Když jsem poprvé slyšel o přístroji Somavedic z dílny českého léčitele a vynálezce Ivana Rybjanského a jeho pozoruhodných účincích, netušil jsem, že si jeho detoxikační sílu vyzkouším zanedlouho na vlastní kůži. A to doslova.

Vybral jsem si Somavedic Medic Uran. Je nejsilnější a kromě harmonizace prostředí a neutralizace geopatogenních zón a elektrosmogu zvládá podle výrobce také úpravu pitné vody. Vybalil jsem jej z krabice, zapojil do zásuvky, postavil na stůl a čekal, co se bude dít.

Přiznám se, že jsem měl trochu obavy. Ne snad z jeho síly – lidi rádi přehánějí a za svou novinářskou dráhu jsem toho zažil až příliš mnoho na to, abych byl přehnaným optimistou –, ale z toho, že to zní až příliš pěkně na to, aby to byla pravda.

Jsem novinář, a tak patřím mezi lidi, kteří mají dominantní levou mozkovou hemisféru; stále tedy něco analyzují a přemýšlejí a jejich největším bossem je mozek. Ano, netrpím zbytečnými předsudky a mysl mám otevřenou. Jsem také spirituálně založen, což v této branži nebývá zvykem, ostatně proto mám svůj časopis. Ale je to hlavně díky tomu, že jsem v životě zažil několik jevů z kategorie zázraků a viděl věci, o kterých kdyby mi někdo vyprávěl, smál bych se, až bych se za břicho popadal. O tom, čemu uvěřím, ale u mě rozhoduje hlavně hlava. Nejprve musím vše pochopit mozkem, na rozdíl třeba od lidí, kteří mají rozvinutou intuici a přemýšlení je pro ně zbytečný luxus. A tak jsem se naučil, že je důležité nedělat závěry dopředu, ale získat vlastní zkušenost, ať už je jakákoli.

S přístrojem Ivana Rybjanského je to složité v tom, že funguje úplně jinak, než jsme zvyklí, a oblast jeho hlavního působení se odehrává mimo hmotu (na kterou je však zaměřena většina lidí na Zemi), v kvantovém poli, jak jsme popisovali v sérii předchozích článků. Je tedy podstatně hůře uchopitelný a pochopitelný než taková lednička, do které dáte chladit pivo.

Existují dva základní druhy lidí – ti, co potřebují hmotný důkaz, aby uvěřili, a ti, kteří s vnímáním jemnohmotných energií nemají problém. Muži obvykle patří do první skupiny, i když samozřejmě ne všichni…

Samá voda

Somavedic Medic Uran krásně svítil. A to bylo asi tak všechno. Po třech dnech se mě mozek poněkud sarkasticky zeptal, zda si nemyslím, že krásná lampička za 17 000 korun není přece jen příliš. Jenže pak jsem dal karafu, do které jsem napustil vodu z kohoutku, přímo k Uranu a za pár hodin se napil. Okamžitě jsem si všiml, že je mnohem jemnější, jakoby sametová. Připomněla mi vodu z jedné studánky v Prokopském údolí. Mozek mi ale oznámil, že se mi to jen zdá a že je úplně stejná, tak ať se uklidním a jdu raději dělat něco užitečného.

Uběhlo dalších pár dní a nic. Až jsem jednou zapomněl dát vodu k Uranu a byl si nucen dát klasickou kohoutkovou, kterou jsem pouze nechal odstát kvůli chloru. Byl jsem v šoku – najednou jsem měl pocit, že piju tekutý beton a že je téměř nepoživatelná.

Věděl jsem okamžitě po prvním napití, že „uranová“ voda je jiná, ale můj mozek je tak přizpůsobivý a tak si na ni zvykl, že mu za pár dní přišla skvělá voda normální a úplně zapomněl na to, jak nedobře chutnala předtím. V tu ránu mi také došlo, proč jsem poslední léta tak málo pil – nebylo co.

Od té doby, co stavím vodu k Uranu, nemám potíž vypít dva litry v průběhu dne, ačkoli jsem dřív nebyl schopen dostat do sebe ani polovinu. Protože je výborná. A když si do ní dám citron, nemá to chybu.

A pak to přišlo. Asi po třech týdnech, kdy byl Medic Uran zapnutý, jsem zaznamenal, že se něco začíná dít nejen s kohoutkovou vodou, ale i se mnou. Cítil jsem se od rána tak nějak divně. Asi na mě něco leze, pomyslel jsem si. A než jsem domyslel, tak jsem se regulérně, kosmicky a kvantově… posral. Nebudu laskavého čtenáře zatěžovat detaily, jen zdůrazním, že to, co šlo „ven po celý den“, opravdu nepatří na tuto planetu. Bylo to přímo epické. Samá voda, zcela jiný druh běhavky a čištění, než jsem kdy u žijící bytosti zaznamenal. Okamžitě jsem volal panu Rybjanskému, co mám dělat, že mám jít na seminář do Poslanecké sněmovny; poradil mi, ať si dám borůvkový kompot. Seminář jsem sice nakonec zmeškal (a parlament nepošpinil), ale druhý den už to bylo naštěstí docela v pohodě.

„Somavedic dělá takovou archeologickou činnost. Prokopává se až k vám,“ vysvětluje tvůrce Somavedicu. „Představte si duši, kolem které je třeba patnáct skafandrů. To jsou jednotlivé vrstvy, kterými je ,zanešena‘, které ji zakrývají. Takže duše například řekne bílá. Projde to přes všechny ty vrstvy a z posledního skafandru se ozve fialová. Když to řeknu velmi zjednodušeně, přístroj pomocí svého vibračního působení pomáhá odstranit vše, co vám brání slyšet vaši duši.“ Vybavuje se mi film Skafandr a motýl, který natočil Julian Schnabel podle skutečného příběhu šéfeditora francouzské mutace módního časopisu Elle Jeana-Dominiqua Baubyho, jenž po mozkové příhodě ochrnul na celé tělo tak nešťastně, že mohl hýbat pouze očními víčky. Postupně se naučil komunikovat (jedno mrknutí ano, dvě ne) a s pomocí své ošetřovatelky a speciální abecedy, kterou pro něj vytvořila, mrkáním napsal knihu. Ať už jsme na tom jakkoli, vždycky musíme usilovat o to, aby z našeho skafandru nakonec mohl vyletět krásný motýl.

Ze slepé uličky

Na každého Somavedic působí jinak. I na skeptiky, i na toho, kdo jeho působení necítí, nebo si myslí, že nepůsobí, či potřebuje hmotné důkazy (jako já v podobě pitné vody)… „Nic necítím, povídal mi asi před rokem jeden můj ctěný zákazník, velice významný člověk, který za mnou létá z Jordánska. Dělal jsem mu předtím i diagnostiku. Ptám se ho: ,Jak spíte?‘– ,Líp, to je fakt.‘ – ,Co kyčel, která vás zlobila?‘ – ,Bolí míň, do schodů vyjdu normálně, to je taky fakt.‘ – ,A plíce?‘ – ,No, dýchá se mi líp a do těch schodů vyjdu rychleji,“ říká Ivan Rybjanský.

Je to jako u mě s vodou. Zvyknete si, že je něco lepší, a zapomenete, že to bylo horší. „Těm, co takzvaně nic necítí, říkám, ať vydrží aspoň měsíc a potom se ohlédnou. Chce to získat trochu nadhled. Pak ať mi to klidně vrátí,“ vysvětluje pan Rybjanský. Devadesát procent lidí z hrstky, která Somavedic vrátila, si jej ale stejně vezme zpátky, protože zjistí, že fungoval, až když ho nemají.

„Záleží na zátěži prostředí, na karmické zátěži, životosprávě, věku, duchovní vyspělosti neboli stáří duše, v jakém prostředí člověk vyrůstal, jestli na sobě pracoval již předtím a jak velkou cestu ušel… Z toho všeho vychází okamžitý pocit ze Somavedicu. Je to jako s autem. Někdo má najeto tisíc kilometrů, někdo milion. Pro toho s tisícovkou to může být dobrodružnější, u těch druhých může být jízda klidnější,“ upřesňuje zážitky klientů tvůrce přístroje. Důležitý je ale především směr jízdy a cíl. „Somavedic maže slepé uličky. Pomáhá odlišit podstatné od nepodstatného. Zatímco rozum přemýšlí, jestli jít doleva, nebo doprava či kudy to celé obejít, se Somavedicem půjdete rovně.“

Krom rozdílů ve vodě a explozivního průjmu nebyly moje zážitky tak bouřlivé, jak popisují někteří jiní klienti, a vše probíhá tak nějak „nenápadně“. Proto jsem dal na radu pana Rybjanského a ohlédl se po dvou měsících zpátky. S překvapením jsem zjistil, že piju jako duha (vodu jako ze studánky), spím jako miminko a hlavně, jako celoživotní sova, chodím spát dřív, dokážu vstát ráno v půl páté a vydržet až do večera (dříve něco nemyslitelného), plný energie. A právě o energii tu jde především.

eshop.casopis-sifra.cz/somavedic/

Tento článek je komerční prezentací firmy Somavedic Technologies,
s. r. o. Každá firma má svůj příběh. Chcete světu povědět ten svůj?
Pokud o takovou spolupráci budete mít zájem nebo budete mít zajímavý tip, o kom byste si chtěli přečíst, kontaktujte nás na 
milan.vidlak@casopis-sifra.cz.