Jack Johnson je ve svých 27 letech na vrcholu sil. Patří mezi opory hokejového týmu kanadsko-americké NHL Columbus Blue Jackets, pětkrát startoval v dresu USA na mistrovství světa a ve vitríně se mu leskne stříbrná olympijská medaile. Svými skvělými výkony si během profesionální kariéry vydělal úctyhodných 18 milionů dolarů. Šťastný hoch, kterému nic nechybí, řeknete si možná.
Jenže dvacátého listopadu loňského roku přinesl deník The Columbus Dispatch informaci, že mladý obránce vyhlásil osobní bankrot. A to přesto, že neholdoval ve velkém povětrným ženám, kokainu, hracím automatům, bengálským tygrům, vilám s tobogány ani akváriím se žraloky, na rozdíl od mnoha jiných sportovních superstars.
„Vybral jsem si špatné lidi, kteří mě zavedli na špatnou cestu,“ zhodnotil svoji svízelnou situaci hokejista. Na mysli ovšem neměl proradné finanční poradce ani kamarády z mokré čtvrti, nýbrž vlastní rodiče. Rodiče doslova a do písmene za všechny prachy.
Když před šesti lety Jack ukončil spolupráci s agentem Patem Brissonem, který v NHL zastupuje i největší hvězdy jako Sidneyho Crosbyho či Patricka Kanea, svěřil starost o své finance vlastním rodičům. Netušil, že právě udělal největší chybu svého života. Otec Jack a matka Tina totiž vskutku nelenili – tu investovali do luxusního domu v Kalifornii či sportovního vozu, tu si nabrali pár rizikových půjček. Celkově utráceli tak nezřízeně, až se z osmnácti milionů plus rázem stalo deset milionů minus. „Řekli mi, abych se soustředil jenom na hokej a o peníze se vůbec nestaral,“ stěžuje si dnes na zradu svých blízkých oklamaný a zklamaný syn, který s rodiči přerušil styky a snaží se dát věci do pořádku.
Tento příběh proběhl nedávno i českými médii, ale jako učitelka na střední škole se s podobnými rodinnými peripetiemi setkávám docela často. Martina je atraktivní blondýna, s vlasy vždy upravenými podle nejnovějších trendů. Sice trochu ukecaná, ale vždy ochotná diskutovat na jakékoliv téma. V jedné hodině filozofie, když jsme zrovna neprobírali u studentů neoblíbenou teorii, si tato studentka nástavbového oboru posteskla: „Mámě a tátovi vůbec nešlo o to, co mě baví a jakou školu bych chtěla studovat, jen chtěli, abych nešla na učňák. Pořád si vedli svou a já jsem postupně ztrácela naději, že si budu moct splnit svůj sen stát se kadeřnicí.“ Máma s tátou se prý na ni vždy sesypali jako vosy na bonbon a nebyla s nimi rozumná řeč. „Copak nechápeš, že budeš jen vyučená?“ slýchala den co den, když se jim snažila marně vysvětlit, že nic jiného než kadeřnici dělat nechce. A tak nakonec v září nastoupila na střední ekonomicku školu. Tvrdohlaví rodiče si ale oddychli jen na chvíli. Záškoláctví, neomluvené hodiny a časté stížnosti učitelů byly na denním pořádku. „Máte čtyři nedostatečné z maturitních předmětů a k tomu velkou absenci, měla byste promyslet působení na této škole,“ slyšela od třídní učitelky, která si při předávání vysvědčení mohla hlavu ukroutit. Poté, co si ambiciózní tatínek s maminkou od učitelů vyslechli, nakonec povolili přestup na učební obor.
To byla najednou změna. Z Martiny se stala premiantka třídy, učitelé jen chválili a závěrečné zkoušky zvládla na samé jedničky. Dnes má vlastní salon a ve výdělcích by do kapsy strčila kdejakého vysokoškoláka.
Nebo David, student technického oboru, tichý, nevýrazný chlapec, který sedával v zadní lavici, najednou v jedné hodině občanky rozčileně vystartoval po mojí výtce, že nemá zase úkol. „Často mi říkáte, že jsem lajdák, který nic nedělá, jen chodí za školu. Věřte mi, nedělám to schválně.“ A následoval srdceryvný příběh, který by mohl zamířit rovnou do kina. „Zůstali jsme s tátou sami, máma nás opustila a šla za milencem na Slovensko. Do školy nechodím, protože táta mi dá sotva pár drobných na cestu a někdy ani to ne, chlastá a vůbec se o mě nestará. Na jídlo mi nezbývají žádné peníze, občas se mi podaří v samoobsluze sníst pár rohlíků, kterými se trochu nadlábnu.“ Davidův smutný výraz naznačoval, že jeho drobné krádeže, za které by ho odsoudil nejeden spořádaný občan, jsou opravdu zoufalými činy v boji o přežití. Nezájem rodičů nakonec dovedl Davida až k odchodu ze školy. V den, kdy náš ústav opouštěl, na otázku, kam půjde, jen pokrčil rameny: „Půjdu za kamarádem bezdomovcem, slíbil mi, že mi pomůže. Nikoho jiného nemám.“
Ne vždycky končí rodinné trable takto extrémně, ale poslední dobou si stále víc všímám, že se rodiny dělí zhruba na tři druhy. První jsou ty, u nichž se špinavé prádlo pere veřejně, protože se situace vymkla kontrole, a lidé si na ně ukazují prstem. Další typ příbuzenského soužití spočívá v pracném předstírání a zametání problémů pod koberec. To jsou přesně ti občané, kteří když se doma v obýváku poperou, ať už nožem, anebo sekerou, sousedi o nich do kamer říkají: „Taková to byla slušná rodina, vždycky pozdravili.“
No a konečně ve třetím rodinném modelu se o problémech také zásadně nemluví, protože je to příliš bolestné, anebo si jeho účastníci ještě nepřipustili, že vůbec nějaké problémy, ať už sami se sebou, nebo s ostatními členy, vůbec mají a stále se na sebe usmívají, i když někdy poněkud křečovitě.
Teoreticky by mohl existovat ještě čtvrtý druh, funkční rodina, kde se mají rádi, kde panuje rovnováha, ve skříni neleží kostlivci, a pokud se něco stane, nedusí to v sobě a otevřeně a bez přetvářky si promluví. Nevím, jak vy, ale já takovou rodinu zatím neobjevila. Donedávna jsem si přitom naivně myslela, že právě do takové sama patřím…
Zbytek tohoto článku si můžete přečíst v elektronické a tištěné verzi Šifry č. 1. Další díly strhujícího rodinného seriálu pak následují v ostatních vydáních Šifry, kterou můžete číst jak v papírové podobě, tak na svých PC, mobilech i tabletech. Stačí pár kliků.
