Je slunečné páteční ráno, pár minut po deváté. Ve vysočanské kanceláři ťuká něco do počítače a pedagog se v něm nezapře. Svému mladému asistentovi v Centru pro občanské svobody, který nemůže něco najít, netrpělivě vyčiní, že zbytečně ztrácí čas a že si musí umět poradit. Václav Klaus mladší, vycházející hvězda české politiky, se snaží mít coby vystudovaný matematik vše perfektně spočítané a zorganizované. Když mi dělá bio ovocný čaj, svěří se mi, že mu režim, kdy řediteloval gymnáziu PORG, vyhovoval víc. Když měl hodně práce, dorazil do školy již před šestou, ale nemusel tam ponocovat. Zatímco teď, co se dal na politiku, obráží voliče tu na Moravě, tu v Klatovech, a většina akcí je večer. „Nejsem na to somatotyp,“ povídá štíhlý sedmačtyřicátník v džínách a tričku. „A žena již zvedá varovně prst, že pořád nejsem doma.“ O málokterém českém politikovi je v posledních měsících tolik slyšet. Syn bývalého českého prezidenta začíná být mezi Čechy značně oblíbený, a to nejen coby expert na školství mezi odbornou veřejností, ale kvůli svým názorům na dění doma i ve světě především u „prostého lidu“. Může za to jak jeho pilná komunikace s potenciálními voliči, tak výřečnost a vtipný, srozumitelný a vyargumentovaný projev, ať už mluvený či psaný. Lidi mu zkrátka rozumějí.

Pomáhají mu k tomu také moderní technologie jako Facebook a obrovskou popularitu mu přinesly hlavně pondělní komentáře na jednom z nejčtenějších českých zpravodajských serverů Novinky.cz, jimiž zahanbuje většinu českých novinářů, kteří nejsou často schopni ani sesmolit text bez frází a prázdných ideologických blábolů, který by měl hlavu a patu. A se kterým se čtenáři budou moct ztotožnit; nebo jim aspoň sdělí něco jiného než povinnou dávku denní propagandy.

V době Čapka bych dělal svačináře v redakci, kdežto dnes je úroveň řady komentátorů tak tragická, že moje komentáře jsou velmi populární.

I to je důvod, proč Václav Klaus mladší není zrovna miláčkem mainstreamových médií, kulantně řečeno. Připočteme-li k tomu jeho schopnost výstižně a politicky nekorektně pojmenovat problém, není divu, že získal nálepku „radikála“ a „populisty“. Jestli má ale někdo v Česku potenciál stanout v čele protestního proudu a opozice proti sociálnímu inženýrství, totalitním manýrům, vytváření unifikovaného Evropana nového typu a jiným pokusům zbavit lidi svobody, pak je to právě Klaus junior.

Dlouho vás veřejnost znala jako učitele a ředitele gymnázia PORG v Praze. Nyní jste se vrhl na vysokou politiku. Vy byste se přitom při svých schopnostech jistě uchytil jinde. Co bylo tím impulzem ke vstupu do politické arény?

Když jsem skončil ve škole, měl jsem nějaký klidný čas, kdy jsem si užíval rodinu, kolo a všechno možné. Pan Fiala (předseda Občanské demokratické strany) mi potom nabídl dělat experta ODS na oblast školství. Já jsem to přijal a možná jsem to vzal vážněji než někteří jiní. Začal jsem hodně publikovat a podobně, vzbudilo to odezvu. Začali mě zvát lidi, kantoři, psali mi a tak dále… No a pak jsem si poměrně rychle uvědomil, že bez politické podpory dělat nějakého experta je naprosto nesmyslná věc, která nemůže nic ovlivnit. To byla jedna část, evoluční. Pak byla ta druhá, revoluční. Díval jsem se, co budu dělat, aby mě to bavilo. S pár známými jsme chtěli dostat start Giro d’Italia (jeden z nejslavnějších cyklistických závodů světa) do Prahy, tomu jsem se věnoval asi tři čtvrtě roku. Vypadalo to nadějně, ale s některými městy bylo zkrátka těžké pořízení. Přemýšlel jsem, co dál, a nechtělo se mi jen tak něco někde manažírkovat a vydělávat na to, abych platil daně, které budou využité na různé šílenosti. Zdálo se mi, že hlas veřejného prostoru je potřeba, a rozhodl jsem se věcem veřejným víc věnovat sám. Založil jsem si Facebook a začal jezdit po besedách, za lidmi…

Takže k tomu přispěla hodně i vratká doba, ve které žijeme?

Bezesporu. Myslím si, že lehká totalita tiká za dveřmi. Bude asi míň se srpy a kladivy a víc ekologická, panevropská, multikulturní a čert ví jaká. Spatřuji v tom trochu dluh naší generace studentů z roku 1989. Hodně mých vrstevníků a známých se stáhlo z veřejného prostoru.

Rezignovali?

To ani ne, ale věnovali se práci a možná si mysleli, že je to všechno vyřízené a že bude už jenom dobře. No a on ten veřejný prostor samozřejmě někdo obsadil a teď bude dost bolestné to nějakým způsobem navracovat.

Poslední dobou vznikají pořád nové a nové strany, alternativní vůči politickému mainstreamu. Vy jste si místo toho vybral návrat do ODS. Co si od toho slibujete?

Já nechci kritizovat jiné lidi, na druhou stranu je evidentní, že Strana svobodných občanů je mrtvá a pan Mach se věnuje už jenom otcovství. Ve své době to bylo pozitivní ideové oživení, dokonce jsem je jednou nebo dvakrát volil. Teď je ale jasné, že to k ničemu nevedlo. Pan Robejšek, to je stejné. Nemůžete spasit českou politiku a bydlet v Hamburku, nota bene když se vám ani nechce moc kandidovat. Máme tady desítky nových stran, které vznikají a zanikají způsobem, že to můžete sledovat jako na Petriho misce. Proto jsem se snažil chovat racionálně a ODS je pořád jediná strana, která hlasuje třeba pro odvolání Junckera (předsedy Evropské komise). Když chce kdokoliv něčím pohnout na pravé části politického spektra, tak pokud by si myslel, že může vynechat pravicové části ODS, starosty a lidi, kteří to tam drží, pak je blázen.

Ptám se i proto, že ODS, kterou založil váš otec, nemá v posledních letech kvůli různým kmotrům a šedým eminencím zrovna nejlepší pověst… Nebojíte se, že potenciální voliče váš vstup do této strany odradí?  

Některé nepochybně ano. Ale když se podíváte na politickou scénu a strany, které mají šanci něco ovlivnit, tak tady zbývá jedině ODS.

Často slýchám názor, že vás osobně by lidi volili, protože jste rozumný, ale ODS je pro ně od jistých dob nevolitelná. Co byste jim na to řekl?

Řekl bych jim, že se ta strana trochu mění. Když se podíváte na výsledky primárek třeba ve Středočeském kraji, v Praze a řadě jiných krajů, tak dochází k jistým změnám. Jinou alternativu podle mě stejně moc nemají. A pokud chtějí podpořit mě, ať si vyzvednou voličský průkaz a jedou volit do Prahy.

Má šanci zabodovat ODS třeba vymezováním proti jednotné unijní migrační politice nebo bruselskému neomarxismu, případně EET na domácí scéně?

Tady nejde o šanci zabodovat, tady jde o to hájit hodnoty, které se hájit mají. Spousta lidí si myslí, že to je dobře. ODS má v programu, že je zásadně proti společné migrační politice a podobným věcem z EU, je proti přijetí eura kdykoliv, proti EET, inkluzi ve školách, pro návrat úrovně školství tam, kde bývala – to je vše, s čím naprosto souhlasím. Dává to smysl.

Velkým tématem v poslední době je ministr financí Andrej Babiš. Mnoho lidí jej hájí, jak dělá v zemi pořádek… Když pak vyjde najevo Čapí hnízdo, nákup dluhopisů či dotace pro Agrofert, titíž lidé řeknou, že je to snaha se ho zbavit, protože bojuje proti nepoctivcům. Proč je tak populární a v čem je nejnebezpečnější?

Myslím si, že ten člověk dává najevo, že demokracie mu moc nevoní, parlament je pro něj jen žvanírna a rád by to celé vedl autokraticky. Na rozdíl od jiných lidí v politice je ale pracovitý a taky má určitý talent pro zjednodušení. Navíc na to má zdaleka nejvíc peněz, má nejlepší billboardy a nejprofesionálnější práci s emocemi jednodušších voličů.

Jeho snahy vymýtit živnostníky napříč republikou asi velkou část jeho voličů netrápí…

Heleďte, já se snažím přesvědčovat lidi o tom, co hájím já, že je správné, a taková ta kritika co Jarda, co Franta, to asi nemá smysl moc rozebírat. Mně je samozřejmě strašně protivné, když řada těch lidí volá, jak je dobře, že Babiš chytá ty zloděje… Až se udělá pátá vlna EET, až se začnou kontrolovat zaměstnanci, jestli náhodou málo nepracují a kvůli nim nemá kapitalista menší zisk, a proto platí menší daně… A prohlásí se, že to je zlodějna a nařídí zaměstnancům, aby si za své peníze pořídili nějaké sledovací zařízení, tak to už se jim tolik líbit nebude. Řvali by, že oni zloději nejsou a pracují tvrdě. A pak se jich někdo zeptá: „Tak proč vám to teda vadí, když pracujete tvrdě? To je bič na nemakačenka…“ To by jim asi vadilo víc. Ale lidi si často nevidí na špičku nosu.

Václav Klaus mladší. Foto Jiří Skupien

Nedávno jste vystoupil na konferenci Média a moc, kde jste popisoval metody dnešní mediální propagandy. Co se to s médii stalo, když vesměs píšou pravý opak toho, co bychom mohli označit jako realistický či pravdivý obraz světa?

Mediální svět se změnil. Dřív to bývalo často tak, že jedna politická strana měla své noviny, druhá politická strana měla své noviny a tak dále. Ty psaly každé jinak. Samozřejmě ne nijak ultraobjektivně, ale o to nejde. Jde o to, aby veřejný prostor zněl různým hlasem, lidi už si to dokážou nějak přebrat. To je normální stav demokracie. Teď máme pláštík, že všechna velká média jsou jakoby nezávislá, řada tedy někomu patří, no a díky tomu je snaha o nějakou aseptickou objektivitu, což je ale často ideologické tvrzení, které jde z Evropy nebo ze světa. Oni se tak vlastně dopracovali ke strašlivé uniformitě. Občas někde něco maličko vybublá, ale celkově je to míň barevné a demokratické, než to bylo řekněme za první republiky.

S tím také souvisí obrovská popularita vašich pondělních komentářů na serveru Novinky.cz. Vy jste někde v nadsázce či legraci glosoval, že v dobách Karla Čapka byste vedle slavných novinářů neměl šanci, zatímco dnes, v konkurenci pana Pehe či Mitrofanova, můžete být oblíbený novinář i vy…

V některých věcech dochází k obrovskému pokroku, například léčbě infarktu, v některých zase k žádnému pokroku nedochází, a někde taky dochází k úpadku. Napsal jsem, že v době Chestertona nebo Čapka a jiných špičkových komentátorů bych v životě nemohl mít žádný sloupek nebo bych dělal svačináře v redakci, kdežto dnes je úroveň řady komentátorů tak tragická, že moje komentáře jsou velmi populární.

Dnes se používají hojně slova jako svoboda či lidská práva, ve skutečnosti ale ztratila svůj původní význam. Dochází k jakémusi zmatení pojmů. Proč podle vás neutrální nebo hezká slova najednou změnila význam?

To je právě příznak totality, když se změní význam slov. Dokonale to uměl bolševik. Samá lidová demokracie, svobodné slovo, lidově demokratická republika – to byly názvy. Tak se to slovo zničí, že přestává mít svůj původní význam. Krásně o tom píše George Orwell, který popisuje tento newspeak. Já to určitě během deseti vteřin neřeknu lépe, ale když řadu slov prostě ukradnou, je to příznak totalitního prostředí.

Co je to ale za ideologii? Co je cílem dnešních globalistů, unionistů a dalších strůjců tohoto zmatení pojmů a hodnot?

Původní bolševik vám chtěl sebrat továrnu, mlýn nebo hospodu, protože mířil na výrobní prostředky a rozdíly v bohatství ve společnosti. Kdežto nová levice útočí vyloženě již na rodiny, vzdělání či národy. Je to možná ještě horší nebo se vás to víc dotýká. Když vám v Norsku seberou dítě, je to snad ještě strašnější, než když vám v Česku sebrali mlýn. Jde o nový směr zacílení, ale v jád­ru o stejné myšlenky. Cílem je zničit národy, rodiny a vzdělání.

Původní bolševik vám chtěl sebrat továrnu, mlýn nebo hospodu. Kdežto nová levice útočí vyloženě již na rodiny, vzdělání či národy.

Každý, kdo na tuhle zjevnou tendenci začne poukazovat, je označen jako populista. Vy už jste si tu nálepku taky vysloužil. Dokonce o vás týdeník Respekt napsal, že jste radikál, a ještě dodal, že ne tuctový…

V demokracii je snaha být populistou docela normální. A správná. Slovo populista v sobě obsahuje lid, a právě lid rozhoduje. Jako by snad bylo něco špatného na tom obracet se k většinovému názoru lidí. Samozřejmě ale, když hájíte přesný opak toho, než tyhle nové elity chtějí, tak se ocitnete v jejich zaměřovači a upřímně vás nenávidí. To je dnes normální a s tím člověk musí počítat. Nedělám si z toho naprosto nic, zvlášť od některých takových plátků. Sleduje to akorát můj právník, kdyby to přerostlo nějakou trestněprávní rovinu.

S Respektem se zrovna soudíte…

Protože oni napsali, že jsem označil postižené děti za parazity, což byla čirá lež. Nechtěli se omluvit, takže to míří k soudu. Nebo spíš je to u soudu a čekáme, až soud proběhne. Nehodlám se soudit, když napíšou, že Klaus je debil všech debilů, ať si to píšou, ale to s těmi postiženými dětmi bylo přes čáru.

Vy sám jste odmala vyrůstal s handicapem. Děti – a nejen ony – dokážou být velice kruté. Jak jste dokázal svoji odlišnost překonat natolik, že jste se stal dokonce učitelem a úspěšně veřejně vystupujete?

Důležité je sebevědomí. První takový náraz přijde už ve školce, kdy se vás děti pořád na něco ptají… Každej má ale něco. Někdo má mindrák, že je tlustý, nebo má odstálé uši, člověk to musí nějak překonat. Já jsem byl ale, jak se říká, spíše ďáblův spratek než otloukánek, takže jsem ani nějaké ty hrůzy nepociťoval. Samozřejmě handicap to je, ale někdo je zase třeba blbej…

Nosíte jméno, které rozděluje českou společnost podobně jako Miloš Zeman nebo v Americe Donald Trump. Stává se vám hodně, že vás lidé posuzují ne podle toho, co děláte a říkáte, ale podle vašeho otce?

Ani ne. Já jsem si celý život šel vlastní cestou, ve školství. Tohle není to, co by mi lidé, kteří mě nenávidí, předhazovali jako první.

Vašemu otci bývá často vytýkána přezíravost, arogance či nadřazenost. Vy některé názory formulujete také hodně ostře a moc se s tím nepářete, často to vyvolá bouři, například nedávno na Facebooku. Přemýšlel jste o tomhle někdy?

Každý jsme v něčem trochu jiný. Ale sám sebe hodnotit je pitomý, tak to nebudu dělat, no…

Tomu srovnání se stejně nevyhnete…

Že má člověk vyjadřovat jasné názory, aby lidi rozuměli, co tím myslí a co chce dělat, to je podle mě správné. Je tragické, že někoho posloucháte půl hodiny a netušíte, co vám chce sdělit. Já bych ale neřekl, že to je arogance. Snažím se s lidmi spíš většinou vyjít, nemám žádný konflikt. Jezdím autobusem a metrem domů a nic se mi neděje. Nemám pocit, že bych někoho urážel.

V březnu mluvil VKML na konferenci Média a moc o sílící mediální propagandě. Foto Jiří Skupien

Fakt je, že váš styl psaní komentářů je lidový v tom dobrém smyslu. Píšete ohromně jednoduše, lehce a srozumitelně…

… tak jistě, jinak by to byla magořina. Asi bych taky dokázal psát pro nějaký malý server, který čtou jenom ultravzdělaní lidé, a napsat to odborněji, ale na druhou stranu troška toho vtipu a jednoduchosti vůbec neškodí ani z hlediska vědeckých či odborných věcí. Novinky jsou největší sever, který čtou dva miliony lidí nebo kolik, no tak je logické, že tam nemůžu psát padesát cizích slov a že to musí být schopen si přečíst i tramvaják nebo babička na vesnici.

Radí vám s tím někdo?

S tím, jak píšu, to mi teda neradí nikdo. Jedině moje žena. Ta to vždycky čte, než to jde ven. Ona je takový univerzální čtenář, a když je to právě někdy trochu něco odbornějšího, tak se jí ptám, jestli tomu rozumí, jestli jsem to nepřehnal.

Co otec, ten vám neradí?

Ani ne. Zpočátku to lehce kritizoval takovým tím jeho stylem, že to je nepráce, že to je nevyargumentované a podobně. Potom, jak to začaly číst masy lidí a asi i z toho jeho okolí, tak si myslím, že se ten jeho názor trošku vylepšil. Teď to asi v Institutu Václava Klause v pondělí čtou.

A naopak, radil jste někdy vy jemu? On má takový intelektuálštější přístup…

Občas jsem se mu snažil radit, ať píše jednodušeji a neroztahává tu myšlenku dlouho. Psal jsem jeden jeho prezidentský projev, když kandidoval proti Švejnarovi a když ho tenkrát zvolili. Takové to „jestli chcete tohle, tak mě nevolte“. A ten se mi myslím docela poved’, ten mám ještě v počítači.

Váš otec je silná osobnost. Jaký byl ale jako táta? Byl na vás stejně přísný jako na kolegy, spolupracovníky a celé okolí? Dalo se to s ním vydržet?

To je úplně jiná věc. Jako děda nebo jako táta je velice laskavá bytost. To by asi všichni vyvalili oči. Samozřejmě, měl jsem trošku tlak, abych se neválel doma na gauči a šel sportovat nebo dělat něco do školy, to jo, ale takových tatínků a maminek je řada. Jako otec bych řekl, že byl dosti vzorný. I jako děda se věnuje vnoučatům. Sport, příroda, hory…

Někde jsem četl, že vás po cestě na chalupu trénoval z anglických či německých slovíček…

Tak tohle zrovna jsem moc nemiloval, když jsme jeli do kopce a zkoušel ze slovíček, měl občas takové pedagogické záchvaty.

„Jako děda nebo jako táta je velice laskavá bytost. To by asi všichni vyvalili oči,“ říká Václav Klaus mladší o svém otci.

Přistihnete se někdy, třeba s postupujícím věkem, že jste mu podobnější, než byste čekal?

Geny dělají opravdu hodně. Jako ředitel školy jsem to celá léta tajil, kdy jsem musel nabulíkovat rodičům, že ta naše vzdělávací instituce z jejich dětí vytvoří dokonalé bytosti. Ale čím jsem starší, tím lépe vidím, že v těch věcech, které jsou nějak dané, je ohromná síla a je těžké se z toho vymanit. O kousek to jde, není to sto procent, ale je to hodně.

Co se týče výchovy a vzdělávání, dlouhodobě vystupujete proti takzvané inkluzi. Co vám na praxi zařazování všech dětí do běžné školy vadí nejvíc?

Inkluze je zločin vůči dětem s mentálními handicapy. Ženeme je od specialistů k nějakému osmnáctiletému asistentovi s čtrnáctidenním kurzem do normální školy. Tyhle děti dřív dokázalo české školství dostat do stavu, kdy se vyučily, drtivá většina z nich měla práci – samozřejmě nedělaly jaderné fyziky –, a teď je máme z té školy, kde měly sedm hodin praktické výchovy, vyhnat? A nahnat je do normální základky, kde budou mít druhý jazyk? To je zločin na těchto dětech. Bereme jim tím šanci na integraci do většinové společnosti.

Prohlašovaným cílem inkluze má být ale přece právě integrace…

Oni říkají pravý opak, ale zkušenosti ze světa ukazují, že u nás se to dařilo lépe. Kdežto když se podíváte na země jako Francie, kde to funguje tím stylem, že se jim jenom vydávají falešná vysvědčení a proženou se běžným systémem, v péči sociálních pracovníků a dávek skončí na celý život. Udělají z nich celoživotní pokusné králíčky. Dřív v praktické škole bylo osm židliček ve třídě, zatímco teď má u každého takového žáka v normální třídě stát nějaký asistent. Navíc zcela neodborný.

To ale není jediná potíž školství. Promítá se tam i ta ideologie, o které jsme mluvili před chvílí…

Ano, to je jeden z velkých problémů českého školství, a nejen českého, že je čím dál víc ideologizované. Probírají se globální ideologická témata, jmenují se ideologičtí komisaři, ať už ekologický, nebo protixenofobní, to jsou věci, kde to ani komunisti neměli takto propracované.

Zeptám se vás jako matematický antitalent: opravdu by mi v životě pomohlo, kdybych uměl matematiku, a měl z ní dokonce povinnou maturitu?

Jistě že by vám to pomohlo, všechno na světě je matematika. Stojí na ní naše civilizace už od antiky. Teď jste vyjel sem do šestého patra, sraz jsme měli v 9.15, musíte si spočítat, když máte další rozhovor, jestli tam za půl hodiny stihnete dojet… Školy nejsou jenom od toho, aby byly zábavné, od toho je biograf, ale mají za úkol populaci vzdělávat. Když přijde prvňáček do školy, má čtyři hodiny počtů týdně. Další rok zase, a takhle to pokračuje až do maturity. A nejde potom po 13 letech říct, to byl jenom takovej vtip, nás nezajímá, jestli něco děti umějí nebo neumějí.

Ve školách se probírají globální ideologická témata, jmenují se ideologičtí komisaři… To jsou věci, kde to ani komunisti neměli takto propracované.

Pokud tomu věnujeme třetinu nebo čtvrtinu celkového času, je třeba mít nějaké výsledky. A ten argument, že je to pro někoho těžké, to není žádný argument. Pro někoho jsou těžké jazyky, pro někoho diktát v češtině nebo interpunkce, a jestli chce mít středoškolské vzdělání, tak to prostě musí zvládnout. Já jsem třeba chápal matematiku hned, a zase mi nešly tolik čárky. Máme kvůli tomu rušit u maturity češtinu?

Co byste chtěl dokázat jako politik a jaký je váš největší cíl?

Chci vrátit tuhle zemi lidem, kteří pracují a platí daně.

Tento text vyšel v tištěném časopisu a jeho digitální verzi
Šifra č. 3/2017.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

Diskuze
Sdílejte článek na sociálních sítí: