S Markétou Šichtařovou a Vladimírem Pikorou, populárním ekonomickým a manželským duem, o tom, proč je kvalita nejen naší ekonomiky v tahu, proč se lidé chovají ekonomicky iracionálně, jaké dělají chyby ve vztahu k penězům, i o tom, proč jsou v naší zemi nízké platy.
Šichtařová a Pikora, jak samo sebe ve svých knihách a článcích populární manželské duo tituluje, jsou mezi českými ekonomy netradičním zjevem. Významnou měrou totiž pomáhají lidem pochopit ekonomické dění a jevy, včetně těch společenských, které má mediální a ekonomický hlavní proud tendenci opomíjet či interpretovat s ohledem na politickou poptávku. I když ekonomie nepatří mezi nejjednodušší disciplíny, tihle dva se vyjadřují srozumitelně a ještě jsou u toho vtipní. Mají vlastní konzultační a analytickou společnost Next Finance, takže jsou nezávislí, píší blogy (Markéta Šichtařová je čtyřnásobnou blogerkou roku na portálu iDnes.cz) a jejich knihy Všechno je jinak aneb Co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti či Lumpové a beránci, které získaly ocenění kniha roku či cenu čtenářů v anketě Magnesia Litera, se staly bestsellery. Ale píší také pro děti, aby byly finančně gramotnější než generace jejich rodičů. „Když jsme před časem napsali knihu pohádek pro děti, které měly učit finanční gramotnost, pod názvem Zlatý poklad, obcházel jsem různé finanční instituce, jestli by nechtěly šíření knihy mezi děti nějak podpořit. No a v jedné bance jsem se dozvěděl, že prý na něčem takovém zájem rozhodně nemají, protože není v zájmu té dané banky mít ,moc emancipované klienty‘. To mě tehdy dostalo,“ říká Vladimír Pikora ve dvojrozhovoru pro Šifru, který se uskutečnil jen pár týdnů po narození jejich šestého potomka. Po holčičce a čtyřech klucích v řadě přišla na svět dcerka Viktorie – stejně jako ve všech předchozích případech při domácím porodu.
Jak se Pikora a Šichtařová poznali? A rozuměli si „ekonomicky“, nebo se postupně názorově vyprofilovali až jako manželé?
Vladimír Pikora: Poznali jsme se ve škole a vše začalo tím, že jsme kdysi provázeli nějaké dánské studenty po Praze a vyprávěli jim, jak bude krásné, až budeme jednou v Evropské unii. Tenkrát před Lisabonem byla Evropa ještě v pořádku a my navíc dost naivní. Názorově jsme se postupně sblížili. Myslím, že když někdo pochopí makroekonomii, už nemůže být socialistou.
Ve svých článcích a předpovědích očekáváte, že nějaká radikální změna či otřes globálního finančního systému je jen otázkou času. Zdá se, že vaše skepse se od poslední velké finanční krize v roce 2008 nesnížila, spíš naopak. Co se ve vašem vnímání změnilo?
