S médii během „koronavirové krize“ se to má podobně jako za minulého režimu. Informací je sice na první pohled dostatek, ale velkou část z nich si můžete roztřídit do kolonek poplašná zpráva, propaganda nebo odpad. Oproti dřívějšku pak přibyl ještě bulvár.
Až nouzový stav skončí a probudíme se do nového světa, kde bude z dnešního ohledu všechno naruby a kde budeme čelit zcela novým, dosud nepoznaným výzvám, vzpomeňte si na to a v klidu si vyhodnoťte, kdo vám valil klíny do hlavy a dezinformoval, a kdo se snažil věcně informovat, mírnit hysterii a hledat souvislosti. Jedině tak předejdeme v budoucnu tomu, aby podléhala tak velká část národa tak zcestným představám, a chovala se tak, jak se chová. Stačí se podívat na lidi pobíhající s vyděšeným pohledem s nasazenými rouškami v lese či v autě a volající na policii, že soused kope plevel na zahrádce bez nasazené pokrývky tváře. Na druhou stranu, jako životní škola je tato zkušenost neocenitelná.
Přesto, že kvalita sdělení ve veřejném prostoru kvalitou mírně řečeno neoplývá, i v tom závratném množství (dez)informací se objevuje dostatek neutrálních zpráv, aby si člověk mohl udělat realističtější představu o tom, co se (ne)děje. A hlavně nepodléhat zbytečným emocím a nechovat se jako šílenec.
Včera jsem přinášel drobný souhrn vyjádření uznávaných lékařů a kapacit o skutečném, nikoli mediálním průběhu koronavirové nákazy. V dubnové Šifře se pak věnuji statistikám a velké hře s nimi podrobněji.
Ve včerejším článku jsem též zmiňoval zjištění oxfordských vědců ze skupiny profesorky epidemiologie Sunetry Guptaové, jejichž matematické modely naznačují, že koronavirem je již delší dobu nakaženo až 40 procent britské populace. To by mohlo znamenat jednak to, že nemusí jít o žádný zbrusu nový virus, na který nemají lidé protilátky, ale postupně se vyvíjející koronavirus, kterým onemocnělo mnoho lidí již v minulosti. Je to podobné, jako když někdo prodělá virové onemocnění a zpětně by se mu našel virus v těle v době, kdy už nic nedělá. Z těchto čísel by vyplývala i druhá zásadní věc, a sice že virus není zase tak nebezpečný, jak z nějakého důvodu tvrdí někteří politici a média. (O tom více v Šifře č. 4/2020, která vyjde příští týden.) Například v Itálii je virus nebezpečnější než v jiných zemích jen kvůli odlišnému způsobu testování.
Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek zveřejnil minulý týden první verzi matematického modelu, jenž naznačil další průběh šíření koronaviru, a naznačil něco podobného jako tým profesorky Guptaové. Pan Dušek tvrdí, že část nakažených nepociťuje žádné příznaky, a prognóza jeho ústavu předpokládá, že infikovaných je minimálně kolem deseti procent populace. V rozhovoru pro SeznamZprávy.cz ale přiznal, že se objevují věrohodné informace, že to může být až 40 %. Pan Dušek se sice zatím nezabývá možností, že jde o starší virus, a spíše varuje před tím, že kdyby se do modelů predikujících vývoj nákazy dosadilo číslo 40 %, předpovědi by vyšly děsivě, ale může to být i naopak. Protože, ruku na srdce, kdyby virus nekoloval v populaci déle, jak by stihl za tak krátkou dobu navštívit skoro polovinu národa, aniž by o tom většina nakažených měla vůbec tušení? Takhle se chová zbrusu nový zabiják? (Mimochodem, stačí, když si vzpomenu na „fejkovou“ pandemii prasečí chřipky před deseti lety a otvírá se mi rybička v kapse.)
Pokud by ale opravdu byla virem nakažena víc než třetina populace, smrtnost by velmi prudce klesla, a opatření, která jsou zavedena pouze na základě počtu lidí testovaných kvůli příznakům infekcí dýchacích cest, by se rázem ukázala jako minimálně nadsazená, budeme-li diplomatičtí.
Zajímavý článek zveřejnil server americké televize CNN, který již v titulku hlásí, že úmrtnost na koronavirus je po celou dobu nižší, než se uvádělo. Ve druhé části věty – asi aby příliš nepobuřoval „fanoušky“ teorie o smrtící epidemii – zdůrazňuje, že je přesto vyšší než u sezonní chřipky. Podle nové studie, která vyšla ve zdravotnickém časopisu The Lancet Infectious Diseases, je úmrtnost na koronavirus 0,66 %, což je mnohem méně než dosavadní nafukované údaje. Podle CNN je to ale pořád více než u chřipky, kde je úmrtnost 0,1 procenta.
To ale vůbec není jisté. Opět zde totiž narážíme na kouzlení se statistikami, se kterými se manipuluje v mnohých zemích víc, než je zdrávo. Například v Itálii testují jen ty, u kterých je podezření na koronavirus (oproti plošnějšímu testování třeba v Německu), a do statistik úmrtnosti přidávají každého umírajícího či mrtvého, který měl v těle koronavirus, ačkoli zemřel primárně na něco úplně jiného. Italská čísla jsou tak poměrně irelevantní. A jakou výpovědní hodnotu můžou mít čísla například u nás, když byla v Praze dvě testovací místa? Nyní by měla být čtyři, to ale na mizivé výpovědní hodnotě takových statistik nic nemění, zvlášť když se testy na virová onemocnění běžně vůbec nedělají a příznaky podobné chřipce spadávají do škatulky „infekce dýchacích cest“. Z takového tvoření statistik navíc vyplývá pouze to, že čím větší počet testů udělám, tím víc nakažených najdu.
A zatímco u chřipky se počítá nemocnost na sto tisíc obyvatel, u koronaviru se zatím zcela nestandardně zdůrazňuje každý jednotlivý případ. Státní zdravotní ústav navíc na svých stránkách uvádí: „Podle oficiálních statistik je chřipka jako primární příčina smrti každoročně udávána zhruba u několika desítek osob. Již z kontextu výše uvedených počtů závažných chřipkových onemocnění plyne, že číslo úmrtí není úplné. K úmrtí totiž dochází obvykle na jinou primární příčinu a chřipka bývá na úmrtním listu uváděna jako druhotná příčina nebo ani uvedena být nemusí, a tedy ve výkazech se již neobjeví.“
Právě u koronaviru se to zatím dělá v médiích zcela opačně. Jakmile zemře někdo, kdo měl v těle koronavirus, v titulcích se o něm referuje jako o „oběti koronaviru“. I když mu bylo devadesát pět let a umíral na chronické srdeční selhání a celkovou sešlost organismu.
Spíš je třeba se ptát, proč se tohle všechno děje a proč byla najednou zastavena téměř celá světová ekonomika. Právě tady lze totiž hledat většinu odpovědí. A již brzy je najdeme…
