Reportáž (nejen) o Havlovi a jiných válečnících aneb Odbíjí nám dvanáctá?

V říjnu se o chaosu dnešního světa a jeho příčinách mluvilo otevřeně na Rhodosu a v Soči, v listopadu v Kutné Hoře – vše za ignorování českých médií. Šifra nemohla ani na této „disidentské“ akci chybět…

Foto Profimedia

 

V předchozím čísle Šifra přinesla exkluzivní reportáž z Rhodoského fóra – Dialogu civilizací, kde mluvili politici, akademici či představitelé neziskových organizací z více než 60 zemí o problémech současného světa a chaosu, který v něm panuje. Zaujalo mě, jak obrovský rozdíl byl v tom, o čem tam účastníci včetně západních politiků rokovali, a o čem dennodenně referují česká a západní mainstreamová média. Podobná konference s názvem Valdajský klub se uskutečnila v říjnu ještě v Soči.

Tyto dvě konference byly sice mezinárodní, ale pořádali je Rusové. I to je možná důvod, proč obě akce, vyznačující se vynikající úrovní workshopů, přednášek, témat či organizace, naše média rok co rok buď ignorují, nebo pomlouvají, aniž by se je ovšem obtěžovala navštívit.

V listopadu se ale konala ještě jedna pozoruhodná akce, a to v Čechách. Se dvěma jmenovanými měla Česká konference společnou nejen nezvykle vysokou kvalitu přednášek a debaty, která se tam vedla, ale i totální ignorování ze strany sdělovacích prostředků. To, že v Česku panují silné předsudky vůči všemu ruskému, by mohlo vysvětlit absenci novinářů na Rhodosu i v Soči, ale jak pochopit jejich absenci v Kutné Hoře?

Inu, žádnou přehnanou vědu v tom nehledejte. Stejně jako na Rhodosu a v Soči, i v Kutné Hoře se mluvilo bez cenzury a tak otevřeně, že by všechny ty nevhodné informace mohly narušit pečlivě a léta budovaný obraz demokracie a svobody, který však po hříchu nemá s realitou příliš společného.

Probudíme se včas?

Odbíjí dvanáctá dnešní společnosti? Co přichází? Kudy vede cesta? A probudíme se včas? To byly hlavní otázky, na které hledala Česká konference odpověď. Autor těchto řádků byl organizátorem Karlem Křížem pozván do diskuse o budoucnosti alternativních médií a nejvíc se těšil na odpolední blok, který debatě předcházel a týkal se současného dění, jež by se dalo označit jednoduše jako globální krize, pokud zůstaneme slušní.

Svým příspěvkem měl sobotní odpoledne poctít Jan Petránek, jeden z nemnoha českých novinářů, který se na sebe může bez uzardění podívat do zrcadla. Tento komentátor, literát a disident před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase, odkud byl pro své proreformní vystupování vyhozen, stal se signatářem Charty 77, přispíval do samizdatových Lidových novin a jakožto penzista je od roku 1993 plně nezávislý.

Pan Petránek, který spolupracuje například s Českým rozhlasem či Českou televizí, paradoxně zůstal disidentem i po roce 1989, neboť se oproti většině kolegů nebojí říct a napsat, co si skutečně myslí – a tak jako jeden z prvních začal mluvit o řízené migraci do Evropy a nepapouškuje protiruskou propagandu, nýbrž se snaží realisticky informovat například o konfliktu na Ukrajině či Evropské unii.

Čtyřiaosmdesátiletý doyen české žurnalistiky nakonec k mému velkému zklamání nedorazil, neboť se zrovna nacházel v nemocnici, ale organizátorům se s ním podařilo spojit alespoň telefonicky. „Současná situace je málo radostná. Cílem je vyvolat strach, a to nesmíme dopustit,“ myslí si novinář, který v krátké zdravici připojil jeden zajímavý postřeh: „Rozumný státník volí válku jako poslední možnost, USA ji volí jako první. Musíme naléhat na naše vládce, aby se změnili.“

Po hlasu Jana Petránka se na pódiu objevil další zajímavý představitel dnešní mediální scény – docent Petr Žantovský, publicista, vysokoškolský pedagog a autor více než 20 knih o médiích, který se rovněž nebojí popisovat věci bez příkras. Svoji přednášku nazval Mediální manipulace v digitálním věku. Což samozřejmě neznamená, že jde o jev nový a spojený s digitálním věkem, neboť, jak Žantovský podotýká, „manipulace je minimálně posledních 80 let v médiích stále přítomnou entitou“. Jak ale upozorňuje, vůbec se to nemusí týkat jen těch mainstreamových.

Diskuse o alternativních médiích se kromě Petra Žantovského (druhý zleva) či Borise Koróniho (druhý zprava) zúčastnil i šéfredaktor Šifry (s mikrofonemuprostřed). Foto ČK

V dnešní době se totiž prudce rozvíjí občanská žurnalistika, kde každý může být jak příjemcem, tak tvůrcem obsahu, a tím se zcela mění mediální paradigma; stejně tak přibývají takzvaná alternativní média, jejichž kvalita bývá různá. Pouštějí se do nich často lidé, jejichž nadšení je často o mnoho větší než novinářské umění. Ovšem i přes jejich kolísavou kvalitu je třeba mít na paměti, že co dělá ve velkých médiích dvacet lidí, v alternativních musejí zvládnout dva.

I proto, že mainstreamová média se vesměs stávají spíš PR agenturami různých vlastníků či zájmů, váha alternativních médií roste. Podle průzkumu univerzity v Düsseldorfu je postoj tradičních žurnalistů takový, že jsou pro ně internetová média velkou hrozbou. Vzhledem k tomu, co tito produkují například v souvislosti se situací na Ukrajině, v Sýrii, ale i jinde ve světě, je jasné, proč se nezávislých médií, nebo aspoň těch, která říkají něco jiného než oni sami, bojí jako upír česneku. Petr Žantovský ale nabádá: „Chybí mediální gramotnost. Pokud se chcete vyznat v internetových médiích, musíte se sebevzdělávat. A pozor na emoce.“ Svůj příspěvek zkušený mediální analytik a historik zakončil výstižnou větou: „Nastává čas, kdy se musíme rozhodnout mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.“

Smrt z úleku

Další výrazná osobnost, Jan Schneider, si všímá totalizujících tendencí, které mají mnoho odpovědí, ale málo otázek, a připomněl bonmot amerického novináře Arta Buchwalda: „Amerika zná odpověď. Jak zněla otázka?“ Signatář Charty 77, po roce 1989 zaměstnanec tajných služeb, analytik a bezpečnostní expert se snažil vážnou a kalamitní společenskou situaci u nás i ve světě odlehčit, a prohlásil, že ve „vypjaté situaci je nutné se nadechnout a zasmát, neboť nejhorší je smrt z úleku“.

„Mojše, slyšela jsem, ze má přijít mesiáš! Teď, když jsme se konečně trochu zmohli?! – Sára, klid. Přečkali jsme Egypťany, Babylóňany, Peršany, Řeky, Římany, nacisty. S trochou štěstí přežijeme i toho mesiáše,“ rozesmál Jan Schneider konferenční sál židovskou anekdotou a připomněl, že prožíváme období krizí, což může být příznakem dějinné změny a nové doby, a položil důležitou otázku, co nám potenciální nová doba může přinést… Jedním z největších nebezpečí současnosti je dle Jana Schneidera „manipulace se strachem“. A vtipnou úvahu nad těžkostmi doby zakončil opět židovskou anekdotou, která je podle něj „klasickou zkušeností se špatnou analýzou“:

Jan Schneider se domnívá, že nejhorší je smrt z úleku… Foto ČK

„O šábesu odpoledne bělovlasý Rabinovič rozvážně zamíchá kávu a přemítá: Šurele, ženo moje, vzpomínám a přemýšlím. Bylas se mnou tehdy, když nám ještě za cara kozáci plundrovali ghetto? – Jistě, Aharone, vždyť to jsme měli sotva před svatbou. – A když pak ve dvacátých, víš v tom vlaku, jak se utíkalo do polí, protože Rudá jízda střílela do týla všechny bělogvardějce a Židy, tos tam byla taky? – Ano, muži můj, byla. – A když jsme za války museli před fašistou k partyzánům do lesů, tos byla s námi? – Jsem židovská žena, Aharone. Vždy se svým mužem. V dobrém i ve zlém. – A když mi pak brali znovu všechen majetek komunisti, to jsi taky byla se mnou.? – Nikdy jsem tě neopustila, muži můj, a nikdy tě neopustím. – Aharon rozvážně usrkne kávu a pak dodá: Tak ti nevím, Sára, nenosíš ty mně náhodou smůlu?“

Havel válečník

Ve vzpomínkový večírek starého muže se proměnilo vystoupení Miroslava Pol­reicha, jednoho z nejzkušenějších českých diplomatů, který líčil zážitky s Henrym Kissingerem či Zbigniewem Brzezinským, šedými eminencemi a ar­chitekty americké zahraniční politiky. Druhého z nich označil pan Polreich dokonce za svého kamaráda, čímž některé přítomné včetně šéfredaktora Šifry upřímně vyděsil. Coby bývalý rozvědčík působil místy poněkud naivně, když hovořil třeba o amerických „neúspěších“ a „romantických“ představách v politice „urovnávání“ konfliktů.

Čtyřiaosmdesátiletý rodák z Havlíčkova Brodu chrlil jednu historku z dob studené války za druhou, čímž posunul celý program konference zhruba o hodinu, přičemž střídal slabší okamžiky s těmi opravdu pozoruhodnými. „Kis­singer je chytrý, potřeboval na svou stranu Čínu, tak prodloužil válku ve Vietnamu. Stálo to tisíce mrtvých navíc. V roce 1973 ale dostal Kissinger Nobelovu cenu míru za to, že válku ukončil. To jen abyste věděli, jak funguje politika,“ glosoval například pan Polreich, který připomněl i roli Václava Havla v podpoře americké okupace Iráku. „USA v Iráku podporovalo kromě Británie jenom osm států – postkomunistických. Havel podepsal takzvaný dopis osmi, jenž byl reakcí na neochotu Francie či Německa podpořit invazi do Iráku, deset dní předtím, než skončil prezidentování. Pak, když se tomu začalo říkat agrese, se omlouval, že ho do toho nahecoval Saša Vondra.“

Kis­singer úmyslně prodloužil válku ve Vietnamu. Stálo to tisíce mrtvých. V roce 1973 ale dostal Nobelovu cenu míru za to, že válku ukončil. Tak funguje politika.

Václav Havel mimochodem podporoval již americkou válku na Balkáně a také jakoukoli jinou, kterou Američané rozpoutali – a že jich nebylo málo –, ač se později Havel čertil, že mu je připisováno autorství termínu humanitární bombardování, neboť je to prý „ptákovina, kterou nemohl říct, ani kdyby byl při pominutí smyslů“ a „spletenina novinářů“. Těžko tedy soudit, v jakém byl zrovna stavu, když poskytoval rozhovor agentuře Reuters o bombardování Srbska, a kde pověděl: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární.“

Ve svém vyprávění na České konferenci Miroslav Polreich připomněl jednu zcela zásadní věc, jež se vším tím bombardováním, které má NATO na kontě, velice úzce souvisí: „Víte, celá smlouva NATO je o velikosti papíru A4. Nic o válčení se tam nepíše. Stojí tam toto: Když se stanete členy NATO, musíte, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré spory mírovými prostředky. No kdo tohle nepodepíše? Realita je ovšem úplně jiná.“

Své o realitě Severoatlantické aliance ví i další řečník, Marek Obrtel, který to ve strukturách české armády a NATO dotáhl až na podplukovníka a šéfa 11. polní nemocnice v Afghánistánu. „Nikdy jsem nechtěl být na straně agresorů. Nikde není napsáno, že má NATO vést války, není to legální. Pokud by se státy NATO chovaly legálně a podle smlouvy, nemohly by ty konflikty nikdy nastat. A tak se musely vymyslet důvody, aby bylo možné napadnout tu kterou zemi. Zlomové pro mě bylo Kosovo, kde jsem pochopil, že to celé je podvod. Viděl jsem na vlastní oči, jak se z narkomafiánů dělali demokrati,“ vysvětluje lékař a podplukovník ve výslužbě, jenž postupně opustil všechny významné armádní funkce a nakonec i celou armádu, které vrátil všechny medaile a vyznamenání se slovy, že se „stydí za to, že sloužil zločinecké organizaci, jakou je NATO v čele s USA, a jejím zrůdným zájmům po celém světě“.

„Pokud by se státy NATO chovaly legálně a podle smlouvy, nemohly by ty konflikty nikdy nastat. Zlomové pro mě bylo Kosovo, kde jsem pochopil, že to celé je podvod,” říká Marek Obrtel. Foto ČK

I když v něm rozhodnutí promluvit veřejně zrálo dlouho, vlastně od Kosova, přiměl jej k tomu až Majdan a ozbrojený převrat v Kyjevě. „Když nastala Ukrajina, už jsem nemohl mlčet. Viděl jsem tam stejný rukopis jako v jiných konfliktech a říkal jsem si, že musím něco udělat a musím o tom mluvit. Vždyť se začalo válčit blízko našeho domova a celé je to absolutně nesmyslné.“ Cílem pana Obrtela je prý vytvoření jakési domobrany po vzoru Švýcarska, kde je v případě ohrožení země povoláno během chvíle až milion vojáků v záloze. Jeho hnutí se jmenuje Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO, protože „to, že nás NATO ubrání, je iluze“. Pozn. Šifry: V prosinci Marek Obrtel na post šéfa hnutí rezignoval

Kam se řítíš, Německo?

Jeden z nejzajímavějších příspěvků, který se týkal asi nejžhavější otázky dneška, přednesl Marian Kechlibar, publicista, matematik a programátor se specializací na kryptografii, který se věnuje vývoji šifrovacího softwaru. Dopisovatel Parlamentních listů či Neviditelného psa se zabývá německou politikou a svůj projev nazval Kam kráčíš, Německo?, načež jej vzhledem k aktuální situaci přejmenoval na Kam se to řítíš, Německo?.

„V Německu na některé otázky existuje jenom jeden možný názor. Třeba co se týče eura, není v Bundestagu ani jeden skeptik. V běžné zemi je široké spektrum názorů, v Německu ne. Podezřelý, až nebezpečný je zde hlavně patriotismus – ten je přípustný pouze na fotbale. A to ještě při minulém mistrovství světa pálila Antifa vlaječky fanouškům s tím, že jde o projevy nacionalismu. A silná válečná vina je také důvod, proč se bojí Němci vystoupit proti imigraci,“ vysvětluje Marián Kechlibar německou „vítací kulturu“, která spoustě lidem vrtá hlavou.

Samostatnou kapitolou jsou německé imigrační zákony – o azylu se hovoří pouze v souvislosti s politickým pronásledováním, o válečných uprchlících není v tamější legislativě ani slovo. Taková je teorie. V praxi to ovšem vypadá tak, že každý, kdo požádá o azyl, dostane dávky ve výši 350 eur – hodně takzvaných azylantů proto přichází z Balkánu, kde takové výše nedosahuje ani regulérní plat. I když je pak žadateli azyl zamítnut, což je v případě Balkánců takřka jisté, po celou dobu azylového řízení „vydělával“ víc než doma. Záleží ovšem na každém cizinci, zda se bude chtít po zamítnutí žádosti vrátit, odkud přišel. Německé úřady jej totiž pouze slušně poprosí, zda by byl tak laskav a odcestoval – a že když odjede, dostane pořádný balík eur na cestu.

logo-ČK

Co se ale stane, když neodjede? Vůbec nic! Eura totiž budete dostávat, dokud z Německa fyzicky, nikoli ouředně a teoreticky, nevytáhnete paty.

Jedna věc je benevolentní sociální systém, jenž se dle Mariana Kechlibara proměnil v „gigantický sociální experiment“, jiná věc je ale situace, kdy se do Německa organizovaně valí miliony lidí. „Do Bavorska přichází odhadem 5 až 15 tisíc lidí denně, ale neví se kdo a odkud. Spousta imigrantů se neregistruje a pohybují se volně po Německu,“ popisuje absurditu znalec německé politiky, jenž zmiňuje i perličky, kdy si němečtí úředníci stěžují, že jim za den dorazí klidně 70 lidí s falešným syrským pasem, kteří se narodili 1. ledna.

Sisyfovská práce

Obrázek, který se snaží o situaci v Německu vytvořit média, není podle všeho namalován v realistickém stylu, nýbrž v notně romantickém. Když autor těchto řádků projížděl na konci září kolem Frankfurtu, byl překvapen nekonečnými kolonami aut na dálnicích, neboť německou policii nenapadlo nic lepšího než obšancovat všechny sjezdy z dálnic, kde kontrolovaly každičký vůz, zda v něm není uprchlík. Pakliže byl, šup s ním do tábora, odkud ale stejně může kdykoli utéct, takže šlo pouze o ztrátu času a energie a zvyšování napětí a paniky, která už se beztak u našich západních sousedů dá krájet.

Zvlášť když na vlastní oči vidíte jezdit policejní hlídky a hasiče sem a tam, protože pár uprchlíků se zrovna rozhodne zapálit auto, z nějž šlehají dvoumetrové plameny. „Občas se takhle sjedou všechny policejní vozy k nějakému konfliktu, takže celý okres zůstane bez policejní ochrany,“ popisuje taktiku některých neumírněných azylantů Marian Kechlibar. Jakmile jsou policisté vylákáni jinam, o to lépe se pak rabuje a výtržničí.

Zima se blíží

Od příbuzných z Německa i lidí, kteří tam žijí a se kterými jsem se například bavil na říjnovém Rhodoském fóru, jsem měl již dřív povědomí o tom, že mají Němci z uprchlické invaze obrovský strach. „Dřív jsem jela do práce půl hodiny, teď jedu tři hodiny,“ povídala mi jedna mladá psychoterapeutka z Bavorska. Právě Bavoři jsou na tom nejhůř a chtějí stavět plot a povolávat armádu, přičemž německá kancléřka stále opakuje, že to zem zvládne. Jak, to je ovšem záhadou.

Situace se zhoršuje, obyvatelé jsou zděšeni. Dobře to řekl sárský ministr vnitra: Když je v táboře registro­váno 600 lidí a na večeři přijde 1000, něco není v pořádku.

To, že nejde o obavy přehnané, ale naopak je situace vážnější, potvrdil na České konferenci i Marian Kechlibar, jenž se v německých reáliích orientuje velice detailně. „Dochází k obrovskému sexuálnímu násilí, o kterém se moc nemluví, výtržnostem, hromadným rvačkám, požárům ubytoven a celé řadě podobných jevů. Někdy, pokud vyhoří něco, kde ještě migranti nebydlí, zapalují to místní. Například nedávno byl chycen jeden hasič. Často ale ubytovny ničí a zapalují samotní imigranti, mezi kterými působí zločinecké klany a nejrůznější kriminální struktury.“ Jako třeba bojovníci Islámského státu, jak připustil i šéf německé rozvědky…

„To jsou výplachy,“ stěžovala si na nejnovější „objektivní“ výzkum veřejného mínění televize ARD, který na počátku prosince informoval o rostoucí popularitě německé kancléřky, na internetu jedna česká čtenářka žijící v Německu. „Každý den se z televize valí, jak nám uprchlíci pomáhají, a k tomu dojemné záběry kamery na děti a rodiny, jak je mají všichni rádi a k tomu samozřejmě pár zblblejch důchodkyň, nějakej ten farář a hlavně studentky humanitních věd. Do toho navíc paní Merkelová denně v televizi cpe svým přesvědčivým hlasem lidem do hlavy, jak je vše v nejlepším pořádku, a lže, jak když tiskne. Teď to bude ještě horší, všude se rvou imigranti, kradou v krámech, jsou agresivní a jde to na povrch z toho důvodu, že je z těch registračních lágrů začali pouštět ven.“

„Situace se zhoršuje a obyvatelstvo je zděšeno,“ potvrzuje Marián Kechlibar. „Dobře to vyjádřil sárský ministr vnitra: Když je v táboře registrováno 600 lidí a na večeři jich přijde 1000, něco není v pořádku.“ Berlínský senát, vláda tohoto městského státu, dokonce navrhl změnu dosavadního zákona, dle níž by mohly úřady a policie vstupovat do domů i bez souhlasu vlastníků, aby „zjistili jejich vhodnost k ubytování uprchlíků, vyžaduje-li to ohrožení prevence bezdomovectví“. Lord Eddard Stark z nejpopulárnějšího seriálu současnosti Hra o trůny, který je vynikající studií lidské pošetilosti, jež se v běhu dějin nemění, by k tomu zřejmě jen zlověstně utrousil: „Winter is coming.“ Zima se blíží.

Tato reportáž vyšla v tištěné i elektronické verzi Šifry č. 9, ve které najdete spoustu skvělého čtení. Jejím zakoupením (tištěná verze bez placení poštovného a dopravy, tedy za skvělých 59 Kč nebo 2,40 EUR, Vám přijde až domů do schránky v Česku i na Slovensku; elektronická je oproti tištěné ještě levnější, stojí pouhých 44 Kč nebo 1,80 EUR a můžete ji číst ihned po zaplacení přes platební bránu GoPay na svém PC, mobilu nebo tabletu kdekoli) či objednáním předplatného přispějete jak na vydávání jedinečného časopisu, který píše necenzurovaně o věcech, které hlavní média zásadně nezveřejňují, tak i na provoz tohoto webu. 

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

Diskuze
Sdílejte článek na sociálních sítí: