Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval analytika, lingvistu, cestovatele, publicistu, politologa a sociologa Daniela Solise.

Daniel Solis se narodil v květnu 1968, v rozpuku pražského jara. Brzy ale přišlo vystřízlivění a ochlazení. „Vychodil jsem osm tříd základní školy v Jindřišské ulici v Praze a pak jsem se s matkou přesunul do exilu do Rakouska, kde jsem dochodil základní školu,“ říká Daniel, který v Rakousku pokračoval i na střední. Jeho maminka byla komunisty odsouzena v nepřítomnosti za „únos nezletilého dítěte“.

Po revoluci ale byla omilostněna. Syn jí tento „prohřešek“ nikdy nevyčítal. „Já jsem ji v tom podporoval. Byl jsem pro. Jako dítě jsem přečetl spoustu mayovek a verneovek a těšil jsem se na nějaké dobrodružství. Rakousko bylo ještě menší zemí než tehdejší Československo, a já, nabuzen četbou dobrodružných knih, jsem chtěl poznávat svět. A tak jsem začal v osmnácti letech cestovat.“

Řízením osudu skončil Dan v Belgii, kde vystudoval politologii a sociologii. Absolvoval též stáž v Evropském parlamentu. „Jako mladý, asi dvacetiletý chlapec jsem pracoval pro různé hudební produkce a zrovna ten rok jsem dělal pro Stinga, bývalého člena skupiny The Police. Doprovázel jsem ho na jeho evropském turné v roce 1988. Turné končil právě v Bruselu. On se vrátil do USA, zatímco já jsem zůstal v Belgii. Bylo mi to tam tehdy velice sympatické, taková malá pivařská země. Získal jsem rozhled a jiný pohled na věci z různých perspektiv. Relativně dlouho jsem se zdržel také v Jižní Americe. Součástí mého studia sociologie byla i antropologie a chtěl jsem poznat také život indiánů.“

V Amazonii se Daniel spřátelil mimo jiné s českým malířem Otto Plachtem, který žil u peruánského jezera Yarinacocha. Jeho tehdejší manželka, indiánka, dnes paradoxně žije v Praze.

Svým přehledem, inteligencí a vzděláním se Daniel Solis řadí mezi nejschopnější a nejchytřejší politology u nás. Má velice široký záběr jak v tématech současnosti, tak v minulosti a dokáže věci dávat do souvislostí. Velmi zajímavě popisuje, jak náš svět funguje a jaké jsou zájmy (ne)mocných. Navíc tím, že mluví plynule anglicky, německy, španělsky, nizozemsky, vlámsky i francouzsky a domluví se i dalšími jazyky, si obrovské množství zdrojů vyhledává v originální podobě a dostane se k celé řadě důležitých informací, o nichž nemá většina lidí potuchy.

To, že upozorňuje na mnohé nešvary ve fungování naší společnosti, není spoustě lidí příjemné. Přispívá k tomu i Danielova ohnivá povaha. Často se nechá unést a říká věci až příliš napřímo a nezakukleně, čímž si získává mnoho nepřátel. Jeho temperament a nedostatek smířlivosti mu často škodí, neboť tam, kde by si hravě vystačil s argumenty a vlastní erudicí, přidává emoce a hněv. Tím si často nabíhá na vidle a popuzuje proti sobě i lidi, kteří by mu jinak zcela jistě naslouchali. Což je vzhledem k jeho obrovskému potenciálu obrovská škoda.

Kdo se ale zajímá o politiku a společenské jevy systémově a do hloubky, těžko najde v naší zemi většího experta. Místo aby hledal teplá místa, snaží se přijít lidem na kloub a předat lidem své zkušenosti, například psaním článků či upozorňováním na skryté systémové síly, které hýbou světem.

„To je jakási morální volba, myslím že ji má každý. Někteří volí vědomě, někteří nevědomě. Mnohé prostě přitahuje ta výhoda, ta konformita. Jenže pokud někdo chce být za každou cenu konformní, hraničí to se lží. Konformista musí akceptovat lež, nebo se k ní sám uchýlit, protože jen tak lze za každé situace pokračovat konformně. Myšleno ve věcech, které jsou destruktivní jak pro lidské svědomí, tak i pro celou lidskou společnost,“ vysvětluje. „Například drancování surovin a napadání cizích zemí, to je jenom zrcadlo toho, co všechno v člověku je. To krátkozraké ničení pro okamžitých prospěch. Takové to budu se mít dobře na úkor svých sousedů, svých bližních, to už ani není pouhý konformismus a oportunismus, to už je zlo. Zlo, které se navíc kumuluje.“

A dodal: „Nejsem člověk, který by si hledal nepřátele. Nejsem nepřátelský, jsem velmi společenský člověk. Jenže co se týče posuzování nebo poukazování na nešvary, které lidé páchají, tak ti lidé neradi slyší, že se o tomto jejich chování hovoří s despektem. Oni možná v koutku své duše také cítí, že to není v pořádku.“

Daniel Solis má také velký smysl pro humor, a tak v pořadu parafrázoval Darwinovu teorii v praxi. „Konformisté přežili právě proto, že se uchylovali k těmto kompromisům. Šli za penězi a potom v období hladomoru si za ně mohli koupit jídlo. Lidé, kteří měli svědomí, principy a zásady, a nebyly pro ně tolik důležité peníze, nebo ten zločin, bohužel v době hladomoru umřeli hlady. Genotyp, který zde zůstal, tedy ten, který byl podle darwinistické teorie odolnější, byl zároveň ten, který byl tvárnější.“

V roce 1989, kdy se obracely karty a padla železná opona, se Daniel Solis vrátil do Prahy. Oklikou přes Řím. „Účastnil jsem se v Římě svatořečení Anežky České. Babička byla velmi katolická, tak tam jela z Československa. Moje matka a já jsme tak měli příležitost se s ní setkat. Matka jela z Vídně, já z Bruselu. Potkal jsem se tam například i s kardinálem Tomáškem. Pak jsem se vrátil do Vídně a následoval 17. listopad. Protesty a demonstrace byly i ve Vídni. Chodilo se před ambasádu na Penzinger Strasse. Vůdčí osobností byl Pavel Landovský. A objevoval se tam už, stejně jako v Římě, Karel Schwarzenberg. Ten už byl tehdy napojený na Sorosovy struktury, které byly rovněž zapojeny do přípravy listopadových a polistopadových událostí. Demonstranti okupovali ambasádu a trvali na tom, že chtějí vízum tak. Tak jsem se k tomu také nachomýtl, a nakonec jsme to vízum dostali. Čtvrtého prosince jsem po letech exilu překročil státní hranici. Vrátil jsem se domů,“ vzpomíná Daniel Solis na pohnutou dobu. Od těch časů již uplynulo 30 let.

Zlomovým okamžikem však pro odborníka na zahraniční politiku bylo narození syna Damiána v roce 2006, neboť „člověk se pak na ten svět začne dívat jinak“. Už se nekouká kolem tak egocentricky, ale „jako rodič přemýšlí o tom, jaký svět tady pro své děti zanechá“.

Kvůli snaze postavit v Brdech americký radar a vojenskou základnu vstoupil Dan Solis do politiky. Stal se členem Strany zelených, k čemuž jej přesvědčila ta část straníků, která se snažila zabránit šéfovi partaje Martinu Bursíkovi a lidem kolem Karla Schwarzenberga k prosazení těchto velmocenských cílů.

Radar sice nestojí, ale pro idealistického politologa byla tato zkušenost otřesná. „Pokud to člověk pozoruje zpovzdálí, není to ještě tak hrozné. Politika se nás v běžném životě samozřejmě také trochu týká, v tom, jaké budeme platit daně, jaké dostaneme důchody a podobně, ale nemusíme se tím ušpinit. Já jsem šel tou cestou, kdy jsem se tomu vystavil. Musel jsem se brodit tou břečkou, tím blátem, tím hnusem, který se tam koncentruje. Ta politika je neskutečna stoka, a ti lidé, to je něco neuvěřitelného. Co to je za lidi, kde se to vůbec bere? Nebo to jsou normální lidé, kteří se takhle změnili? Co se z nich stane, to je naprosto nechutná záležitost. (…) Koupou se v nějakém sebezveličování, obdivu sebe sama, o žádné dobro jim nejde. Není to vůbec snadné, poté, co poznáte pravdu, se nechat takovými lidmi ovládat. Jsou to lidi, kteří schvalují zákony a kteří nás ovládají. Zákony ale nepíšou ani nečtou, jenom hlasují podle zadání,“ rozohnil se Dan Solis, který jeden čas vyučoval na vysoké škole seriózní předmět pojednávající o takzvaných konspiračních teoriích. „Dokonce v Banské Bystrici, kde sídlí Slobodný vysielač, je spřízněná vysoká škola a studenti odtud nás několikrát navštívili. Nevím, proč jim byla vybrána zrovna moje přednáška, ale velmi se jim to páčilo a pokaždé mě odměnili velkým aplausem. Touto cestou je zdravím do Bystrice,“ poznamenal host.

Mnoha lidem se odkrývání pozadí světové politiky velmi líbilo, ale mnoha zase naopak velmi nelíbilo. Víte, jak je to s těmi potrefenými husami. „Lidé bohužel nestuduji dějiny. Konspirace je základní součást dějin, to se děje neustále. Každý plán na změnu je provázen konspirací, protože pokud to není konspirováno neboli utajováno, k žádné změně nedojde. Postupně se zvyšovala moje posluchačská i čtenářská obec, a moji oponenti si toho všimli,“ vysvětluje politolog, proč už na oné pražské vysoké škole neučí. „Mluvilo se tam i o věcech, do kterých jsou tito lidé přímo namočení. Třeba takový Aspen Institute, The Round Table a všechny ty organizace, které jsou řízeny odněkud ze zahraničí.“

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Když v době svého působení na vysoké škole v jednom rozhovoru zmínil české reprezentanty takzvaného nového světového pořádku, jeden z nich, teolog Tomáš Halík, si toho všiml a na škole „začal dělat dusno“. „Psal za mými zády ,anonymní‘ dopisy a udání. Tlačil na mé odvolání. Rektorka byla velmi kulantní, ostatně byla to bývalá diplomatka, tak si mě tam zavolala a ptala se, jestli se mu nechci omluvit.“ To se prostořekému Danielovi příliš nepodařilo, neboť coby katolík napsal svému „bratru v Kristu“, že si snad dělá s takovým chováním legraci a že by si měl zamést nejdřív před svým prahem. „Konkrétně jsem citoval Písmo svaté, že by si měl vyjmout trám z oka svého. Načež to Halíkovi nedalo a napsal další dopis, ve kterém si rektorce ztěžoval, že prý to takhle nemyslel, že si stěžoval přece diskrétně, a ne že teď se mnou bude muset vést nějaký dialog. To prý odmítá a trvá na tom, abych byl odstraněn ze školy. A jak se ho všichni bojí, škola usoudila, že by mohl dál škodit, tak mi neprodloužili smlouvu a já jsem skončil.“

Pak už se oba pánové pustili v rozhovoru do globální politiky, její historie i současnosti, kde se mění situace na šachovnici. Dosavadní hegemon, Spojené státy americké, ztrácejí svou neotřesitelnou moc, která se přesouvá k bloku spojenců Číny a Ruska. Svět se mění, ale podle politologa obyčejné lidi nic moc dobrého nečeká. Na otázku moderátora, jestli nám bude lépe, nebo hůře, Daniel Solis odpověděl. „Já bych si moc přál, aby nám bylo lépe. Ale obávám se, že lépe bude jenom privilegovaným. Ostatním lidem nebude dobře.“ A přidal jeden zajímavý pohled. „Období, kdy bylo lépe, samozřejmě v našich životech existuje. Můžu vám dát příklad, který ale málokdo zažil. Jako bývalý emigrant můžu říct, že aby padla železná opona, Západ se snažil všemi prostředky zajistit maximální blahobyt pro svoje obyvatele. Bylo to proto, aby byl vidět ten kontrast mezi Východem a Západem. Globalisté chtěli, aby byla motivace na Východě chtít být jako Západ. Potřebovali shodit model toho nepoužitelného komunismu, jaký byl u nás, a zařadit východní blok opět pod vliv globalistů.“

Podle Daniela Solise byla tím hlavním důvodem už nepovedená bolševická revoluce v Rusku, na kterou dostali Vladimir Iljič Lenin a Lev Trockij ze Západu kupu peněz a vagon plný zlata k tomu. „Trockij měl při bolševické revoluce za úkol Rusko úplně zničit, aby se stalo snadnou kořistí. Nakonec se to ale nepovedlo – kvůli Stalinovi. Trockij měl Rusko rozmělnit a následně vyvézt internacionální revoluci do celého světa. Jenže když ho Stalin nechal popravit, pro globalisty komunismus tím pádem selhal, byl pro ně k ničemu. Tak přemýšleli, jak ho zase zrušit.“

Knihu Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/knihy, na telefonu 702 417 540 nebo na mailu redakce@casopis-sifra.cz. Cena 350 Kč + poštovné.

Možná proto to vypadá, že míříme od jednoho socialistického experimentu k jinému, sofistikovanějšímu, kde všichni myslí a konají stejně? „Máme sice formálně pluralismus, ale jaký je to pluralismus, když všechny strany musejí hlásit to samé? Podporovat zákony a politiku Bruselu, kterou dělá nikým nevolená Evropská komise? Zkuste být demokratickou stranou a mít nějaké výhrady proti tomu, co se tady děje, například proti vnucované imigraci ze třetích zemi nebo ze zemí, které jsou sužovány válkami, jež byly ale vyvolány Západem. Afghánistán, Jemen, Libye, Irák… Zkuste něco říct proti, okamžitě jste ,mimo demokratické parametry‘.“

Každý týden pro vás přináším shrnutí zajímavého rozhlasového pořadu Na prahu změn, kam si zve Stanislav Novotný různé zajímavé hosty a který si můžete poslechnout zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra