Boris Koróni je v alternativních médiích v Česku a na Slovensku výjimečnou figurou. V roce 2013, poté, co byl cenzurován v běžných médiích, ve kterých pracoval, stál u zrodu nezávislého internetového rádia Slobodný vysielač (SV), jehož název odkazuje na Slobodný slovenský vysielač, používaný partyzány v době Slovenského národního povstání, který rovněž sídlil v Banské Bystrici. Rádio si získalo velkou oblibu posluchačů, kteří už měli po krk propagandy, jež se do nich od rána do večera valí z veřejnoprávních a obecně mainstreamových médií.

A právě tito lidé jej svými dobrovolnými příspěvky drží nad vodou už šestým rokem. I když Boris Koróni a jeho kolegové Norbert Lichtner a Peter Kršiak vypadali jako snílci, když s touto ideou přišli, dnes se těnto způsob financování, jenž de facto supluje nefunkční veřejnoprávní televizi a rozhlas a jejich „konceisonářské poplatky“ jak v Česku, tak na Slovensku, stalo vzorem pro všechna „alternativní“ média, která chtějí informovat svobodně a mluvit i o věcech, o nichž se v běžných médiích mluvit nesmí. Posluchači na Slovensku i v Česku si na Borisovi oblíbili jak jeho klidný a příjemný projev, tak věcný přístup a citlivé vedení rozhovorů.

Jak ses dostal do médií?

Nikdy jsem nestudoval žurnalistiku, a to, co jsem vystudoval, mě nikdy nebavilo. Chodil jsem na střední lesnickou školu. V tom období mě to táhlo k přírodě, ale nakonec se ukázalo, že mě to v jistém období začalo víc táhnout k médiím. Jsem takový mediální samouk. Nejprve jsem psal do regionálních novin a začal jsem v rádiu Rebeka, regionální stanici pro Banskou Bystrici a okolí… To jsem byl ještě mladý. (směje se)

Rádio Rebeka patřilo do hlavního proudu?

Regenračné centrum

Bylo to rockové rádio. Celá rocková scéna je jemně nemainstreamová. Nebyl to mainstream v tom klasickém slova smyslu, ale nebyla to ani žádná alternativa. Dělal jsem tam zpravodajství.

Věřil jsi tehdy, že to, co říkají média, je pravda?

Ano. Když jsem se dostal do médií, bylo mi 22 let a byla to pro mě velká věc. Byl jsem ten frajer, který hovoří z rádia, přišly i různé pochvaly a v tomto období si člověk těžko všiml nějaké cenzury. Byl jsem nadšený, že jsem se dostal do takového prostředí. Byla to jiná doba než dnes. Málokdo si tehdy něco uvědomoval, ty věci se vůbec neřešily. Svět byl fajn. Nebo možná že fajn nebyl, ale my jsme to neviděli a ani běžní lidé to tolik neřešili. Přišlo to až postupem času. Možná to začalo pádem Dvojčat v roce 2001 (teroristické útoky na USA 11. září 2001). Tam to zřejmě odstartovalo. Dnes je debata o cenzuře a manipulaci médií úplně někde jinde než v roce 2000.

Kdy jsi začal vnímat, že svět není tak fajn a že je něco špatně i v médiích?

Když jsem se dostal do katolického rádia Lumen. Byl jsem mimochodem evangelík a oni nade mnou trochu ohrnovali nos. Na Slovensku je to trochu jinak než u vás v Česku, katolická církev je u nás většinová. V té době, kdy jsem tam nastupoval, jsem byl volný, neboť Rebeka zkrachovala, a oni potřebovali někoho do zpravodajství. Šel jsem tam s podmínkou, že nemám problém u nich pracovat, když mě nebudou tlačit do těch katolických věcí a budu si dělat jen zpravodajství. To bylo někdy kolem roku 2003. Ve vysílání byly oddělené věcí církevní, zpravodajské, světské a vzájemně si do toho nezasahovaly. Jenže postupem času si církevní vrchnost, která rádio vlastnila, začala uvědomovat, jakou moc má, a že může tlačit na některé věci ve zpravodajství. Nejprve chtěli, aby bylo víc církevních zpráv. Bouřil jsem se proti tomu. A pak se to stalo. Dodnes se vlastně neví, co přesně se stalo, ale jisté je, že ze dne na den odstavili slovenského biskupa Róberta Bezáka. A posluchači chtěli vědět proč.

Z oficiálních kruhů ovšem přišel zákaz o tom mluvit. Žádný papír, to by je pak každý mediálně rozcupoval, takhle se to nedělá, ale řeklo se to jednoduše na poradě. Šuškalo se o tom sice dál, ale pokud si chceš zachovat práci a mít pohodový život, tak to přijmeš a je už na tobě, jak se k tomu postavíš. Včera byl biskup oblíbený a dneska se tváříme, že neexistuje? Měl jsem s tím problém, posluchači se pořád ptali, proč je neinformujeme a proč o tom nemluvíme, chodila spousta mailů do studia.

Takže jediné katolické rádio neinformovalo o tom, co se děje v církvi? Jistou logiku to ovšem má…

Ano, u nás informování o katolických věcech musel řešit mainstream. Katolické rádio i katolická televize Lux to odmítly řešit. Na jedné straně bijí do mainstreamu, že řeší katolické věci, ale na straně druhé ti, kteří to řešit mají, to odmítají. Tou poslední kapkou ale pro mě byly demonstrace, které se na Bezákovu podporu konaly a nesmělo se o nich mluvit. Prostě přišel příkaz od ředitele do zpravodajství, že demonstrace se nekonaly a nevšímáme si jich.

Tohle byla cenzura v katolické církvi. Děly se ale už různé věci ve světě jako válka v Iráku, ohledně kterých probíhaly rovněž obrovské manipulace a cenzura. Jak jsi vnímal tohle?

Navázal jsem kontakt s Tiborem Eliotem Rostasem (zakladatel a šéfredaktor slovenského časopisu Zem a Vek). Pozval jsem ho do pořadu, kde mluvil o tom, že je to všechno mediálně cenzurované a že nám média lžou. Brzy se Tibor ocitl na černé listině. Další byl politolog Eduard Chmelár, se kterým jsem odvysílal tři relace a pak mi někdo podsunul, že tento člověk do rádia nesmí, protože je ateista a má divné politické názory.

To se u nás stalo i politologovi Danu Solisovi, který měl být hostem v Českém rozhlase. Pozvali si ho tam, ale redaktorka nevěděla, že je na black­listu, takže mu pak volala, že bohužel jaksi nemůže přijít…

U mě to bylo tak, že jsem v té době musel chodit hlásit hosty, protože jsem se profiloval jako ten rebelský novinář. Nepotrpěl jsem si na rebelství, ale dělal jsem to tak, jak jsem cítil. Ale brzy přišlo nařízení, že Boris Koróni musí dopředu hlásit témata a dané hosty. A když jsem to dopředu nahlásil, tak se stalo, že „tento ne“. I když nevěděli, o čem relace bude, nad někým jako Chmelár ohrnovali nos. Hlavně aby to nebylo protikatolické a protirežimní.

Já jsem s ním relaci udělal a zřejmě to bylo protikatolické. Potom už jsem ho pozvat nemohl. Pracoval jsem ještě také ve Slovenské televizi, kde jsem měl pořad Fokus, a též se stala situace, že když jsme řešili otázku absolventské praxe, někdo tam před začátkem volal z ministerstva. Šlo o kontaktní pořad, kam volají lidé, a tak přišlo doporučení, abychom to nějak odfiltrovali a diváci se tam moc nerozčilovali na ministerstvo. To byly takové první věci, ze kterých se mi poskládala mozaika, že média lžou, jsou neupřímná a zkresluje se v nich realita, aby to vyhovovalo majitelům a ředitelům.

Katolíci tě nakonec poslali k čertu?

Dostal jsem od ředitele výtku, že tam můžu zůstat a můžu mít i vyšší plat, ale je třeba, abych přistoupil na to, že se jisté věci, o kterých bych chtěl informovat, prostě nedějí. Večer před vyhazovem jsem napsal řediteli mail, že když mám být sochař, tak nemůže za mnou někdo stát a povídat, jak tu sochu mám dělat. Nebo když mám být dobrý malíř, nemůže mi někdo stát za zadkem a říkat, jakou barvu mám použít. Že musí být jistý druh svobody, abych mohl fungovat. Odpověděl mi, že mi tento druh svobody dát nemůže, a druhý den mě čekala výpověď. Vzal jsem to tak, že je to v pořádku, protože jsem tam už stejně nemohl dál fungovat.

Svět byl fajn. Nebo možná nebyl, ale my jsme to neviděli a ani běžní lidé to neřešili. Přišlo to až postupem času. Možná to začalo v roce 2001 pádem Dvojčat.

Když jsem byl vyhozený z katolického rádia Lumen, tak jsem měl dvě možnosti. Jedna byla jít do dalšího média a zkusit to tam. Měl jsem nějaké nabídky, ale už v té době, v roce 2012, jsem věděl, že ať půjdu kamkoliv, všude bude cenzura. Nemínil jsem s tím dále bojovat. Tibor Rostas mě seznámil s Norbertem Lichtnerem a z toho setkání vzešel nápad zřídit si své vlastní internetové rádio, kde to bude fungovat podle našich pravidel, odstřižených od mainstreamu a velkých médií.

Tak vznikl Slobodný vysielač. Kdo přišel s nápadem, že si ho budou platit sami posluchači?

Nechtěli jsme jít cestou reklamy. Cítil jsem, že reklama je špatná. Norbert to vnímal stejně. Od samého začátku jsme to proto postavili tak, že peníze na chod rádia budeme vybírat od posluchačů. V roce 2013 to fungovalo úplně jinak. Když jsi někomu řekl, že budeš mít rádio, které budou financovat posluchači, vysmáli se ti do tváře.

My jsme v tomto směru byli vizionáři. Nechci, aby to znělo přehnaně, ale Slobodnému vysielači se povedla jedna neuvěřitelná věc, na kterou jsem hrdý – udali jsme takt v tom, co dělají ostatní média. Ti lidé, kteří se v té době smáli a chytali se za hlavu, dělají teď to samé a přecházejí na model, který jsme začali před lety. Pravda se dobře prodává. Když hraješ s lidmi upřímnou hru, když nejsi člověk, který vybere peníze a zmizí s nimi, ale vytvoříš si s nimi vztah, a pokud ještě děláš svou práci dobře, podle možností a schopností, tak to začne fungovat. Ukázalo se, že je to model financování dlouhodobě udržitelný, navíc očištěný od cenzury.

Začalo to fungovat hned na začátku, nebo jste si po nějaké době řekli, že jste se asi zbláznili?

Bylo dobré, že Norbert, který je sice Slovák, ale léta fungoval v zahraničí, měl jiný pohled na finance. On se nebál hodit sumu. Prostě na chod rádia potřebujeme 6000 eur. Já bych to jako běžný Slovák bral skromně, mně se to zdálo hodně. Ale ukázalo se, že jsme schopni to vybrat. Pokud chceš prolomit nějakou konvenci, tak je potřeba člověka se zdravým rozumem a se špetkou drzosti, kterou on získal v zahraničí. Norbert to podchytil z ekonomické stránky a já s kolegou z té programové. A začalo to postupně fungovat.

Jak jsi využil svou nově nabytou svobodu?

Konečně jsem využil možnost zakázaným lidem z blacklistů zavolat. Naplnil jsem si potřebu o těchto věcech mluvit. Už nebyl nikdo, kdo by mi to zakázal. Když se s těmi lidmi bavíš, přijdeš na to, že je to všechno úplně jinak, že nejvíc cenzurovaní jsou lidé s názory, které jsou blízko pravdě. Hosté mi začali otevírat oči.

Ty jsi v rádiu Slobodný vysielač působil od počátku jako ten střízlivější, který se držel při zemi. Naopak Norbert Lichtner se s tím úplně nemazal a často řekl něco, co mu pak bylo vyčítáno – že to tak není, že se unáhlil, že je příliš ostrý a podobně. Nebo zazněly věci, o jejichž faktické pravdivosti by se dalo diskutovat. Jak jste tohle řešili?

Byly výměny názorů, ale v přátelském duchu. Hádal jsem se s ním, že jestliže se v éteru může říct jakýkoliv názor, tak se nakonec může pozvat i Hitler… A Norbert říkal: „Ať klidně přijde a poví si svoje.“ Já jsem pak na spoustu věcí začal nahlížet jinak. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale dnes si myslím, že i Hitler může přijít, ale musí být podroben vážnému rozhovoru, ve kterém by na závěr mělo být jasné, jestli je ten Hitler smrad, nebo dobrý člověk. Nemůžeme Hitlerovi zabránit přijít. Já jsem v tomhle směru musel přehodnotit původní nastavení a za to jsem vděčný Norbertovi. Tím nechci tvrdit, že se něco v těch Norbertových relacích nepřehnalo nebo nepovídalo jinak…

A tobě se povedlo mít nějaký vliv na Norberta?

Zřejmě ano, my jsme tak byli odděleně vnímáni posluchači – já ten, který byl střízlivější, on ten, který se emočně vybouřil. Měli jsme společně relace, kde jsme měli na věc jiný názor, ale vzájemně jsme se doplnili. Lidé to vnímali pozitivně, že jeden byl ten, který to emočně přehnal, a druhý, který byl proti. Měl jsem velký respekt před tím, o čem jsem hovořil, kdežto Norbert ten respekt neměl, proto možná věci řekl někdy i správněji. Na to, abys měl dobře fungující rádio, musíš umět vyvážit emoce a racionalitu. Nemůže to být jen Norbertova emoce a moje racionalita, mělo by to být vzájemně vyvážené a pak to funguje. Odchodem Norberta (má vlastní Infovojnu) se ta rovnováha narušila. Nechci tvrdit, že je to s rádiem špatné, to ani náhodou. Píšou mnozí posluchači, že je to ještě lepší, já si toho vážím, ale nic to nemění na tom, že když chceš mít dobré vysílání, tak by ty prvky měly být ve vzájemné rovnováze, symbióze.

Svět byl fajn. Nebo možná nebyl, ale my jsme to neviděli a ani běžní lidé to neřešili. Přišlo to až postupem času. Možná to začalo v roce 2001 pádem Dvojčat.

Jak reagovali na Slobodný vysielač posluchači celkově? Přece jen nebylo běžné, aby zněly z éteru necenzurované informace…

Kdybychom zakládali rádio před deseti lety, nemohlo by mít takový úspěch. Před deseti lety byla jiná doba. Lidé nevnímali tu cenzuru jako dnes, nemluvilo se tak otevřeně, takže kdybys tehdy přišel s takovým projektem, myslím, že by nezaujal. Společnost to tak nevnímala. Tím, že my jsme přišli v době, kdy od pádu Dvojčat to k nám začalo stále více proudit, a předtím u nás proběhla kauza Gorila (největší korupční skandál na Slovensku), tak se ukázalo, že společnost je obelhávaná. Kauza Gorila nebyla nikdy vyřešena a ještě před vznikem rádia se stala spousta věcí, kdy se ukázalo, že to funguje všechno jinak, než se tvrdí. To byly ty události, které vytvořily podhoubí pro vznik rádia. My už jsme před samotným spuštěním vysílání měli příznivce. Nepamatuji si to přesně, ale dokonce jsme měli vybraných skoro 1000 eur. To byla obrovská důvěra, kterou nám lidé dali, aniž by od nás cokoli slyšeli. Kdybys s těmi 1000 eury zmizel, nikdo by tě nenašel. Jako jsme měli příznivce, měli jsme samozřejmě i oponenty. Třeba slovenské elity už dopředu věděly, že budeme zlí a xenofobní. Ještě jsme nic neudělali a už věděli, že to bude celé špatně. Od prvních sekund vysílání jsme měli nepřátele a máme je doteď.

Jak reagovala ostatní média na to, že tu najednou byl někdo, kdo říkal, že je vše jinak, než tvrdí ona?

Jak jsem říkal, od samého začátku jsme měli nepřátele. Já osobně jsem ztratil obrovské množství přátel. Například mezi novinářskými kolegy. Ještě večer jsme byli kámoši, a ráno už se ke mně nehlásili. Nevím, jestli to byla závist, anebo možná věřili tomu, že jsem zlý a xenofobní. V tomhle je dnes katastrofální doba. Lidi onálepkuješ, a protože je informací hodně a doba složitá, my si to pěkně roztřídíme do šuplíku. Nás bylo také potřeba někam zařadit, aby společnost věděla, jak s námi naložit, takže nás od samého začátku dali do šuplíku extremisté. A takto nás mnozí lidé začali i vnímat. Ty nevíš, kdo ti tu nálepku dal, ale ono se to začne nést kolem tebe, vytvoří se takové negativní fluidum a je třeba tě tak vnímat. A kdo tě tak vnímá, ten je v pořádku, a ten, kdo tě tak nevnímá, je divný.

Takhle funguje veškerá veřejná debata na Západě, ať se to týká uprchlíků, politiky, prostě čehokoliv. Buď říkáš to, co ostatní, nebo jsi divný, bláznivý a nebezpečný. Mainstream je jednostranně orientovaný, hosté se vybírají podle toho, aby řekli, co je třeba, a nedává se prostor širší debatě. Tvůj bývalý kolega Norbert razil teorii, že se musí „jejich agenda vyvrátit naší agendou“. Jenže kde najít tu hranici? Často ti alternativní lidé přestanou věřit mainstreamu a spadnou do jiného extrému…

Jsem rád, že se na to ptáš, to je ta nejdůležitější věc. Není možné lež vyvracet jiným druhem lži. Vnímám to jako velké negativum. Je hodně posluchačů Slobodného vysielače, kteří vidí tu jednostrannost z mainstreamu a kritizují ji, oprávněně, ale zapomínají vidět, že v té svoji kritice jednostrannosti jsou desetinásobně horší než mainstream. Když je třeba nějaká relace, kde si host dovolí povědět svůj osobní postoj, názor, že třeba Evropská unie je dobrá, že by z ní Slovensko nemělo vystupovat. Proč by to nemohl někdo říct? Je to jeho názor, jsem přece na Slobodném vysielači! Divil by ses, kolik posluchačů rádia, kteří kritizují mainstream za jednostrannost, nedokáže snést, že EU je podle někoho dobrá pro Slovensko.

A to tam někdo někdy řekl?

Ano, mám relaci s panem Vlkem z ČR, který tvrdí, že pro Slovensko by to znamenalo velké ekonomické ztráty. Nemusím se s tím ztotožňovat, ale ať to tam zazní. Je to názor, posluchač mu může zavolat, konfrontovat ho, ale nemůže být problém pustit tento názor na Slobodný vysielač. Někteří posluchači nejsou schopní přežít fakt, že to někdo řekl. Začnou tě označovat za agenta, že spolupracuješ s mainstreamem. To je jeden z nejvážnějších problémů, že my jako společnost nejsme schopní vnímat, že i druhý má názor, který je třeba respektovat, ne ho přijmout. Nemusíš se s ním ztotožnit, ale poslechni si ho.

Jak můžeš chtít od politika, aby byl upřímný, když lidé nejsou? My zůstáváme stejní a chceme, aby se věci kolem nás měnily. Ale to asi nepůjde.

Od samého začátku, co vznikl Slobodný vysielač, jsem hovořil o té druhé straně: Kritizujte nás, nespadli jsme jako učení z nebe, děláme chyby. Možná hosté, které máme, mluví nepravdu, tak vy jako naši největší kritici pojďte k nám do těch relací a povězte, co děláme zle, a pak se z těch diskusí vyseparuje pravda. Jenže oni s námi nechtějí mluvit. Je to absurdní. Na jedné straně nás kritizují za jednostrannost, že jsme proruští a konspirační, ale když jim řekneš „přijďte a řekněte ten svůj proamerický názor“, tak nepřijdou. Nemůžou.

Právě. V těch hlavních médiích jim nikdo nepoloží tu správnou a důležitou otázku. Vezmi si, že by ses na něco zeptal a měl kvalitní argument – vypadal by jako blbec.

Chci od posluchačů, aby vnímali, že svět je různý, pestrobarevný, že je tu kopec lidí a každý má mít právo na vlastní názor. A já je nemůžu kritizovat za to, že svět vidí v jiných barvách. Toto lidem těžko vysvětlíš, když třeba protistrana odmítá chodit a posluchač nevidí, jak to v praxi funguje. Žijeme ve světě, kde jsou nálepky, šuplíčky a každý si myslí něco a zakryje se tím svým názorem, vejde do té správné skupiny a jednotlivé skupinky mezi sebou vedou zákopovou válku. Nikdo není ochotný si spolu sednout a začít diskutovat. Mnozí hosté v našich relacích tvrdí, že takhle vypadá předvečer války. Vždy to bylo před velkými konflikty tak, že lidé přestali být ochotní hledat společnou řeč. Stále více se to separovalo a stále víc obhánělo ostnatými dráty. Jedna strana zbrojila a druhá strana zbrojila a nikdo nechtěl začít diskutovat.

Jak se díváš na současnou situaci, třeba kolem migrantů?

Je to jedno z top témat. Často si nevím rady. Tvářit se, že Evropa dokáže zachránit celý svět, je nereálné. Tvrdím, že Evropa dokáže pomoct migrantům a měla by, ale musela by začít hrát upřímnou hru. Když by měla Evropa pomoct migrantům, musí přiznat fakt, že je do jisté míry vytvořila svojí politikou z minulých let, koloniální minulostí. Česko ani Slovensko nepatřily mezi státy s koloniální minulostí jako Anglie, Francie či koneckonců Německo. Co vnímám jako největší negativum celé migrační krize, je fakt, že nenajdeš odvážného politika, který by řekl pravdu. A sice že konflikty v těchto zemích vyvolala země zpoza oceánu. A když se dále budou vést války za účelem získávání nerostných zdrojů, byznysu, prosazování politické vůle, tak tu budeme mít stále více migrantů. Pokud je budeme chtít zastavit, musíme zastavit války v těchto zemích. To by musel někdo nahlas konečně zakřičet, že císař je nahý a válečné konflikty vytvářejí Spojené státy americké.
Na druhou stranu nemůžeš chtít něco od politiků, když tu upřímnou hru nejsou ochotní hrát lidé mezi sebou. Stojíme v blátě a stále přešlapujeme z místa na místo, protože nikdo není ochoten uznat, že ten druhý má právo na svůj názor. Jak můžeš chtít od politika, aby byl upřímný, když lidé nejsou? Lidé si volí politiky. A politik je moderním odrazem národa, ve kterém žije. Nemyslím si, že se doba změní k lepšímu, když se nezměníme my.

Ve svém časopise píšu o tom, že se lidé nemůžou zajímat jen o ten svět, ale že musí i o sebe. Pak možná zjistí, že také nejsou tak bezchybní. Na druhých se chyby vidí tak nějak snadněji…

Změna společnosti může jít jen se změnou jednotlivce. Nikdo se moc měnit nechce, proto dokola děláme ty stejné chyby, myslíme si, že je třeba měnit velké věci a přitom ta největší změna je změna sebe sama. My zůstáváme stejní, a chceme, aby se věci kolem nás měnily. Ale to asi nepůjde.

Co děláš ty, abys něco změnil? Jak na sobě pracuješ?

Kdyby tu seděla moje partnerka, tak by ti odpověděla, že jsem v tomto směru katastrofální. Já jsem se vůbec nezměnil a v jistém směru jsem stále ten stejný idiot. (směje se) Ale uvědomil jsem si, že už se nezlobím na lidi, kteří si myslí něco jiného. Někdy mě mrzí, když mě obviňují z něčeho, co jsem neudělal, když mi přistane nálepka někoho, kým nejsem. Ale pochopil jsem, že když má někdo jiný názor, že to neznamená konec světa a že to nemusí být můj nepřítel. On se prostě na svět dívá jinak. A to vnímám jako změnu: že jsem začal být otevřený jiným názorům, aniž bych vůči nim měl předsudky.

Mluvil jsi o tom, že odborníci z hlavního proudu, které jste se snažili zvát do rádia, nechtěli přijít. Mediální analytik Petr Žantovský ti ale radil, že jde o takzvané falešné autority, které z nich udělala mainstreamová média, a že je spousta zajímavějších lidí, kteří jen dosud nedostali prostor a mluvili by rádi a zajímavěji…

Já si na rozhovor s panem Žantovským dobře pamatuji, považuji ho za velmi významnou osobnost a souhlasím s ním. Jenže takoví lidé se těžko hledají, nemáš čas je všechny najít. Ideální by bylo, kdyby to fungovalo tak, že se ozvou sami. Mluvili by lidé, kteří mají a chtějí něco říct, a ne ti, jejichž úkolem je nic neříct a odvést lidi od podstaty.

Dělají to, ať už experti nebo novináři, záměrně, nebo z nevědomosti?

Dřív jsem nevěřil, že by ti lidé mohli tohle dělat za peníze. Jenže postupem času jsem to přehodnotil, mnozí z nich jsou profesionální lháři. Ale někteří možná tomu, co říkají, i věří. Vnímám, že veřejnost, třeba posluchači Slobodného vysielače, velmi kriticky vnímají novináře, kteří neinformují a neříkají pravdu a že slouží režimu. Já se na ně nehněvám. A víš proč? Protože je to trochu neupřímná hra ze strany posluchačů.

Kdyby si sáhli do svědomí a podívali se na své životy, tak by přišli na to, že by se zachovali úplně stejně jako ti novináři. Lidé vidí chybu na jiných, v tomto případě na novinářích, ale nevidí ji na sobě. Je to jako v každé jiné práci, třeba v nadnárodní firmě, kdy tě tvůj šéf do něčeho nutí, a ty to nechceš dělat, pořád tam ale zůstáváš a ptáš se sám sebe proč. No protože je to práce, která mě živí. Novináři nejsou jiní lidé, jsou z této planety, mají své problémy, radosti. Kolik z vás posuzuje takto novináře, ale chováte se úplně stejně ve svém životě? Že to musíte dělat pro své přežití, ale novinář to dělat nemůže, protože nás informuje? Zaslechl jsem názor, že na novináře jsou kladeny větší nároky, protože když má něco pustit do světa, tak hodně lidí ovlivní. Ale i ten novinář se bojí o své živobytí.

Tento rozhovor vyšel v měsíčníku Šifra, č. 3/2016Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojíhoMůžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra