Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval profesora antropologie, prezidenta Společnosti pro vědy a umění, spisovatele, publicistu a bývalého děkana Filozofické fakulty a prorektora Západočeské univerzity Iva Budila.

Ivo Budil je profesor s velmi širokým záběrem a všeobecným přehledem. Přestože vždy tíhl spíše k humanitním oborům, z kádrových důvodů vystudoval za minulého režimu Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. „Začal jsem studovat základní a ložiskovou geologii. Na geologii bylo tehdy relativně liberální prostředí, režim měl zájem na tom, aby geologie přinášela konkrétní výsledky, a tak nemohla být zcela ideologizována,“ prozradil. Tím ale ve vzdělávání rozhodně nekončil, naopak. „Zabýval jsem se i paleontologií, paleoantropologií, udělal jsem si státnici z anatomie na lékařské fakultě a diplomovou práci jsem psal o vokálních schopnostech fosilních hominidů. Zjistil jsem, že fosilní hominid starý 3000 let měl předpoklady a dispozice pro to, aby produkoval řeč jako my.“

K tomu všemu navštěvoval bytové semináře filozofa Ladislava Hejdánka, jenž byl jeho největším učitelem. A tak se profesoru Budilovi povedlo skloubit jak hluboké znalosti v exaktních přírodních oborech, tak v těch společenských.

V roce 1994 se vydal do Lyonu a několik měsíců strávil i v inspirativním prostředí pobočky archeologického ústavu v Ardes, jenž byl umístěn v bývalém templářském kláštere. Nakonec se přesunul do Provensálska. „Přímá zkušenost s Francií z počátku 90. let, kdy se zdála na vrcholu ekonomických a intelektuálních sil, byla zajímavá. Poznal jsem poslední nádech té velké západní Evropy, která vzešla z impozantní obnovy po druhé světové válce. Tehdy mi západní svět připadal jako vzor, který bychom měli následovat.“

Bohužel po tomto období rozvoje nastává prudký sešup, jenž nabývá na rychlosti. „Mám pocit, že Evropa po třiceti letech rozvoje po válce narazila na meze ekonomického i intelektuálního růstu. Což lze možná přikládat i nepříliš zvládnuté globalizaci, převodu průmyslové výroby do zámoří, do lacinějších oblastí. Bohužel bez vědomí toho, že pokud se zbavíme vlastní materiální tvořivosti, bude oslabena i naše intelektuální síla. A to se přesně stalo.“

Zjednodušeně řečeno, Evropa, která stála u všech inovací a posunů směrem k modernitě, se stala z výrobce pouhým konzumentem, což se projevuje na našem hloupnutí. „Když Evropa rezignovala na výrobu, rezignovala i na část svého intelektu a ducha. To podlomilo její sílu,“ myslí si expert na vývoj člověka. Největším znakem úpadku evropské inteligence jsou pak moderní liberální směry jako genderismus či multikulturní studia. „To je vyslovená rezignace na evropský intelekt,“ konstatuje akademik.

Degenerace se nejvíce projevuje právě v humanitních oborech. „Zakladatelé humanitních věd byli renesanční osobnosti s obrovským přehledem. Problém byl v tom, co se stalo s těmito vědami později. Teď navíc ty obory začaly plnit objednávku masového vysokoškolského vzdělání. Čím více studentů musejí školy vzdělávat, tím víc se snižuje jejich intelektuální laťka. A když ji neustále snižujete, tam dole vespodu je pak ideologie. Nejnižší laťka v dějinách vědy je její ideologizace,“ tvrdí profesor Budil a vývoj mu dává za pravdu. Oč je studentstvo méně vzdělané, o to je pak emotivnější a názorově vyhraněné. „Nebylo to původně v plánu, kdyby to otcové zakladatelé společenských věd Dürkheim, Weber a Mauss dneska viděli, tak by se zděsili.“

Důvod úpadku vzdělávacího systému vidí profesor Budil v tom, že fakulty jakožto státní instituce musely plnit poptávku po masovém vzdělání v duchu „čím víc vysokoškoláků vyrobíme, tím budeme chytřejší“. Kýžený efekt to samozřejmě nepřineslo, protože nároky se musely rapidně snížit, aby sítem prošel každý zájemce. „Školy snížily intelektuální laťku natolik, že se staly ideologiemi. Rezignovaly zcela na intelektuální program, nasákly neomarxismem, genderismem, multikulturalismem a staly se ideologiemi. Jenže společnost pro všechny ty absolventy nemá místo, a tak neprosperuje. Vytvářejí se sice umělá místa, ale to nestačí.“

Podobně se však ideologizuje i věda. Jako příklad uvedl Stanislav Novotný symbol Grety Thunbergové, šestnáctileté Švédky, která se stala tváří boje proti změně klimatu. „Greta ale není mluvčím vědy, respektive skuteční vědci z ní mají legraci,“ oponoval Ivo Budil. „Ale je používána jako nástroj a lidi pak tu vědu takto vnímají… ohánějí se přitom vědou,“ nedal se moderátor. Tady už mu dal host za pravdu. „Ano, vědu lze takto využívat a parazitovat na ní, měli by se proti tomu ozvat skuteční vědci. Greta je fenomén kolektivní hysterie. Je to pseudoprorok.“

Skuteční vědci, pokud nemají před důchodem, se ale ozvou ve větší míře jen těžko, neboť by mohli přijít o práci či o granty. Čerstvě doplatil na kritiku Grety Thunbergové, respektive jejího bizarního projevu na klimatickém summitu OSN v New Yorku, šéf českých dětských psychiatrů Jaroslav Matýs. Ten minulý týden poskytl rozhovor o švédské ekologické aktivistce, která trpí jednou z poruch autistického spektra zvanou Aspergerův syndrom, serveru Info.cz. O lidech s touto diagnózou mimo jiné řekl, že „nerozpoznají, co je dobro a co je zlo“ a konkrétně u Grety popsal její černobílé vidění světa a asociálnost. Kritika, která se proti jeho názoru strhla, byla tak silná, že musel ihned rezignovat. Jako za starých časů…

Stanislav Novotný připomněl selhání vědců a myslitelů a jejich účast v ideologických bojích zmínkou o knize Intelektuálové, nepřátelé lidstva, ale profesor Budil říká, že tak lze vnímat jen jednu skupinu intelektuálů. „Jsou to lidé, kteří by měli svým intelektem být schopni odstupu k danému systému, ale často sklouzávají do role proroků, aktivistů, revolucionářů a podobně. To jsou ti, kteří se snaží společnost nabourat a vytvářejí vzdušné zámky. Druhý tip jsou intelektuálové sebereflektující. Jsou schopni reflektovat svoje vlastní meze a limity, jsou ironičtí vůči sobě samotným, a jsou konstruktivní. Ti jsou užiteční. Vámi zmiňovaná kniha se zabývá tou první kategorií.“

Co se týče našeho dalšího vývoje, profesor Budil zmínil možné scénáře. Pokud přijde nějaká hlubší krize, jako že je to pravděpodobné, máme zhruba tři možnosti. Budil zde připomněl slova Giambattisty Vica, jenž v 18. století hovořil o společnosti, kde už nikdo ničemu nevěří, jako o pozdně ironické. Podle Vica existují v této fázi tři možnosti: „Buď přijde nový velký vůdce, nebo barbaři, kteří jsou sice primitivnější, ale vitálnější. To se stalo po pádu Říma. Ve třetím případě se zhroutí rozum a jazyk a lidstvo se vrátí k autoritě instinktů, smyslů, původní formě náboženství. Teokracii založené na emocích.“

Těžko říct, co je lepší. V určitém případě ale krize může vyústit i v očistnou katarzi, ne jenom v chaos a zmar.

Profesor Budil citoval i slova katolického francouzského exulanta Josého Demestra, jenž prohlásil, že člověk je „příliš nebezpečným tvorem, než aby mohl být svobodný“. Potřebuje prý „pevný řád, autoritu, které by dokázaly regulovat jeho negativní vlastnosti, omezí démony lidské povahy“. Jsme totiž jen „trochu domestikovaný africký predátor“.

Každý týden pro vás přináším shrnutí zajímavého rozhlasového pořadu Na prahu změn, kam si zve Stanislav Novotný různé zajímavé hosty a který si můžete poslechnout zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra