Vyšlapuji si takhle Národním parkem České Švýcarsko a najednou vidím, že nic nevidím. V místech, kde ještě před pár lety stály stovky vzrostlých hustých smrků, je pusto a prázdno. Jinde se stromy ještě drží, ale hnědé pásy uschlých jedinců, mezi nimiž prosvítá zelená menšina, dávají tušit, že ne nadlouho. Z vyhlídky, kterou skýtá Gabrielina stezka vedoucí ke slavné Pravčické bráně, vyhlíží ten výjev až apokalypticky.
Holé pláně namísto lesů, které k naší zemi neodmyslitelně patří (lesy, ne pláně), se rozšiřují závratnou rychlostí nejen v Hřensku a okolí, ale po celé České republice. Krkonoše, Šumava, Vysočina, Jeseníky, Posázaví… Opakuje se to téměř všude, kam se vydáte: na kraji lesa tvoří stromy jakousi kulisu, za nimi ale často chybí les.
Tvář naší krajiny se nenávratně mění. Jen za letošní rok může podle pesimistických odhadů zahynout až 500 000 hektarů smrkových lesů, tedy polovina jejich celkové rozlohy a zhruba pětina celkové zalesněné plochy. To je pro srovnání plocha tak rozsáhlá, že by se do ní celkem desetkrát vešlo hlavní město Praha. A bude hůř. Během krátké doby, s pravděpodobností hraničící s jistotou, přijdeme o všechny smrkové lesy do nadmořské výšky 800 metrů nad mořem – tedy ty, které nerostou na horách.
Viník této ekologické katastrofy je propírán ze všech stran. Jmenuje se lýkožrout smrkový, říká se mu také kůrovec a český stát a lesníci mu vyhlásili válku. I přes silácké řeči a značné úsilí v tomto souboji lidé tahají za kratší konec provazu a neshodnou se ani na tom, jakou proti nezvanému útočníkovi zvolit taktiku.
Poté, co se 19. listopadu 2004 prohnala slovenskými Vysokými Tatrami nečekaně silná vichřice, místní i turisté si museli začít zvykat na něco, co do té doby neznali. „Když jsem se dostal do Staré Lesné – opadla mlha, vítr se utišil – a uviděl jsem výhledy, které jsem nikdy předtím neviděl, objevily se budovy, které předtím nebyly vidět, tak jsem věděl, že jde o obrovský problém,“ vzpomínal při jednom ze smutných výročí přírodní katastrofy Maroš Petrík ze Státních lesů. V pásmu, kde končí les a začíná kosodřevina, dosahoval vítr rychlosti až 230 kilometrů za hodinu a kosil jeden jehličnan za druhým. Kalamita zasáhla území o délce 50 kilometrů a pětikilometrové šířce na rozloze a celkové výměře 12 tisíc hektarů. Tatranské smrky zůstaly jen na fotografiích. Od té doby přišlo Slovensko o 41 procent lesů.
Podle lesníků to ale tak zlé být nemuselo, kdyby se neustoupilo nátlaku ekologů. Ti se svými masivními protesty výrazně zasadili o to, aby se popadané, polámané a jinak poničené stromy neodstraňovaly. Nechaly se tehdy na místě s vidinou, že se lesy samy obnoví a staré stromy jim poslouží jako živiny. V dalších letech se ale pustil do lesů kůrovec a lesníci dnes nazlobeně říkají, že kdyby bývali mohli tenkrát těžit, následky by dnes byly výrazně mírnější.
Prakticky totožný spor se vede na české Šumavě, kterou v roce 2007 zasáhl orkán Kyrill. I zde se postupovalo obdobně jako v Tatrách – v národních parcích se totiž jakožto forma ochrany přírody etablují takzvané bezzásahové zóny. V nich se lesy ponechávají péči samotné přírody, podobně jako se nekácí třeba v pralesech. Naopak v lesích, které nespadají do národních parků, musejí majitelé ze zákona odstraňovat každý kůrovcem napadený strom. Tak, jak to stojí v lesnickém zákoně.
Právě lesní bezzásahovost však označují mnozí lesníci a jiní odborníci, ale i laici za příčinu rozšíření lýkožrouta smrkového až za hranici kalamitního stavu. A to i v lesích, kde tato opatření neplatí. Argumentují, že se brouk rozšířil do normálních lesů z oněch bezzásahových zón v národních parcích. Letos na jaře vznikla dokonce petice Za zákon pro zelené lesy Šumavy, kterou podepsalo více než 11 000 lidí a podporu jí vyjádřily i Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu nebo ministerstvo pro místní rozvoj.
Celý souboj se vede primárně o to, zda se má v postižených oblastech nechat příroda být a umožnit jí, aby se zregenerovala sama, nebo se snažit šíření kůrovce zabránit tím, že se vykácejí stromy v napadených územích, a tím se zpomalí či zastaví broukovo šíření. První skupinu nejviditelněji reprezentují aktivisté a ochránci přírody, kteří argumentují tím, že cílem rezervací a národních parků je zachování přírodních procesů, k nimž ve smrkovém lese patří i rozpad porostů prostřednictvím kůrovce. Lesníci naopak zastávají názor, že je nezbytné kácet za kaž-dých okolností, a to i nenapadené stromy, aby se lýkožrout nemohl šířit dál. Obě strany snášejí mnoho zcela protichůdných důkazů a čert aby se v tom vyznal.
Zorientovat se v tom, jestli mají pravdu jedni, nebo druzí, je pro laika velmi složité, neboť se na základních věcech neshodnou nejen lesníci a ekologové, což by se dalo očekávat, ale ani biologové. Už alespoň deset let se přou například o tom, jak daleko kůrovec vlastně doletí. Je skutečně možné, jak tvrdí lesníci, aby se z nevykácených napadených lesů na Šumavě kůrovec rozšířil po celé republice? „Je to nesmysl,“ tvrdí vedoucí oddělení výzkumu biodiverzity Ústavu výzkumu globální změny AV ČR Brno a profesor Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK Pavel Kindlmann. „Kůrovec po vylétnutí necestuje nijak daleko. Většinou zamíří na nejbližší stromy, které jsou v dosahu desítek, maximálně stovek metrů. Dál ale nelétá.“ Za dostatečnou ochrannou hranici se pokládá 500 až 1000 metrů.
Entomolog Jiří Hulcr však uvádí, že brouk bez problémů doletí i 60 kilometrů. A pokud chytí nějaký vzdušný proud, tak i dál. To ale samo o sobě ještě nic neznamená. Již před Šumavou totiž řádil lýkožrout třeba na severu Moravy nebo v Jeseníkách. „Když se podíváte do lesnických ročenek Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, uvidíte, že na severu Moravy kůrovec gradoval už v roce 2007, tedy před tím, než na Šumavě způsobil Kyrill paseku,“ argumentoval kritikům bezzásahovosti Pavel Kindlmann na serveru ekolist.cz s tím, že kůrovec páchal škody i v místech, kde široko daleko není žádná první zóna národního parku.
Tento malý živočich z podčeledi kůrovcovitých, jež čítá neuvěřitelných 6000 druhů, má velmi zvláštní a efektivní druh rozmnožování. Oplozená samice vyhloubí ve dřevě nejprve takzvaný požerek a v obývaných prostorech naklade vajíčka. Z většiny vajíček se vylíhnou larvy samic, ale aspoň jedno vajíčko vždy zůstane neoplozené. Z něj se vyvine bezkřídlý samec, který je obvykle několikanásobně menší než jeho sestry a jeho jediným plně vyvinutým orgánem jsou genitálie. S tímto samcem se všechny vylíhnuté samice, tedy jeho vlastní sestry, postupně spáří. Když je dobré počasí, z jedné samice může vzejít až 30 000 brouků. Za rok zvládne za suchého a teplého počasí lýkožrout odchovat až tři generace. A tak zatímco se lesníci a ekologové dohadují, kdo za co vlastně může, kůrovec vesele žere stromy v národních parcích i obyčejných lesích ve velkém.
Může za to brouk?
Jak už to ale obvykle bývá, abychom se dobrali podstaty, je třeba se na věc podívat z úplně jiných úhlů. A ne obviňovat brouka, který jen dělá svoji práci. Je jako pošťák, jenž přináší zprávu. V tomto případě bohužel poněkud neveselou. Signalizuje totiž to, že jsou české lesy nemocné a umírají. Lýkožrout je pouze takzvaný sekundární škůdce, který zdravé stromy nejí. A pokud by se o to přece jen pokusil, zdravý strom jej otráví pro tyto účely určenou pryskyřicí.
Pravda je – což často připomínají zastánci kácení v kůrovcem zasažených oblastech i místech, kde jeho rozšíření hrozí –, že polom, tedy polámané stromy po vichřici, jsou pro lýkožrouta ideální večeří. Vyvrácené a oslabené stromy se nemohou bránit. Čerstvě napadený strom se pozná podle drobných pilinek, které brouci vyhlodávající chodbičku vyhazují ven a které se uchytávají na kůře. Jakmile spatříte hnědé jehličí či oloupanou kůru, je pozdě; to už se lýkožrout obvykle přesouvá „o kmen dál“.
Ani polomy, v Tatrách, na Šumavě či kdekoli jinde, však nevysvětlují, proč se lýkožrouti rozšířili plošně i v místech, kam nemohli doletět, a tam, kde nefoukl ani větříček, natož orkán. Pokud by to bylo tak, jak tvrdí lesníci, v místech, kde se důsledně kácí, by situace musela být alespoň o trochu lepší. Jenže není…
Doslova ke kořenům současné lesní apokalypsy se musíme vrátit daleko do minulosti. V 19. století se mohutně rozvíjel průmysl. Například sklářství, které má v českých zemích, jež se staly nejprůmyslovější oblastí tehdejšího Rakouska-Uherska, obrovskou tradici, to dotáhlo spolu s textilem a kožedělnictvím na třetí nejvýznamnější průmyslové a druhé nejvýznamnější exportní odvětví. To si ale vybralo velkou daň – tuzemské lesy byly téměř vykáceny. Kromě průmyslu se ze dřeva též stavělo a sloužilo samozřejmě k topení. Lepší nebyla situace ani v jiných středoevropských státech. Proto nastoupily státní zalesňovací programy, které měly nedostatek dřeva zmírnit. Pokud by ale rostla spotřeba stejným tempem, brzy by i přes tuto snahu nezbyl v našem regionu jeden jediný strom.
Evropské lesy paradoxně zachránila surovina, jež je haněna jako hrubě neekologická – uhlí. Dalo se dobře těžit v množství téměř neomezeném, výborně hořelo a cenově bylo též výrazně dostupnější, a to i pro obyvatele. Dříví se tak využívalo povětšinou již jen při výrobě nábytku. Lesy ušetřil paradoxně také další materiál, jenž je společně s uhlím na černé listině – ropa. Díky moderním ropným produktům, které se nazývají plasty, se přestala spousta výrobků vyrábět ze dřeva. Lesy tak dostaly cenný čas na zotavení.
Jenže právě tady udělali naši předkové jednu fatální chybu. Osmdesát procent lesních porostů do té doby tvořily ve střední Evropě listnaté buky. Bukům se v našich podmínkách daří nejlépe, a dokud se člověk nezačal míchat do lesnictví, vytvářely rozsáhlé bukové pralesy. Jen občas, například v údolních nivách, bažinatých oblastech či vysokohorských polohách, dominovaly jiné stromy – duby, jasany nebo právě smrky. Skvěle o tom píše ve své loňské knize Můj první les Peter Wohlleben, kterou, stejně jako jeho další díla, vydalo brněnské nakladatelství Kazda. Šetrné hospodaření tohoto německého lesníka poblíž Wershofenu, města ve spolkové zemi Porýní-Falc, kde kromě lesů v souladu s přírodou buduje i Lesní akademii, obdivují díky jeho knihám jako Tajný život stromů nebo Moudrost lesa a různým exkurzím lidé na celém světě. Pan Wohlleben, jehož příjmení v překladu z němčiny znamená dobrý život, totiž pochopil, že ochrana lesa a lesní hospodaření jsou dvě věci, které spolu absolutně nesouvisejí. Ale mohly by…
To by ovšem lesníci nesměli jít pouze po penězích. (…)
Celý článek si můžete dočíst v aktuálním čísle Šifry č. 9/2019, v tištěné či digitální formě. Objednat si můžete rovněž předplatné.
Knihy Petera Wohllebena Moudrost lesa či Tajný život stromů si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/kategorie/knihy či na tel. 702 417 540
