O tom, že lidské zdraví nesouvisí jen s uspokojivou kondicí naší tělesné schránky, ale i stavem duše, se mluví a píše stále častěji. Není divu. Podle letošní World Happiness Report (Zprávy o stavu světového štěstí), kterou každý rok vydává Systém řešení trvale udržitelného rozvoje při OSN ve spolupráci s Nadací Ernesta Illyho, zakladatele slavné značky kávy Illy, se na planetě zvyšuje počet nešťastných lidí. Jen v letech 2010–2018 vyskočil v žebříčku nárůst pocitů, jako je smutek, vztek a obavy, o 27 procent. Americký výzkum The National Ambulatory Medical Care Survey (NAMCS), který sbírá data o zdravotní péči, zase zjistil, že počet lidí diagnostikovaných s depresí vzrostl od roku 1987 o astronomických 450 %. Zároveň již před pěti lety Světová zdravotnická organizace WHO varovala, že do roku 2030 vzroste počet nemocných rakovinou o 45 procent.

Každý, kdo není zcela zaslepený materialista, již ví nebo alespoň intuitivně tuší, že lidské zdraví úzce souvisí jak se stavem těla, tak duše. Kromě obecných duchovních či filozofických pouček se ale skoro nikde nedozví JAK. Nedávno jsem všaknarazil na skvělou knihu, kde jsem našel mnoho odpovědí na své otázky. A také podnětů k zamyšlení.

Dokud jsme zdraví, bereme to jako naprostou samozřejmost. Je-li nám špatně, máme tendenci si různé věci zjednodušovat a idealizovat. Třeba minulost. A tak nadáváme na dnešní dobu plnou chemie, zkaženého vzduchu a nesnesitelného stresu, aniž bychom připustili, že život na téhle planetě nikdy nebyl pro běžné lidi tak pohodlný a příjemný jako dnes. A tak se upínáme k dávným ideálům, kdy podle nás žili lidé zdravě a v sepětí s přírodou, a viníky hledáme v dnešní ošklivé době. Realita má ale k této romantické představě asi tak daleko jako naše prababička na poli k pořádnému kusu masa.

Z různých kosterních nálezů je zřejmé, že dříve lidé trpěli velmi podobnými nemocemi jako dnes – od zánětů kloubů až po rakovinu. V roce 1991 byla v Ötztalských Alpách, na pomezí Rakouska a Itálie, objevena nejstarší přírodní mumie člověka z let 3400–3100 let před naším letopočtem. Vědci začali jeho tělo bedlivě zkoumat na univerzitě v Innsbrucku. Všimli si, že muž z doby měděné, jenž byl pojmenován Ötzi, měl zkažené zuby, nedokázal strávit laktózu, a než zemřel, onemocněl také například lymeskou boreliózou a z ní pramenící těžkou artritidou. Rozdíl byl snad jen v tom, že Ötzi nedostal injekci u zubaře, aby ho to nebolelo, a místo supertenké vrtačky si mohl bolavý zub přivázat tak leda za větev a škubnout. Pokud by tedy měl provázek…

Každá doba má své nevýhody; v jedné je znečištěné ovzduší, v jiné nedostatek lékařské péče a potravy a chabá hygiena. Obecně lze ale říci, že civilizačními nemocemi trpěli lidé napříč historií.

Jisté rozdíly tu však přece jen jsou. Snižuje se například věk, kdy tyto často autoimunitní choroby propukají. A to není samo sebou. „Lékaři tvrdí, že vyšší nárůst onemocnění je způsoben tím, že se statisticky dožíváme vyššího věku, jednoduše se nemocí dožijeme. A dříve lidé stačili zemřít dřív, než se u nich choroba projevila. To ale není tak úplně pravda,“ vysvětluje Marie Vilánková, autorka oné knihy s poněkud tajemným názvem Léčba informací.

Knihu Léčba informací si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz

Statistiky jsou velmi ovlivněny tehdejší vysokou dětskou úmrtností a také velkým počtem úrazů u mužů při těžkých manuálních pracích v lesích, továrnách či na polích. U žen zase byly nejrizikovější porody. Tím, že nebyla dostupná a rozvinutá zdravotní péče, umřeli bez pomoci i lidé, kteří by dnes zašli na jednoduchou ambulantní operaci. Ti, co přežili, se ale často dožívali stejného či podobného věku jako lidé dnes.