Vladimír Pikora: V našem vnímání se nezměnilo nic. Ale to, co se změnilo zhruba s rokem 2007, je přístup vlád k hospodářské politice. Tehdy začalo extrémně prudce růst globální zadlužení, extrémně se rozvolnila měnová i daňová politika, enormně se zvýšily zásahy státu do ekonomik. Proto se taky změnily naše komentáře k ekonomice, protože najednou jako bychom komentovali jiný svět. Ale bylo by chybnou interpretací vkládat nám do úst nějaká slova o tom, že „přijde apokalyptická krize“. Takto to většinou interpretují laici, kteří si z toho vezmou povrchní dojem. To, co od roku 2008 dál permanentně říkáme, je spíš toto poselství: Recese, která proběhla v letech 2008 a 2009, byla atypická a byla svým charakterem částečně srovnatelná s recesí z roku 1929. (Velká hospodářská krize přinesla největší burzovní krach v dějinách a de facto zhroucení světové ekonomiky. Jen v USA, kde vypukla, například zkrachovalo 10 000 bank – pozn. Šifry) A tento typ recese se zopakuje, a to proto, že přístup státu k ekonomice se přibližně v roce 2007 změnil natolik, že došlo z historického pohledu k bezprecedentnímu vychýlení globální ekonomiky z rovnováhy. To se nám vymstí na naprosto zásadní ztrátě konkurenceschopnosti, na ztrátě dlouhodobého růstu. A den co den se přesvědčuji, že to byl pravdivý předpoklad, že v tom už jsme. Ten hospodářský růst, který papírově statistický úřad registruje, totiž není v pravém slova smyslu růstem; ekonomika po stránce kvalitativní už v podstatě vykazuje znaky hluboké krize. Nejsou sice měřitelné kvantitativně jako pokles HDP nebo růst nezaměstnanosti, kvalitativně však krizi odpovídají: Jsou to věci jako absence investičních příležitostí.
Markéta Šichtařová: Například v únoru 2019 si americký miliardář Warren Buffett, který je hlavním majitelem investičního a pojišťovacího konglomerátu Berkshire Hathaway, stěžoval v dopise akcionářům, že v podstatě není do čeho investovat: „Doufáme, že v příštích letech za volné peníze nakoupíme podniky, které bude Berkshire dlouhodobě vlastnit. Naděje, že se tak stane v nejbližší době, je však nízká: ceny požadované za firmy, jež by stály za nákup, jsou obrovské.“ Jinými slovy, americký investiční guru potvrzuje: Peněz je dost, ale nemají hodnotu, protože jich je příliš. Centrální banky jimi zaplavily trh, není za ně co koupit, protože ceny cenných papírů jsou nehorázně přehřáté. A jak se říká situaci, kdy máte spoustu peněz, ale nemáte si za ně co koupit, protože ceny jsou ještě výš, než kolik si můžete i s těmi mraky peněz dovolit? Tomu se, pěkně prosím, vždy říkalo, říká a bude říkat inflace.
Vladimír Pikora.: Toto vše vždy v historii bylo neklamnými známkami začátku recese – vždy v takové situaci následně došlo k poklesu hrubého domácího produktu (HDP). Tak proč k němu dnes nedochází? Protože v bezprecedentní míře jsou dál uplatňovány socialistické politiky, které poklesu HDP navenek brání.
Markéta Šichtařová: Socialista vám proto bude tvrdit, že krize není a hned tak nebude, protože HDP neklesá. Považují pojem „krize“ za synonymum pro „pokles HDP“. Vidí ekonomiku jen matematicky, v číslech. Nechápou, že o čísla nejde; jde o kvalitu ekonomického vývoje. A ta je v tahu.
Dělají to bankéři a oligarchové schválně, že vždycky nalákají „levnými penězi“ lidi do půjček a nákupů, a potom zaseknou háček jako rybáři? Tím jednak vydělají, a jednak se lidi dostanou do pozice nevolníků. Nebo to má „přírodní“ zákonitosti?
V. P.: Ne, z hlouposti. Anebo by se dalo říct – „ze socialismu“. Vážně. Ten se v poslední době strašlivě rozšířil, a jeho důsledkem je právě snaha maximálně ovládat ekonomiku. Jenomže jediný známý způsob, jak ekonomiku ovládat v době ekonomicky nepříznivé, je nacpat do ní maximum peněz. To nějaký čas funguje, pak to z logiky věci dříve či později fungovat musí přestat. A v tu chvíli na tom vydělají ti, kdo si dopředu spočítali, kam se ceny pohnou.
Jaká je vlastně ve společnosti role ekonomů? Podle toho, co říkají a co se ve skutečnosti opravdu děje, to nevypadá, že by bylo jejich úkolem vysvětlovat, jak ekonomika funguje. Spíš to vypadá, že mají za úkol lidi přesvědčit, že černá je bílá. Jak se tedy může běžný člověk vyznat v problematice, když o penězích a ekonomice mystifikují učitelé, média i ekonomové?
M. Š.: Potíž je v tom, jak jste si jistě všimnul, že v poslední době se daleko víc než například ve svobodomyslných devadesátých letech polarizuje pohled na svět. Lidé se proti sobě víc než kdy dřív staví ode zdi ke zdi. Je to vlastně jen psychologická obrana v době rozlézajícího se socialismu. Jedna strana tlačí na pilu – a druhá strana se proti ní čím dál víc zatvrzuje. Socialistická mentalita není žádným racionálním filozofickým či ekonomickým směrem – je to způsob prožívání, způsob vnitřního cítění. Je to tedy otázka emocí, nikoliv rozumu a argumentů. A proto lidé se socialistickou mentalitou ve sporech používají především emoce místo věcných faktů. A protože na emotivní výpady věcné argumenty neplatí, i protistrana se stále víc uchyluje k emotivním odpovědím.
V. P.: Bohužel tím totálně dostávají na zadek témata, která vždy byla a z logiky věci by nadále měla být čistě odborná. Nádherným příkladem za všechny je třeba otázka eura. Zdá se, že diskuse o zavedení eura v Česku je nekonečná. Jenomže zatímco původně byla debata věcná a ekonomická, postupem času se stala citovou a iracionální. Jeden pán to v roce 2018 shrnul na Facebooku slovy: „Chci euro, protože kdybych nechtěl euro, tak podporuji Moskvu.“ Mnozí to mají takhle černobíle nastavené: Prý kdo nemá rád euro, má rád Putina. Na druhou stranu iracionální argumenty zaznívají i z druhé strany, tedy z tábora odpůrců eura. Z něho zase slyšíme, že kdo nemá rád český národ, chce zavést euro. Taky ekonomický argument jak noha. Že v ekonomii existuje něco, čemu se říká optimální měnová zóna, že společná či naopak dvojí měna je veličinou ovlivňující konkurenceschopnost, že dnes už jsme schopni doložit, že některým zemím zavedení eura pomohlo, a jiným naopak uškodilo – to jsou fakta, která jsou v téhle iracionální, emotivní přestřelce docela ignorována. A přitom jsou jediná podstatná.
Češi nejsou zrovna přeborníci ve finanční gramotnosti. Když se zdraží máslo, běží ho kupovat do zásoby, čímž jeho cenu ještě zvednou. Když jsou předražené nemovitosti, běží si vzít hypotéku. Proč dělají lidi všechno naopak?
M. Š.: Já bych to tak děsivě neviděla v tom smyslu, že i jinde se lidé chovají iracionálně. Existuje na to dokonce i pěkný ekonomický pojem: noisy trading. Prostě lidé coby dav neumí vychytat ten správný okamžik a většinou se rozhoupou k nějaké akci – třeba k nákupu, prodeji, investování – až v ten nejhorší možný okamžik. Platí to celosvětově. To odlišuje dav od sofistikovaných investorů.
Nedávno jsem viděl v televizi reklamu České spořitelny, která chce učit děti finanční gramotnosti. To asi nebude ta nejlepší cesta…
V. P.: Když jsme před časem napsali knihu pohádek pro děti, které měly učit finanční gramotnost, pod názvem Zlatý poklad, obcházel jsem různé finanční instituce, jestli by nechtěly šíření knihy mezi děti podpořit. No a v jedné bance jsem se dozvěděl, že prý na něčem takovém zájem rozhodně nemají, protože není v zájmu dané banky mít „moc emancipované klienty“. To mě tehdy dostalo.
Jak to bude v Česku s důchody? Proč mají Češi tak mizerné platy? Probíhá třídní boj bohatých proti chudým? Jakou nejčastější chybu dělají lidé ve vztahu a myšlení k penězům? Celý rozhovor si můžete přečíst v Šifře č. 9/2019, v tištěné či digitální formě. Objednat si můžete i předplatné
