Se zakladatelkou internetové televize Cesty k sobě Alžbětou Šorfovou o tom, proč probíhá „válka světů“, proč je Země vesmírnou laboratoří a proč by lidi měli pátrat po tom, kdo vlastně jsou.

S Alžbětou Šorfovou jsem se poprvé setkal v jejím kouzelném Centru Elia v pražských Průhonicích, kde provozuje svoji internetovou televizi Cesty k sobě, před více než dvěma roky. Dvakrát jsem byl hostem jejího vysílání, které sledují tisíce a tisíce lidí v Česku i na Slovensku. Vystudovaná psycholožka si zde povídá s lidmi, kteří se stejně jako ona zabývají osobním a duchovním rozvojem. A kteří vědí, že nejen hmotou živ je člověk, ale důležité je zabývat se i tím, co se skrývá „uvnitř“, tedy tím, na co si ani takový Český klub skeptiků Sisyfos, který Alžběta vydráždila svým povídáním natolik, že jí udělil cenu Bludný balvan, nemůže sáhnout.

Pro ty méně tvrdohlavé, než jsou členové Sisyfa, ale Cesty k sobě znamenají jakýsi ostrůvek svobody, kde se mohou dozvědět i to, o čem se ve „slušné“ společnosti zásadně nemluví. Alžběta zde vyzpovídala již desítky hostů a diváci si oblíbili jak její příjemný projev, tak citlivé vedení rozhovorů; ale ruku na srdce, co vlastně vědí o samotné Alžbětě a její (nejen) duchovní cestě za poznáním? Proto mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby se pro jednou role obrátily. „Čím míň je člověk v sobě, čím míň se zná, čím míň se sám sebou zaobírá, tím je manipulovatelnější. Systému jde o to, abychom byli manipulovatelní. Jsme takové baterky, které vyrábějí energii – čili jde mu o to, abychom byli závislí, nevědomí, nesvobodní. To se bohužel daří,“ říká v rozhovoru pro Šifru Alžběta Šorfová. „Lidi by ale konečně měli začít pátrat po tom, kdo jsou a proč tady jsou, a klást si důležité otázky a přemýšlet o tom, že jsou věci jinak, než se jim předkládají.“

Jak ses dostala k takovým věcem, jako je osobní rozvoj a oblast duchovna? Dnes je to jak se říká „in“, ale když jsi začínala, tak to tak určitě nebylo…

Před 21 lety jsem žila v Německu a skrze jednoho mistra, se kterým jsem se potkala přes spolužačku, se to všechno spustilo. Když to řeknu jednoduše: on mě inicioval a zaktivoval mi čakry. V ten moment se začal celý můj život obracet naruby.

Co konkrétně ti provedl, že došlo k tak zásadnímu obratu?

Šla jsem na jeho uzavřenou přednášku, kterou měl pro své žáky. Velmi mě to zaujalo a chtěla jsem se také stát jeho žákem. Celou si mě proskenoval a zakroutil hlavou. Prý to nejde. Byla jsem rozhořčená, ale on prohlásil, že jsem tu z jiného důvodu – a sice že sama budu mít žáky a že mám jinou cestu.

Jak si máme představit toho mistra?

Byl to velice zajímavý člověk, svým žákům dával obrovský prostor, svobodu. Jeho mistrovství bylo v jednoduchosti a v ryzosti. Když to vidím dnešním zrakem, tak nebyl ponořený v systému, nehrál ty jeho hry, byl jakoby nad tím vším. Rozeznal iluzi od reality, a to mě fascinovalo. Připomínal Vědmu z Matrixu. Byl také jasnovidný a viděl, co se dělo předtím, co se děje teď a co se bude dít potom. Přitom by se dal označit jako moderní muž, nebyl to žádný podivín zalezlý v chýši.

Během hodiny, která mi připadala jako věčnost, jsem prožila svůj zrod, příchod na Zemi i minulé životy. To, co jsem během té chvíle zažila, nestihnete ani v kině.

Skrze svou duchovní sílu rozeznal, kdo jsem, a ukázal mi mou životní cestu. Stejně bych k ní došla, ale on celý proces urychlil. Během hodiny, která mi připadala jako věčnost, jsem prožila svůj zrod, příchod na Zemi i minulé životy. To, co jsem během té chvíle zažila, nestihnete ani v kině.

