Ještě rychlejší než šíření koronaviru v Číně je vývoj této kauzy v médiích… Co za těmi všemi bulvárními titulky a všeobecnou hysterií stojí?
Zdá se, že jediný, kdo se virů a bakterií nebojí, a naopak si v nich libuje, jsou média. A farmaceutické firmy. Ty jsou z nich naopak tak nadšené, že se nejen chytají každé příležitosti, jak lidi postrašit a prodat jim nějaký lék či očkování, ale jsou na tomto poli nejaktivnějšími hráči. Jestli se vám zdá divné, že se od rána do večera ve zprávách nemluví o ničem jiném než o jakémsi koronaviru ve tvaru sluníčka, který coby drsný zabiják usmrtil pár tisíc lidí ze sedmi miliard, méně než na normální chřipku, vězte, že nejste sami.
Když v roce 2009 mediální panika ohledně prasečí chřipky skončila, aniž by chřipka pořádně začala, šéf zdravotní sekce Rady Evropy Wolfgang Wodarg tehdejší epidemii neepidemii veřejně označil za podvod a jeden z největších zdravotních skandálů století.
Stály za ním podle něj farmaceutické firmy, které se chtěly „svézt“ na vlně strachu, a které popostrčily Světovou zdravotnickou organizaci k tomu, aby vyhlásila pandemii prasečí chřipky. Společnosti vyrábějící léky, vakcíny a zdravotnické pomůcky na tom poté vydělaly obrovské sumy peněz. Německý lékař farmaceuty obvinil, že lobbovali ve Světové zdravotnické organizaci všemi prostředky za to, aby si s vyhlášením nebezpečí pospíšila, aniž pro to byl jakýkoli důvod. A ta to pod obrovským tlakem udělala. „Proti relativně neškodné chorobě se navíc nechaly zbytečně naočkovat miliony lidí,“ rozčiloval se tenkrát doktor Wodarg, který měl velké zkušenosti coby ředitel Ústavu pro veřejné zdraví na severu Německa, kde nesl odpovědnost za oblast čítající 120 tisíc lidí.
Jakmile každý rok uhodila v jeho „rajónu“ doba chřipky, onemocněl v průměru obvykle každý dvacátý, maximálně každý desátý občan. „Takže jsme měli jednou pět tisíc, jednou deset tisíc nemocných. Po této zkušenosti pro mě bylo nepochopitelné, když už se po několika málo tisících případů ve dvacetimilionové oblasti Mexica City mluvilo o možné pandemii prasečí chřipky. Navíc se ukázalo, že z těch několika desítek mrtvých v Mexiku jen malá část zemřela opravdu na virus prasečí chřipky… Takže jsem se začal u WHO pídit po tom, jak mohli vyhlásit pandemii při tak malých číslech,“ vyprávěl v roce 2010 novinářům.
Při svém pátrání zjistil jednu pozoruhodnou věc. WHO v té době účelově změnila definici pandemie – z kritérií totiž organizace vyškrtla dvě nejdůležitější – vysokou úmrtnost a chorobnost. Pokud by taková kritéria jako tenkrát platila standardně, musela by být pandemie, tedy epidemie šířící se napříč kontinenty, vyhlašovaná každý rok. Jenže právě na základě vyhlášení pandemie začaly vlády hromadně objednávat vakcíny, které, jelikož se žádná výjimečná epidemie, natož pandemie nekonala, byly naprosto k ničemu. Například Česká republika tehdy nakoupila v panice 700 000 vakcín za 150 milionů korun, přičemž očkovat se nechalo – též jen pod vlivem uměle vyvolané paniky – 66 tisíc Čechů.
Světová zdravotnická organizace, která patří pod OSN, po kritice doktora Wodarga nakonec uznala, že vir A(H1N1) nebyl tak silný, jak se původně zdálo. A oznámila, že svůj vlastní postup při vyhlašování pandemie nechá prošetřit nezávislými odborníky a ze zkušeností s prasečí chřipkou se prý WHO poučí. Jak dopadly výsledky vyšetřování sebe sama, již masmédii na rozdíl od vlny prasečí chřipky neproběhlo.
Zatímco se WHO v počátcích koronaviru držela zpátky a prohlašovala, že není důvod k panice, média rozjela hned na začátku svůj obvyklý kolotoč, který nápadně připomíná všechny ty druhy zvířecích chřipek, SARSy, slintavky či nemoci šílených krav. Jde o osvědčenou a nikdy neselhávající taktiku, jejíž princip je stále stejný. Nejprve se vyvolá panika, a pak se úřady a světové organizace chlubí, jak se díky jejich skvělé práci podařilo nákazu zastavit. Umělá panika funguje vždy spolehlivě a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by byl zrovna koronavirus výjimkou.
Na internetu se ale objevují i úvahy opačného typu. Tedy že je virus naopak mnohem víc smrtící, než se píše v novinách, že jsou mrtvých statisíce nebo že jde o bioteroristický útok proti Číně a politici a média skutečný rozsah epidemie tají. Možné je samozřejmě všechno a to, že jde o nafouklou bublinu, ještě neznamená, že tím hybatelé podobných nechutností nesledují i jiné, například politické cíle nebo odvedení pozornosti od důležitějších věcí. (O tom bude pojednávat další článek v dubnovém čísle Šifry.)
Podrobnost, velká informovanost, strašení a stoprocentní zpravodajské pokrytí kauzy nového koronaviru však svědčí spíše o mediálně-politické hře, která nemá reálné opodstatnění. Ve sdělovacích prostředcích totiž všechno funguje většinou opačně, než se na první pohled zdá. V opravdu vážných případech, které ohrožují zdraví populace, jako byly jaderné havárie v Černobylu či ve Fukušimě, bývá taktika úřadů naprosto odlišná: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Popřípadě bagatelizovat. Má to logiku: kdyby po jaderném výbuchu úřady, lhostejno zda sovětské či japonské, zavalily lidi podrobnostmi a šly s pravdou ven, situaci tím pouze zhorší, neboť by kromě katastrofy musely zvládat ještě davovou psychózu a paniku. A tak sice přiznávají, že k události došlo, ale snaží se veřejnost přesvědčit o tom, že to není tak zlé. Pravda se v podobných případech ukáže až s odstupem, kdy již nikoho neohrozí. A protože se na ni brzy zapomene, příští „katastrofa“ může proběhnout podle podobného scénáře.
Sir Humphrey z legendárního britského seriálu Jistě, pane premiére by to řekl nějak takhle: „V novinách se smí objevit jen to, co chceme, aby se tam objevilo. To, co se skutečně děje, se tam objevit v žádném případě nesmí. U veřejnosti by to vyvolalo zbytečnou paniku, a ta není ani v jejich, ani v našem zájmu. A to s jedinou výjimkou – pokud je právě panika v našem zájmu…“
Ať žije Tamiflu
Když jsem psal první článek o koronaviru, ještě rychlejší než šíření samotné nákazy byl vývoj kauzy v médiích. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem nebyl v popisu koronavirové aféry a jejího byznysového pozadí příliš přísný, když nabrala nečekané obrátky.
Jakmile si česká veřejnost kvůli koronaviru zvykla na teatrální bezpečnostní opatření na letištích či zákaz přímých letů do Číny, začal se v médiích objevovat nový druh zpráv, který naznačil možné souvislosti toho, odkud virus fouká. „Normálně prodáváme tak šest kusů roušek měsíčně. Teď jsme za týden prodali čtyřiadvacet tisíc,“ svěřil se na začátku února médiím Pavel Kemr, ředitel lékárny v pražské Vodičkově ulici. „Roušky sháníme všude možně. Dodávky jsou absolutně šílené, máme individuální dovozy. Nakupovali jsme v Polsku a ve velkoobchodech po Česku.“
V té době lékárna očekávala dodávku deseti tisíc kusů z Polska a pan ředitel se obával, že poté už vůbec žádné nesežene, neboť výrobci nestíhají vyrábět a poptávka výrazně převyšuje nabídku. Zatímco dříve stála jedna rouška devět korun, postupně se její cena vyšplhala až na 29. O koronaviru sice média informují takřka nepřetržitě, ale informaci, že jsou roušky proti nákaze neúčinné – a když přes ně projde vzduch, těžko mohou zastavit virus –, stejně jako jiná důležitá fakta, aby v nich pohledal.
Na začátku února se pak v médiích objevila vítězoslavná zpráva, že kalifornská společnost Gilead Sciences poskytne přípravek pro experimentální léčbu pacientů nakažených novým typem koronaviru 2019 nCoV. Lék jménem remdesivir v minulosti vyvinula v USA skupina vědců vedená Čechem Tomášem Cihlářem původně kvůli ebole, ale ebola brzy skončila, a z obchodu tak nic nebylo. Nicméně štěstí přeje připraveným.
Lék sice nebyl nikdy schválen, ale v tomto případě to nemusí příliš vadit. V naléhavých případech, kdy se zdravotníci domnívají, že by mohl nějaký lék pomoct pacientům, u kterých nic jiného nezabírá, se může použít i netestovaný přípravek. „Některá konsorcia jsou schopna vyvinout vakcínu za čtyři měsíce, ale další testování na lidské populaci, aby se vakcína ukázala jako bezpečná a účinná, by trvalo mnohem déle,“ sdělil Lidovým novinám epidemiolog Rastislav Maďar z Lékařské fakulty Ostravské univerzity. To, že remdesivir již v minulosti na lidech v souvislosti s ebolou testován byl, by mohlo výrazně zkrátit dobu potřebnou pro jeho uvedení na trh. Ebola nebo korona, vždyť to máte nakonec jedno…
Nebo je libo drahý lék proti AIDS? Žádný problém. Agentura AFP informovala o tom, že jedenasedmdesátileté Thajce nakažené koronavirem lékaři nasadili prášek na virus HIV v kombinaci s antivirotikem na běžnou chřipku, nechvalně známým jako Tamiflu.
Právě po Tamiflu, který za stamiliony nakoupily státy včetně České republiky pod vlivem falešné epidemie ptačí a posléze i prasečí chřipky, začali páchat v Japonsku teenageři sebevraždy, a tak tam byl v roce 2007 zakázán.
První problémy se ale objevily již v lednu 2007, kdy americký Úřad pro kontrolu jídla a léčiv (FDA) upozornil na psychické problémy osob, jež Tamiflu dostaly. Výjimkou nebyly úzkostné stavy, halucinace, blouznění ani delirium.
Více než tři čtvrtiny osob, které Tamiflu užívaly, byli tehdy Japonci. V této zemi je dlouhodobý průměr výskytu sebevražd 25 osob na každých 100 000 obyvatel. U osob s Tamiflu to ale bylo číslo 95. Podle japonské vládní zprávy zemřelo při podávání léku 54 osob, a to nikoli na chřipku, ale právě kvůli léku, který ji měl vyléčit nebo zabránit jejímu propuknutí. Patnáct mladých lidí ve věku 10 až 19 let vyskočilo z okna, ostatní se zase pod vlivem Tamiflu snažili skočit pod auto. O sebevraždu se ale pokoušeli i dospělí, někteří úspěšně. Tak aspoň že nezemřeli na chřipku, zbytečně by to kazilo statistiky.
Místo aby se nebezpečné účinky léku dostatečně prozkoumaly a média či WHO lidi varovala před vadným práškem, stal se pravý opak – Světová zdravotnická organizace raději zmírnila kritéria pro vyhlášení pandemie prasečí chřipky. Tamiflu, které zbylo na skladech po nařízení WHO, že jej mají vlády nakupovat ve velkém tak, aby mohla být „zachráněna“ alespoň čtvrtina světové populace, by se muselo již kvůli prošlému datu spotřeby v listopadu 2011 vyhodit. Jenže poté, co WHO vyhlásila novou falešnou epidemii prasečí chřipky, se situace změnila – Tamiflu, které bylo na vyhození, se rázem kvůli výjimečné situaci mohlo používat i prošlé, a tak místo do koše putovalo do nemocnic.
Četné studie navíc prokázaly, že nejenže Tamiflu na ptačí ani prasečí chřipku nezabírá, ale neporadí si ani s tou obyčejnou. O odolnosti sezonního chřipkového viru vůči Tamiflu informovaly například časopisy New England Journal of Medicine a Nature a jejich zjištění potvrdila poté Evropská komise, podle které by minimálně ve dvaceti procentech případů lék proti chřipce nezabral. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí uvedlo, že během zimy Tamiflu na chřipku nezabralo ve více než 98 procentech případů. Ale prodalo se. A o to právě šlo.
Dramatické záběry Číňanů ve skafandrech a s rouškami přes ústa (které se v Asii v místech s vysokým znečištěním či v Japonsku, kde to má spíše kulturní důvody, nosí zcela běžně) a novináři v roli šiřitelů poplašných zpráv, jež „nenápadně“ povzbuzují hysterii, s titulky typu „Belgičan, kterého z Číny evakuovali s pěticí Čechů, je nakažen koronavirem“, ještě podpořila Světová zdravotnická organizace (WHO). Ta po fiasku s ptačí prasečí chřipkou slibovala, že se bude držet zpátky a ze svých chyb se poučí. Ve čtvrtek 30. ledna Světová zdravotnická organizace vyhlásila kvůli koronaviru „globální stav zdravotní nouze“. Učinila tak teprve pošesté ve své historii. V předchozích případech se jednalo o zmíněnou prasečí chřipku, dvakrát ebolu v Africe, jednou dětskou obrnu tamtéž a v roce 2016 kvůli podivnému viru zika v Jižní Americe. 11. března pak prohlásila šíření koronaviru za pandemii.
Světová zdravotnická organizace popisuje stav zdravotní nouze jako „mimořádnou událost“, která představuje nebezpečí pro další země a vyžaduje koordinovaný mezinárodní zásah. V rámci nouzového stavu mohou být státy bez případů nákazy vyzvány, aby podnikly taková opatření – tento mechanismus je samozřejmě mezinárodně závazný –, která by šíření viru zabránila. Třeba nasadit nejdražší léky na AIDS a k tomu Tamiflu, které nefunguje ani na rýmu?
Poslední vývoj však ukazuje, že výdělek řetězců či farmaceutických firem je jen jedním z průvodních jevů koronavirové hysterie. Opatření, kdy byla uzavřena do karantény po některých čínských oblastech i celá Itálie a nouzový stav byl vyhlášen i u nás v České republice, dávají tušit, že tahle pandemie cílí ještě jiným směrem – přímo na srdce globální ekonomiky. Tomu, co za tím vězí, se budeme věnovat v dalších textech.
Tento článek, který je zde kvůli mimořádným okolnostem zveřejněn celý, vyšel v časopise Šifra č. 3/2020. Můžete si jej přečíst v tištěné či digitální formě. Předplatné objednávejte zde.
