Krajský soud v Hradci Králové zamítl v úterý odvolání několika organizací, včetně Lesů ČR, Národního památkového ústavu a města Turnov, a potvrdil rozhodnutí okresního soudu v Semilech ze září 2017, které zní: Karel des Fours Walderode byl oprávněn restituovat zabavený majetek.

Na tom, že se vrací majetek, který byl zabaven, samozřejmě není nic špatného, naopak. Až na jeden výjimečný případ, který v českém právním řádu představují Benešovy dekrety. Podle nich byl po druhé světové válce zabaven majetek etnickým Němcům, kteří nějak spolupracovali a kolaborovali s nacistickým režimem. Dekrety týkající se konfiskace majetku Němců se ale nevztahovaly na ty občany německého původu, kteří za války nespolupracovali s nacisty a zasadili se o naši republiku. Dekrety byly vydány s právní úrovní ústavních zákonů a byly prohlášeny za ústavní zákony, i když už je většina dekretů v dnešní době obsolentních. To znamená, že byly určeny k jednorázové aplikaci a ta již proběhla, a tak, jak uvedl Ústavní soud, splnily dekrety svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládají právní vztahy“. Ústavní soud potvrdil jejich platnost v době vzniku a jejich závaznost, tj. jimi nastolené změny zůstávají zachovány, ale zkoumat, zda zůstávají platnou součástí českého právního řádu, odmítl, neboť jsou již právně neúčinné. Jinými slovy, mělo by se vše nechat být, jak to je, a už se v tom nevrtat.

To ale odmítá akceptovat například Sudetoněmecký landsmanšaft, jenž sní o tom, že se budou vracet Němcům majetky, a celé poválečné uspořádání se totálně překope.

Regenračné centrum

Čerstvé rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, podle kterého by měl být navrácen majetek Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi des Fours Walderode, směřuje přesně tam, kam Ústavní soud směřovat nechtěl – k překopávání poválečného stavu. Jak bude někdo sedmdesát let po válce rozhodovat o tom, jak to tehdy přesně bylo?

Paní Kammerlanderová žádala po českém státu vydání pozemků, lesů a nemovitostí včetně renesančního klenotu, zámku Hrubý Rohozec na Semilsku s veškerým mobiliářem. To vše v hodnotě zhruba tří miliard korun.

Celý případ se táhne už od 90. let minulého století. Zpočátku se pro šlechtický rod nevyvíjel dobře, ale v roce 2008 přišlo zlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně, který potvrdil rok a půl staré usnesení Krajského soud v Liberci a vydal dědičce pozemek o rozloze čtvrt hektaru v obci Žďárek na Liberecku. Mluvčí soudu Petr Knötig tehdy vysvětlil, že prý nejde o žádné prolomení Benešových dekretů. „Podle důkazů byl předchůdce restituentky Karl des Fours Walderode loajální vůči lidu Československa za okupace. Svědčí o tom i fakt, že mu bylo roku 1947 vráceno československé státní občanství. Za války schovával na zámku Rohozec zbraně před wehrmachtem, zachránil také několik těžce nemocných lidí z koncentračních táborů,“ uvedl tehdy mluvčí Nejvyššího soudu.

Soudy, jak brněnský, tak semilský a hradecký, ovšem uvádějí jen to, co se jim hodí, jak to bohužel je v české justici, parodii na spravedlnost, běžné. Což samozřejmě zavdává velké příčiny ke spekulacím. Dostali soudci úpal? Nebo své práci nerozum? Nebo se s nimi někdo po navrácení majetku štědře rozdělí (ze tří miliard se ukrajuje celkem slušně)? Nebo přišel nějaký tlak shora, třeba směrem od Berlína, a má to být začátkem něčeho většího? Ani kombinace několika různých variant není vyloučena. Jiná vysvětlení mě nenapadají. Vás ano?

Však posuďte sami. Otec Karla Des Fours Walderode se po rozvodu s Karlovou matkou znovu oženil – vzal si její sestřenici Gabrielu, hraběnku von Wydenbruck. Nevlastní matka Karla Des Fours hned po okupaci Československa požádala o říšskoněmeckou státní příslušnost. V žádosti z 1. 8. 1939 uvedla, že je již od dubna 1938 členkou nacistické strany Sudetedeutsche Partei (SdP). O říšskoněmeckou státní příslušnost požádali též její dva synové Maxmilian Josef a Louis; první se stal příslušníkem Hitlerjugend a členem SS, druhý jakbysmet.

Karlův otec Nicolaus Wladimir zažádal v roce 1939 o říšskoněmecké státní občanství, které také získal. No a smaotný Karl hrabě Des Fours Walderode? Ten se v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, v roce 1939, tedy v době pro Československo nejkritičtější, požádal o říšskoněmecké občanství a také vstoupil do nacistické strany Sudetedeutsche Partei (SdP), k řečeným Henleinovcům. Od roku 1941 byl příslušníkem německé vojenské tlumočnické čety v Praze jako tlumočník francouzského, anglického a italského jazyka, později byl přeložen do nacistické vojenské rozvědky jako překladatel.

Po válce několikrát lhal, že nebyl v Sudetoněmecké straně, na což se vzhledem k neuspořádaným archivům přišlo až poté, co na základě tohoto lhaní získal v roce 1947 československé občanství. Chvilku Němec, chvilku Čech, jak se to zrovna hodilo.

Po válce se oženil se Sylvií Marií Anicou Galliovou. Podle brněnského badatele, doktora Petra Stehlíka, s aktivní nacistkou a vedoucí jedné z organizací Hitlerjugend, jak zdokumentoval v publikaci Skandální pozadí velkých restitučních kauz šlechty z roku 2003. Velikou nacistkou byla i její matka, doktorka Irena Galliová, která „byla za války říšskoněmeckou státní příslušnicí, členkou různých nacistických organizací, udržovala styky s nacisty, gestapem a německou kriminální policií, byla přísedící nacistických lidových soudů, při nichž byli příslušníci českého národa odsuzováni na smrt, vyhrožovala českým lidem gestapem, udávala je nacistům, jež také podporovala hospodářsky“. „Svatby své dcery v Londýně v roce 1949 se nemohla zúčastnit, neboť české soudy její činnost ocenily 5 lety těžkého žaláře a propadnutím veškerého jmění. JUDr. Karl hrabě Des Fours Walderode tudíž musel vědět, koho si bere,“ píše Stehlík.

Udělat z těchto lidí české vlastence, na něž se nevztahují Benešovy dekrety, je výkon, který českou justici vystřeluje do oblasti spravedlnosti zatím neprobádané.

Pokud by šlo o nějaký majetek za 3 miliardy, vem ho čert. Jaký precedens to ale zakládá do budoucna? Co se stane, až se z nacistů hromadně stanou čeští vlastenci tak, jako se u nás stali z mnoha estébáků pravdoláskaři či demokraté? Je to jako otevřít Pandořinu skříňku a pak čekat, co se stane. Pokud se tohle včas nezarazí, bude zle…

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra