci udržel pod kontrolou.
Slovinsko zvolilo opačný přístup. Z 90 lidí ve slovinském parlamentu 64 volilo pro přidání dodatku přímo do národní ústavy, které specifikuje, že „každý má právo na pitnou vodu“. Dodatek dále odmítá představu, že voda je tržní komodita. Namísto toho prohlašuje, že „vodní zdroje reprezentují veřejné blaho, které je spravováno státem“. Slovinská demokratická strana, která je v současné době v opozici vládnoucí straně, se zdržela hlasování, a nechala se slyšet, že změna ústavy nebyla potřeba, a vládnoucí strana tak činí jen proto, aby si získala větší popularitu.
Dnešní význam a skutečná cena pitné vody nejsou známy jen Slovinsku, kde sám předseda vlády Miro Cerar prohlásil, že pitná voda je „tekutým zlatem 21. století“. Cerar byl jeden z těch, kdo otevřeně podporovali oficiální převzetí rezerv pitné vody výhradně do státní sféry: „Slovinská voda se pyšní vysokou kvalitou a v budoucnu se určitě stane terčem apetitu cizích zemí a nadnárodních korporací. A jak se bude její cena v budoucnu postupně zvyšovat, bude sílit i tlak, kterému nesmíme podlehnout.“
V souvislosti s pochopitelnou a zřejmě i „moudrou“ úzkostí Slovinska ohledně své vody je dobré připomenout stav tekutého zlata jinde ve světě. Se Spojenými státy je to asi jasné, kromě finančního chtíče Nestlé a spol. se také jedná o chytré taktizování, leč poněkud opačným směrem – intenzivní a táhnoucí se sucha v Kalifornii nejenom že vodní plochy notně omezily – někteří vědci z NASA dokonce „straší“, že by zásoby pitné vody mohly nejrozvinutějšímu státu v USA dojít už v roce 2017. Celkové množství vodních zásob v Sacramentu a San Joaquin (všechna voda ze sněhu, řek a pitných rezerv, podzemní vody atd. dohromady) se během posledních dvou let snížila o množství, které odpovídá ploše 1,5krát větší, než je jezero Mead, což je největší americká zásobárna pitné vody.
Otázka, jestli by měli vodu spravovat byznysmeni, nebo spíše stát, je ošemetná a celosvětově diskutovaná. Zatímco Západ má v tradici spíše ji svěřovat firmám pod podmínkou státního dohledu (snad kromě Británie, kde to funguje zcela soukromě), země bývalého sovětského bloku naopak mají silnou tradici státní správy základních lidských potřeb státem (zdravotnictví či zmíněná voda). Druhou otázkou ovšem je, jestli v dnešní době existuje správná odpověď – spoléhat se na menší chamtivost soukromníků, nebo menší chamtivost státu? A je vůbec mezi tím rozdíl, když víme, jak různé byznysové skupiny státům pouštějí žilou?
Zdroje: http://www.trueactivist.com/slovenia-declares-water-a-human-right-by-amending-constitution/, http://www.latimes.com/nation/la-oe-famiglietti-drought-california-20150313-story.html