Věřila jsi tomu?

My ženy to cítíme. Já jsem to neměla načtené, ale něco mě k němu vedlo a cítila jsem, že je to správně, po té „aktivaci“ mi to bylo jasné. Jako když něco znáš a tisíce let to prožíváš a není to pro tebe nic nového. Těžko se to popisuje. Netušíš, ale víš.

 

Proč jsi ale k němu vůbec chtěla jít? Co tě k němu táhlo? Tíhla jsi k těmto věcem už dříve?

Já jsem tancovala improvizační tanec, a v té improvizaci jsem zjistila, že člověk v sobě má něco víc, než sám vidí a cítí. Začalo to tedy tancem. Vnitřně jsem něco hledala a podvědomě cítila, že chci žít jinak, než to klasické vystudovat, pracovat, založit rodinu. Začalo se to ve mně rodit. Cítila jsem vnitřní tlaky, že musím se sebou něco dělat, že takhle nemůžu zůstat. Byly to ale dva důvody – kromě vnitřního tlaku tu hrála roli ještě zvědavost.

Jak jsi s tím, co jsi zažila, naložila, a jak vypadaly první krůčky na nové cestě?

Bylo to nesmírně krásné, všechny smysly jsem měla zaktivované, zesílené, vše jsem viděla, vnímala, slyšela. Na druhé straně to ale bylo příšerné. Nemohla jsem dojít ani domů. Slyšela jsem radiové vlny, myslela jsem, že zešílím, nedokázala jsem s tím pracovat. Vracela jsem se domů a najednou jsem vnímala třeba minulost místa. Dům vypadal stejně, ale lidé tam měli dobové věci – věděla jsem, co se tam dělo v 16. století, dokázala jsem člověka „naskenovat“ a stáhnout si o něm informace. Vnímala jsem ho v jiné kráse a hloubce, chápala jsem souvislosti. Vjemy byly obrovské a moje vědomí to nedokázalo zpracovat.

LÍBÍ SE VÁM WEB ŠIFRY? SEZNAMTE SE I S JEDINEČNÝM MĚSÍČNÍKEM ŠIFRA A PŘEČTĚTE SI CELÉ ČÍSLO NA UKÁZKU ZDARMA.

Jak moc bylo těžké se z toho zostřeného vnímání nezbláznit?

Volala jsem mistrovi, co s tím mám dělat. Odpověď byla: „Poradíš si sama.“ Vždycky apeloval na mě, že já vím. Pochopila jsem nakonec, že když je člověk ve svém středu, tak s tím může žít, ale stálo mě to obrovské úsilí. Díky rozšířenému vědomí jsem měla „na dálku“ i přístup k různým spisům a informacím. Jako kdybyste sáhli do obrovské knihovny a vzali si knížku, kterou potřebujete. Viděla jsem i do jiných světů. Mohla jsem i poznat a zažít, jak by bylo možné a krásné fungovat mimo systém, který tady máme.

Co by nás mohlo z těch jiných světů, kam jsi nahlédla, inspirovat? Cos tam objevila?

Svobodnou vůli v rozhodování a tvoření. To mě fascinovalo nejvíc. Je to svět, který má minimální hranice a propůjčuje člověku obrovskou tvořivou sílu.

Na jednu stranu člověku dává plné vědomí a podobné schopnosti, které jsi zmiňovala, obrovskou svobodu, ale na druhou stranu je to velká zodpovědnost. Napadá mě, že kdybychom měli tyto nástroje a toto poznání k dispozici automaticky, bylo by to podobně nebezpečné, jako když dá někdo pyromanovi do rukou sirky. Nebo se pletu?

Je to pravda. Byla jsem vždy velmi zvědavá, ale cítila jsem, že by se třeba mohlo stát, že toho někdy zneužiju, aniž bych si to uvědomila. Nevědomost je sladká. Myslím si ale, že by to každý měl zažít aspoň na hodinu. Aby viděl, že to, v čem žijeme, není jediný a konečný svět, že máme spoustu schopností a možností a jen na sobě musíme pracovat, abychom se k nim jednou dostali a mohli je používat. Pochopila jsem, že je to otázka našich bloků – čím míň vidíme, víme a slyšíme, tím více omezení máme.

