Na světě jsou miliony doktorů, ale příběh Erika Pearla je jedinečný. Spojuje v sobě totiž moderní medicínu s kvantovou fyzikou a paranormálními jevy, které běžně vídáme pouze v televizních seriálech jako Hranice nemožného (Fringe) a Akta X nebo ve filmech čarodějem Harrym Potterem.
Dvanáct let budoval úspěšnou chiropraktickou praxi v Los Angeles, ale pak se stalo, eufemisticky řečeno, něco velmi neobvyklého – jednoho dne si on a jeho pacienti začali všímat, že skrze jeho ruce proudí jakási energie a že začal léčit „bezdotykově“. Což, jak jistě uznáte, má k chiropraktické rutině dosti daleko…
Mnoho lidí bylo tím, co se dělo v Erikově hollywoodské ordinaci, kam chodila i řada celebrit typu Van Halena, Cher, Kelseyho Grammara či Minnie Driverové, natolik vystrašeno, že začali houfně odcházet. Úbytek pacientů byl natolik výrazný, že měl Eric Pearl v jednu chvíli potíž zaplatit i nájem. Brzy ale do jeho ordinace proudily davy nových pacientů, a co víc, velice svižně se uzdravovali. „Když jsem držel ruce blízko nich, dokonce i když jsem se jich nedotýkal, měli pocit, že se jich dotýkám. Cítili moje ruce na různých místech svého těla, klidně i pěti nebo šesti zároveň. Jakmile jsem pohnul rukama poblíž nich, jejich těla se začala samovolně pohybovat. Hýbaly se jejich prsty, paže, nohy, obličejové svaly, obočí, ale i rty. Když otevřeli oči, vyprávěli mi, že viděli překrásné barvy, které nikdy předtím neviděli, cítili vůně květin, které nikdy předtím necítili, a začali se zvedat z vozíčků a chodit,“ vypráví Eric Pearl v neobyčejném rozhovoru, který se uskutečnil telefonicky přes Skype. Já seděl v Praze (kterou Eric mimochodem navštívil o týden později, neboť se účastnil konference Šťastné Česko a semináře Soul of Leadership – Moudrost uprostřed chaosu, jejž vedl jeho kamarád a rovněž slavný lékař Deepak Chopra), on kdesi ve Švýcarsku.
Příznaky nemoci jsou tu pouze proto, že tělo není v rovnováze, a proto je třeba najít příčinu této nerovnováhy a odstranit ji. Tělo už si potom poradí samo…
Pokud říkám neobyčejný, nemám na mysli pouze věci, o kterých jsme si povídali. Krátce po té, co jsme skončili, a Erikově poslední větě „Ten rozhovor jsem si opravdu užil“, jsem málem dostal infarkt. Však si to představte: Jste novinář, který právě dokončil perfektní rozhovor se slavným a zajímavým člověkem. Nahrával jste ho. Samozřejmě. Nahrávací zařízení jste předtím vyzkoušel. Všechno běží a nahrává se. Načež otevřete na konci složku a nahrávaný soubor je… prázdný!
Co teď? Tady už by nepomohly ani Pearlovy kouzelné ruce, pomyslím si v hluboké depresi, přičemž už už vidím šťavnatý titulek v bulváru, jenž by zněl zhruba takto: „Český novinář zemřel při rozhovoru se slavným léčitelem.“
Eric Pearl to ale opravdu zvládl – vyléčil mě a zachránil bezvýchodnou situaci, ačkoli úplně jinak, než by se od něj možná čekalo. „Nebuď smutný, Milane,“ promluvil ke mně vlídným hlasem jako správný hollywoodský profesionál poté, co jsem musel s barvou ven, „tak ten rozhovor uděláme zítra znovu.“ Takže jsme tenhle rozhovor dělali dvakrát. A co víc, jsem si docela jistý tím, že je ještě zajímavější než ten původní…
LÍBÍ SE VÁM WEB ŠIFRY? SEZNAMTE SE I S JEDINEČNÝM MĚSÍČNÍKEM ŠIFRA A PŘEČTĚTE SI CELÉ ČÍSLO NA UKÁZKU ZDARMA.
Není to povídání o tom, zda Eric Pearl opravdu dělá to, o čem mluví, nebo je to fantazírující šarlatán, a jestli vůbec taková energie existuje, jak se ho ptala mnohá média včetně CNN či New York Times. O tom není pochyb. Ostatně této energii je věnováno celé číslo Šifry, v němž interview vychází. Á propos, nebo si opravdu někdo myslí, že kdyby nic takového neexistovalo, nejslavnější a „nejvýznamnější“ lidi na světě by chtěli, aby je takový člověk léčil?
Avšak je třeba říct, že i když je to, co se panu Pearlovi přihodilo, skutečné, ještě to neznamená, že nejsem vůči jeho rekonektivnímu léčení, které si patentoval a které s onou kosmickou energií pracuje, obezřetný. Co o něm víme? Je bezpečné i pro nevědomé bytosti, jakými jsou dnešní lidé? Nemůže ho někdo zneužít? Je to jako s každou „zbraní“ – dá se použít různými způsoby. Šifra tu ale není proto, aby se přikláněla na tu či onu stranu, soudila či adorovala, nýbrž, jak je jejím zvykem, kladla důležité otázky.
Svoji lékařskou dráhu jste začal jako chiropraktik. Dvanáct let jste budoval svoji praxi v Los Angeles, přímo v srdci Hollywoodu. Jak obtížné to bylo a jak tvrdá byla konkurence?
Lidé mají sklony domnívat se, že vše, co musíte jako doktor udělat, je otevřít, vyvěsit ceduli a před dveřmi vaší ordinace najednou stane obrovská fronta lidí, kteří se tlačí dovnitř. Takhle to ale nefunguje. Musíte vylézt ven a dát světu vědět, že jste tu. Lidi se musejí dozvědět o tom, že máte talent, který s nimi chcete sdílet. Chtělo to na začátku hodně snahy a koncentrace, musíte přemýšlet, kam jít a kde o své práci mluvit, kde inzerovat a zviditelnit se. Ale co se týče konkurence, já doopravdy v konkurenci nevěřím. Faktem je, že jsou tu lidé, kteří přijdou právě za vámi a ne za někým jiným. Často spolu soutěžíme, místo abychom sdíleli. Uvedu příklad: Pokud otevřete v sousedství obchod s botami, je to OK. Ale další dva obchody s botami poblíž vám rozšíří klientelu a zlepší obchod, protože do této oblasti přijede víc lidí, kteří shánějí boty.
Jaké byly vaše výsledky, léčebné postupy a techniky v porovnání s ostatními lékaři? Byl jste někdy „normální“ doktor, nebo jste byl jiný od začátku?
Rozdíl byl v tom, že jsem měl jiné vědomí. Zpočátku jsem vůbec netušil, když jsem chodil do školy, co chci provést se svým životem. Až jsem se setkal s jedním chiropraktikem, který mi vysvětlil, že mozek nesídlí jenom v naší hlavě, ale rozšiřuje se mimo hlavu, přičemž se stává součástí míchy, nervů, pohybuje se skrze tělo. Takhle komunikuje s celým tělem. Pokud je něco v páteři vychýlené ze správné pozice, zasahuje to do mozku a nervových impulsů do jednotlivých orgánů v těle, které přestanou správně fungovat neboli onemocní, jak my říkáme. Chiropraktik hledá překážku v páteři a odstraní ji tak, aby mozek a tělo mohly zase dobře komunikovat, takže se tělo samo uzdraví. Znělo mi to skvěle a přirozeně a napadlo mě, že tohle je to, co bych mohl dělat.
Mozek nesídlí jen v naší hlavě, ale rozšiřuje se mimo hlavu, přičemž se stává součástí míchy, nervů a pohybuje se skrze tělo. Takhle s celým tělem komunikuje.
Přihlásil jsem se tedy na univerzitu, abych se to naučil, ale komické na tom bylo to, že většina toho, co se učilo ve škole, směřovalo k tomu, jak tyhle všechny zajímavé a zásadní věci zapomenout. Nevím, jak to vysvětlit, ale studium bylo zaměřeno na to, jak potlačit příznaky, tak, jak to dělá moderní medicína, namísto odstraňování příčin potíží. Takže když jsem vystudoval, zjistil jsem, že zkouším lidi zbavovat bolestí zad, kolen a hlavy, místo abych odstraňoval bloky, aby se tělo mohlo uzdravit samo. Takhle to probíhalo devět let. Až do dne, kdy jsem se znovu potkal s oním chiropraktikem, který mě pro to povolání nadchl, a opět jsme se bavili o skutečné filozofii a podstatě chiropraxe, která není vůbec zaměřená na symptomy, ale na pochopení jednoduché skutečnosti, že symptomy jsou tu pouze proto, že tělo není v rovnováze, a proto je třeba najít příčinu této nerovnováhy a odstranit ji. Tělo už si potom poradí samo a symptomy zmizí.
To je ale obecný problém moderní medicíny, která nemá zrovna nejlepší pověst. Sice léčí a vydělává jako o život, ale lidi jsou stále nemocnější…
Ano, to rozhodně. A proto, když jsem si to uvědomil, jsem zcela změnil přístup k léčení a pozdvihl svou práci na jinou úroveň. Jakmile jsem pochopil tu podstatu, tedy že je nesmysl zkoušet opravovat játra, ledviny nebo řešit bolesti hlavy, umožnil jsem inteligenci těla, aby se vrátilo do rovnováhy – tímto způsobem se de facto znovu sjednotí lidská bytost se svou spirituální stránkou. Jde zkrátka o znovusjednocení fyzické části lidské bytosti s částí duchovní. Tohle když jsem pochopil, každý den se víc a víc ukazovalo, jak dobře to funguje. A pak jednoho dne začalo to moje nové léčení.
Ano, stalo se vám něco velmi podivného. Navštívil jste židovskou cikánku ve Venice Beach a váš život se převrátil vzhůru nohama. Co přesně vám ta žena provedla?
Jednou jsem šel se svou sekretářkou na pláž a ona mi představila ženu, která vykládala karty. A kromě toho dělala i něco, co by se dalo označit jako propojování meridiánů našeho těla, tedy energetických drah, po kterých proudí životní energie, s energetickou mřížkou naší planety. To nás může opět připojit k vesmíru a paralelním světům a dimenzím. Z toho, co jsem pochopil, byla přesvědčená o tom, že kdysi bylo lidstvo k tomuto vesmírnému systému připojeno. Spousta lidí, když tohle slyší, to chápe špatně, protože si myslí, že byli připojeni a poté odpojeni jednotlivě, ale takhle to není. Celé lidstvo bylo v jednu dobu připojeno k tomuto systému, a poté se do velké míry od něj oddělilo. Ona dělala něco, co by nás mohlo připojit zpátky. Zdálo se mi to zajímavé, a tak jsem ji nechal se mnou pracovat. Vůbec nic podstatného se ale nestalo. To nejzajímavější přišlo až v noci, když jsem šel po návratu domů spát. Sama od sebe se rozsvítila lampička na mém nočním stolku, což mě probudilo. Cítil jsem, jako by v domě byli nějací lidé. Vstal jsem a s nožem a pepřovým sprejem se vydal prohledat dům. Nikoho jsem nenašel, tak jsem se snažil sám sobě namluvit, že šlo jen o moji fantazii, a šel jsem zase spát.
Jenomže jakmile jsem přišel v pondělí do práce, mým pacientům se začaly dít neobvyklé věci. Když jsem držel ruce blízko nich, dokonce i když jsem se jich nedotýkal, měli pocit, že se jich dotýkám. Cítili moje ruce na různých místech svého těla, klidně i pěti nebo šesti zároveň. Jakmile jsem pohnul rukama poblíž nich, jejich těla se začala samovolně pohybovat. Hýbaly se jejich prsty, paže, nohy, obličejové svaly, obočí, ale i rty. Když otevřeli oči, vyprávěli mi, že viděli překrásné barvy, které nikdy předtím neviděli, cítili vůně květin, které nikdy předtím necítili, a začali se zvedat z vozíčků a chodit. V následujících dnech a týdnech mi začali volat doktoři, že jejich pacienti, kteří u mě byli, měli nádor, který zmizel, a co prý jsem udělal. Další doktoři říkali, že jejich pacienti, například děti s epilepsií, po návštěvě u mě přestali mít záchvaty, a ptali se, co jsem udělal. Řekl jsem, že jsem neudělal vůbec nic, ale ať to nikomu neříkají.
Ztratil jsem spoustu starých přátel, ale získal spoustu nových. Ztratil jsem přátele mezi kolegy lékaři, ale získal mnoho nových. A stejně tak to bylo s pacienty…
Žasnul jsem, co se to děje, tak jsem zavolal té cikánce z Venice Beach a všechno jsem jí řekl. Ona mi přiznala, že tuhle práci ji, stejně jako spoustu dalších lidí, naučila nějaká její kolegyně. Tak jsme se s ní spojili a zjistili jsme, že se tohle ještě nikdy nestalo a že jsem první člověk, který měl takovouto odezvu. Nikdo přede mnou ani po mně neměl takovouto reakci. Je to podobné, jako kdyby vytvořila nějaký klíč, a každý, koho tu práci naučila, dostal přesný duplikát. A pak všem řekla, ať se s ním snaží odemknout co nejvíc dveří, dokud nenajdou ty, které klíč odemkne.
Jestli vám dobře rozumím, těmi dveřmi jste byl vy?
Ano, byl jsem těmi dveřmi. Nikoli dar, ale dveře. Ta žena, která mě coby dveře odemkla, za mnou mimochodem později přišla, aby se to ode mě naučila.
Jak tohle můžete někoho naučit, aby se stal stejnými dveřmi? Nebo jak ty dveře odemykáte?
Ten dar už je tady. Skrze ty pomyslné dveře, kterými jsem byl, sem prostě jen vstoupil. Teď ho můžu sdílet s ostatními.
Co je to za energii a proč k ní nejsme připojeni normálně a neumíme ji používat? Co se ve vesmíru stalo, že nás „odstřihli“?
V různých kulturách ohledně toho existuje spousta příběhů. Většina lidí a náboženství hovoří o tom, že došlo k naší izolaci. V křesťanství nás o tom učili jako o vyhnání z ráje.
Poté, co jste si vy a vaši pacienti začali všímat této jemnohmotné kosmické energie, která proudila skrze vaše ruce, a začal jste léčit „bezdotykově“, jaké byly reakce okolí?
Byla to velmi zajímavá kombinace. Ztratil jsem spoustu starých přátel, ale získal spoustu nových. Ztratil jsem spoustu přátel mezi kolegy lékaři, ale získal mnoho nových. A stejně tak jsem ztratil mnoho dosavadních pacientů…
Pokud stanete před něčím tak zvláštním, máte na výběr: buď se na to budete dívat optikou strachu, nebo optikou údivu a zvědavosti. Já jsem tomu vykročil vstříc.
Ve své knize Reconnection – Návrat k léčivé energii píšete, že jste v jedné chvíli neměl ani na nájem…
Moje praxe byla 12 let úspěšná. Ale poté, co se začaly dít tyhle divné věci, mnoho pacientů se vyděsilo a začali odcházet. Ale jako u každé transformace a přechodného stadia, staré odchází a nové přichází. Nakonec mnohem víc pacientů přicházelo, než odcházelo. Ten nejtěžší rozhovor, který jsem ale vedl, byl s mými rodiči. Žili na východě Spojených států a musel jsem jim zavolat. Oběma jsem jim řekl: „Sedněte si a poslouchejte, teď vám povím opravdu divný příběh o tom, co se mi stalo. Nechci, abyste si mysleli, že jsem se přestěhoval do LA a hned jsem se nalepil na nějaké šílence.“ Všechno jsem jim řekl a chvíli bylo úplné ticho. Nakonec řekli: „OK, my ti věříme.“ Můj otec se ode mě rekonektivní léčení naučil a praktikoval ho se zvířaty, zajímala se o to i sestra, která byla advokátka v americkém námořnictvu.
