Přesto, že od svržení atomové bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki uplynulo vloni 70 let, veřejnost o ní stále dostává zkreslené a zavádějící informace a jeden z nejděsivějších skutků v lidských dějinách bývá nezřídka bagatelizován, či dokonce obhajován jako záslužný čin, který svět osvobodil od utrpení.
Nejprve se tvrdilo, že svržení uranové bomby s poetickým názvem Little Boy (Chlapeček) (bombardér Boeing B-29 Superfortress Enola gay) 6. srpna 1945 na Hirošimu a plutoniové bomby Fat Man (Tlouštík) o tři dny později na Nagasaki (bonbardér Boeing B-29 Superfortress Bockscar) zachránilo tisíce životů vojáků a civilistů. V prosinci téhož roku už oficiální místa mluvila o záchraně 250 000 životů. V listopadu 1949 to bylo 500 000 ušetřených životů, za další 4 roky se číslo vyšplhalo na milion. A abychom to měli hezky pohromadě, v roce 1991 ocenil americký prezident George Bush svržení atomových bomb bombardérem Enola Gay jako „obtížné a uvážlivé rozhodnutí, které zachránilo miliony amerických životů“. Jednou se možná dozvíme, že použití nejničivějších zbraní, jaké kdy lidstvo poznalo, zachránilo celou planetu…
Ale dosti ironie. Již 70 let nám média i učebnice připomínají, že nukleární útoky na japonská města vedly ke kapitulaci japonského císařství, a tím i k ukončení druhé světové války, a že neexistovala žádná jemnější varianta. Šlo vlastně o takové první „humanitární bombardování“ v praxi.
Jenže jak už to tak bývá, když existuje na věc pouze jeden všeobecně sdílený pohled, který nepřipouští diskuse o správnosti zvoleného řešení, o to důležitější je podívat se na věc i z jiného úhlu. Pokud se nějaká skutečnost (lež) opakuje dokola dostatečně dlouho, lidé mají tendenci přijmout i na první pohled těžko představitelné věci jako historickou pravdu, a prostě je berou jako danost nebo je ani nanapadne o tom přemýšlet a klást si důležité otázky. V tomto případě třeba konkrétně ty, zda opravdu neexistovala jiná možnost, a především, zda vůbec lze věřit někomu, kdo použije něco tak strašlivého, jako je atomová zbraň, aniž by byl bezprostředně ohrožen, že on je ten kladný hrdina, který myslel na blaho ostatních. A pokud ano, zda se náhodou nespletl.
„Pomyslel jsem si, ano, zabijeme hodně lidí, ale zachráníme, proboha, hodně dalších životů…“ přiblížil svoje tehdejší uvažování po válce Paul Tibets, jeden z amerických armádních pilotů, který svrhl bombu na Hirošimu.
To jeho kolega, kopilot Robert Lewis, se s rozkazem vyrovnával poněkud hůře. „Kolik lidí jsme jen teď zabili? Proboha, co jsme to udělali?“ lamentoval poté, co dopadla bomba na Hirošimu a oba piloti spatřili, jak celé město zmizelo. Oba se odvolávali na Boha, ale jen jeden pocítil lítost.
A do třetice připomeňme výrok, který se na celý problém dívá ještě z jiného hlediska a pro někoho možná překvapivě jej pronesl muž, jehož dědečkem byl Harry Truman, který o použití ničivé zbraně před sedmi desítkami let rozhodl. „Skutečnou otázkou, kterou se stále snažíme zodpověvět, ale nemůžeme, je, zdali to ve skutečnosti zastavilo válku. Někteří lidé říkají, že ne, Japonsko by se vzdalo tak jako tak. Jiní lidé říkají, že by se nevzdalo, ale zastavila by jej zima. Ale nemůžeme to vědět, protože jsme to udělali a válka skončila, tudíž nevíme, jak by to dopadlo,“ glosoval v rozhovoru pro telvizi Russia Today prezidentův vnuk Clifton Truman Daniel. Právě tato otázka patří přitom mezi ty nejzajímavější a nejožehavější.
Dnes, s chladnou hlavou a odstupem mnoha desítek let „po bitvě“, by bylo snadné dělat generála a odsuzovat dávné události bez znalosti tehdejšího kontextu. Tento text nehodlá lacině moralizovat, ale spíš připomenout, že názor na první použití jaderné zbraně byl už tehdy mezi zainteresovanými vědci, vojáky, generály a politiky kritičtější, než by se ze současného referování a připomínání onoho důležitého výročí mohlo zdát.
Mezi vědci, kteří od začátku úvahu o použití atomovky důrazně odmítali, byl mimo jiné Leo Szilard, který patřil do skupiny fyziků a metamatiků z Budapešti, jimž američtí kolegové pro jejich „nadpozemské“ schopnosti říkali Marťani. Szilard mimo jiné ve spolupráci s Enricem Fermim zkonstruoval první atomový reaktor a byl členem utajeného projektu s krycím názvem Manhattan, jenž vyvíjel atomovou bombu za 2. světové války v laboratořích v Los Alamos v pouštní oblasti Nového Mexika.
Spolu s dalšími 70 vědci a účastníky projektu Manhattan, jako byli nositel Nobelovy ceny za chemii Harold Urey či astronom Walter Bartky, v červenci roku 1945 sepsali petici, v níž varovali, „že jaderný útok na Japonsko nejenže zlikviduje americkou pozici morální autority, ale také vyvolá závody v jaderném zbrojení se Sovětským svazem“. Dokument také uvádí, že výroba atomové bomby není nijak náročná, a tak Sověti americký náskok rychle doženou. Šíření této zprávy však bylo bezpečnostními důstojníky bryskně zakázáno a její text byl odtajněn až v roce 1961. Szilard a spol., kteří tušili, že jejich práce spěje k neblahým důsledkům, se ještě pokusili sejít s prezidentem Trumanem, ale probojovali se pouze k ministru zahraničí Jamesi F. Byrnesovi, který svržení bomby ze všech sil podporoval.
Mnoho vědců, kteří se na sestrojení bomby podíleli, si až příliž pozdě uvědomilo, že byli pouze využiti a jejich práce přinese místo užitku zkázu – většina z nich byla popotahována a z práce na dalších zbraních byli vyhozeni. Zneužití vědecké práce k politickým a obchodním cílům, jak víme třeba z osudu Nikoly Tesly, není ostatně žádnou novinkou. Leo Szilard si po schůzce s ministrem Byrnesem posteskl, že člověk jako on získal tak velký vliv v politice, a byl zoufalý z toho, že se stal fyzikem a přispěl vytvoření ničivé bomby. „O kolik lepší mohl být svět, kdybych se já narodil v Americe a měl vliv v politice, a Byrnes se narodil v Maďarsku a studoval fyziku,“ glosoval prý situaci s dávkou černého humoru.
Když se Robert Oppenheimmer, vědecký vedoucí projektu Manhattan, jenž mimochodem Szilárdovi zakázal šíření kritických zpráv o použití bomby, po válce setkal s bývalým ministrem obchodu Henrym Wallacem, oba byli znepokojeni tím, že brzy mohou umírat jadernými zbraněmi miliony lidí. Předpokládal další vývoj atomové bomby s tím, že do roku 1948 budou nejen USA dosponovat zbraní 7000krát silnější či ničivější, než byla ta svržená na Hirošimu. Proto navrhl nmezinárodní kontrolu jaderné technoligie, aby se tím elimilovaly sovětské obavy z amerických záměrů. „Černé svědomí atomových vědců je jedna z nejpodivuhodnějších věcí, jaké jsem kdy zažil,“ napsal později Henry Wallace. I jeho politický kolega Henry Stimson, zvaný plukovník, byl zděšen tím, co pomohl rozpoutat, a snažil se džina v podobě jaderného arzenálu dostat pod kontrolu. Na začátku září roku 1945 napsal zprávu prezidentu Trumanovi, ve které uvedl, že „se Sověty je třeba jednat jako se spojenci. Pokud bodou Spojené státy pohupovat touto zbraní u pasu, podezření a nedůvěra v naše záměry a motivy vzrostou. Nejdůležitější věc, kterou mě dlouhý život naučil, je, že jestli chcete aby se někomu dalo věřit, musíte mu důvěřovat“.
Ač vědci v čele se Szilardem navrhovali, že by úplně stačilo demonstrovat sílu zbraně, nikoli ji použít proti lidem, vše bylo marné. A to navzdory skutečnosti, že šest ze sedmi amerických pětihvězdičkových generálů a admirálů prohlásilo bombu ještě před jejím použitím za hodnou morálního odsouzení a z vojenského hlediska bezcennou. Byla mezi nimi i velmi známá jména, například generálové Douglas MacArthur, Henry Arnold či Dwight Eisenhower. Prvně jmenovaný, vrchní velitel spojeneckých sil v Tichomoří, později po válce navíc řekl: „Japonci by kapitulovali užv květnu 1945, kdyby jim Američané slíbili, že si mohou ponechat císaře“.
„Pro mě válka skončila už v Evropě, a tak jsem do toho neměl co mluvit, ale ze dvou důvodů jsem byl proti. Zaprvé, Japonci byli připravení kapitulovat a nebylo nutné na ně tu příšernou věc shodit. Zadruhé, nelíbilo se mi, že budeme první, kdo takovou zbraň použije,“ přidal svůj názor jeho kolega a pozdější americký prezident Dwight D. Eisenhower.
Příčina, nebo záminka?
Opozice proti užití atomové bomby byla natolik široká, že vedoucí celého projektu Manhattan, brigádní generál Leslie Groves, nařídil, aby všichni američtí polní velitelé předkládali ke schválení jakékoliv své vyjádření ohledně jederného útoku. Důvod? „Po třech letech napětí jsme nechtěli, aby MacArthur a ostatní tvrdili, že válka se dala vyhrát i bez bomby“.
Zbytečnost použití atomové bomby ale přiznal dokonce i generál Curtis LeMay, jeden znejvýznamnějších amerických důstojníků 20. století, jehož rozhodně nelze podezřívat z nějaké útlocitnosti či změkčilosti. LeMay, pod jehož velením kobercové noční bombardování japonských měst zápalnými pumami z malých výšek od března do červencev1945 zničilo asi 64 japonských měst a celkově zabilo až 1 000 000 japonských civilních obyvytel, přičemž během nejničivějšího útoku na Tokio v noci z 5. na 6. března 1945 Američané shodili 1665 tun zápalných pum, zabili více než 100 000 civilistů, zničili 250 000 staveb a proměnili v popel 41 km čtverečních města, krátce po skončení války uvedl: „Japonsko by kapitulovalo do dvou týdnů i bez atomové bomby a ruského vstupu do války proti Japonsku. Atomová bomba neměla s ukončením války nic společného.“
O tom, že je válka prohraná, přitom podle mnoha indicií dobře věděli i Japonci, jejichž příčetnost bývá v tomto ohledu zpochybňována a jako jeden z hlavních důvodů nutnosti použití atomovky proti nim bývá politickým a mediálním mainstreamem opakováno, že by se bez odstrašující síly atomových bomb japonští fanatičtí bojovníci nikdy nevzdali a bojovali by do posledního muže. Opravdu ale byli Japonci tak odtržení od reality?
Již ke konci roku 1944 přestalo prakticky existovat japonské válečné námořnictvo, letectvo bylo výrazně oslabeno, železniční síť byla v troskách, zásobování potravinami mizerné a morálka obyvatel upadala na minimum. Prakticky dennodenně byla japonská města vystavena náletům amerických a britských bombardovacích sil, a jak jsme již zmiňovali, většina velkých či „důležitých“ měst byla systematicky ničena – tedy s výjimkou těch, která byla předvybrána jako cíle pro atomovky.
