Na serveru Aktuálně.cz se objevil pozoruhodný komentář publicisty a spisovatele Luďka Navary s názvem Heslo roku 1989 „Zpátky do Evropy“ se ztratilo. Druhou cestou je české buranství“. Je úsměvné, že opak přístupu opěvujícího Evropskou unii je přímo nazýván buranstvím, ale zároveň se tento článek hned několikrát trefil přímo do černého.
Česká republika je od roku 2004 součástí Evropské unie, nicméně jak sám naznačuje autor se slovy, že nadávat na EU je oblíbeným sportem, v srdci ne každého Čecha leží zrovna Brusel. Označovat ty, kterým leží v srdéčku něco jiného, než Brusel, Unie a multikulturalismus, za burany a potomky sedláků, je přinejmenším zaujaté, ale to bohužel není v dnešní zjitřené emotivní době, kdy jsou pro spoustu lidí věci černé, nebo bílé, a kdy se veřejná diskuse proměnila v něco podobného, jako je překřikování fanouškovských kotlů na fotbalovém derby Sparta-Slavia.
Nemá smysl ani vyvracet, ani souhlasit s jednotlivými body ohledně Evropské unie samotné, tedy její ekonomické síly či slabosti, nebo nedejbože otevírat téma svobody slova (čímž se EU pyšní všude po světě, ale německá stařenka Jutta B. dostane za sdílení protimigrantského vtípku na Facebooku pokutu přes tisíc eur), ale zamyslet se nad českým přístupem k současnému světovému a vnitřnímu dění z pohledu vlivu minulosti i současnosti stojí za to. Vypovídá to totiž mnoho nejenom o stavu české společnosti, ale i její nátuře, jak zarytých liberálů, tak i těch Sputnik hltajících „buranů“.
Dává naprostý smysl, že ono heslo „Zpátky do Evropy“ už dnes nenabývá takové zvučnosti, jako kdysi, kdy byl rozdíl mezi Čechy a západními zeměmi očividný a země ve vlivu kolabujícího Sovětského svazu lze přirovnat ke sportovcům, kteří startovali na čáře až při druhém výstřelu. Je pak zřejmé, že není tak jednoznačná ta „nejlepší strana“, jak rádi svět vidíme černý a bílý, ale nabízí se možnosti, kam zrak obrátit a čemu uvěřit.
Pokud ale nemáte klapky na očích jako pan Navara, který dokazuje, že lidská, potažmo česká nátura se nemění. A tak sotva jsme vylezli z jedné zadní části těla, měli bychom se podle tohoto uvažování zanořit jinam, protože „buď, anebo“. „Evropa má stále nepřátele. To, že jsme konečně na té správné straně, není málo a v tomto případě vůbec nejde jen o bohatství. Evropa (včetně jejích nepřátel, bohužel) by nás měla mnohem víc zajímat už proto, že jsme chtěli právě do ní a nikam jinam.“ Takže to, že jsme se dostali z jednoho sojuzu, má znamenat, že nadšeně a s mávátky budeme obdivovat jiný sojuz? I pokud bychom připustili, že v nějakém sojuzu být vzhledem k naší poloze a malé rozloze, musíme, je naší povinností ho obdivovat?
Další skvělou poznámkou je stará česká představa o tom být nikoliv členem nějakého většího celku, ale mostem mezi Východem a Západem, jakýmsi „mezimořím“, pokud si vypůjčíme starou ideu Polska, Čech i Pobaltí, kde si všichni přáli být spíše třetí soběstačnou mocností než jen sférami vlivu. Češi si neradi nechají říkat, co a jak mají dělat, a příliš nezáleží na tom, jestli jsou Sověti a nemožnost se svobodně vyjádřit, nebo EU a snaha cenzurovat sociální sítě a vysvětlit nám, jak má vypadat ten správný názor. Zkrátka dopad posledních staletí, kdy od Bílé hory (1620) až po sametovou revoluci, nepočítáme-li kratičkou přestávku první republiky, nám neustále někdo říkal, co smíme nebo nesmíme, nelze opomenout. Do národní mentality se tak dlouhá doba cizího útlaku zapsat musela.
Nechme teď stranou celý obdivně prounijní pohled článku, ostatně kdyby byl jiný, v mainstreamovém médiu jako Aktuálně.cz by neměl velkou šanci na zveřejnění, nejvíce zarážející je až samotný závěr: „Ale nejde zdaleka o bohatství: jde o bezpečnost, možnosti cestování, kontaktů, rozvoje a perspektiv…“ Ne každý Čech totiž brojí proti EU nebo nadává proto, že je Čech a má to v krvi. Přehlížet všechny chyby a šílenosti a tvrdit, že EU je ráj možností, svobody slova a bohatství, je totiž stejně tak scestný, jako se nostalgicky ohlížet za sovětskou érou.
Hrát si na dobro a zlo, černo a bílo už totiž dávno neplatí, pokud to vůbec někdy zcela platilo. Nakonec, když se člověk poohlédne na zoufalý stav v Británii, která je politicky rozdělená a každou chvíli tyranizovaná kdejakým útokem, nebo Francii, Švédsko či Německo, nakonec to „Mezimoří“, anebo jak by řekli Poláci (kteří mimochodem také brojí proti Bruselu a zejména nátlaku migrantů), Międzymorze, nezní tak špatně.
Samozřejmě, můžeme se radovat z bezpečí (když nepojedeme do Berlína, Stockholmu, Paříže či Bruselu – zatím), můžeme mluvit o svobodě (když budeme říkat jen to, co smíme, a nesmaže nás Facebook nebo po nás nepůjde Centrum proti terorismu). Můžeme, ale budeme si jen lhát do kapsy. Musíme být burani, nebo Evropani, anebo můžeme mít vlastní identitu i mezi moři velkých vlivů? Případně být v rámci přežití se všemi zadobře?
Obávám se, že dívat se očima na svět Slavia, nebo Sparta, a přes krvavé oči pořádně nesledovat, co se děje na hřišti, je přinejlepším známkou nedospělosti…
