Ashrita Furman, který je držitelem nejvíce překonaných rekordů ve slavné Guinnesově knize v historii, zvolil velmi netradiční a často bizarní disciplíny jako prostředek nikoli k medailím a penězům, ale ke svému duchovnímu růstu. „Nesnažme se být normální, snažme se být sami sebou,“ říká v rozhovoru pro Šifru.
V životě jsem dělal již hodně rozhovorů a při nich potkal spoustu zajímavých lidí. Z nikoho ale nevyzařovala taková pozitivní energie a spokojenost. Možná je to proto, že tenhle inspirativní Američan v životě nedělal to, co od něj očekávali druzí, ale to, co chtěl on sám. A tak sekl se studiem na Kolumbijské univerzitě a stal se žákem slavného filozofa a duchovního učitele Šrí Činmoje. Keith Furman (63) přijal jméno Ashrita, začal meditovat, pracovat v obchodě se zdravou výživou a překonávat jeden Guinessův rekord za druhým, i když mu otec plánoval předat rodinnou právnickou firmu. Táta sice zuřil, ale po pár letech uznal, že je jeho syn nejšťastnějším člověkem, kterého zná. Během rozhovoru v restauraci pražského hotelu, kde byl ubytován, si dal Ashrita Furman klidně na hlavu konvici s čajem, žongloval, poskakoval jako malé dítě i předváděl kotrmelce. Čišela z něj taková hravost, vitalita a upřímná radost, jakou jsem měl naposledy možná někdy v mateřské školce.
Ihned po našem setkání běžel zpátky na pokoj, aby mohl kvalitně potrénovat na další den, kdy v přímém přenosu televize DVTV pokořil další rekord, svůj vlastní. Pouze za pomocí vlastních úst dokázal během 30 vteřin prasknout 51 balonků.
Jaký má tenhle chlapík, jemuž by mohli fyzickou i psychickou kondici závidět o generace mladší vrcholoví sportovci, recept na štěstí? V rozhovoru, který poskytl Šifře při své pražské návštěvě, říká: „Člověk by měl v životě dělat to, co je dobré pro něj.“
Byl jste někdy normální?
To je dobrá otázka, protože jsem dlouho míval v pokoji nápis „Proč být normální?“. Jedna z věcí, které jsem v životě zjistil o štěstí, je nestarat se o to, co si o mně myslí druzí lidé. Nesnažme se být normální, snažme se být sami sebou. Jako dítě jsem ale byl to, čemu se dnes říká normální. Můj otec je právník a vše směřovalo k tomu, že jím budu taky. Nesportoval jsem, jen se učil, byl jsem výborný student. Ale víte co? Byl jsem nešťastný. (směje se)
To je zcela normální…
Jako teenager jsem přemýšlel o tom, že takhle to být nemá. Přece musí být v životě něco víc než být právníkem a mít rodinu a dům, nějaký hlubší smysl. Byl jsem v debatním klubu, uměl jsem velmi dobře argumentovat, ale zajímalo mě, kde je pravda. Mysl si tím není nikdy jistá. V šestnácti jsem začal dělat jógu a meditovat. A to bylo poprvé, kdy jsem cítil něco opravdového uvnitř, nějakou odpověď. A tak jsem začal hledat učitele. Velice mě ovlivnila kniha od Hermana Hesseho s názvem Siddharta, chtěl jsem být jako on, Buddha. Odejít do jeskyně a stát se osvíceným, to byl můj plán. Jednou jsem se předčasně vracel z nějaké party a byl jsem ze sebe i svého života úplně znechucený. Věděl jsem, že tohle není život, jaký chci žít.
Co jste s tím udělal?
Viděl jsem někde plakát Šrí Činmoje. Ohlašoval, že bude mít v New Yorku, kde jsem žil, meditaci, a bylo tam telefonní číslo pro přihlášení. Neměl jsem tužku, a tak jsem si ho vyškrábal do knihy Jak přežít v lesích. Šel jsem na tu meditaci, a když jsem Šrí Činmoje spatřil, vyzařovala z něj obrovská energie. On se stal mým učitelem. Byla to ta nejlepší věc, která se mi stala. Díky němu jsem pochopil – byla to jedna z prvních věcí, které mi řekl –, že opravdová podstata člověka nespočívá v jeho mysli, ale v srdci. Změnilo mi to život. Studoval jsem v té době na Kolumbijské univerzitě ekonomii, ale okamžitě jsem toho nechal. Cítil jsem, že tam není nic, co by mě mohli naučit, co opravdu potřebuji. Mého otce to totálně rozzuřilo, když to zjistil. Pracoval jsem v obchodě, jejichž síť vlastnili žáci Šrí Činmoje po celém světě. Otec přilétl do obchodu a strašně na mě křičel, že mi vymyli mozek. Vyložil jsem mu své argumenty a to ho naštvalo ještě víc. Tak jsem mu řekl: „Je to můj život. Chci v něm být šťastný. Ty dělej, co naplňuje tebe, já budu dělat to, co naplňuje mě.“ Když celá hádka skončila, chvíli na mě koukal a řekl mi: „Obdivuju tě za to, že si takhle pevně stojíš za svým.“ Vůbec jsem nečekal, že by něco takového kdy dokázal říct. Šťastný ale nebyl, to tedy ne. Myslel si, že po něm převezmu rodinnou právnickou firmu. Matka také nebyla ráda, ale nesla to o trochu líp.
Přešlo to někdy rodiče?
Po pár letech mi otec řekl, že jsem nejšťastnější člověk, kterého zná. A že jsem asi udělal dobře. Obzvlášť když viděl mého bratra, který měl problémy s drogami. Smířil se s tím a pochopil to. Dokonce se na jedné výstavě setkal se Šrí Činmojem, který se hodně věnoval umění a ve svém životě vytvořil mnoho básní, knih či obrazů, a víte, co je na tom nejlepší? Že se stali přáteli! Otec dokonce sponzoroval meditace pro právníky. Každý měsíc až do konce svého života také posílal Činmojovi čerstvé ovoce. Poučení? Člověk by měl v životě dělat jen to, co je dobré pro něj. To je jedna z mých prvních lekcí o štěstí. Je to jako s těmi mými rekordy. Můžou se mi posmívat, můžou si ze mě utahovat, můžou na mě pokřikovat, ale mně je to jedno, já se bavím.
Když jste začal o těch rekordech, jak vás napadlo zrovna překonávat zápisy v Guinessově knize rekordů?
(Staví si jen tak zničehonic na hlavu konvici s čajem a chvilku tak pokračuje v rozhovoru, aniž by se pohnula.) Nikdy mě nebavilo cvičení nebo sport. Chtěl jsem dosáhnout osvícení v ašrámu či v lesích. Ale Šrí Činmoj mi vysvětloval, že se nemůžu stranit světa, ale naopak v něm musím zůstat. A to, co se naučím, předávat ostatním, sdílet s nimi.
Takže nikoli přežít v lese, ale přežít mezi lidmi?
Docela mě tím zklamal. Nevěřil jsem téhle jeho filozofii, zvlášť když po mně chtěl, abych sportoval. On byl blázen do sportu. Pohyb pro něj byl dalším způsobem, jak se dostat blíže k Bohu. Všichni kolem něj běhali a sportovali, jenom já ne. Mě to vůbec nezajímalo, připadalo mi to jako ztráta času. Přišlo mi smysluplnější meditovat a studovat Šrí Činmojovu filozofii, než s ním někde skákat. Po pár letech, kdy opravdu všichni moji přátelé a kolegové sportovali, a nejvíc on, jsem si řekl, že to tedy vyzkouším. Deset dní před dvacetičtyřhodinovým cyklistickým závodem v newyorském Central Parku jsem se k nim připojil. Zatímco oni trénovali denně po tři měsíce, já nikdy předtím nic nedělal. Měli jsme tým asi dvou set studentů, kteří se závodu účastnili. Den předtím jsme meditovali a Šrí Činmoj z legrace navrhl, ať si každý jednotlivě tipne, kolik si myslí, že ujedou kilometrů. Většina tipovala okolo 400 kilometrů, ti nejlepší 500. Natrénováno na rozdíl ode mě měli. Vůbec jsem neměl představu, kolik mohu ujet. Dvě stovky bych považoval za fenomenální úspěch. Ale Šrí Činmoj, když přišla řada na mě – přičemž samozřejmě dobře věděl, že jsem netrénoval –, řekl: „Ashrito, kolik ujedeš ty? 400 mil?“ To je něco kolem 650 kilometrů. Vítěz předchozího ročníku ujel přes 700 kilometrů. Byl jsem z toho v šoku, nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci.
Jak závod dopadl?
Myslel jsem, že umřu. Ale bylo to úžasné. Závod začal o půlnoci. Používal jsem během něj všechny techniky od meditování přes dýchání po óm chanting (zvláštní léčebný zpěv), a pořád jsem jel. Ráno začali lidi odpadat, ale já jel. Nakonec jsem skončil třetí. Ujel jsem celkem 405 mil. Když jsem z toho kola slezl, věděl jsem, že to, co jelo, nebylo moje fyzické tělo, ale moje duše. Dostal jsem se do nějakého zvláštního stavu, transu, kdy jsem se dokázal povznést nad limity těla i mysli. Byl jsem samozřejmě vyčerpaný, ale tohle bych za normálních okolností nikdy nemohl zvládnout. Byl to zázrak. Takovou sílu má meditace a duchovní cvičení. Šrí Činmoj, který zemřel před jedenácti lety, měl jeden výborný citát: „Tvoje odhodlání při tvé heroické a nejvyšší snaze s tebou zůstane dlouho poté, co tvůj úspěch nebo selhání bude zapomenuto.“ Ta snaha, kterou do něčeho vložíš, tě změní. Ať už uspěješ, nebo selžeš, to není podstatné, důležitá je ta zkušenost.
Takže jste se zbláznil do sportu i vy?
Víte, já jsem extremista. Buď něco nedělám vůbec, nebo to dělám naplno. (směje se)
Překonávání vlastních limitů a omezení může mít mnoho podob. Vy jste si vybral poměrně kuriózní způsob…
Každý musí najít to, co ho činí šťastným. A mně bylo jasné, že mně dělá dobře překonávání sebe sama i ostatních. Tohle byla moje cesta. Můj první překonaný rekord bylo dvacetičtyřhodinové skákání na skákací tyči Pogo v Central Parku, stejně jako na tom kole. Hodně to bolelo.
Od té doby jste překonal asi 700 rekordů. Které byly nejzajímavější, nejtěžší a vaše nejoblíbenější?
Překonal jsem rekord na každém kontinentu. Nejoblíbenější byl asi ten v Antarktidě. Podařilo se mi letět zdarma s argentinským vojenským letectvem. Aby letadlo nezamrzlo, jen mě vysadili, abych skákal jednu míli na tyči Pogo. Rekord mi uznali i přesto, že jsem musel vyměnit Pogo, protože první tyč zamrzla. Další můj oblíbený rekord bylo nejrychlejší skákání v pytli od brambor v Mongolsku, kdy jsem navíc porazil v závodu jaka (tur adaptovaný pro život ve vysokohorských oblastech centrální Asie). Nikdy jsem do té doby neviděl jaka naživo. Vybral jsem si na farmě toho nejstaršího a nejsešlejšího, měl úplně křivý roh. Byli tam i novináři, a tak jsem nechtěl, aby mě starý jak porazil. Když jsme začali, vyměnili mi jaka, protože ten starý nehodlal dál běžet, neměl vytrvalost. To byla vážně legrace. Vybíral jsem si hodně netradiční disciplíny, ale musela to být výzva. Třeba ujít 130 kilometrů s lahví mléka na hlavě. Nevadilo mi, jestli si někdo myslí, že je to pitomé. Tohle byl jeden z mých nejtěžších rekordů.
Nejhůř mi asi bylo, když jsem dělal kotrmelce. Byl jsem potlučený, samá modřina, zablácený, hlava se mi motala tak, že jsem nevěděl, kde mi stojí. Žaludek jsem měl jako na vodě a několikrát jsem zvracel, navíc jsem předtím jedl pizzu. Do cíle jsem se dokutálel úplně vyřízený. Na trase dlouhé skoro dvacet kilometrů jsem udělal 8341 kotrmelců. V jednu chvíli jsem se rozhodl, že už opravdu nemůžu. Neustále jsem si opakoval slova, která vystihují všechno. „Nejsem tělo, jsem duše. Nejsem tělo, jsem duše.“ Říkal jsem to tak dlouho, dokud jsem to nepřekonal. Bylo to pro mě tak povznášející! Překonání pocitu, že už nemůžu, se nedá popsat. Všichni v sobě máme božskou část a můžeme se dostat do bodu, kdy se staneme nástrojem této neomezené kosmické energie. Je třeba odhodit ego a umožnit, aby se to stalo.
Někde jste říkal, že jste nedělal rekordy pro rekordy, ale byl to váš prostředek k duchovnímu růstu…
Přesně tak, to je to, o čem mluvím. Překonávání nemocí, nevolností i vlastních pochybností.
Znáte Emila Zátopka? Jeho heslo bylo „když nemůžu, tak přidám“…
Znám Emila Zátopka, potkal jsem se s ním osobně, i s jeho ženou Danou. Byl úžasný. V životě jde o to posouvat svoje hranice a rozvíjet svůj potenciál. A nevzdávat se.
Neuvažoval jste někdy o tom, že se stanete profesionálem?
Ne, nikdy. Chtěl jsem zůstat čistý a svobodný. A hlavně šťastný. Nechtěl jsem přemýšlet o tom, že musím dělat něco, protože mi někdo zaplatil. Třeba Burger King mě chtěl sponzorovat. Peníze pro mě ale nejsou cíl. Mám rád svoji práci v obchodě.
Jaká je nejdůležitější nebo nejzajímavější věc, kterou jste o sobě a o lidech během všech těch rekordů zjistil?
Že jsou lidi všude stejní. A že jsme všichni součástí jednoho velkého kosmického vědomí. Vyvíjíme se a učíme se v tomto životě a v jiném životě se zase vrátíme.
Co byste chtěl ještě dokázat?
Není žádná cílová stanice. Pořád se posouvat dopředu a snažit se zlepšovat. Šrí Činmoj říkal, že i Bůh se neustále vyvíjí. Do penze se nechystám. Šrí Činmoj taky nevěřil v důchod. (směje se) Kdo skáče, ten má radost. Skáču pro radost.