20Počátkem února 1945 napsal princ Fumimaro Konoe, bývalý ministerský předseda, císaři: „Nerad to říkám, ale porážka Japonska je nevyhnutelná.“ Také tehdejší ministerský předseda Kantaro Suzuki si uvědomoval bezvýchodnost japonské situace: „Japonsko musí ihned kapitulovat, nebo Sovětský svaz obsadí nejen Mandžusko, Koreu, Karafutó, ale i Hokkaido. Japonsko by tím přestalo existovat. Jakmile se domluvíme s Američany, musíme válku ukončit.“
Generál Masakazu Kawabe, zástupce náčelníka generálního štábu, k tomu později řekl: „Ty strašné věci, které se staly v Hirošimě, jsme se dozvídali postupně. V porovnání s tím byl pro nás vstup Sovětů do války obrovský šok, protože toho jsme se neustále obávali. Děsili jsme se toho, jak se proti nám obrací mohutná sovětská armáda, která dobyla půl Evropy.“
Zpravodajská studie Operačního oddělení ministerstva války z ledna 1946 vše uzavřela následovně: „V japonské vládě nebyly téměř zmiňovány atomové zbraně. Svržení bomb bylo pouze záminkou, která byla prohlášena za hlavní příčinu skončení války. Je však jisté, že Japonci by kapitulovali ve chvíli, kdy by do války vstoupilo Rusko.“
To Vy dva?
„Válka má jen poražené. Jediný způsob, jak válku vyhrát, je neválčit,“ řekl papež František na Svatopetrském náměstí věřícím po tradiční společné motlitbě Anděl Páně ve dnech tohoto smutného jubilea. Bombardování japonských měst Hirošimy a Nagasaki se podle něj stalo „symbolem enormní destruktivní síly, kterou člověk má, když zneužije vědeckého a technického pokroku“.
Je samozřejmě možné se ptát, zda je opravdu tak veliký rozdíl mezi stovkami bombardérů s tisíci pápalnými bombami na palubách, to aby dřevěná japonská města lépa hořela, a jednou atomovou bombou. Když dopadaly na město zápalné bomby, vařila se voda v kanalizaci. Byl to takový žár, že lidé spontánně hořeli a zápach spálených lidských těl přiváděl posádky bombardérů ke zvracení. Takové jsou alespoň zážitky přítomných. Oproti tomu jaderná zbraň zmařila během okamžiku 70 000 životů a další tisíce, udává se 210 000 pomalu umírajích kvůli nemoci z ozáření, o které se před užitím atomovek skoro nevědělo.
Ve válce se prostě zabíjí a kreativita a zarputilost lidí v tomto směru nezná hranic. Ať už se ale na dopady ničivých útoků na Nagasaki a Hirošimu podíváme jakoukoli optikou, během jejich smutného 70. výročí je dobrá příležitost připomenout si smyšlený a uměle vytvořený přínos atomových bomb, cynicky vydávaný za zlomový moment, který vyústil v mír. Ostatně když se i dnes pořádně rozhlédneme po světě, zjistíme, že stejná země, která má tento útok na svědomí, by pořádnou reflexi svých vojenských manévrů a postojů k „míru“ potřebovala jako sůl.
Když se po skončení nejkrvavějšího konfliktu 20. století britský ministerský předseda Winston Churchill sešel s rodinou prezidenta Trumana, před jeho dcerou mu položil velice příhodnou otázku: „Pane prezidente, doufám, že máte připravenou odpověď na onu chvíli, kdy budeme stát před svatým Petrem a on řekne: To jste vy dva zodpovědní za vznik těch atomových bomb?“
Článek vyšel v tištěné i elektronické verzi Šifry č. 8/2015, ve které najdete spoustu dalšího skvělého čtení. Jejím zakoupením (tištěná verze bez placení poštovného a dopravy, tedy za skvělých 59 Kč nebo 2,40 EUR, Vám přijde až domů do schránky v Česku i na Slovensku; elektronická je oproti tištěné ještě levnější, stojí pouhých 44 Kč nebo 1,80 EUR a můžete ji číst ihned po zaplacení přes platební bránu GoPay na svém PC, mobilu nebo tabletu kdekoli) či objednáním předplatného přispějete jak na vydávání jedinečného časopisu, který píše necenzurovaně o věcech, které hlavní média zásadně nezveřejňují, tak i na provoz tohoto webu.
Autoři: Martin Marcikán, Milan Vidlák