Vaše matka Lois byla možná k takovým věcem otevřená i proto, že zažila něco, čemu se říká prožitek blízké smrti, nebo ne? A má, myslíte, tahle schopnost, kterou máte, s jejím zážitkem něco společného? Ptám se proto, že se to stalo během vašeho porodu…
Myslím si to, vždyť jsem byl u toho.
Tento matčin zážitek doktor Pearl barvitě popisuj ve své knize. Zde je úryvek: „To, co stoupalo vzhůru, nebylo její tělo. Ačkoli matka věděla, že opouští všechno známé, vůbec jí to nevadilo. Všechny starosti se pomalu rozpouštěly. Jaká úžasná úleva. Zatímco stoupala, cestou potkávala ,druhé‘. Byly to duše lidí, jejichž čas na Zemi vypršel. Duše – jádro člověka – je to jediné, co přežívá. Duše je to jediné, na čem záleží. Nebyly tam žádné tváře a těla, a přece matka jasně viděla, kdo je čím. Fyzická fasáda není součástí duše. Bylo nemožné posoudit běh času. Matka věděla, že tam byla dostatečně dlouho, aby prošla všemi úrovněmi. Každá úroveň ji naučila jinou lekci.
První úroveň byla úrovní duší, které ještě nejsou připraveny odejít. Obvykle mají pocit, že musejí dokončit nějakou nevyřešenou záležitost.
Matčiny vzpomínky na druhou úroveň jsou nejasné, zato třetí úroveň si pamatuje velice živě. Jakmile vstoupila na třetí úroveň, byla velice smutná, když zjistila, že je to úroveň lidí, kteří si vzali život. Jejich duše byly teď v limbu. Nebyly v klidu, život na této úrovni byl velice nepříjemný, a to nejen pro duše, které zde žily, ale i pro ty, které tudy jen procházely. Lekce z této úrovně byla jasná: Násilné ukončení vlastního života narušuje Boží plán.
Matka se naučila mnoho dalších lekcí. Pochopila marnost truchlení pro lidi, kteří umřeli. Člověk se po smrti dostane tam, kde chce být. Obvykle truchlíme proto, že se nám stýská po člověku, který umřel. Jeho existence, ať už příjemná či nepříjemná, byla součástí našeho učebního procesu. S jeho smrtí ztrácíme „zdroj“ své lekce.
Matka dokonce zjistila, proč jsou na vyšších úrovních přijímáni i lidé, kteří v životě spáchali ,strašné‘ činy. Musejí se vyvíjet na základě svých rozhodnutí. Tito lidé se znovu a znovu vracejí na Zem, dokud nedosáhnou poznání vycházejícího z dlouhodobých důsledků svého chování, dokud se nevyvinou.
Když se matka naučila všechny lekce, vystoupala na nejvyšší úroveň. Kolem ní vířily nádherné barvy a obrazce. Připomínaly krajiny, ale nebyla tam žádná země. Byly to květiny a stromy, úplně jiné než na Zemi. Světlo, které spatřila, bylo jasné jako slunce. Když ji úplně obklopilo, uvědomila si, že to je mnohem víc než světlo: bylo to jádro Nejvyšší bytosti. Světlo s ní začalo mlčky komunikovat. Několika myšlenkami beze slov jí sdělilo informace, které by naplnily mnoho knih. Promítlo jí její život – tento život – v obrazech. Jasně viděla všechno, co kdy řekla nebo udělala. Cítila bolest i radost, kterou dala druhým. Skrze tento proces dostávala své lekce – bez jakéhokoliv soudu.
Po chvíli jí bylo řečeno, že se musí vrátit. Ale ona se vrátit nechtěla. Jako odpověď na její mlčenlivé prosby jí bylo řečeno, že ještě neskončila svou práci na Zemi.
Řekla vám o tom již dříve, nebo až poté, co se z vás stal léčitel?
Matka o tom začala vyprávět některým přátelům, ale lidé se na začali dívat, jako kdyby byla blázen. A tak, protože jí nikdo nevěřil, o tom zase mluvit přestala. Ale když umřela moje babička, přemýšlel jsem o nicotě a jejím těle obklopeném tmou kdesi pod zemí a bylo mi moc smutno. A tak jsem matku požádal, aby mi o tom vyprávěla. Zásadní bylo, že když se „odtamtud“ vrátila zpátky, úplně se přestala bát smrti. Když mi to vyprávěla, věděl jsem, že to, co říká, je pravda, a tak jsem se taky přestal bát smrti. Ten strach už se nikdy nevrátil. Vlastně se na smrt těším. V dohledné době to neplánuji, ještě nechci opustit tento život, mám tu spoustu práce, ale až to jednou přijde, moc se na ten okamžik těším.
Dřív jsme neměli lidi, kteří by o něčem takovém mluvili, ale dnes jich je spousta. Neměli jsme doktory Raymonda Moodyho, Elisabeth Kubler Rossovou či Ebena Alexandera ani spisovatele Danniona Brinkleyho. Tehdy, když se to stalo mé matce, nebo později ty zvláštní věci mně, o tom ještě nebylo moc knih a bylo to mnohem těžší.
Ale vy jste o tom začal otevřeně mluvit. Neodradilo vás ani to, jak reagovali lidi na to, co se stalo vaší matce?
Pravda je, že když se mi to stalo, věděl jsem, že stojím před něčím velkým. Bylo to tak obrovské a skutečné, že nebylo vůbec sporu o tom, zda se to opravdu stalo. Takže máte na výběr, pokud stanete před něčím tak zvláštním – buď se na to budete dívat optikou strachu, nebo optikou údivu a zvědavosti. Já jsem tomu vykročil vstříc. Lidé mi říkali, že jsem odvážný, když o tom mluvím, ale já jsem nebyl odvážný, protože jsem se nebál. Odvážní lidé jsou lidé, kteří dělají to, čeho se bojí. A to je úžasná věc. Ale já nemohu mluvit o odvaze, protože tu nebylo nic, čeho bych se bál.
Myslíte, že tahle absence strachu, ze smrti například, mohla sehrát důležitou roli v tom, co se vám přihodilo? Mám na mysli to, jestli nemohlo být pro tu zvláštní energii snazší proudit skrze někoho, kdo nebyl zablokován strachem…
To nevím. Spíš bych řekl, že jsem se nebál, protože to bylo skutečné. Nebál jsem se, protože jsem věděl, že se to mělo stát, že to nebyla náhoda. A věděl jsem, že o tom jako kvalifikovaný lékař mám mluvit. A také jsem věděl, že jakkoli to může vypadat pro okolní svět, nezůstane to tak napořád. Jinými slovy – když jsem o tom mluvil s lidmi například z médií, televize nebo novin, říkali mi: „To je prostě fascinující. Ale nemůžeme o tom mluvit ani psát.“ Ptal jsem se jich proč. A oni odpověděli, že proto, že svět na to není připraven. Tak jsem jim řekl: Poslechněte, co byste chtěli mít napsáno na náhrobku? Aby tam stálo „svět nebyl připraven“, nebo „pomohl jsem světu, aby byl připraven“? Domnívám se, že to není jen zodpovědnost médií, ale zodpovědnost každého z nás, abychom změnili svět.
To ano, ale mnoho lidí není schopno uvěřit tomu, co není vidět nebo se toho nejde dotknout, ani když to uvidí…
Myslím si, že se bojí toho, aby nebyli souzeni. Bojí se toho, jak by se na ně dívali ostatní. Že by je odsoudili, protože vidí svět jinýma očima.
Problém rovněž je, že většina toho, co se říká a píše v médiích nebo učí ve školách, jsou hlouposti, a lidi se pak bojí myslet samostatně, kriticky, nezávisle a hlavně jinak než většina.
Je to jejich výzva, aby byli odvážní. Musejí změnit svůj pohled na svět. A být ochotni se na věci dívat jinak.
Co nejdůležitějšího a nejzajímavějšího jste si uvědomil, ať už o sobě, o lidech či o vesmíru, poté, co se vám otevřel tento „nový svět“?
Že jsme součástí mnohem většího obrazu, než si uvědomujeme. A že se na svět díváme pouze našima fyzickýma očima. Vidíme budovu, je tam budova. Když vidíme auto, je tam auto. A když vidíme člověka, je tam člověk. Pokud nevidíme budovu, auto ani člověka, pak tam není nic. A to je právě ten omyl – něco tam je. Vždycky jsem se domníval, že se lidi dělí na tři kategorie. Na skeptiky, kteří nevěří v nic nad rámec našich pěti smyslů, i kdyby se dělo kolem nich cokoli; na lidi, kteří věří, že je možná něco víc, než vidíme, cítíme či ochutnáme, a jsou otevřeni novým věcem; a do třetice lidi, kteří jsou o tom, že existuje něco víc, přesvědčeni. Ale když se mi tohle stalo, ihned jsem spadl z druhé kategorie rovnou do čtvrté: už jsem v to pouze nevěřil, ale věděl jsem to, protože jsem to zažil. Pokud v něco věříte, máte víru či naději. Pokud to ale víte, je to úplně jiný rozměr. A potěšující je, že stále víc lidí otevírá a rozšiřuje své vědomí. Ostatně moje první kniha The Reconnection je dostupná ve 40 jazycích a 15 let se drží mezi bestsellery, což je toho důkazem.
Na počátku tisíciletí, když mluvení o takových věcech bylo kacířstvím, jste prohlásil, že se na Zemi dostávají nové energie a čas se neustále zrychluje. Teď, po roce 2012, je to již tak zřejmé a intenzivní, že si i mnozí skeptici začínají všímat, že se čas opravdu zrychlil a něco se děje. Co se to děje a proč?
Začněme takto: Rekonektivní léčení není jenom léčení v tom smyslu, jak o něm uvažujeme, tedy zbavení se bolesti ruky, nohy nebo hlavy. Týká se celé naší evoluce a restrukturalizace DNA. (Ve své knize EP píše o tom, že lidé původně neměli 2 vlákna DNA, nýbrž 12, ale to už je téma na jiný článek.) Zvyšuje se objem světla, které dokážeme přijímat z našich buněk. Proč? To právě souvisí se změnou pojetí času. Zde na Zemi žijeme ve čtyřech dimenzích, kterými jsou výška, šířka, hloubka a čas.
Pokud si to představíte, představte si nejprve vesmír coby obrovské, nekonečné pole. A pak obrovskou bublinu. My všichni tady na Zemi žijeme uvnitř této bubliny, která má čtyři dimenze – výšku, šířku, hloubku a čas. A teď si představte uvnitř této bubliny bod, ze kterého vystřelíte šípy všemi směry najednou. Tohle přesně dělá čas. Pohybuje se všemi směry najednou a de facto se rozpíná či rozšiřuje.
Věda a spiritualita kráčely dlouho proti sobě namísto vedle sebe. Podívejte se na Galilea Galileie a církev. Kvantová fyzika je de facto věda, která podpírá to, co chápeme jako spiritualitu, což je samozřejmě něco úplně jiného než náboženství.
Tak se rozšiřuje či rozpíná i naše bublina. Pokud se jakákoli bublina zvětšuje, stává se zároveň tenčí a průsvitnější. Začíná mizet. Takže a) čas se zrychluje. To nás vede k pochopení, že b) čas se rozšiřuje. To nás vede k dalšímu pochopení – c) čas mizí. A to nás vede k pochopení, že d) čas je pouhá iluze.
Proč se to takhle třeskutě mění?
Protože expanduje celý vesmír. To se děje pokaždé, když se něco naučíme, když něco zažijeme, pokaždé, když něco zažije či pochopí atom v našem těle a následně proton v onom atomu. To znamená, že každičký proton v onom atomu se stává zkušenější a inteligentnější, lze-li to takto říct. Jenže protony nejsou odděleny jeden od druhého, naopak jsou všechny propojeny. Tudíž každičká informace a zkušenost, kterou získá jeden proton v našem těle, získá i každý jiný proton v našem těle. Ale my také nejsme odděleni jeden od druhého. A tak pokaždé, když získáme nějakou zkušenost, získá ji zároveň i každý na této planetě a to pokračuje až do úrovně atomů a protonů v celém vesmíru. Jinými slovy: každá zkušenost, kterou prožijeme, přispěje celému vesmíru. A jak takto expanduje celý vesmír, vyvíjíme se i my. Náš růst umožňuje nepřetržitý růst vesmíru, a naopak. Tohle je kvantová fyzika. Díky Bohu za lidi jako Max Planck, kteří nám kvantovou fyziku ukázali. Dnes máme nové a nové vědce v této oblasti, jako jsou například Nassim Haramein či Amit Goswami, kteří nám pomáhají tohle všechno lépe pochopit a dělají obrovské pokroky ve výzkumu.
To byla zřejmě naše největší chyba, že jsme se domnívali, že jsme stejně jako všechno ostatní navzájem odděleni…
Ano. Věda a spiritualita kráčely dlouho proti sobě namísto vedle sebe. Podívejte se na Galilea Galileie a církev. Kvantová fyzika je de facto věda, která podpírá to, co chápeme jako spiritualitu, což je samozřejmě něco úplně jiného než náboženství.
Vedete semináře rekonektivního léčení po celém světě, ostatně v červnu přijedete i do Prahy. Léčíte ale pořád ještě?
Po většinu času už neléčím, protože na to nemám moc času. Ale je tu ještě jeden důvod. Když jsem to dělal, lidi se báli nebo nechtěli chodit k lidem, které jsem rekonektivní léčení učil, ale jen ke mně, protože si mysleli, že jsem nejlepší. A tak jsem musel sám sebe stáhnout z trhu, aby lidi chodili také k někomu jinému. Kdybych dělal rekonektivní léčení jako jediný, co by se stalo, kdybych umřel? Ale je tu i nebezpečí – spousta lidí se snaží být důležitými a zajímavými a vyvyšovat se nad ostatní a nemají odpovídající výsledky, nebo se dokonce poté, co si přečetli moji knihu, z nějakého důvodu nebáli vyjít ven a říct světu, že dělají rekonektivní léčení, i když to není pravda. A velice rádi to předstírají, samozřejmě za peníze. Je třeba se ujistit, že ten člověk má oprávnění toto dělat.
Během svých cest po celém světě, od Basileje přes Prahu a Dubaj, potkáváte velmi zajímavé a „prominentní“ lidi. Ti, předpokládám, také budou chtít jít přímo k vám. Léčíte je, nebo říkáte „sorry, už to nedělám“? A bavíte se s nimi o kosmické energii a spiritualitě, nebo pouze chtějí vyléčit?
Spousta lidí chce, abych je léčil. Už sice většinou neléčím, ale neřekl jsem, že to nedělám vůbec. (šibalsky se zasměje) Každý člověk je jiný. Od každého se můžete něco naučit, i od těch, kteří mají úplně jiná přesvědčení než vy, dokonce i když s těmito přesvědčeními nesouhlasíte. Je velmi důležité uvědomit si, že se lze hodně naučit z každého setkání a interakce. Něco se naučím i z tohoto rozhovoru a vzájemné interakce s vámi.
Pokud byste měl čtenářům dát radu, jak si nejlépe uchovat zdraví a spokojenost, co byste řekl?
Jezte dost vanilkové zmrzliny. (směje se)
