Jak jeden Siddhártha k moudrosti přišel aneb Nebojme se občas zahodit svůj rozum, který dokáže způsobit víc problémů než užitku.

Text: Petr Beztíže, Ilustrace: Vhrsti

Kdybych si měl vzít na pustý ostrov jednu jedinou knihu, nejspíš by to byl Sid­dhártha od Hermanna Hesseho. Jde o nádherný příběh duchovní cesty za osvícením, který hladí po duši. Siddhárthu mohu číst stále dokola a vždy objevím něco nového, co mě hluboce osloví. Je to jedna z těch knih, které se mění, vyvíjejí a rostou spolu s vámi a vy s nimi. Člověk v ní vidí právě to, na co je momentálně připraven. A má pocit, jako by se při čtení dotýkal záblesku nekonečna a chvílemi nahlížel do podstaty všeho.

Jedna pasáž popisuje setkání ještě neprobuzeného Siddhárthy s osvíceným Gautamou. Sid­dhártha velmi moudře, logicky a rozumově argumentuje a rozebírá úskalí Gautamova učení. Ctihodný Gautama mu na to jemně odvětí: „Moudrý jsi, ó šramane, moudře dokážeš mluvit, příteli. Vyvaruj se přílišné moudrosti!“

Na cestě za poznáním většina z nás používá rozum a intelektuální schopnosti. Přemýšlíme, zvažujeme, argumentujeme… Je to zdánlivě smysluplná, logická a především „rozumná“ cesta, která ale přesto, nebo právě proto, končívá jako slepá ulička.

Cesta rozumu nás dříve či později dostane do situace, kdy se ocitneme doslova s rozumem v koncích. Nejhůř jsou na tom vševědoucí intelektuálové, kteří prostudovali kdeco. Celý život sbírají různé myšlenkové konstrukty, filozofické teorie a další vědomosti, ale stejně se k odpovědím na své otázky ani nepřiblíží. Čím dál tím víc se zamotávají do sítě, kterou si sami upletli z myšlenek a názorů vědomě či nevědomě převzatých od různých autorit, ale skutečným odpovědím se vzdalují.

K opravdovému poznání pak mají ze všech nejdál. Paradoxně ale i nejblíž, protože extrémní protipóly k sobě mají hodně blízko. Někdy pak stačí, aby přeskočila jedna jiskra vhledu – chvilkový záblesk prozření a odvaha zahodit myšlenkové haraburdí, všechny na scestí zavádějící poznatky, které celý život studovali, sbírali a papouškovali po někom jiném, a které si ve své mysli nashromáždili, jako jiní hromadí své hmotné statky.

Své znalosti, poznatky a nasbírané vědomosti často zaměňujeme za moudrost a inteligenci. Sami možná budete znát někoho velmi sečtělého, kdo ví kdeco a je chodící encyklopedií, která všude trousí svá načtená moudra. Znamená to snad, že je takový člověk také vždy moudrý? Nikoli. Neříká to vůbec nic o tom, jestli má tyto informace „zvnitřněné“, zda prošly cenzurou jeho kritického myšlení a filtrem osobní zkušenosti. Vím o člověku, který umí plynně skoro deset cizích jazyků a téměř na všechno má nějakou odpověď. Funguje podobně jako internetový vyhledávač, rozsah jeho všeobecného přehledu je fascinující. Přesto je to s prominutím úplný blb. S informacemi pracuje bez uvážení, svému okolí je sděluje v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě, aniž by byly vyžádány. Svým informačně agresivním jednáním pak vyvolává ve svém okolí pouze konflikty a negativní atmosféru. Lidé se v jeho přítomnosti necítí dobře.
Jako moudrost bychom mohli označit spíše náš vnitřní pocit, schopnost intuitivního vhledu, prozření a poznání. Rozum nás vždy jednoho dne, dříve či později, přivede na scestí. Jeden problém zdánlivě vyřeší, aby tím vytvořil další, ještě větší.

Ilustrace: Vhrsti

Dříve se lidé, stejně jako zvířata, spoléhali především na své vrozené instinkty. S tím, jak se rozvíjely naše rozumové schopnosti a člověk postupně měnil způsob života, se mnohé z nich, snad kromě těch nejzákladnějších, již do značné míry otupily.

Rozum dokáže naše myšlenkové pochody a konstrukty pěkně zacyklit a mnohdy se časem ukáže, že to, co se původně jevilo jako rozumný návrh, byla chyba. Někteří lidé proto pomalu opouštějí čistě rozumovou sféru a novým, nastupujícím druhem vyšší inteligence se pro ně stává intuice.

Zdánlivě se jedná o krok zpět k instinktům. Intuice by se sice dala do určité míry považovat za takovou vyšší, rozvinutější a kultivovanější formu instinktů, má však úplně jiné kvality. Intuici můžeme považovat za jakýsi zvnitřněný pocit, předtuchu nebo tušení rovnající se téměř jistotě. Tento pocit ale není podložen rozumovou argumentací. Vynořuje se odkudsi z našeho nevědomí, jakéhosi informačního pole všezahrnující moudrosti, s nímž jsme všichni propojeni a jehož jsme součástí.

Toto tušení má i svou fyziologickou odezvu a projevy v našem těle. U každého se může projevovat trochu jinak. Časem zjistíte, co vám říká váš zrychlený tep, mrazení v zátylku, zjihnutí nebo lesklé oči. Podle těchto signálů svého těla se pak můžete řídit a na jejich základě se rozhodovat o tom, zda nějaký plánovaný krok podniknout či ne.

Modrost bláznů

Dnešní svět zatím ještě není příliš připravený na argumentaci intuitivními vhledy. Představte si, kdyby se tak rozhodovali třeba politici: „Dnes jsem měl vhled, že bychom měli snížit daň z příjmu o 5 %.“ Kdyby se novináři onoho politika ptali, co jej vedlo k takovému rozhodnutí, jeho odpověď by mohla znít takto: „Když jsem meditoval na téma zdanění příjmů, tak jsem měl najednou neodbytný pocit, že mám učinit tento návrh. Cítil jsem to celou svojí bytostí a jsem přesvědčen, že nám toto rozhodnutí všem prospěje, i když rozumově to nedokážu zdůvodnit.“ Také proto se někdy tato skutečná moudrost může mnohým lidem jevit jako moudrost bláznů, protože takto činěným rozhodnutím bude často chybět logická argumentace.

Na tuto formu rozhodování tedy většinou ještě nejsme připraveni, a tak si stále musíme procházet zacyklením různých rozhodnutí, učiněných na základě více či méně rozumově zdůvodněných argumentů, kdy snaha o vyřešení jednoho problému vytváří zase nové a nové, ještě složitější problémy. Zpětně si často uvědomíme, že původní nápad, který přišel ve zlomku vteřiny, byl ten správný, než jsme ho přebili argumenty a mozek navrhl zcela jiné řešení…

Regenračné centrum

Intuitivní rozhodnutí, pokud by je prováděli osvícení, probuzení a vnímaví lidé, by ale pravděpodobně fungovala mnohem lépe než ta rozumově zdůvodněná. Ovšem to, kde takovéto lidi vzít, obzvláště mezi politiky, je věc druhá. Intuici je totiž nutno nejdříve probudit, poté ji vědomě rozvíjet a pak se také naučit jí naslouchat.

Začít můžeme tím, že se naučíme mysl alespoň na chvíli vypnout nebo ji nějak obejít. Ale jak na to? Existují na to různé techniky známé již po tisíciletí – napojení se na podvědomí, které k nám může promlouvat třeba ve formě silového zvířete nebo našeho duchovního učitele, zaměření pozornosti, meditace, zpívání manter – odpověď se pak sama vynoří z hlubin našeho nevědomí nebo, chcete-li, akášického pole, kde jsou obsaženy všechny informace světa.

Regenračné centrum

Když svým rozumovým intelektem zpočátku přehlcený Siddhártha nakonec došel skutečného poznání a stal se buddhou, věřím, že i my ostatní máme šanci. Stačí se nebát občas zahodit rozum, abychom mohli objevit skutečnou moudrost.

www.navlnebeztize.cz