Zajásal jsem dnes po ránu nadšením. Na serveru Lidovky.cz se objevil článek, který hovořil o věcech, jež obvykle spadají do kolonky „ezo“ a nedočkají se seriózního pojetí – v tomto případě o tom, co se děje po smrti.
Moje nadšení nemohl zkalit ani fakt, že článek, který se tvářil jako aktuální, hovoří o studii dva roky staré, přesně ze srpna 2016. Jelikož jsem si informací o tomto výzkumu tehdy nevšiml, pro mě to nová a aktuální informace je. Lepší pozdě nežli později.
Jde o to, že vědci, kteří se obvykle snaží najít nějaké vysvětlení, které zkušenosti lidí bagatelizuje, místo aby se jejich zkušenost snažili vědecky vysvětlit (kdyby neuměli vysvětlit blesk, jsou raději schopni tvrdit, že neexistuje), provedli seriózní výzkum, jehož závěry jsou jasné: Lidé si v momentu své smrti uvědomují, že právě umírají. Podle doktora Sama Parnii, jenž vedl výzkum v Langoneově lékařském centru Newyorské univerzity, pracuje lidské vědomí i poté, co tělo nevykazuje žádné známky života. Vědomí si prostě žije „svým životem“ i bez těla.
Ve studii vědci mluvili s 2060 lidmi z Velké Británie, USA a Austrálie, kteří prožili zástavu srdce, ale doktorům se podařilo je resuscitovat. Logicky, protože i v případě, že by vědomí nakrásně žilo životem věčným, by po opravdové smrti bylo pro vědce při současném stavu téměř nemožné se s ním dohovořit. Dvě pětiny studovaných pacientů potvrdily, že po zástavě srdce cítili prožívání, ať už vědomí blížící se smrti, nebo strach.
Někteří z pacientů byli podle doktora Parnii dokonce schopni zcela věrohodně popsat, co se s nimi v průběhu klinické smrti dělo. Například sledovali doktory a sestřičky při práci a byli schopni popsat i to, o čem si povídali, ačkoli byli v kómatu a mozek či srdce nefungovaly. A tak se klidně může stát, že se díváte na svou vlastní smrt. Šifra již informovala třeba o neurochirurgovi z Harvardu Ebenu Alexanderovi, který něco takového zažil. „Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v kómatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem zažil něco tak hlubokého a intenzivního (ačkoli bych podle všech současných poznatků neměl zažít vůbec nic), že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti,“ vyprávěl.
„Moje tělo leželo v hlubokém spánku, moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej vyřadily úplně z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje, a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze, svět, který byl nespočetněkrát popsán lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.
Opravdu to existuje. To, co jsem viděl a naučil se, mi obrazně řečeno dalo nový pohled na svět. Svět, ve kterém jde o víc než jen o naše mozky a těla a kde smrt rozhodně není koncem naší existence vědomí, ale jen pouhým uzavřením jedné z dalších kapitol na cestě existence.
Nejsem první, kdo získal zkušenost s tím, že vědomí existuje za hranicemi těla. Záblesky těchto zkušeností jsou stejně staré jako lidstvo samo. Pokud ale vím, tak jsem jediný zadokumentovaný případ, který „cestoval“ do tohoto světa v situaci, kdy: 1) Nervová aktivita mozku byla kompletně nulová a 2) Mé lidské tělo bylo pod intenzivní medicínskou kontrolou každou minutu, a to po celou dobu během těch sedmi dnů, kdy jsem byl v kómatu.“
