Mladá fronta Dnes mezi osudy svého majitele nemajitele (formálně je deník stejně jako firma Agrofert po dobu pobytu v politice zaparkován v takzvaném svěřenecekém fondu) našla místečko i na jiné bizarní kauzy a připomněla přesně rok starý případ, kdy se zasebevraždila rodina ve Zlíně, protože se bála konce světa. Státní zastupitelství k tomu nyní, kdy byl celý případ uzavřen, uvedlo: „Členové rodiny několik měsíců vyhledávali na internetu webové stránky s různou náboženskou, duchovní a esoterickou tematikou. Zajímali se o život po životě, o útěk z tohoto, jak se říká, slzavého údolí do života v rajské zahradě bez starostí a bolesti.“

Regenračné centrum

Nechci jim kazit radost, ale tipuji, že takhle to v životě nefunguje. Pokud nevyřešíme svoje problémy tady, jinde to bude – pokud něco bude – úplně stejné, neboť se změní jen kulisy. To z nás ale samo o sobě lepší lidi neudělá. Říká se tomu útěk.

Mě ale na případu zaujala kromě toho, že byla těla nalezena až za několik měsíců, protože rodina žila samotářsky a divné bylo pouze pošťačce, že je přeplněná schránka, informace, že sebevražda sedmašedesátileté ženy a jejích dvou potomků souvisí s planetou Nibiru.

Ačkoli ji nikdo neviděl a vědci její existenci popírají, existuje docela dost lidí, kteří se tím, co možná ani neexistuje, zabývají tak intenzivně, že je to může stát život. Tato planeta, nazývaná též planeta X, podle nich obíhá na kraji naší sluneční soustavy a jsou přesvědčeni o tom, že zničí Zemi. Loni byla dokonce o této planetě v Praze konference a celý den se o tom debatovalo. Na Nibiru prý žijí podobní lidé jako my, jen trochu menší. Jedním z témat konference byl přelet planetárního systému Nibiru nad Zemí, „již brzy“, který má mít dalekosáhlé důsledky v podobě apokalyptického zemětřesení. Datum bylo stanoveno na 19. listopadu 2017.

Nevím, k jakým závěrům došlo setkání v Praze, nebyl jsem tam, ale po Zlíně se šířily letáky s informacemi, že ještě před koncem světa přiletí z Nibiru kosmická loď a ty, kteří si to zaslouží, odveze kamsi do ráje.

Jestli bylo loni v listopadu zemětřesení, které mělo způsobit konec světa, pak bylo pečlivě utajeno, neboť svět funguje dál, i když poměrně „ztuha“. Smrt zlínské rodiny ale stanovili kriminalisté právě na 19. listopadu 2017.

Aniž bych jim chtěl radit a poučovat je, ta otázka po logice věci je neodbytná. Pokud bych se bál konce světa a věděl jsem, že přijde konkrétní den s nějakým apokalyptickým zemětřesením, určitě bych se sebevraždou počkal aspoň do doby, než to začne, když už.

Regenračné centrum

Nebo bych si ji naplánoval na 20. listopadu. A po 19. listopadu, kdy se nic tak drastického nestalo, ji možná mohl zrušit. Pokud bych nebyl z ničen z toho, že se zaručená vize nepotvrdila. A to bych musel logicky hodně žonglovat, abych nedošel k závěru, že je nesmysl se zabíjet, když to za mě může udělat apokalypsa.

Moc to nechápe ani bývalý manžel oběti, který u soudu minulou středu vypověděl, že se s exmanželkou a dětmi v posledních letech nestýkal a jejich kontakt se omezil na blahopřání k narozeninám a Vánocům. Naposledy si se synem volal loni počátkem listopadu, když sháněl brigádu ve Zlíně. V prosinci už se nedovolal, ale myslel si, že jsou u příbuzných v cizině. V únoru, když jel přes Zlín, se ale u nich pro jistotu zastavil a objevil těla. Před soudem řekl, že nedokáže pochopit, proč jeho blízcí spáchali sebevraždu. „Na nic si nestěžovali, žili v naprosté pohodě, neměli žádné problémy,“ uvedl exmanžel ženy a otec dětí, který to poté, co těla objevil, schytal na internetových diskusích jako „jasný vrah“.

Zdání ale často klame. Podle vyšetřovatelů byly matka i obě děti, syn a dcera, ponořeny do myšlenek o lepších světech, kam toužily odejít. Jak by ale mohli lidé najít lepší život tím, že se o život připraví? To odporuje nejen přírodním zákonům, ale též zdravému rozumu. A to bez ohledu na to, jestli nějaká Nibiru existuje nebo nikoli.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra