Příběh zázračného lékaře s českými kořeny aneb Enzymy ku zdraví

Díky své nezdolnosti, neúnavnosti a snaze pomoci Max Wolf přišel na to, že enzymy zmírňují záněty, hojí zranění i rány po operacích, podporují imunitu a mají celou řadu dalších pozitivních účinků. Málokdo ví, že rodina vynálezce známého léku Wobenzym má i české kořeny.   

Je to zajímavý paradox. Lidská společnost oceňuje v každém stupni svého vývoje spořádané občany, ctěné osobnosti či uhlazené profesory, kteří nikterak nevyčnívají a především nepobuřují. Za nové vynálezy, převratné objevy a pokrok, který lidstvo posunuje dál, přitom ale obvykle vděčíme přesně opačným typům lidí. Těm, kteří jsou jiní, na které se ukazuje prstem, nebo dokonce plive, případně jsou považováni za podivíny či rovnou za blázny. Kde bychom asi dnes byli bez Nikoly Tesly a jeho střídavého proudu? Nebo Leonarda da Vinciho, jenž vymyslel lodní šroub, padák, tank, potápěčský skafandr i létající stroj, a tak předběhl svou dobu o stovky let?

O tom, že aby vůbec něčeho dosáhl, musí kráčet proti proudu, byl přesvědčen i další renesanční člověk, na kterého se – pohříchu – trochu pozapomnělo. Jmenoval se Max Wolf, a i když se živil také jako inženýr či malíř, zásadní přínos pro lidstvo zaznamenal jako lékař. Lékař a vizionář, který pochopil, že aby mohl bezezbytku naplnit své poslání a rozvinout svůj potenciál, nesmí jít s většinou a nezřídka musí zpochybňovat zažitá stanoviska klasické moderní medicíny. „Šel jsem svou vlastní cestou,“ glosoval svůj život ve vzpomínkách průkopník, který díky své houževnatosti a jisté tvrdohlavosti dokázal vytvořit zcela unikátní lék, jenž pomáhá statisícům lidí po celém světě; například v Česku se Wobenzym dlouhodobě drží mezi třemi nejprodávanějšími léky a láme rekordy.

Max Wolf se sice narodil ve Vídni a poté, co po návštěvě příbuzných musel zůstat v USA, neboť vypukla první světová válka, se proslavil jako osobní lékař rodiny Kennedyů, prezidenta Roosevelta, Grety Garbo či Charlieho Chaplina a celé newyorské smetánky včetně prominentních bankéřských rodin Morganů nebo Warburgů; jeho otec ale pocházel z Olomouce. Protože zakoupil coby obchodník bývalé rytířské panství se zámečkem, několik let Wolfovi prožili v Paliči, obci nedaleko Chebu.

Regenračné centrum

Právě v hlubokých západočeských lesích, ovocných zahradách a na rozkvetlých lukách se formovalo jeho přesvědčení, že nemoci nehojí primárně lékař, ale příroda, což je pro pochopení podstaty léčby klíčové.

Tehdy ale ještě nic nenasvědčovalo tomu, že nesmělý, zakřiknutý a zadrhávající chlapec malého vzrůstu v pouhých dvanácti letech opustí rodinu, která se octla ve finančních problémech, a zahájí, jak sám říkal, „svůj niterný rozvoj“. „Bylo to o to neuvěřitelnější, uvážíme-li, že v jeho dosavadním životě nebylo možné nalézt jediný záchytný bod, z něhož by se dala odvodit síla k takovému činu. Neměl žádnou sebedůvěru, nač ale spoléhal, byly jeho sny a pevná, dosud neviditelná vůle proměnit je ve skutečnost,“ vzpomínal v životopisné knize Max Wolf – život ve znamení enzymoterapie její autor a především Wolfův o dvě generace mladší přítel a spolupracovník Karl Ransberger, bez nějž by nebyl Wobenzym uveden na trh.

Max Wolf strávil celý život bádáním. Jeho největším úspěchem byla léčba pomocí enzymů. Foto archiv MW

Max Wolf tvrdil, že štěstěna pomáhá tomu, kdo o štěstí skutečně stojí a bojuje. Jen tak zřejmě mohl později všechny peníze, které jako úspěšný lékař vydělal, i veškeré úsilí investovat do vývoje nového lékařského směru – léčení pomocí enzymů. Doktorem sice zpočátku být vůbec nechtěl – nejprve se stal konstrukčním inženýrem a coby malíř se během studií živil též malováním portrétů –, vzal k sobě ale svého nejlepšího kamaráda Paula, jenž přišel po úraze o obě ruce. „Krmil jsem ho, oblékal a pomáhal jsem mu při všech jeho potřebách,“ vyprávěl Max Wolf, který společně s jedním ortopedickým mechanikem vymyslel a vyrobil dvě protézy na bázi tkanic, koleček a pružin připevněné na vestu tak, aby je kamarád mohl ovládat kyčlemi, rameny a koleny.

Právě tato snaha pomoci se stala hnacím motorem Wolfovy další kariéry a stála zřejmě i za rozhodnutím změnit obor. V USA si brzy získal pověst „zázračného lékaře“, byla za tím ale především tvrdá práce, nadšení a neutuchající snaha inovovat. Setkával se se zajímavými doktory z celého světa, nebál se experimentovat a neustále studoval vědeckou literaturu a hledal nové metody, jak pacientům pomáhat. A to i těm chudým, od kterých si nechal platit někdy jen dobrovolné příspěvky. Mnoho času trávil třeba bádáním nad tím, jak zmírnit projevy a postup stárnutí a kornatění cév.

Tělo jako lék

Asi nejdůležitější setkání bylo to z roku 1932 s vídeňským profesorem Ernstem Freundem, ředitelem Ústavu pro léčbu rakoviny. Freund objevil látku, jež byla schopna rozpouštět rakovinné buňky, a označil ji jako „normální substanci“. Látka je dnes označována jako urokináza a jde o velice důležitý enzym…

Tento poznatek byl pro doktora Wolfa klíčový, neboť zjistil, že enzymy, které začal zkoumat, rychle zmírňují záněty a mají celou řadu velmi pozitivních účinků. V padesátých letech 20. století tak Wolf se svou asistentkou Helenou Benítezovou intenzivně hledali směs enzymů s nejvyšším účinkem a podle počátečních písmen svých jmen ji nazvali WoBe.

Lék Wobenzym byl poprvé registrován v roce 1966 v západním Německu. I přes vynikající účinky to ale neměl vůbec snadné. „Přes velké úspěchy Wobenzymu – anebo snad právě kvůli nim – bylo doktorovi Wolfovi i mně jasné, že cesta k prosazení nového preparátu na farmaceutickém trhu bude nanejvýš dlouhá a obtížná,“ napsal v knize Karl Ransberger, jenž s podporou doktora Wolfa koupil menší farmaceutickou společnost Mucos a s buldočí vervou se tohoto úkolu zhostil. „Řada lékařů, především univerzitních profesorů, měla uzavřeny tzv. smlouvy o spolupráci s průmyslovými výrobci léčiv a zaangažovaní lékaři jsou téměř vždy striktně proti jakékoli nové léčebné metodě.“

Ransbergerova slova se ukázala téměř jako prorocká. I když například v Česku, v Německu či na Slovensku na lék přispívaly pojišťovny, dnes se kvůli rostoucím nákladům na zdravotnictví, podobně jako celá řada jiných léků, už vůbec neproplácí. Třeba na Slovensku se to dočasně projevilo na propadu prodejů, ale o výjimečnosti a mimořádné účinnosti léku svědčí i to, že dnes, ve volném prodeji, si zde vede ještě lépe než dřív. 

 

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Jen Češi si ročně pořídí více než 200 tisíc balení tohoto léku na léčbu zánětů, hojení po úrazech a operacích, na artrózu či gynekologické obtíže. Pacienti jej berou též jako podporu při zvládání autoimunitních chorob a pro posílení imunity, a využívají jej i špičkoví či rekreační sportovci při zraněních.

Definitivního úspěchu Wobenzymu se však Max Wolf nedožil. V roce 1970, šest let před svou smrtí, prohlásil: „Bylo pro mne velkým překvapením, že je tak neuvěřitelně těžké, aby moje nová metoda léčby dosáhla všeobecného uznání, i když je její úspěšnost zjevná a jednoznačně prokázaná. U řady klinických lékařů existuje proti nové a účinné metodě předpojatá averze a zakořeněné předsudky, což se dá jen velmi obtížně překonávat.“

S přibývajícími civilizačními nemocemi je nutné, aby se nadčasový příběh tohoto skutečného lékaře s velkým L připomínal. Profesor Wolf totiž moc dobře chápal, že nelze při skutečném léčení potlačovat příznaky, ale je třeba pomoci tělu tak, aby se mohlo léčit samo. Za nejlepší prostředek k tomu považoval právě enzymy a vitaminy. Ostatně sám se dožil požehnaných jedenadevadesáti let.

Článek vyšel v časopise Šifra č. 10/2019. Objednat si jej můžete v tištěné i digitální formě, stejně jako předplatné

Milan Vidlák, časopis Šifra