To, v čem žijeme, není jediný a konečný svět. Máme spoustu schopností a jen na sobě musíme pracovat, abychom se k nim jednou dostali a mohli je používat.

To může zažít každý, o čem jsi mluvila? Co nám tedy brání v tom, abychom pochopili, že hmotný svět, který vidíme, není jediný? Proč to lidi nevidí? Je to tím, že přikládají hlavní důležitost hmotě a v nic jiného nevěří?

Když jsou uvízlí ve hmotě, tak na to nejsou zralí a ta zralost musí vzejít zevnitř. Člověk má tolik bloků, že není schopen to přijmout a zpracovat. Bude se tak dlouho očišťovat, až k tomu dozraje. Musíme na to být nejprve připraveni. Když jsem měla to rozšířené vědomí, viděla jsem, že svět kolem nás je velmi nebezpečný. Kolem nás je spousta negativních bytostí, parazitů všech typů a různých entit, i když je běžně nevidíme či nevnímáme. Vyrovnala jsem se s tím, co jsem viděla, ale někdo, kdo by na to nebyl vůbec připraven, by se z toho mohl zhroutit. Kdyby jen lidi viděli, kolik je tu entit, jak všechny entity čekají na naši energii, dobře by se jim nespalo. A to byl tehdy celkem příjemný čas, v dnešní době je tu obrovská rvačka o energie. Starý systém tady končí a ještě nefunguje nový svět. My nežijeme nový život, bojujeme o přežití, stejně jako o něj bojuje starý systém. Je to taková válka světů. Dnes není vhodná doba na experimenty.

Jak to myslíš?
Když jsem se vrátila do Čech, měla jsem tu 10 let svou poradnu. Dělala jsem regrese, ale téměř nikdy jsem nikoho neotvírala a neiniciovala, nikoho jsem k tomu nenabádala, protože jsem věděla, jak je to nebezpečné a těžké. Věděla jsem, jak obrovské úsilí mě stálo, abych se udržela nohama na zemi a nikam „neuletěla“. Sama jsem se musela velmi uzemňovat a všechno to vědomě omezit. I můj učitel, o kterém jsem mluvila, mi dal po nějaké době najevo, že na to všechno nejsem připravená. Byla jsem mladá a neuměla jsem s tím vším pracovat, nebyla jsem zralá. Začala jsem se tedy uzemňovat a vracet zpátky do „normálu“, samozřejmě již s těmi novými zkušenostmi a poznáním.

Dělala jsem proto i u lidí pravý opak. Učila jsem a učím lidi, aby se nejprve orientovali ve svém životě, aby zvládli svůj život, aby našli své kořeny v rodině, pracovali na sobě, na svých blocích. Učím je žít vědomě tady a teď, učím je ovládat svůj pozemský život. Pak teprve mohou přijít další kroky.

Když jsi popisovala setkání s jinými světy a zážitky z astrálního cestování, říkala jsi, že to jinde bylo mnohem hezčí. Nechtěla jsi tam zůstat? A proč vlastně musíme být zrovna tady?

Stalo se mi, že jsem našla místo, odkud pochází moje duše. Nechtěla jsem se vůbec vrátit, obrečela jsem to. Tady na Zemi je to peklo, i když si to často nechceme přiznat. Tak, jak se žije ve světle, to se tady s tím vůbec nedá srovnat. Čím více se blížíte k Zemi, je to zahuštěnější, snižují se vibrace, je to temnější a temnější. Ale věděla jsem, že to musím udělat, že tady nejsem náhodou. Chápu ale všechny, kterým se sem po takovém zážitku nechce vracet.

Je to totiž podobné, jako když se na chvilku dostanete do ráje, a pak vám řeknou stačilo, vraťte se zpátky do pekla. Jenže není řešení odtud utéct. Dokud jsme tu, nemůžeme přeskočit jen tak do jiné úrovně. My jsme si to sami zvolili, šli jsme sem vědomě.

Nejsme tady náhodou za trest?

Tady se žije v dualitě, v opravdovém pekle by bylo jenom peklo, kde by nebyla žádná láska ani svoboda. My máme tu možnost se na chvilku nadechnout, jdeme do přírody, jsme s někým, koho milujeme, máme pocit, že jsme v ráji. Původní záměr, když se začala budovat lidská civilizace, byl, že tady bude převažovat světlo a to temno, ta nevědomá část lidstva, bude pro vývoj.

Lidé se tu měli vyvíjet, i díky té nevědomé, tmavé části. Takové učiliště nebo laboratoř. Jenže pak se to nějak zvrtlo a temno získalo navrch. Až se jednou lidé na planetě Zemi dozvědí, co vše za tím stojí, přijdou o veškeré iluze. Tak, jako je to na Zemi, je to i nahoře. Jak nahoře, tak dole. Tady i tam se hraje velmi špinavá politika, jako třeba ve filmu Hvězdné války. Původní záměr už je jenom ve vzpomínkách.

Když se dostávají ven informace o tom, co tu vládne za systém, jak jsou lidi ovládáni a manipulováni, nehrozí, že to lidi kvůli své pohodlnosti prostě svedou na někoho jiného a nepřiznají si svoje chyby?

To, že se tu vlády ujalo temno, znamená, že jeho smyslem je prosperovat – odvádět lidi od sebe. Čím míň je člověk v sobě, čím míň se zná, čím míň se sám sebou zaobírá, tím je manipulovatelnější. Systému jde o to, abychom byli manipulovatelní, my jsme takové baterky, které vyrábějí energii, čili jde mu o to, abychom byli závislí, nevědomí, nesvobodní. To se bohužel daří. Lidi by ale konečně měli začít pátrat po tom, kdo jsou a proč tady jsou, a klást si důležité otázky a přemýšlet o tom, že jsou věci jinak, než se jim předkládají.

Když jsem tě poslouchal po roce 2012, tak jsi byla optimističtější. Očekávala jsi rozkvět lidstva. Najednou se ale zdá, že se nic takového neděje a že lidem vlastně vyhovuje, jak to je, skutečnou změnu nechtějí a namlouvají si, že je vše „normální“.

Abychom byli spravedliví, okolo roku 2012 tady byly tři varianty vývoje. První varianta byla, že lidstvo bude odpojeno od starého systému a nastane rychlý rozkvět, zlatý věk. Druhá varianta byla, že bude pozvolna odpojováno. Třetí varianta byla, že nebude odpojováno, že si projde adekvátní transformací k tomu, v čem tady žijeme. Rok 2012 neměl znamenat samozřejmě konec světa, jak se psalo, to je úplný nesmysl, ale konec toho starého světa a začátek nového cyklu, jak věděli již staří Mayové.

Stalo se ale, že na té největší úrovni se rozhodlo, že se lidstvo bude dál transformovat, že nebude odpojeno. Důvod byl, že na to není zralé. Co stojí za tím, bychom mohli dlouho diskutovat, lidé by se ale akorát naštvali. To, co se stalo, nazývám jakousi duchovní kocovinou. Bohužel se zrealizovala ta třetí, nejhorší varianta – že se lidstvo bude dál transformovat, že to bude pomalé, těžké a náročné.

Máme ale na to, abychom se změnili, tolik času? Když se podíváme na všechny ty odpadky a jak se to tu pustoší…

Souhlasím s tebou. Země je taková Popelka pro vyšší politiku ve vesmíru. Popelka, o kterou se nikdo pořádně nestaral, byl to odpad pro spoustu vyšších bytostí. Země je planetka nesmírně krásná, výjimečná, a na to, jak jsou tu nízké vibrace, je tu ještě docela dobře. Jenže je ohromně zavirovaná. Existuje spousta lidí, kteří mají dobré úmysly, ale stojí sami proti obrovskému systému, který to tu systematicky ničí. Ve filmu Constantine je ukázáno, jaký je postoj světelných bytostí vůči naší planetě. Ve filmu je krásně patrná ta vyšší politika vůči planetě Zemi, utrpení člověka vůči systému, i v Matrixu je to vidět. Podpora z vyšších sfér je zkrátka malá.

V roce 2012 se naopak zdálo, že podpora i informace potřebné ke změně k nám proudí, nebo ne?

Pár probuzených se tu podporu snažilo využít, jak nejlépe uměli. A ti neprobuzení, po nich to nemůžeme chtít, ti ani nevědí, co se děje. I ti probuzení mají starosti sami se sebou. Ve své podstatě jsme všichni začleněni v systému. Občas se na chvilku někomu podaří na chvilku být mimo něj, vykouknout, ale nikoli trvale. Když to všechno shrnu, nevinila bych tolik lidí za to, že je tady tak mizerně, protože lidi jsou jen součástí vyšší politiky. Stejně jako nemůžu vinit politika na našem okrese, že vede naši zemi špatně, protože nad ním stojí někdo jiný, a nad tím taky někdo stojí, až člověk zjistí, že je to obrovský řetěz, který sahá někam nahoru, že je to jedna parta, které jde o jediné – o energii.

Asi nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Co musíme udělat proto, abychom si mohli říct, že děláme maximum? Jak to zlepšit a jak zlepšit sebe?

Hlavní cesta je snažit se o vnitřní svobodu, když už nemůžeme být svobodní úplně. Čím více máme vnitřní svobody, tím více se pak můžeme snažit o tu vnější svobodu, aby člověk nebyl závislý v partnerských vztazích, v rodině a podobně. Obráceně, tedy od vnějšího k vnitřnímu, to nejde.

Tolik lidí se mi smálo, že pořád něco řeším, a rok se s rokem sešel a teď bych se mohla smát já. Ale neudělala jsem to, protože vím, jak je to těžké.

Jedna věc je tušit, co dělat, ale věc druhá to opravdu dělat. Můj oblíbený Mistr Joda z Hvězdných válek říká: „Neexistuje zkusím – buď udělám, nebo ne.“ Jak se k tomu dokopat? Jak najít chuť chtít a pevnou vůli?

Většinou to funguje tak, že člověk prostě musí. Je pod takovými tlaky, že ta situace je neudržitelná. Když lidi nad sebou tlak nemají, nesnaží se. Musí být ale realističtí – když mám problém a blok, který trvá dlouho, nemůžu očekávat, že pouhou myšlenkou nebo nějakou zázračnou technikou se ho zbavím. To je nereálné. Většinou je ten náš blok zažraný až do fyzického těla a trvá velmi dlouho, než se z toho očistíme. Je to práce na několik let. My jsme tady na Zemi nastaveni tak, že když to nemáme hned, radši to pustíme, protože nás to stojí moc energie. Nechceme do toho investovat. Realita je taková, že to trvá měsíce i roky. Je potřeba mít vůli, odvahu, disciplínu. Když se člověk na začátku smíří s tím, že to tak je, že musíme mít trpělivost a disciplínu, že musíme vydržet, tak stojí za to se do toho pustit. Je třeba vnímat to jako cestu, ne jako cíl.

Existují lidé, kteří tyhle „neviditelné“ věci odmítají. Na co si nemůžou sáhnout a co nemůžou koupit, to podle nich ani neexistuje. Tito lidé vypadají, že jsou více v pohodě a nic neřeší, než ti, co se zabývají sami sebou. Není to paradox?

Je to jen iluze, protože každého se transformace dotýká a bude se dotýkat. Znám spoustu lidí, co se před rokem usmívali. Tolik lidí se mi smálo, že pořád něco řeším, a rok se s rokem sešel a teď bych se mohla smát já. Ale neudělala jsem to, protože vím, jak je to těžké. Na každého totiž dojde. Ti, co se snažili předstírat, že se nic neděje, to budou mít o to těžší, protože se jim začne dít všechno najednou. My „blázni“, kteří jsme začali dřív, jsme měli víc času na to to zpracovat, teď je to mnohem rychlejší a intenzivnější, jenom to lítá a člověk prožívá velké šoky. Nezávidím jim to. Je to celoplošný proces, kterému se nikdo nevyhne. Rok s rokem se sejde a ten úsměv všechny přejde, až to nastoupí.

Elia TV

 To, co říkáš ve své internetové televizi Cesty k sobě, muselo a musí hodně lidí dráždit. Setkáváš se s útoky či odmítáním?

Když jsem s tím vším před 20 lety začínala, všichni mě posílali do blázince. Pochopila jsem, že je někdy lepší mlčet. Trápilo mě, že to nemůžu nikomu říct. Když jsem se vrátila z Německa do Čech, naučila jsem se říkat jen to, co je člověk ochoten unést. Když vycítím, že není schopen to unést, tak mu to neřeknu. Byla jsem úplně sama. Ale srovnala jsem se s tím. Na přednášky mi třeba chodili lidé, kteří mě chtěli shodit, konfrontovat, tak jsem jim říkala: Je to moje zkušenost, jestli jí nevěříte, běžte domů. Netrápila jsem se s tím. Kdo tomu nerozumí, ať mě neřeší.

Dostala jsi i bludný balvan od bizarního Spolku českých skeptiků Sisyfos…

Vyprovokovala jsem je svou televizí Cesty k sobě, hlavně jedním videem o ufonech, a dali mi bronzový balvan. Jsou to služebníci systému, jsou to podržtašky, mají před sebou ještě dlouhý vývoj, než procitnou. Já jim rozhodně nehodlám věnovat svou energii a trápit se tím nebo to jakkoli řešit. Já jim ji prostě nedám. Raději vložím energii do tvořivosti.

Stalo se ti třeba, žes to přepískla a pak sis uvědomila, že tohle bylo už moc?

Ano, často musí člověk přemýšlet, co může vypustit a co ne. Mám to štěstí, že jsme nezávislý zdroj, a tak můžu říkat, co chci. Ale samozřejmě zvažuji, na co jsou diváci zralí a na co ne. Když to přeženu, zpětná vazba se projeví. Měla jsem špatný ohlas třeba na pořad o negativní zkušenosti s mimozemskou civilizací. Diváci na to reagovali nenadšeně, lidi to děsilo, a tak jsem zařadila zpátečku.

Kde jsou hranice?

Vím o mnohých věcech, které se tady na planetě dějí, jsou to velmi temné věci. Mám to nastavené tak, že tomu nepodléhám. Pouze o tom vím, nedělám si iluzi o světě, nežiju jako malé dítě, které nic netuší. Nedržím naše diváky v iluzi. To není správné. Důležitá je ale zlatá střední cesta. Aby si člověk uvědomil, co se tady děje, ale neparalyzovalo ho to.

Jak vidíš nejbližší budoucnost?

Je jisté, že transformace bude pokračovat a pokračuje, že pád ega a všech starých struktur se stále děje. To půjde tak dlouho, dokud se nezbortí poslední stará struktura u nás i venku. Co je jisté, že ten systém zažívá svůj otřes, jak v nás, tak i venku, jde o pozvolný pád. To je jisté. Co bych si moc přála, aby sem shora proudilo více lásky, podpory a světla. Je to tady jako velký kotel, ve kterém se všichni vaříme. V letošním roce budou ty energie ještě silnější a ještě více podporují bourání starých systémů a mechanismů našeho ega.

Kdybys měla dát čtenářům radu, jak se z toho nezbláznit, jak by zněla?

Moc mi pomáhalo, když mi bylo nejhůř, že jsem se vždy snažila zklidnit a uvědomit si to všechno, co prožívám, že jsou to jen programy, a snažím se to pozorovat jakoby zpovzdálí a jako film. Je to jediný záchranný moment, který máš. Buď tě to semele a přijdeš o spoustu energie a nervů, nebo si pokaždé řekneš, že jde jenom o program a pomyslný trenažér. V tom momentu, když si uvědomíš, že je to trenažér, tak tě to nestojí tolik energie, trochu se zklidníš a o to rychleji to probíhá. Když to bylo nejhorší, všechno jsem pustila, vzdala jsem se a nechala jsem to proběhnout. Nešla jsem proti proudu. Nejhorší je se tomu bránit.

Líbí se vám Šifra? Tento článek vyšel v aktuálním čísle Šifry. Již základní obsah na www.casopis-sifra.cz, ke kterému má každý přístup zdarma, je nabitý informacemi, zajímavostmi, komentáři, videi nebo glosami, ale až tištěný časopis či jeho elektronická verze, kterou si můžete pohodlně listovat a číst na displeji PC, mobilu či tabletu, nabízí ty pravé poklady – jedinečné informace, reportáže, rozhovory, pravidelné rubriky, analýzy, seriály a mnoho dalšího exkluzivního čtení a původních materiálů. Zakoupením elektronického předplatného získáte roční (499 Kč) či půlroční přístup (260 Kč) ke všem číslům časopisu, která již vyšla, a k nim vám neustále budou přibývat nová čísla tak, jak budou vycházet. Kompletní Šifrotéku můžete objednávat zde.

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra