„Co si to jenom ráno přimíchávají do svých müsli? Crack, nebo metamfetamin? Přespříliš LSD? Nebo je to kokainem v redakčních kancelářích? Vzhledem ke zpravodajství našich seriózních médií se člověk stále častěji ptá, jaké drogy jsou v redakcích konzumovány.“
Hned první věty knihy o zákulisí médií, která vyšla nedávno v českém překladu v nakladatelství Naše vojsko, dávají čtenáři tušit, že o politicky korektní selanku určitě nepůjde. První rána a hned na solar.
Jelikož jsem léta působil v českých redakcích, mohu potvrdit, že c je správně – hitem je u kolegů v branži převážně kokain. To ale není ten hlavní důvod, proč musíme sledovat zpravodajství odtržené od reality, plné nesmyslů, válečného štvaní, lhaní a nekonečné propagandy, ze kterých je stydno stále většímu počtu lidí – bohužel až na ty, kteří tenhle škvár produkují a měli by se stydět ze všech nejvíc.
Odpověď prozrazuje už název titulu – Koupení novináři. Autor knihy, německý renomovaný novinář Udo Ulfkotte, který 17 let pracoval v nejprestižnějších německých „seriózních“ novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), je tím nejpovolanějším mužem, který nám o zákulisí mediálního světa může povyprávět. Nejen proto, že ho skvěle zná, ale i kvůli tomu, že byl sám jedním z nich – koupeným novinářem. Dnes se jim říká trefně také presstituti a jsou jich plné české i zahraniční redakce.
„Byl jsem lobbista, který měl ovlivňovat veřejné mínění prostřednictvím médií, jen jsem si to nechtěl připustit,“ začíná Udo zhurta svou dechberoucí zpověď. „Vedení novin mě přímo pobízelo, abych zintenzivnil kontakty se západními tajnými službami. Jeden z mnoha příkladů, který mi uvízl v paměti: Zprávu Evropští podnikatelé pomáhají Libyi při stavbě druhé továrny na otravné látky z 16. března 1993, která vzbudila celosvětovou pozornost, formulovali dva pracovníci Spolkové zpravodajské služby ve Frankfurtu. Jinak řečeno, článek, který pak vyšel ve FAZ, mi velkoryse nadiktovali odstavec za odstavcem. Jejich úkolem totiž bylo psát zprávy pro renomované německé deníky. (…) Spolupracoval jsem na tom sice dobrovolně, ale zároveň mi bylo sděleno, že bych mohl být propuštěn, kdybych nespolupracoval.“
Co myslíte, je to dnes v médiích lepší než v roce 1993? Pokud ano, nemusíte číst dál. Sedněte si na zahradu či terasu, dejte si drink a nenechte si kazit léto. Svět je krásný a demokratický a novináři by přece nelhali… Pokud vás ale skutečně zajímá, jak to ve velkých vydavatelských domech západního světa doopravdy funguje a proč jejich zpravodajství odporuje realitě, zdravému rozumu i veřejnému zájmu, pak je tento článek přímo pro vás.
Sultán platí
Udo Ulfkotte svoji minulost neobhajuje. Není pokrytec, který by po odchodu z novin začal jen tak plivat špínu na bývalé kolegy a ukazovat „já nic, já muzikant“. Stydí se za to, co dělal. Bylo mu ale ze sebe a své práce natolik špatně, že s tím vším sekl a začal dělat opravdovou novinařinu. Už neměl co ztratit. Dnes, s odstupem let, by se dalo říct, že na oltář pravdy obětoval i vlastní život. Ale nepředbíhejme…
Všechno to přitom začalo docela „nevinně“. Jedny z prvních cest přivedly redaktora zahraničněpolitické rubriky nejslavnějšího německého deníku do Ománu. Cesty však neplatily noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung, jak by se dalo očekávat, ale sultán Kábús ibn Saíd. Miliardář, diktátor, typický blízkovýchodní vládce. Jelikož ale tamní režim podporují Spojené státy a takřečený svobodný svět, je to diktátor „sympatický“.
„Před letištěm čekala na celý zbytek cesty klimatizovaná limuzína s řidičem a tlumočníkem. Ten byl zároveň vždy i jakousi živoucí peněženkou – nikdy nepřipustil, abych něco zaplatil sám. (…) Jednou jsem u baru pětihvězdičkového osmánského hotelu Al Bustan Palace, kde jsem jako novinář FAZ obýval rozsáhlé apartmá s výhledem na moře, potkal herce Diethera Krebse (zemřel v roce 2000). Dali jsme se do řeči a Krebs žasl, že si německý novinář může dovolit tak drahý hotel. Stěžoval si, jak drahé jsou v hotelu mezinárodně uznávané potápěčské kurzy. Neřekl jsem mu, že mé lekce potápění byly jednoduše naúčtovány na pokoj a sultán je pak zaplatil. Sultán totiž zaplatil vše, co bylo vyúčtováno na pokoj. Špinavé prádlo, které jste si nechali před odjezdem ještě jednou vyprat, návštěvy vybraných restaurací… Byl jsem naivní a hloupý, že jsem to přijal, neboť takto jsem byl zkorumpovaný. Nalákali nás do pasti. Nic tím nenapravím, když to dnes přiznávám, ale ostatním by to mohlo posloužit jako varování,“ popisuje Udo Ulfkotte běžnou praxi renomovaných médií, která pak otiskují příjemné PR články o zemích, firmách či autech, aniž by o tom měli čtenáři tušení.
Někteří – jako Ulfkotte – si to aspoň uvědomovali, jiní chtěli víc a víc. „Můj kolega ze zpravodajské agentury DPA Klaus Bering se při zpáteční cestě z Ománu v bussines class za sultánovy peníze tak nalil, že se několikrát před spolucestujícími bez ostychu pozvracel. Bering považoval i později za samozřejmé, že ho letušky očistily od zvratků jako malého šejcha, protože platil přece sultán.“ Stát Omán autor používá jako zástupce dalších podobných zemí a luxusních destinací, kam novináři rádi jezdí, princip je totiž podobný.
Reportáže za peníze diktátorů, ropných koncernů a jiných korporací ale ještě nejsou zdaleka to nejhorší. Ve srovnání s tím, jak vzniká novinové nebo televizní zpravodajství, to bylo jen takové neviňoučké lhaníčko.
Jestli chcete vědět, proč všechna hlavní média na Západě, včetně těch českých, informují tak tendenčně proamericky, Udo vám to vysvětlí. „Já sám jsem iluze o žurnalistice a pravdivém zpravodajství ztratil už před desítkami let. Vzpomínám si na ten den celkem přesně: irácká armáda vpadla 2. srpna 1990 do Kuvajtu. Saddám Husajn byl do té doby v našich médiích líčen vždy pozitivně. Přes noc byl ale vymyšlen příběh, který vykreslil Iráčany jako ztělesnění zla. Zařídila to agentura Hill & Knowlton, která se specializuje na lži. Podle falešné zprávy iráčtí vojáci v kuvajtských nemocnicích vyndali bezbranné kojence z inkubátorů a házeli jimi o betonovou podlahu, aby mohli převézt inkubátory do Iráku. Lživá historka měla ospravedlnit agresi USA za účelem ,osvobození‘ Kuvajtu. V jejím šíření pomáhala i Amnesty International, když podvrh zveřejnila ve zprávě o porušování lidských práv v Kuvajtu.“
(…)
Tohle byl rok 1990. Od té doby se stejný vymyšlený scénář používá v malých obměnách neustále čile dál, obzvláště od 11. září 2001. Právě útok na USA (celý můj seriál o 11. září si můžete přečíst zdarma zde) byl zlomovým bodem, kdy se z výjimky stalo pravidlo. Afghánistán, druhá válka v Iráku pod záminkou přítomnosti chemických zbraní, ale i svržení do té doby také „sympatického“ vůdce Libye Muammara Kaddáfího a další svinstva. Zřejmě v duchu hesla „proč něco měnit, když to funguje“.