Dnes máme více toxinů a zplodin ve vzduchu, vodě, půdě i jídle. Naše předky ale kosilo kromě úrazů, bitev a porodů třeba soužití se zvířaty. Statistikami velmi významně zamávaly nemoci, které se přenesly na lidi z domestikovaných, původně divokých zvířat. Zjednodušeně řečeno, jelikož v průběhu posledních 11 tisíc let svůj způsob života převratně změnili tím, že začali místo lovu a sbírání rostlin chovat domácí zvířata a pěstovat plodiny, si lidé dost zavařili. S rozvojem velkých a hustých populací – zvířecích i lidských –, jakmile propukly epidemie u sociálních zvířat, jako jsou krávy, bylo jen otázkou času, kdy se přenesou na lidi. Například dobytčí mor zmutoval ve spalničky. Z krav se přenesly i tuberkulóza a neštovice, z kachen chřipka a ze psů černý kašel. Mor přenesený z krys při epidemiích dokázal zabít miliony. 

Díky lepší hygieně a adaptaci se některé choroby podařilo zvládnout, přišly ale jiné „výzvy“. Třeba průmyslově vyráběné či geneticky modifikované potraviny a s nimi tuny herbicidů, pesticidů a jiná chemie. Mohlo by se tedy zdát, že na vině závažných onemocnění jsou převážně vnější podmínky – dříve hygiena či infekční nemoci, dnes pro změnu chemické jedy. Jenže podmínky byly a jsou pro všechny podobné, a přesto nemají na všechny stejně negativní vliv. Jak to, že jednoho skolí každý nevinný bacil, který letí okolo, a jiný je odolný i vůči ebole? 

Odpověď je jednoduchá – nástrahy jakékoli doby přežijí vždy jedinci s dobrou imunitou. Po staletí se obranyschopnost organismu posilovala bylinami a možnostmi, které poskytovala příroda. Tím, že na přírodě byli lidé zcela závislí, jí také výborně rozuměli. Kdyby nedokázali odhadnout, kdy je vhodné posekat louku a usušit seno, způsobili by sobě i zvířatům velký problém. Postupem doby se ale tato schopnost kamsi vytratila a události nabraly zcela nový spád.

Kořeny a kořínky

Charakteristiký pro dnešní dobu je boj. A tak, jakmile onemocníme chřipkou nebo dostaneme infarkt, snažíme se proti nechtěnému nadělení bojovat. „Jenže my jsme nic nedostali, my jsme si ve skutečnosti problém vypěstovali. Uzdravíme se, jen když nemoc, chyby či nedokonalosti dokážeme odstranit, včetně všech kořenů a kořínků, ze kterých vyrůstají,“ píše v knize Marie Vilánková, která se dlouhodobě věnuje výzkumu v oblasti teorie informace ke vztahu k lidskému organismu. A přestože se na studiích informatiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy zabývala klasickou teorií informace, matematickou analýzou i algebrou, díky svému zájmu o lidské zdraví a přírodní léčitelství si všimla, jak jsou spolu oba obory, které nemají na první pohled nic společného, velice úzce propojeny. Matematicky řečeno, jejich společným jmenovatelem je právě informace.

Díky tomuto širokému záběru a otevřenému hledí se autorce podařilo to, co úzce zaměřený matematik, kterému chybí nadhled, či esoterik, jenž postrádá znalosti a systematické uvažování, nemají šanci zvládnout. A sice porozumět problematice z různých úhlů a do hloubky a podat téma srozumitelně a uceleně i pro ostatní. Ostatně hned v úvodu říká: „Bavilo mě poznávat zákonitost čísel, přírody i celého světa. Pokud jsem se chtěla něco naučit, potřebovala jsem to pochopit, abych byla schopná si to zapamatovat. Některé věci se zpočátku příčily mému racionálnímu uvažování a poznání, ale přece nebudu odsuzovat něco, čemu nerozumím. Po dvaceti letech si troufám tvrdit, že jsem toho o duši a těle pochopila mnohem víc. Vím, jak pracují buňky i jak spolu komunikují. Co je nemoc a co zdraví. Jak lidské tělo můžeme ovlivnit pomocí informací. I jak dovést tělo a duši k uzdravení. Tohle všechno vám chci skrze svoji knihu předat.“

Ruku v ruce s tím, jak se rozvíjely technologie a lékařství, znalost přírody a jejích principů, a tudíž i sebe sama, se s postupujícím časem vytrácela; a na to právě teď doplácíme. A někdo jiný zase vydělává…

Ve 20. století začal přírodní léčbu vytlačovat pozvolna chemický, potažmo farmaceutický průmysl. První léky se vyráběly tak, že se z bylin extrahovaly účinné látky. To znamenalo obrovský pokrok a nárůst účinnosti léčby. Náhodný objev Alexandra Fleminga například způsobil, že se na rány už nemusel přikládat plesnivý chleba nebo hadr, ale vysoce účinný penicilin. Jenže místo dražšího pěstování a extrahování z bylin farmaceuti časem začali vyrábět chemicky totožné sloučeniny, jež měly podobné účinky jako byliny, anebo vytvářet nové látky.

Zatímco ale byliny na tělo působí jak na hmotné úrovni, díky léčivým složkám, tak na takzvané informační úrovni, pomocí rostlinné informační složky, dá se říci ,duše‘ rostliny, chemický lék se zabývá jen hmotnou složkou.  „V tomto bodě bohužel klasická medicína začala zužovat svůj pohled. Vytrhla z přírody a léčivých bylin jednu část a ty další, také velmi podstatné, ignorovala,“ píše Marie Vilánková. „Každá bylina, každé zvíře, každý mirkoorganismus, dokonce i neživé přírodniny jako kameny a krystaly (viz článek na straně 44) obsahují kromě hmotné složky, kterou můžeme analyzovat, měřit a zkoumat, také mnohem podstatnější informační složku – obsahují informace, které mohou léčit.“

Labyrint života

Stále materialističtějším vnímáním jsme se dostali do podobné situace, jako kdybychom drželi v ruce DVD disk, ale chyběl nám přehrávač na rozluštění informací, které jsou na něm zapsané. Místo toho jen držíme v ruce kolečko umělé hmoty a divíme se, že nefunguje. Autorka změnu popisuje jako rozdíl mezi zeleninou ze zahrádky a umělohmotnou napodobeninou, která vyrostla v umělém substrátu a v životě neviděla sluníčko. „Vzpomínám si, jak nám doma v zimě zbyl ovadlý ledový salát ze supermarketu. Měli jsme tehdy husy, které byly zavřené v ohradě, a cokoli ze zahrádky se jim hodilo do ohrady, tak se o to doslova popraly. Maminka jim nesla salát a v duchu si říkala, jak jim bude chutnat. Překvapená ho pak našla netknutý. Zvířata cítila, že pro ně tento salát není vhodný, a nežrala ho. My lidé jsme bohužel většinou tuto schopnost cítit, co je pro nás vhodné a co ne, ztratili.“

Velkým nebezpečím je zejména to, že se chemické léky, na něž moderní medicína a farmaceutický průmysl spoléhají a které lékařům a výrobcům léků za velké mediální propagandy generují miliardové zisky, soustředí jen na hmotné řešení problému. A přitom ignorují komplexní dopady na organismus a příčinu, proč vůbec  problém vznikl. Zjednodušeně řečeno, bylinka na bolest působila podobně, ale nerozvrátila přitom celý organismus jako moderní analgetika či léky na bázi opioidů, jež jdou s kanonem na vrabce.

Vezměte si takovou obyčejnou horečku. Jde o velmi důležitou imunitní reakci organismu, který se vypořádává s bacily, a pokud ji zastavíme léky, sice se nám krátkodobě uleví, ale nemoc tím jenom prodloužíme či přechodíme.

„Organismus je řízen podle informací a má nějaký záměr. Pokud chce něčeho dosáhnout a my se mu v tom snažíme zabránit zasáhnutím do jeho řízení, často dojde k tomu, že zvolí alternativní cestu. Potlačíme či odstraníme jeden příznak, třeba poškozování kloubu zánětem, ale nastartovaný degenerativní proces se může přenést do jiné části těla, například na nervový systém,“ říká paní Vilánková.

Nenajdeme-li pravou příčinu, proč imunita zasahuje a ničí vlastní buňky, a nedokážeme-li, aby tělo samo rozhodlo, že tento proces zastaví, nemůžeme mluvit o léčení. Léčení je proces vedoucí k uzdravení.

Nové číslo Šifry (č. 9/2019) si můžete objednat v tištěné či digitální verzi na eshop.casopis-sifra.cz, stejně jako předplatné.

Na dalších stranách rozehrává autorka doslova informační koncert plný důležitých souvislostí, faktů, poznatků a postřehů. Ještě předtím ale vyvrací jeden rozšířený esoterický mýtus, jenž interpretuje nemoc jako dar, který máme milovat. Není to dárek z nebe, ale pořádný vykřičník. Varování, že jsme nepochopili principy života, a pokud nezměníme svůj přístup a pohled na svět, bude ještě hůř.  

„Všichni se neustále učíme. Náš život je dlouhá cesta či spíše soustava propletených cest, labyrint, v němž se lidstvo, příroda a vlastně celý vesmír ubírá stále dopředu. Jak po těchto cestách jdeme, učíme se. Naši rodiče, předkové už ušli obrovský kus. Kam došli, tam jsme se narodili. Někdo v polovině cesty, někdo daleko za polovinou. A my máme jít dál po cestách a učit se. Nemusíme projít kaž-dou pěšinu a zákrutu. Pokud dokážeme myšlenkově sdílet i jiné cesty, pochopit je a znát, můžeme jít zkratkou. Naopak když část labyrintu nepochopíme, nenajdeme z jeho uzlu východ, bloudíme na místě. Všechny informace o cestě mají cenu zlata, je to návod na život, a proto si je tělo, duše a vesmír pamatují.

Chceme-li život pochopit, nesmíme na něj nahlížet jako na materii. Často tělo vnímáme jako masu, která je tvořena kostmi, svaly, šlachami, jež spolupracují a umožňují jeho fungování. Mnozí si jej představují jako stroj – když se pokazí určitý orgán, je třeba ho ovlivnit pomocí léků nebo chirurgicky,“ píše Marie Vilánková a dodává, že je třeba se na tělo podívat ze zcela jiného úhlu.

Základní jednotkou těla je buňka. Ta je schopna samostatného života. V její genetické výbavě je uloženo mnoho informací důležitých pro vytvoření nového organismu, pro metabolismus, imunitu… Ale jsou zde i informace o evolučním vývoji, minulosti našich rodů, od jednoduchých instinktů a až po celou řadu složitých emočních a stresových programů, vybudovaných na základě zkušeností rodičů, jejich rodičů, rodičů jejich rodičů, a tak dále.

Když byla rozkódována genetická informace uložená v DNA, vědci se domnívali, že informace z ní přečtou jako z knihy. Nerozuměli ale tomu, proč se řada úseků opakovala, nic nekódovala a nevytvářely se podle ní bílkoviny. Jelikož se tato část jevila jako zbytečná, začali jí říkat odpadní DNA. Avšak jak se později ukázalo, tato část je stejně důležitá jako ostatní. Pokud se odstraní, pro organismus to má vážné důsledky. Informace v ní totiž nejsou uloženy lineárně, jak jsme zvyklí, ale ve složitých sítích a šifrovaně. Právě vzájemné vztahy jednotlivých prvků jsou klíčové. Existují jen sítě vytvořené z jiných sítí.

Armáda bez generála

„Všechny informace potřebné k životu jsou zakódované do vztahů mezi jednotlivými buňkami. Je to, jako kdyby buňky představovaly jednotlivá písmena a jejich propojením by vznikl náš unikátní příběh. Příběh o tom, jak máme žít, pro co jsme v životě předurčeni, co nám půjde dobře, a když to budeme dělat, budeme šťastní a prožijeme spokojený život. Samozřejmě v příběhu bude i spousta základních informací, podle nichž jednotlivé buňky pracují, informací pro práci imunitního, hormonálního i nervového systému. Naše buňky, naše písmena jsou spolu různými způsoby propojeny a ukládají spoustu návodů pro náš život. V propojení zdravých buněk najdete kód, vzorec zdravého života,“ píše Marie Vilánková ve vzrušující kapitole Hmota, vlnění, informace – 3 sféry života. „A teď si představte, že vše, co umíte, i to, že žijete, je závislé na tom, zda spolu vaše buňky umí komunikovat. Kdyby spolu komunikovat přestaly, tělo by se fyzicky i mentálně rozpadlo. Buňky jsou nosičem a vykonavatelem informace o nás a naší duši.“

Udržet toto společenství buněk v rovnováze je de facto hlavní podmínkou plného zdraví. Pokud to zvládneme, přežijeme jak neštovice, tak chemické koktejly v našich talířích. Téměř celý tento proces máme přitom ve vlastních rukou. 

Napadne-li naše tělo bacil, toxin či jiný nepřítel, nastoupí na něj vojsko zvané imunita. Tenhle složitý síťový orgán chrání tělo před nežádoucími vnějšími vlivy a uklízí nepořádek uvnitř. Musí z těla odstranit zkrátka vše, co do něj nepatří, a chrání jej před splynutím s okolím a před průnikem cizích buněk. Bakterie, plísně, houby, paraziti, jedy, viry, pyly, těžké kovy… Imunita má celou škálu zbraní a kombinuje je různě podle potřeby. Buňky ale nejprve musí vědět, co mají odstraňovat, jak a kde. Informace jsou tedy pro imunitu zásadní. Pokud dojde k narušení komunikace mezi buňkami, dochází k poškození organismu.

Velkým „hitem“ jsou dnes autoimunitní onemocnění jako rakovina, roztroušená skleróza či alergie. Je sice hezké, že existují přípravky na potlačení nežádoucích reakcí organismu, ale nejenže nevyřeší příčinu toho, proč problém neodstranila naše imunita, ale mají i celou řadu vedlejších účinků. Ty mohou z dlouhodobého hlediska rozvrat organismu ještě zhoršit. Například rozhozením systémů, které do té doby jakžtakž fungovaly.

Ideální imunitní reakce je taková, která odstraní patogen, a zároveň nepoškodí vlastní buňky a tělo příliš nevyčerpá. Jedním z nejčastějších mýtů o obranyschopnosti organismu je ten, že porucha nebo selhání imunity znamená její slabost. Při autoimunitních onemocněních přitom není imunita slabá, naopak, je silná až dost, ale je špatně řízena. Ničí totiž i to, co nemá – vlastní zdravé buňky. Je třeba ji tedy naopak zklidnit a zastavit reakce namířené proti tkáním. A to léky nezvládnou.

Jediný způsob, jak odstranit z těla příčiny narušené komunikace buněk, je zalarmovat náš imunitní systém. „Žádná antibiotika, chemoterapeutika, antivirotika ani jiné léky nedokážou odstranit opravdu všechny patogenní bakterie nebo jiné vetřelce. Musíme to zvládnout sami. Tímto pohledem lze každou nemoc vnímat jako selhání imunity,“ píše Marie Vilánková. 

Obzvlášť zajímavý je autorčin pohled na důvody, proč naše imunita nedokáže často správně zasáhnout a ničí to, co nemá, nebo neničí to, co má. „Z velké části za to může naše psychika. Například autoimunita vzniká, když nám něco chybí, když něco není podle našich přestav, a to v nás vyvolává naštvání, vztek, bojovnou náladu. Tyto emoce jsou pro život důležité. Mají nás popostrčit, abychom začali problémy řešit. Ale když to z různých důvodů nedokážeme, uvolněná energie není použita k řešení – začneme ji obracet proti sobě a trestat se. Často na sebe pohlížíme kriticky, máme malé sebevědomí, bojíme se být sami sebou a lišit se od ostatních. Tyto prožívané emoce ovlivní nastavení imunitního systému. Hledáme viníka v sobě a imunita podobně považuje za zdroj problémů naše buňky. A malér je na světě.“

Klíčem k uzdravení je podle Marie Vilánkové probudit imunitu. A to dokáže jedině psychika. Když nebudeme chtít vidět, co je špatně, a budeme před problémy zavírat oči, nebudou jej chtít vidět ani naše imunitní buňky. Uzdravit se mohou jedině lidé, kteří vyburcují imunitní systém změnou psychiky. Jak tím, že najdou sílu řešit své zasunuté problémy, smutky, obavy a jiné negativní emoce, tak tím, že na první místo v životě dají sebe, stanou se zdravými sobci a začnou se mít konečně rádi. 

Imunita se totiž chová podle toho, jak se díváme na svět a co emočně prožíváme. Jaké informace dostane, tak se zařídí. Lidé, kteří se dokážou radovat z obyčejných věcí, neustále na svět pohlížejí s úžasem a zvědavostí jako děti, ti, kteří se chtějí pořád něčemu učit, se regenerují a uzdravují mnohem snáze a lépe.

Knihu Léčba informací si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/kategorie/knihy či na www.joalis.cz. Telefonní číslo: 702 417 540

Tento článek vyšel v měsíčníku Šifra č. 9/2019, který si můžete objednat v tištěné či digitální formě, stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma.

Milan Vidlák, časopis Šifra