„Proč mě nikdo nemá rád?“ pěla z reproduktoru v pekárně, kam jsem šel zrovna pro housky, Ilona Csáková. To bych taky rád věděl, zabrumlal jsem si. A ještě by mě zajímalo, proč mi nikdo nerozumí, filozofoval jsem, trošku v legraci, ale mnohem víc vážně. 

Asi o hodinu dříve jsem se totiž dostal do tradičního sporu s partnerkou. Něco jsem se jí snažil říct, ale už po větě a půl mi do toho skočila, aniž by věděla, co chci říct. Ohradil jsem se. Já vím, co chceš říct, nedala se a odpovídala dál na něco úplně jiného, než jsem jí hodlal sdělit. Když tak nad tím, už trochu vychladlý, přemýšlím, možná by konverzace dopadla stejně mizerně, i kdyby mě to doříct nechala. Obávám se, že by mi stejně nerozuměla. Tak jako já podle ní nerozumím jí, když mi něco říká.

Neznám moc horších pocitů bezmoci než v těchto chvílích. Proč si i lidé, kteří se k sobě hodí a mohli by se spolu mít hezky, tak často nerozumí a nedokážou se domluvit na základních věcech? Třeba že modrá je modrá a červená je červená? Řekl jsem modrá. Já tě slyším, to je červená…

„Jsi jako dítě,“ slýchávám ve vypjatých momentech, když mě nejvíc mrzí, že mi protějšek nerozumí. „Jsi jako máma,“ bráním se a už to jede. Nejstrašnější ze všeho je, když se neudržíme, neukončíme emotivní výměnu názorů a začneme říkat věci, které ani tak nemyslíme (anebo myslíme?), ale obtížně se berou zpátky. Je mi to pak líto, ale to už je pozdě. 

„Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protože uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti: zapomněli, že pocházejí z různých planet,“ popisoval drobná nepochopení psycholog John Gray ve svém bestselleru z roku 1992 Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Ani pravdivé a megavtipné porovnání rozdílů mezi ženským a mužským myšlením nevystihuje odpověď na otázku: Proč si lidé tak ubližují, když se chtějí mít rádi?

Hodně mi pomohlo, když jsem nedávno narazil na serveru psychologie.cz na rozhovor s terapeutem Pavlem Špatenkou, který konflikty ve vztahu přičítá nedospělosti. Mluví o soužití dvou lidí, kteří nejsou celiství, protože v sobě oba nesou své vnitřní konflikty, a ty přenášejí i do vzájemné komunikace. Tyto vnitřní konflikty a zranění jim tvoří ve vztahu filtry, přes které vidí druhého a vlastně i všechno ostatní. Jejich zranění jsou tak velká, že se neustále vynořují odkudsi z hlubin – zejména v momentech, kdy to nečekají. „Konflikty mezi vědomou a nevědomou stránkou naší osobnosti v sobě nesou napětí. Nevědomé části osobnosti se vždy přenášejí na partnera. (…) Každý soudí druhé podle svých vlastních představ a každý brání sám sebe před zraněním.“ Nevědomě se bráníme dalším zraněním tím, že zraňujeme druhé. Takový začarovaný kruh…

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Reakce bývají zhruba trojího druhu – buď se bráníme, utíkáme anebo předstíráme, že jsme nezranitelní. „Pokud nejsme schopni vnímat, co prožíváme, a tedy stát se zranitelnými, což je základní podmínka vědomého vztahu, je cesta uzavřena,“ říká doktor Špatenka, který vidí jediné východisko – otevřít Pandořinu skříňku svých pocitů a začít o nich s partnerem otevřeně mluvit. Namísto ovládání se, ukřivděnosti, lítosti a lízání si ran někde potají v koutě doporučuje o všem, co prožíváme, otevřeně mluvit. Když budeme tušit, co se v nás a mezi námi vlastně vůbec děje, můžeme nastavit alespoň nějaká pravidla hry. Nezvyšuj hlas, tohle mi vadí a to mi nedělej. Dobře, mně se zase nelíbí, když na sebe něco řeknu a použiješ to proti mně. Může to být cokoli.

Lidé spolu žijí a vlastně se vůbec neznají. A jakmile se uzavřou při konfliktech ve svých ulitách a budou kolem nich chodit a vyhýbat se jim, síla nevědomí je stejně silnější a pravda si dříve nebo později prorazí cestu na povrch. Jedna věc je s někým vydržet, ale úplně jiná být spolu šťastní. 

Konflikt se nemusí projevovat jenom hádkou nebo nedorozuměním. Ale celou škálou pocitů okolo. „Strach, úzkosti, obavy, nejistota, bezcennost, malost… Všechen ten prožitkový materiál, který provází každé opravdové zranění, věští konflikt. Ten nemusí vyústit nutně v hádku. Hádka je boj, je to útok nebo obrana. Není to srdce, je to solár, řečeno řečí tělesných prožitků. V boji používáme strategie jak útočné, tak obranné. Utíkáme, nebo útočíme, porážíme, nebo jsme poraženi. Hádka je tedy boj. Jde tu o vítězství jednoho nebo druhého. Bojem se stáváme nezranitelnými jako vítězové, ale jen na chvíli. Jsou tu znepřátelené strany. Oba někde uvnitř svého srdce stojí o toho druhého, jenže se tolik bojí o sebe! A tak se brání.“

Místo strategie kdo s koho, která nemůže mít vítěze, ale zbudou po ní pouze nešťastní a poražení, existuje daleko lepší řešení – povídat si o tom spolu. „Chce to kus odvahy přiznat si tu hrozivou prázdnotu života, když neumím před sebou a před svým partnerem ukázat a prožít si svá zranění. Tu prázdnotu nezranitelnosti. Musíme do vztahů nechat přijít i nespokojenost a bolest, citovou vyprahlost, deprivaci. Jenže k tomu potřebujeme jednu zásadní věc: začít si uvědomovat, co že to ve skutečnosti cítíme. Slétnout z myšlenek do prožitků. To většina z nás prostě neumí.“ Namísto projevení pocitů se snažíme uzdravit svá zranění myšlením. To je asi tak účinné jako nabírat vzduch lopatou.

A tak jsem to zkusil. Bylo to těžší, než jsem čekal. Ten pocit odhalit se před druhým, i když je vám blízký, byl nepopsatelně nepříjemný. Jakási směs studu, smutku, bolesti a strachu z toho, co přijde potom. A nepříjemná panika.

Vždycky jsem si myslel, že když se cítím příjemně, je to dobré znamení, a pokud nepříjemně, něco je špatně. Takhle to prý ale nefunguje. V takovém případě totiž žijeme pouze podle mechanismů, které nás ovládají. A když nás ovládá něco jiného než my sami, nemůžeme být ani šťastní, ani svobodní. Jsme jen otroci své bolesti. „Příjemné pocity mysl označí za dobré, vyšle žádost, a tak se příjemné stává tím, po čem prahneme. Naopak to nepříjemné nevědomá mysl označí jako špatné a vytvoří k tomu odpor, averzi. Tak se stáváme nevědomou bytostí podléhající těmto vzorcům,“ říká Pavel Špatenka. Podle něj musíme zmobilizovat síly a začít se zabývat svými prožitky vědomě. Nenechat je, aby námi zmítaly jako bouře ve větru, a tedy netočit se podle svých žádostí či averzí jako korouhvička, ale podívat se na věc z jiného úhlu: Je to prospěšné, anebo mi to škodí? Rozlišování příjemné = dobré a nepříjemné = špatné značí „dětskou fázi psychického vývoje“.

Vztekal jsem se, když mi ve vypjaté situaci řekla, že se chovám jako dítě. Jako malý smrad, abych byl přesnější. Měla pravdu. Chtěl bych si s ní o tom popovídat. Bojím se ale, že mě zase nenechá domluvit a hned si bude myslet, že ví, co chci říct. Zkusím obavu překonat a uvidím. Možná to bude nepříjemné, ale zcela určitě prospěšné. Přece nebudu jak malej smrad.

Regenračné centrum

Mimochodem, právě doktor Pavel Špatenka, progresivní lékař, býval klasickým doktorem. Pracoval v nemocnici i ve farmaceutickém průmyslu, byl mladý a úspěšný. Jenže nebyl šťastný. Po velké životní krizi zcela změnil svůj pohled na svět a od té doby se věnuje Teorii sebepoznáním. Jedním z nejtěžších životních úkolů každého člověka je „umět se vyrovnat s vlastním zlem“. „Vyrůstáme ve společnosti, ve které si všichni hrajeme na hodné dobráky. Tím popíráme vůbec existenci něčeho zlého v nás. Najít to a vyrovnat se se svým stínem je pro člověka velký duchovní úkol,“ říká doktor Špatenka.

Pokud se o sobě, o vztazích a lásce chcete dozvědět víc, určitě vyrazte v pondělí 14. 10. na představení Léčivého divadla Gabriely Filippi do pražského klubu Lávka, jehož bude doktor Špatenka hostem. V první části uvidíte představení Anastasia o tom, jak vypadá opravdová láska. Článek o této pozoruhodné adaptaci příběhu Vladimíra Megreho si můžete přečíst zde.

A ve druhé části si bude Gabriela Filippi povídat o všech zákoutích lidské duše právě s Pavlem Špatenkou. Více na www.lecivedivadlo.cz

Na stejné představení, tedy Anastasii, můžete vyrazit i 17. října do Strakonic. Zde bude hostem Veronika Vieweghová.

Článek Proč mě nikdo nemá rád? vyšel v Šifře č. 9/2019, kterou si můžete objednat v tištěné či digitální podobě. Stejně jako předplatné.