Co je vlastně cílem neziskových organizací? Optimisté si myslí, že pomáhat ostatním. To možná platí v případě některých idealistických jednotlivců, kteří odvádějí takzvanou černou práci. V případě různých vedoucích, manažerů a dalších pracovníků na důležitých místech se však o tom dá s úspěchem pochybovat.

Když mi jednou vyprávěla přítelkyně kolegy, se kterým jsem kdysi pracoval v novinách, jak to chodí na zahraničních misích zahraničních, ale i českých neziskových organizací, málem mi vypadly oči z důlků. Tipovala, že moc peněz na ty, v jejichž jménu se vybírají, nezbude, a raději změnila obor. To, že mnohé neziskovky zachraňují lidi, je možná podobný eufemismus či oxymoron, jako když se říká, že se někde nastoluje demokracie pomocí armády.

Vždycky je to o lidech a nejde všechny házet do jednoho pytle. Protože je mezi nimi spousta těch, kteří dělají dobrou práci a opravdu pomáhají. Ale bylo by také naivní věřit, že jde většině lidí, kteří se do takových projektů zapojují, o pomoc bližním. Je to zkrátka jako v jiných oborech.

Možná by leckdy pomohlo, kdyby lidem v rozvojových zemích raději nikdo nepomáhal a nechal je být. Ostatně když jim nebudeme bombardovat a vykrádat země pod záminkou šíření deokracie, pomohou si samy.

Například čerstvá zpráva britského parlamentu konstatuje, že místo pomoci často neziskové organizace působí jen další traumata – zaměstnanci řady neziskových organizací, kteří měli v chudých zemích třetího světa pomáhat, totiž systematicky zneužívají zdejší ženy a dívky.

Dokument, který vypracovala Mezinárodní rozvojová komise Dolní sněmovny, zveřejnila britská vláda.  Bylo to v reakci na nedávný skandál nevládních organizací Oxfam či Save the Children, jejichž pracovníci se dopouštěli sexuálního obtěžování a zneužívání.

O kolik případů šlo, je dnes už asi nemožné dopočítat, dělo se to minimálně upynulých sedmnáct let. Podle dokumentu ale sexuální zneužívání nikdy neskončilo a mnozí pachatelé v neziskovém sektoru dál působí. Je to pro ně zkrátka džob snů – asi jako pro pedofila stát se vedoucím dětského tábora nebo šéfem chlapeckého církevního sboru.

Rozsah problému je gigantický, nejde o žádné ojedinělé excesy. Děje se to v Jižním Súdánu, na Haiti, v Pobřeží slonoviny či Středoafrické republice Kongo. Čím naléhavěji zřejmě lidé potřebují, tím horší zacházení si mohou vysloužit, neboť jsou v naprosto nerovnocenném postavení. Ve zprávě se píše o tom, že „toxické prostředí“ se začalo v neziskovkách (komise zkoumala 23 organizací) v neziskovkách vytvářet už na počátku nového tisíciletí. Sexuálního zneužívání se dopouštěli úplně všichni – od řadových pracovníků včetně řidičů po nejvyšší manažery. Sodoma Gomora.

Dokument konkrétně zmiňuje třeba případ z roku 2001, kdy „humanitární“ pracovníci znásilňovali dívky ve věku 13 až 18 let v uprchlických táborech v Libérii, Guineji a Sieře Leone. To je, panečku, charita. Některé oběti navíc onemocněly sexuálně přenosnými nemocemi, například dostaly AIDS. Z Afriky tak mnozí „spořádaní“ otci od rodin mohli dovézt kromě spousty zážitků i nejširší škálu chorob.

Vyšetřování odstartoval skandál s organizací Oxfam, když se letos v únoru dostalo na veřejnost, jak její zaměstnanci masivně zneužívali lidi zasažené zemětřesením na Haiti v roce 2010. V lepším případě si z peněz dárců či daňových poplatníků „pouze“ platili prostitutky. Stejné chování vyšlo najevo i u Červeného kříže.

Podle britského parlamentu je to ale jen špička ledovce. Britská poslankyně Pauline Lathamová se domnívá, že spoustu lidí láká práce v neziskovkách proto, že jde o anonymní prostředí. „Mohou zůstat v anonymitě, vyjet ven a myslí si, že to není problém. A mohou uniknout trestu,“ řekla médiím.

Zpráva jednoduše konstatuje, že zločinné chování neziskových organizací bylo veřejným tajemstvím a všeobecně se o tom, jak se neziskovky chovají, ví. Žádný kout neziskových organizací nen navíc podle zprávy vůči tomuto systematickému zneužívání imunní – jednoduše jde o standard. „Udělali jsme chyby,“ hodnotil výsledky šetření ředitel organizace Save the Children Kevin Watkins. Jo jo, chybička se vloudí.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra