Se známým astrologem Antonínem Baudyšem o mezilidských vztazích, o programech a přesvědčeních, které řídí náš život, o tom, proč tvrdošíjně odmítáme své nastavení změnit, i když se tím ničíme, proč je rozpor mezi obrazem a skutečností tak veliký, a proč to, co dřív fungovalo, najednou fungovat přestává.

„Vybrat si vědomě vlastní scénář, odmítnout plavbu po široké řece točící se dokola. Změnit toto nastavení, to je vítězství. My jsme životem i astrologickým soukolím čím dál více vedeni a tlačeni k mistrovství. Abychom nežili tak, jako když se kutálíme z kopce a nevíme, ani proč, ani jak dlouho to ještě bude trvat. Ale abychom se orientovali v krajině a tu cestu si užili,“ vyprávěl v rozhovoru, který jsem s ním dělal skoro před pěti lety, Antonín Baudyš mladší (46). Stejně jako otec, známý astrolog, se věnuje čtení z hvězd, a stejně jako otec, bývalý ministr obrany, chce vstoupit do vysoké politiky; za Hnutí Cesta nyní kandiduje do Evropského parlamentu.

Byla to tehdy téměř prorocká slova. Jen se od té doby tlak ještě zvýšil, lidi i politici blázní stále víc a z kopce se kutálíme ještě rychleji. Tonda, který mnoha lidem tyká a mnoho lidí tyká jemu, to vnímá podobně, ale na celý proces lidského vývoje se dívá i z jiného úhlu: „Mám hodně rád přístup, kdy tomu, co se děje, dáváš svoji důvěru. Jsme na tom jako civilizace čím dál lépe tím, že si toho připouštíme a přiznáváme tolik, kolik jsme v minulosti nebyli schopni.“

Když jsme se bavili minule o tom, co lidi hledají v astrologii, udělal jsem si poznámku, že nejdůležitějším úkolem či poselstvím, které se jim snažíš předávat, je potřeba změny vnitřního nastavení. Říkal jsi, že vnější síly k tomu člověka směřují či tlačí a jde jen o to, jak moc se tomu člověk brání…

Astrologie je navázána na objektivní existenci těles a jejich měřitelný pohyb. A tím v lidech vzbuzuje očekávání přesných informací. I když je pohyb nebeských těles měřitelný, tak prostor pro interpretaci toho, co to znamená a co s tím člověk může dělat, je stejně obrovský. A právě tohle je na tom to zajímavé – to, jak lze rozumět obyčejným příběhům v životě, nebo tomu, co se děje ve společnosti. Ohromně chceme žít, ale často se nám zdá, že s přibývajícími roky se koridor života zužuje. On se ale může naopak zvětšovat. A tak hledáme, jak se to dělá. Můj tatínek říkal, že strava by měla být pestrá. To tak je, ale i život by měl být pestrý. Náš emoční projev by měl být bohatý, náš život by měl obsahovat zážitky.

Proč tím, jak stárneme, zjišťujeme, že nás výrazně limitují naše přesvědčení a že se, jak ty říkáš, naše cesta naopak zužuje? A proč místo abychom byli pány svého života a žili, jak si přejeme, necháme se jím vláčet?

Jak zrajeme, Milane. Podvědomé přesvědčení, podle nichž žijeme, nás postupně tlačí ke zdi. Abychom byli schopní se na ně podívat a začít je měnit. Tím, že se opakují dokola, jsme schopni je rozpoznávat. Začít věřit něčemu vibračně zajímavějšímu. Nemluvě o tom, že i naše okolí nám dává silnější zpětnou vazbu, ukazující, že jedeme v programech. Což je v našem zájmu.

Podle toho se tedy odvíjí výsledek, který je de facto stejně měřitelný jako třeba pohyb nebeských těles v astrologii? Jestli jsme šťastní, nebo nejsme, zda jsou šťastní lidé okolo nás, či nejsou…

Přesně. Výsledky jsou takové, jaké jsou programy. Dobré programy, dobré výsledky. Jsme nuceni i k určité informační selekci. Internet nás přehlcuje. Nejsme schopni to třídit podle rozumu, chodíme proto po čichu a po instinktu. Představ si, že tvým dominantním přesvědčením by byla zodpovědnost. Zodpovědnost je úžasná vlastnost, ale ve finále jsi schopen se kvůli ní i zničit. Jednoduše proto, že se zodpovědně snažíš splnit úplně všechno a vyhovět všem, ale nemůžeš. Protože den má jen dvacet čtyři hodin, a ty ses narodil kvůli sobě. Kvůli tomu, abys žil, a ne kvůli tomu, abys všechny uspokojil. Byli jsme mnohdy vychováni k tomu, abychom se přizpůsobili, a tak zapomínali sami na sebe. Podceňujeme vlastní pocity, které nás však jako jediné informují o tom, co skutečně potřebujeme. Pokud svoje emoce opomíjíme, jejich hlasitost se stupňuje, a nakonec jim čelíme zcela frontálně.

Jako by nám někdo či něco radilo, kudy máme jít, a my děláme, že to neslyšíme… Máme svoji hlavu. Takže jde v podstatě o to, jak daleko vše necháme zajít, než se na to budeme ochotni podívat?

Jo. V tomto směru plujeme všichni na stejné lodi, akorát holky by měly mít přístup k vlastním pocitům a emocím trochu snazší, než máme my. Kluci mají sklon ztotožňovat se víc s rozumem a vůlí.

Zdá se mi, že před takovými 10 lety byl problémem nedostatek informací o tom, že povaha reality není taková, jak je nám prezentována ve školách, rodinách či v médiích. Nebyla alternativa. Teď jsou některé informace dostupnější. Ale chtějí ty informace lidi vědět?

Milane, není jejich úkolem to vědět. V tomhle tu máme dělbu práce. Rozpor mezi obrazem a skutečností je tak velký, že málokdo si může dovolit ten luxus žít s vědomím tohoto rozporu. V psychologii se tomu říká kognitivní disonance.

Nevidíme a neslyšíme… Často jsme pak překvapeni, že věci dopadnou nedopadnou tak dobře, jak jsme čekali. Zajímá mě ale obecně moment, kdy je člověk ochoten si přiznat pravdu…

To je snadné. Pravda je silnější než to, co si chceme myslet. Nikdo není schopen pravdě dlouhodobě vzdorovat.

Proč tak rádi žijeme v iluzi?

Je nám vlastní šetřit energií, respektive chceme získat co nejvíce energie při co nejmenším energetickém výdeji. V tom pak tkví riziko, že budeme očekávat něco, co ani nemůže nastat. Případně naopak, vkládáme energii do něčeho a nevidíme, že se nám to nevrací a nevrátí.

Nejnovější číslo Šifry nebo předplatné si můžete objednat v našem eshopu, a to v tištěné i digitální verzi. Poštovné a balné je zdarma.

Jsme pohodlní?

Přesně tak. Ale v přírodě se travička vždy nakonec protlačí přes asfaltový koberec a pupeny se na stromě rodí, i když je zima a sluníčka ještě málo.

Kde se bere nechuť k práci na sobě?

Když jsme byli děti, tak jsme zpravidla na novinky reagovali velmi dobře, těšili jsme se. Postupně nás má ale tendenci ovládnout zvyk, neboť opakovat dokola tutéž činnost nám připadá energeticky výhodnější nežli dělat věci nové a jiné. A proto jsme tam, kde jsme.

Jsi v mnoha věcech podobný svému otci. Jsi také astrolog a také míříš do politiky. Proč, když jsi měl bezprostřední zkušenost s tím, jak politika funguje?

Dlouho jsem vstupu do politiky vzdoroval s tím, že jsem otec a manžel. Děti jsou ale již trochu větší a naše manželství skončilo. A hlavně se našel subjekt, se kterým se mohu ztotožnit – Hnutí Cesta (více na straně 18). Původně jsem vstupoval k Pirátům, protože měli v programu takzvaný skleněný stát. Transparentnost státních účtů a internetovou dohledatelnost veškerých státních a komunálních smluv, což tehdy byla převratná myšlenka. Rozešel jsem se s nimi ale jak esteticky, tak zahraničně-politicky. Dodnes tam jsou dobří lidé, kteří si například uvědomují tu obrovskou protiruskou hysterii. Třeba místopředseda Vašíček, který řekl, že se 15. březen 1939 nepřipomíná, na rozdíl od sovětské okupace. A přišel o funkci.

To je pro dnešní dobu stále typičtější…

Mainstream piráty zarovnal do vzorné linie. Když se Jindřich Šídlo ze Seznam Zpráv zeptal Ivana Bartoše na vztah k NATO, odpověděl Ivan bezelstně, že zde nemá jednoznačný názor. A celý další týden se točily v novinách titulky, že Piráti ohrožují bezpečnost státu, protože nemají jasný postoj k NATO. I proto se programově přidávám na tu stranu, která tvrdí, že bezpečnostním rizikem není Rusko, ale dobyvačná válka proti Rusku.

Proč byl zinscenován teroristický útok na USA 11. září 2001? A dělají podobné věci i Rusové? Jak dopadl Kmotr z Kremlu? Co se stalo, když otec Antonína Baudyše odmítl vstoupit do zednářské lože? Co nového Tonda zjistil o manželství? Proč sami pro sebe nejsme důležití? A jak tohle všechno skončí? 

Celý rozhovor si můžete přečíst v dubnovém čísle Šifry, a to jak v tištěné, tak v digitální verzi. Předplatné Šifry objednávejte zde.